Madeleine Albright, narozená v roce 1937 v Československu jako Marie Jana Körbelová, byla nepřehlédnutelnou postavou americké zahraniční politiky devadesátých let. Odkaz jejího působení má dodnes vliv i na současnou americkou a zprostředkovaně i českou politiku.
Ve středu 23. března zemřela Madeleine Albright, velvyslankyně USA při OSN a první žena, která se stala americkou ministryní zahraničních věcí. Vzhledem k tomu, že se Albright narodila předválečném v Československu, dostalo se jí i proto hojné pozornosti a vzpomínkám na její život a české vazby bylo v médiích věnováno hodně prostoru. Vzhledem k aktuálnímu dění na východě Evropy a roli Albrightové v obou administrativách Billa Clintona se v posledních dnech hojně spekulovalo mimo jiné i o tom, jak velkou roli hrála v přijetí České republiky do Severoatlantické aliance.
Albright řekla, že jí případný půl milion mrtvých iráckých dětí kvůli sankcím přijde jako adekvátní cena za ztrestání Saddáma Husajna – za což se musela po zbytek života omlouvat.
Mezi kritiky Clintonovy administrativy (kterých je v současných USA hodně) je v posledních dnech připomínán neslavný výrok Albright z roku 1996 z televizního rozhovoru pro pořad 60 Minutes. Albright v něm řekla, že jí případný půl milion mrtvých iráckých dětí kvůli sankcím přijde jako adekvátní cena za ztrestání Saddáma Husajna – za což se musela po zbytek života omlouvat. Stejně tak jí je vyčítán cynický přístup během genocidy ve Rwandě nebo pozdějšího aliančního bombardování Srbska. Co ale znamenala politická kariéra Madeleine Albright v širším kontextu americké zahraniční politiky?
Její kariéra byla zpočátku od polovině 70. let spojena s národně bezpečnostním poradcem prezidenta Jimmyho Cartera Zbigniewem Brzezinskim. Význam Albright v americké zahraniční politice je ale snáze uchopitelný v kontrastu k demokratickým politikům 70. a 80. let spíše než v její návaznosti – podobně jako to platí u jejího pozdějšího šéfa Billa Clintona. Ať už šlo o energetickou krizi, nebo neslavnou vojenskou operaci za účelem záchrany rukojmích na americké ambasádě v Teheránu po íránské islámské revoluci v roce 1979, bylo úřadování prezidenta Jimmyho Cartera vnímáno v zahraničněpolitické rovině jako jedno velké fiasko.
Konec demokratického Vietnamu
Právě opozice vůči němu a bojovný optimismus se snahou otočit list za americkými traumaty z války ve Vietnamu byl jedním z faktorů, které vynesly do Bílého domu Ronalda Reagana. Demokraté se ale s útoky republikánů, poukazující na jejich „slabošství“ v národněbezpečnostních otázkách, potýkali ještě dlouho. Jednou z nejneslavnějších kampaňových fotek za poslední půlstoletí amerických prezidentských voleb byl nechtěně komický snímek z roku 1988 zachycující demokratického kandidáta Mikea Dukakise ve vojenské komické přilbě. Dukakisův tým si zjevně myslel, že fotka v tanku pomůže kontrovat právě klišé o nebojovných demokratech. Stal se pravý opak.
Madeleine Albright tak zapadla do plánů Billa Clintona snažit se být v mnoha ohledech republikánštější než republikáni. Zatímco sám arkansaský guvernér se soustředil především na domácí ekonomické otázky, Albright lze vnímat jako zahraničněpolitickou permutaci téhož.
„K čemu je nám mít skvělé vojsko, o kterém stále mluvíme, ale přitom ho nikdy nepoužijeme?“ zchladila v době války v Jugoslávii Albright tehdejšího armádního šéfa náčelníků štábu Collina Powella (který zemřel loni na podzim). O Powellovi se přitom krátce na to spekulovalo jako o potenciálním republikánském prezidentském kandidátovi do voleb roku 1996. „Američtí vojáci nejsou jako plastoví vojáčci na hraní, které můžete posouvat po jakési globální deskové hře,“ odsuzoval tento výrok Powell. Přesně tato výměna, na kterou oba vzpomínali ve svých pamětech, dobře vystihuje bojovnost, kterou Albright vrátila do amerických liberálních kruhů.
