„Lützerath žije.“ Jak Němci v dešti a blátě bojují za záchranu vesnice před uhelnou lobby

Je sobota, brzké sychravé ráno. Šero a mraky zahalená obloha dnes slibuje obzvlášť vydatný déšť a navozuje pocit, že nejlepší plán pro tento den je teplo domova. Na klidnou a ospalou sobotu si ovšem můžeme nechat zajít chuť. Sedím v dodávce s osmi českými aktivisty organizace Greenpeace. Dalších 16 z nich za námi míří z Prahy minibusem. Cíl výpravy: plánovaný, úřady povolený protest za zachování malé západoněmecké osady Lützerath, kterou už brázdí demoliční bagry.

„Nerozumím tomu, jak v 21. století může někdo chtít zbourat vesnici kvůli těžbě hnědého uhlí, ještě k tomu v Německu,“ vysvětluje mi, proč se vydala na několik stovek kilometrů vzdálenou cestu do Severního Porýní-Vestfálska, mladá studentka brněnské žurnalistiky a ekologická aktivistka Nikola. Kauzu sleduje už poměrně dlouho. Když se proto dozvěděla, že se z Prahy do obce nedaleko hranic s Nizozemskem chystá česká skupinka Greenpeace, dlouho neváhala, sbalila si prozřetelně pláštěnku, teplé oblečení, a vyrazila.

Aktivisté v kombinézách

Na relativně prázdnou dálnici, kde nám doposud dělala společnost jen malá hrstka řidičů, se postupně připojují policejní auta. Jak se začíná přibližovat Lützerath, přibývá i počet dodávek ochránců zákona. Za pár okamžiků už jich na místo míří dlouhá kolona. Chvílemi to dokonce vypadá, že se u osady spíše koná sraz německých policejních sborů než mnohatisícová demonstrace.

Někteří sem neváhali přijet ani navzdory tomu, že jsou na vozíčku či se o holi musejí brodit hlubokými kalužemi a bahnem.

Osud Lützerathu zpečetila historická dohoda podepsaná začátkem loňského října mezi energetickým gigantem RWE, regionálními poslanci a spolkovým ministrem hospodářství a klimatu Robertem Habeckem za stranu Zelených. V ní se aktéři zavázali k pro všechny přijatelnému závěru: Vesnička s aktuálně nahlášenými jednotkami obyvatel sice ustoupí rozšíření blízkého hnědouhelného dolu Garzweiler, ale na oplátku se v regionu přestane těžit hnědé uhlí do roku 2030, místo původně plánovaného roku 2038.

To, co tehdy Zelení nazývali „úspěšným kompromisem“, který povede k rychlejšímu ukončení těžby uhlí v rýnském hnědouhelném regionu, však mnozí ostatní nazývají zradou. Zejména ti, kteří se sem nyní sjíždějí, aby nahlas vyřkli vládě své velké „Nein!“.

Čtěte také: Na mrtvé planetě nebudou semestry. Očima i rozumem studentky z okupační stávky za klima

Místní provizorní parkoviště se v dopoledních hodinách konečně začíná zaplňovat auty a autobusy. Největší nápor příjezdů se očekává až před polednem, kdy demonstrativní pochod oficiálně začíná. Každopádně ti, kteří už dorazili, přípravy na první pohled nepodcenili a zjevně se řídili heslem „čím starší kousek oblečení, tím lepší“. Holínkami, nepromokavou bundou, ošuntělými tepláky či legínami je tu vybaven téměř každý. Někteří účastníci jsou vzhledem k dešti a větru natolik prozíraví, že na sebe rovnou natáhli ochranné zdravotnické kombinézu. Bereme věci a přesouváme se pomalu do kempu, odkud bude protest startovat.

Už cestou tam začínám tuto podivuhodnou módní přehlídku chápat. Neustávající otravné mrholení vytváří z lesní cesty jednu velkou mokřinu, a to netuším, že bude ještě mnohem hůř. Ani zima, ani déšť spolu s navlhlou půdou však lidi ve stanovém městečku neodrazuje od dobré nálady, úsměvů a hudby.

