Venezuelský lídr Nicolás Maduro uspořádal referendum o připojení regionu Essequibo, kde leží velká naleziště ropy. Ta ale patří Guyaně. Hlasování chce prezident využít k řešení vnitropolitických problémů. A soused, jenž má přijít zkrátka, to vidí jako agresivní pokus o anexi svého území.
Poslechněte si podcast a nezapomeňte zakliknout odběr v podcastových aplikacích.
Už od útlého věku se venezuelské děti ve školách učí o rozlehlém a těžko přístupném teritoriu s tajemným a pro někoho obtížně vyslovitelným názvem Essequibo. Sklání se nad mapami, kde je vyznačeno jako území, které sice Venezuele nepatří, ale má na něj historický nárok.
Tamní autoritářský prezident Nicolás Maduro, který je u moci od března roku 2013, v neděli uspořádal referendum o připojení Essequiba. V zemi, kterou dlouhodobě sužují obrovské hospodářské potíže, rozjel na podporu referenda masivní vlasteneckou kampaň.
„El Essequibo es Nuestro!“ (Essequibo je naše!), pronášel na svých projevech a snažil se mobilizovat davy.
Skutečnost, že Britové byli ochotni o sporném území v roce 1966 vůbec jednat, je od té doby jádrem venezuelské argumentace.
V rámci kampaně stát, plně pod kontrolou stoupenců Madura, propagoval hlasování pomocí různých koncertů, setkání nebo vojenských shromáždění. Na sociálních sítích se objevovaly posty vyzývající obyvatele, aby šli hlasovat. Na ulicích jim zase příznivci vládnoucího režimu rozdávali různé dárkové předměty.
V nedělním referendu se přes 95 % lidí vyslovilo pro vytvoření nového státu, jenž by se stal časem součástí Venezuely. „Musíme dát Venezuelcům ovace ve stoje,“ prohlásil k tomu prezident Maduro ve svém projevu v Caracasu krátce po vyhlášení výsledků. „Udělali jsme první kroky v historické etapě boje o to, co je naše,“ dodal. Během svého vystoupení ale nenastínil, jaké další kroky plánuje.
Este referendo consultivo puso al pueblo venezolano de a pie, defendiendo lo que nuestros libertadores y libertadoras nos dejaron, ademas unió a todo el país; hemos alzado nuestra voz para la resolución de esta controversia. ¡Lo hemos cumplido, el referendo se hizo! pic.twitter.com/jHSv8KlgiO
— Nicolás Maduro (@NicolasMaduro) December 4, 2023
Prezident odvádí pozornost
Většinu území Essequiba tvoří neprostupná a hluboká džungle, které vévodí stejnojmenná řeka. Oblast má rozlohu zhruba 160 tisíc kilometrů čtverečních, a je tak zhruba velká jako Tunisko. Žije tam na 120 tisíc obyvatel, tedy asi šestina populace celé Guyany. Ti mluví anglicky nebo jazyky původních obyvatel.
O teritorium vedou Venezuela a Guyana spor už dlouhá léta. Jeho kořeny sahají hluboko do koloniálního období. Neznámou krajinu na přelomu 15. a 16. století prozkoumal objevitel a kolonizátor Juan de Esquivel, podle kterého Španělé pojmenovali tamní řeku i celou oblast. Jeho jméno se ale původním obyvatelům jen těžko vyslovovalo, a proto ho zkomolili na Essequibo.
Mapa Guyany. Na západě sousedící Venezuela uznává svrchovanost tohoto státu pouze v hranicích oranžové části, naopak zelenou oblast – Essequibo – považuje za své území. / Zdroj: Milenioscuro / Wikipedie / CC BY-SA 4.0
V roce 1899 mezinárodní arbitrážní soud rozhodl, že území patří Velké Británii, jež tehdy ovládala dnešní Guyanu. Soud ale nebyl podle Caracasu nestranný a s jeho rozhodnutím se mnozí venezuelští politici dodnes nesmířili. Ti naopak tvrdí, že stejnojmenná řeka tvoří přírodní hranici s jejich státem.