Sama si svoji přelomovost v tomto ohledu moc dobře uvědomovala. „Já myslím na Mnichov. Většina mé generace na Vietnam,“ řekla v roce 1996 pro The New York Times. Stejně tak jako dětské vzpomínky na útěk z Československa ji ale ovlivnila ideologie země, do které prchla. „Jsme nepostradatelná země. Tyčíme se a vidíme dále do budoucnosti než jiné země a vidíme nebezpečí pro nás pro všechny,“ řekla Albright v památném rozhovoru v roce 1998 v kontextu potenciálního zásahu proti iráckému režim Saddáma Husajna.
Plaz Putin
Předtím než odešla na začátku roku 2001 z úřadu, setkala se Albright se v té době začínajícím ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Rozdíly mezi tím, jak byla její návštěva prezentována tehdy a jak na ní vzpomínala před několika týdny sama, docela dobře ilustrují změny v tom, jak na Putina Spojené státy nahlížely. V prvních letech jeho vlády do něj totiž americké špičky vkládaly velké naděje. „Shledala jsem ho být velmi dobře informovaným a dobrým partnerem v hovoru, samozřejmě taky ruským vlastencem, který usiluje o normální vztahy se Západem,“ řekla po návštěvě Moskvy v roce 2000. Putina také označovala za „jednoho z vůdčích reformátorů“, byť upozorňovala, že je potřeba ho „posuzovat podle toho, co bude dělat“.
Ruská tajná služba FSB měla mít v roce 1999 bizarní program, ve kterém se snažila číst myšlenky světových politiků a z hlavy Madeleine Albright měli její specialisté vyčíst právě tyto divoké myšlenky o Sibiři.
Letos v únoru na návštěvu vzpomínala jinak. „Když jsem letěla domů, zaznamenala jsem si svoje dojmy. ‚Putin je malý a bledý,‘ napsala jsem si, tak chladný, že by mohl být klidně plaz. Tvrdil, že chápe, proč Berlínská zeď padla, ale nečekal, že padne celý Sovětský svaz. ‚Putin se cítí zostuzen tím, co se stalo jeho zemi, a je odhodlán obnovit její slávu,‘“ psala Albright v textu vydaném v New York Times v předvečer letošní invaze pod titulkem „Putin dělá historickou chybu“.
Naopak i Albright vyvolala v Moskvě jistě poměrně rozporuplné dojmy, o čemž dobře svědčí historka týkající se ruské FSB. Po anexi Krymu v roce 2014 Vladimir Putin na jedné tiskové konferenci zmínil, že prý významné postavy americké zahraniční politiky považují za nefér, že má Rusko celou Sibiř pro sebe. Mělo jít o údajný výrok právě Albright, jenže ta nikdy nic takového neřekla.
Nebylo to ale poprvé, co Putin něco takového naznačoval a už několik let předtím vystopovala nejpravděpodobnější zdroj podobných výroků reportérka Moscow Times Anna Smolchenko. Ruská tajná služba FSB měla mít v roce 1999 bizarní program, ve kterém se snažila číst myšlenky světových politiků a z hlavy Madeleine Albright měli její specialisté vyčíst právě tyto divoké myšlenky o Sibiři. Vladimir Putin tak zřejmě naletěl vlastní obskurní propagandě.
Izolacionistický bumerang
„Je tu izolacionistický trend, který je v Americe silnější než kdykoliv od doby mezi světovými válkami,“ varovala Albright v roce 1995 na půdě Kolumbijské univerzity v New Yorku. „Je to silné pokušení přetáhnout si v dnešním světě peřinu přes hlavu a předstírat, že si nevšímáme, nestaráme se a nejsme ovlivněni děním v zámoří,“ vysvětlovala v proslovu pro tamní absolventky.
Když se pak v lednu 2001 Madeleine Albright loučila se zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí, ujišťovala je naopak, že „strany a osobnosti se možná mění, ale zásady, kterými se řídí naše republika, zůstávají stejné.“ To byl rozhodně nejvýraznější aspekt jejího úřadování nad americkou diplomacií – v určitém ohledu ztělesňovala těžiště washingtonského zahraničněpolitického konsenzu 90. let a přeorientování demokratické strany k výbojnější politice.
Stejně jako Albright těsně před svou smrtí s obavami sledovala Putinův „historický omyl“, musela s rozpaky pozorovat i vývoj zahraničněpolitického myšlení americké veřejnosti v posledních letech. Izolacionistický trend let devadesátých se totiž oproti těm nynějším náladám zdá být dětskou hrou. A ten nynější je živen právě odporem k dopadům washingtonského konsenzu, který Albright představovala.