Moje představa, že akce bude patřit hlavně mladým, se velmi brzy rozplývá. Na velký pochod odsud totiž vyrážejí snad všechny věkové kategorie. Nechybí kojenci zabalení v šátcích, kočárky, studenti, lidé středního věku, ani starší obyvatelé.

Lützi zůstává

Někteří sem neváhali přijet ani navzdory tomu, že jsou na vozíčku či se o holi a za pomoci doprovodu musejí brodit hlubokými kalužemi a bahnem. „Komfort není přece to hlavní, náš společný zájem je o mnohem důležitější,“ říká mi později jeden z účastníků starší generace.

„Habeck mě zklamal. Sklonil se před RWE. Volila jsem Zelené, a teď toho opravdu lituju, sděluje mi ještě v kempu Lisa, zhruba dvacetiletá studentka s obarvenými vlasy načerveno, která přijela z Munsteru. Na dotaz, zda si myslí, že pochod něco změní, odpoví: „Věřím v sílu občanské společnosti. Lidé jsou ta největší síla. Kdo jiný by se jim měl postavit než my? Nebojujeme tady jen za naši vesnici, ale i za celý svět“

Vůbec nechápu, jak něco takového mohli rozhodnout. Bourat v dnešní době vesnici. Vláda i RWE by se měly stydět.

Úderem polední hodiny se velké plakáty s německými a anglickými hesly typu „Žádné uhlí“, „Nechte to pod zemí“ či populárním a všudypřítomným „Lutzi zůstává“ (Lützi bleibt) zvedají nad hlavy. Masa tisíců lidí se za zvuků obdobných výkřiků dává konečně do pohybu přes vesnici Keyenberg směrem k velké planině u uhelného dolu. Samotný Lützerath – v době protestu mimochodem ilegálně obývaný aktivisty – je hermeticky uzavřen a ze všech stran obklíčen stovkami policistů.

„Bydlíme v nedalekém Kolíně nad Rýnem. Představa, že se takhle blízko nás bude rozšiřovat těžba hnědého uhlí, je dost děsivá. To znečištění ovzduší dolehne na nás všechny,“ odpovídá mi za chůze mladá Němka Natálie. Kritikou na adresu spolkové vlády nešetří ani její přítel Florian. „Vůbec nechápu, jak něco takového mohli rozhodnout. Bourat kvůli uhlí v dnešní době vesnici. Vláda i RWE by se měly stydět.“

Na mou otázku, zda rozšíření hnědouhelného dolu nepomůže Německu překlenout období, než země přejde ve větším měřítku k obnovitelným zdrojům, kroutí hlavou: „Množství, které se vytěží, bude ve výsledku stačit pro pár okolních regionů. To Německo nijak výrazně nevytrhne a cena za to je podle mě vysoká,“ dodává Florian.

Světlice i obušky

Vcházíme pomalu do malebné vesničky Keyenberg. Upravenou obec protkanou domy z tmavých cihel měl potkat stejný osud jako jen pouhé dva kilometry vzdálený Lützerath. Svému zboření kvůli rozšiřování hnědouhelného dolu však nakonec podpisem říjnové smlouvy unikla.

V současnosti funguje Keyenberg jako jedno z hlavních podpůrných stanovišť pro aktivisty žijící v Lützerathu. Při procházení vesnice člověka napadá, jak vůbec někoho mohlo napadnout tyto domy, včetně historických staveb a půvabného kostelíka, srovnat se zemí. Místní obyvatelé se na několikatisícový dav dopředu řádně připravili. Žádná auta, na většině domů pečlivě nasazené okenice, kromě organizátorů v reflexních vestách nikde nikdo, jen vymetené ulice očekávající příchod demonstrantů.