Spor se znovu rozhořel v roce 1966, kdy Guyana jako jediná anglicky hovořící země v Jižní Americe vyhlásila nezávislost. Tehdy se Londýn a Caracas dohodly, že k rozhodnutí o dalším osudu sporného teritoria vytvoří komisi složenou i ze zástupců Guyany. Shody se jim dosáhnout nepodařilo, ale skutečnost, že Britové byli ochotni o tomto tématu vůbec jednat, je od té doby jádrem venezuelské argumentace.
Čtěte také: 10 divokých let s Madurem: Venezuela se mění, prohlubují se ale nerovnosti i politická frustrace
Socialistický exprezident Hugo Chávez, jenž byl u moci v letech 1999–2013 a proslul vlnou znárodňování a zásahy do ekonomiky, tento nárok Venezuely neuplatňoval.
„Chávez Guyanu potřeboval pro svou diplomatickou ofenzívu a navazování spojenectví na kontinentu. Spor obou zemí označil i za produkt imperialistického zasévání problémů. Nepovažoval to za prioritu,“ vysvětluje pro Voxpot iberoamerikanista Radek Buben z Filozofické fakulty UK.
To se změnilo v roce 2013, kdy Chávez zemřel a ve funkci ho nahradil jeho žák Nicolás Maduro.
Byť je v zemi volební průkaz propojen s identifikací na potravinové projekty, na nichž je mnoho lidí závislých, účast v referendu byla nízká.
Nyní jednašedesátiletý muž s autoritářskými sklony navázal na svého politického mentora. Pokračoval tak v přílišných zásazích do ekonomiky, ve znárodňování a potlačování opozice. Země se ponořila ještě hlouběji do spirály hospodářské krize, kriminality, všudypřítomné korupce a všeobecného nedostatku potravin, léků a dalšího zboží. A to ještě umocnily americké sankce uvalené na venezuelskou státní ropnou společnost PDVSA.
Kdysi bohatá země, která svůj model postavila na těžbě ropy – má její vůbec největší prokázané zásoby na světě – tak zažila jeden z největších hospodářských propadů ve svých dějinách. To doprovodil exodus lidí, kdy svou domovinu od roku 2014 opustilo na 7,7 milionu Venezuelců.
Společně s Madurem se také postupně proměnil postoj Caracasu k Essequibu. „Maduro o historickém nároku na toto území mluví dlouhodoběji. Je to pro něj především ideální příležitost, jak odvést pozornost. S tím je spojena i teoretická možnost vyhlásit v momentě vnitřních problémů výjimečný stav nebo částečnou mobilizaci. Samozřejmě jde i o tamní nerostné a vodní zdroje,“ popisuje iberoamerikanista Buben.
V rámci výjimečného stavu má Maduro například právo zrušit prezidentské volby plánované na příští rok. „Nebo může jakkoliv obvinit ostatní prezidentské kandidáty z vlastizrádného jednání, pokud zkritizují vládní postup. Získal tak téma, jež si sám nastavil,“ doplňuje expert.
Aktuálně venezuelský lídr těží z pro něj příznivé mezinárodní situace. Po ruském vpádu na Ukrajinu se země po letech opět sbližuje s USA, a to především díky své ropě. Ta znovu míří z Venezuely do světa a zajišťuje Caracasu příliv peněz. Uvolněním sankcí pak ztrácí autoritářský prezident svého domnělého „nepřítele“, což mu léta umožňovalo sjednocovat a ideově podněcovat společnost.
Čtěte také: Latinská Amerika pod dohledem Velkého bratra. V ulicích i ve virtuálním prostoru
„Venezuela se vymaňuje z extrémně špatné ekonomické situace. Američané částečně a podmíněně uvolnili mezinárodní sankce. Maduro byl po léta v defenzívě, doma i v zahraničí, a nyní navíc čelí nové vlně opoziční mobilizace. Ta se jeví velmi úspěšná a opět ukazuje slabost vlády,“ vysvětluje Buben.
Díky sporu o Essequibo má teď podle iberoamerikanisty tamní vláda sjednocující hybné téma, což je u režimu založeném na aktivizaci společnosti důležité. „Snaží se postavit proti opozici jí řízenou politickou dynamiku a jasný budovatelský, vlastně národní cíl. Jde o přenesení vládní aktivity tam, kde se nebude snadno kritizovat,“ doplňuje odborník.
Maduro také ustoupil mezinárodnímu tlaku – obnovil rozhovory s opozicí a umožnil ji zorganizovat primárky. V nich na konci října zvítězila kandidátka María Corina Machado.
Kandidátka opozice do prezidentských primárek María Corina Machado / Foto: Shutterstock
Zatím ale není jasné, zda se politička bude moci prezidentských voleb opravdu účastnit. Nejvyšší soud, ovládaný stoupenci Madura, totiž platnost výsledků primárek pozastavil a potvrdil zákaz pro Machado kandidovat na veřejné funkce. Vláda ale jí a dalším politikům umožní se proti podobným restriktivním verdiktům odvolat.
Guyana vyhlíží explozivní růst
Nedělní referendum obsahovalo pět otázek. Lidé například odpovídali na to, zda by mělo být Essequibo k federaci připojeno jako její další stát (těch je zatím 23), jestli by jeho občané měli získat venezuelské občanství nebo zda odmítají hranice vytyčené v roce 1899.
Z 20 milionu voličů jich k referendu dorazilo „jen“ zhruba 10,5 milionu. Agentura Reuters napsala, že jindy dlouhé fronty před volebními místnostmi se tentokrát neobjevily ani v Caracasu, ani v Maracaibu, které leží v ropném státě Zulia na severu země. „Je zvláštní, že účast byla nízká. Ve Venezuele jsou totiž lidé do značné míry závislí na státní distribuci potravin. A volební průkaz je propojen s identifikací na potravinové projekty,“ vysvětluje Buben.
Těžba na ropném poli v Lagunillas ve Venezuele / Foto: Shutterstock
Za další důvod, proč se Maduro rozhodl uspořádat referendum o Essequibu, pak iberoamerikanista označuje nález ropy na jeho území. „Ropa a další zdroje v oblasti jsou nyní pro Venezuelu důležité. Guyana začíná masově a úspěšně těžit a Venezuela, s největšími doloženými zásobami na světě, je hluboko pod svým těžebním potenciálem,“ doplňuje expert.
V roce 2015 americká společnost ExxonMobil oznámila, že u pobřeží Essequiba objevila velká ropná naleziště. Od té doby jich tento těžební podnik a několik dalších společností našli celkem 46. Naposledy pak letos v říjnu.
Díky obrovským zásobám ropy a dalšímu nerostnému bohatství by mohla letos malá ekonomika Guyany poskočit o 38 %.
Dva dny po referendu Maduro rozkázal tamním těžebním společnostem, aby se připravily na průzkum a těžbu v této oblasti. Nechal se slyšet, že „okamžitě přistoupí k udělení provozních licencí“ v celém Essequibu. V oblasti by měly vzniknout místní pobočky venezuelských těžebních společností, jako je třeba již zmíněná státní PDVSA.
Čtěte také: Nejosamělejší muž planety chránil amazonský prales. Ten už nám mizí před očima
Kromě obrovských zásob ropy jsou v Essequibu naleziště zlata, diamantů, hliníku či mědi, což by Guyaně, malé zemi omývané vodami Atlantického oceánu, mohlo zajistit nesmírné bohatství. Ekonomové mluví v této souvislosti o „explozivním růstu“. Ten v zemi loni dosáhl rekordních 62,3 % a podle dat Mezinárodního měnového fondu je to nejvíc na světě. Letos by tak ekonomika tohoto nevelkého státu mohla poskočit o 38 %.
Guyana považuje referendum za agresivní pokus o „anexi“. Tamní prezident Irfaan Ali odmítá jakékoliv jednání a nechal se slyšet, že jeho země se nevzdá ani kousku svého území.
V roce 2018 tehdejší vláda podala žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) v Haagu. Ten by měl potvrdit rozhodnutí arbitráže z roku 1899. Soud zatím nerozhodl, ale vyzval Caracas, aby se vyhnul jakékoliv akci, jež by narušila územní celistvost sousedního státu.