Čtěte také: Naše tající budoucnost. Jak klimatická krize proměňuje zimu a kde začít s řešením

Zatímco uprostřed průvodu panuje celkem klidná a nenásilná atmosféra, vepředu, jen pár kilometrů od nás, se situace poněkud vyostřuje. Někteří protestující se podle očekávání nehodlají držet předem vymezené trasy a snaží se proniknout přímo do hnědouhelného dolu a do uzavřeného Lützerathu.

V blízkosti dolu létají vzduchem petardy, světlice či dýmovnice z rukou těch nejrozhořčenějších. Na ně reaguje policie obušky, slzným plynem i vodními děly, což musí být vzhledem k nízkým teplotám obzvlášť vydatné. To, že je za Keyenbergem pěkně veselo, naznačuje i pach spáleniny, který se už širým okolím line.

Demonstranti ovšem tentokrát pro policii nepředstavují zdaleka jedinou výzvu. Práci ozbrojeným složkám pěkně ztrpčuje i lepkavé bahno, v němž uvízne za pískotu aktivistů hned několik těžkooděnců. Snímky a videa z místa tak chvílemi zachycují absurdní podívanou připomínající spíše porážku křižáků u Sudoměře než profesionální policejní zásah.

V hlavní roli bahno

Jakmile vyjdeme z Keyenbergu na planinu, praští nás do tváře nepříjemně silný vítr. Jako by nestačilo, že déšť neustává. Řada účastníků, zvláště ti s malými dětmi, akci už v tento moment vzdává a odpojuje se. K hlavnímu pódiu, kde má vedle pořadatelů promluvit i věhlasná švédská ekologická aktivistka Greta Thunberg, však vede ještě cesta trnitá. Respektive blátivá. A v jednu chvíli končím v nevábné černohnědé břečce i já sama. No nic, jde se dál. Jak říká náš fotograf Petr, nejdůležitější jsou přece zážitky.

Očekávala jsem, že se do Lützerathu vydá vystavit spolkové vládě a RWE červenou kartu o něco více Němců.

Na pódiu se mezitím střídá jeden proslov za druhým. Ozývá se třeba kritika kapitalismu, vládního establishmentu či podle některých příliš násilného postupu policie proti demonstrantům. Asi nejhlasitější potlesk ale vzbuzuje až vystoupení Thunberg. „Je to zrada na současných i budoucích generacích… Německo je jedním z největších znečišťovatelů na světě a musí za to nést odpovědnost,“ promlouvá razantně směrem k davu.

Odhadem se tu podle organizátorů sešlo 35 tisíc lidí, zato policejní údaje hovoří o pouhých 15 tisících, což se mi zdá podhodnocené. Osobně jsem ale očekávala, že se do Lützerathu vydá vystavit spolkové vládě a RWE červenou kartu o něco více Němců. Přece jen ekologická témata vzbuzují u našich západních sousedů podstatně větší zájem než u Čechů.

S přihlédnutím k dnešním venkovním podmínkám se každý, kdo tuhle náročnou túru plnou špíny a mokrých bot podnikl, stává v mých očích hrdinou. Přece jen Lützerath není Václavák, kam se lze snadno dopravit metrem a kde se dá v případě nepříznivého počasí schovat v jedné z mnoha kaváren.

Okolo půl čtvrté končí oficiální program a začíná koncert. Někdo zůstává, velká část účastníků se ale balí a putuje buď do kempu, nebo rovnou k autobusům.

Na velké pokračování protestu to zde příliš nevypadá. Odcházíme tedy i my a míříme k našemu autu. „Neuvěřitelné, co všechno se dá prožít za tak krátkou dobu,“ glosuje už z pohodlí dodávky náročný výlet jeden ze členů české skupiny Greenpeace. Nad krajinou se již sklání pořádná tma. Auta pomalu opouštějí parkoviště a my se k nim přidáváme s nastaveným cílem Praha. Tak zase někdy příště Lützerathe.