Mezinárodní výzkumná spolupráce otevírá fascinující možnost, že symbol Tasmánie na znaku australského spolkového státu ležícího na stejnojmenném ostrově doslova ožije. A opět se proběhne po naší planetě. Podaří se to? Bylo by to dobře, či špatně? A proč vlastně? Se zajímavou anketou mezi badateli přišel web The Conversation, který publikuje zprávy a analýzy založené na vědeckých poznatcích.
Díky nové spolupráci s texaskou biotechnickou společností Colossal Biosciences australští výzkumníci doufají, že jejich sen o přivedení vyhynulého vakovlka tasmánského zpět na svět je o „obří skok“ blíže realitě.
Vědci z laboratoře TIGRR (Thylacine Integrated Genetic Restoration Research) Univerzity v Melbourne věří, že nové partnerství, které do projektu přinese expertízu Colossalu ohledně editace genu takzvanou metodou CRISPR, může vyústit v první mládě vakovlka během deseti let.
Rekonstrukce genomu vyhynulého zvířete se rovná poskládání puzzlů ze tří miliard kousků s rukama svázanýma za zády.
Firma, která se věnuje genetickému inženýrství, tvořila titulky médií už v roce 2021 díky oznámení jejich ambiciózního plánu na oživení něčeho podobného mamutu srstnatému pomocí vytváření slono-mamutích hybridů nebo „mamofantů“.
Čtěte také: Vědci chtějí oživit „mamuta“. Měl by lidem pomoct se zastavením oteplování Země
Genetická obnova vyhynulých druhů, jak se tento typ výzkumu nazývá, je velmi kontroverzní. Často je kritizována za pokusy „hrát si na boha“ nebo coby odvádění pozornosti od problematiky ochrany dosud žijících druhů. Máme tedy oživit vakovlka? Zeptali jsme se pěti expertů.
Axel Newton, evoluční biolog v laboratoři TIGRR
ANO
Ano, jenže s „ale“ (k tomu něco krátce). Příběh vakovlka je jeden z nejtragičtějších v moderní době, protože bylo toto zvíře díky vládnímu systému odměn aktivně loveno až do vyhynutí. Na rozdíl od jiných druhů byl vakovlk vyhuben před méně než 100 lety. Jeho přirozené ekologické prostředí, ve kterém se mu kdysi dařilo, je dosud nedotčené.
Myslím si, že máme povinnost udělat vše, co je v našich silách, abychom toto pozoruhodné zvíře přivedli zpět, zvláště když naši předchůdci byli přímou příčinou jeho zmizení. Každopádně máme také etickou a morální zodpovědnost za to, že zvíře, které vzkřísíme, bude minimálně z 99 % vakovlkem, a ne skorovakovlkovitým hybridem.
Největší výzvou tohoto úsilí je rekonstrukce genomu vyhynulého zvířete bez jakéhokoli přístupu k jeho živé tkáni (to je rozdíl mezi genetickou obnovou vyhynulých druhů a klonováním). To se rovná poskládání dohromady puzzlů ze tří miliard kousků s rukama svázanýma za zády.
Výzkum by mohl být použit pro cílenou genovou terapii při korekci mutací, které jsou příčinou špatného lidského zdraví a rakoviny.
Nevyhnutelně existují argumenty, že peníze vynaložené na tento projekt mohou být využity lépe a mířit do aktivit zaměřených na zachovávání biotopů zvířat na pokraji vyhynutí. Ale tento projekt je velmi prospěšný pro ochranu již ohrožených druhů a má potenciál přinést významný pokrok pro lidské zdraví.
Jádrem je výroba genetických nástrojů a metod pro úpravu DNA kmenových buněk a následné proměnění těchto kmenových buněk zpět ve zvíře. Tato technologie nejenže splní náš konečný cíl přeměnit buňku vačnatce na buňku vakovlka, ale zároveň nám umožní znovu zavést genetickou rozmanitost do ohrožených populací. Mohli bychom vzít celé biobanky vzácných ohrožených druhů a produkovat zvířata, která by byla znovu zavedena do životního prostředí, aby zvýšila genetickou rozmanitost. A nejen to. Takový výzkum by mohl být použit pro cílenou genovou terapii při korekci mutací, které jsou příčinou špatného lidského zdraví a rakoviny.
Takže z těchto důvodů bychom vakovlka oživit měli. Ne pouze pro osud tohoto neuvěřitelného ztraceného druhu, ale také kvůli tomu, jaké významné benefity tento projekt může mít pro celé lidstvo. Pokud nás při našem snažení povedou morálka a etika, máme možnost opravit naše minulé chyby.
Parwinder Kaur, genetička a biotechnoložka
MOŽNÁ
Záleží na složitých komplexních rizicích, které by reintrodukce vyhynulých druhů mohla vnést do našich současných ekosystémů. Vyváží takový risk potenciální benefity a obavu z neúspěšné akce enviromentálního managementu?
Počátkem tohoto roku náš DNA tým ze zoo v Austrálii dokončil 3D mapu genomu chromozomů vakovlkovi nebližšího žijícího příbuzného – mravencojeda žíhaného. To vyvolalo vzrušující vyhlídky na spojení s genetickou sekvencí vakovlka, což by nabídlo možnost znovuoživení jednoho z nejznámějších australských vyhynulých druhů.
Ale velké dilema, které náš tým řešil, bylo: máme vzkřísit mrtvé, nebo nejprve pomůžeme mravencojedům? Ti totiž bojují o přežití a jsou na pokraji vyhynutí. S méně než tisícem jedinců žijících ve volné přírodě jsou oficiálně označení jako ohrožení. Odpověď byla snadná: soustřeďme se nejprve na to, co máme.
Čtěte také: Více než polovina druhů stromů je v ohrožení. S jejich zmizením hrozí kolaps ekosystému
Žijeme ve vzrušujících časech, kdy nám biotechnologie nabízí různě slibné alternativy k dosažení tohoto záměru a k zachování kriticky ohrožených druhů na pokraji vyhynutí bude pravděpodobně potřeba lepší využití těchto technik.
Podle mého názoru může soustředění se na genetickou obnovu vyhynulých druhů ohrozit ochranu biodiverzity tím, že odkloní zdroje od ochrany přírody a preventivních opatření zabraňujících dalšímu vymírání druhů. Pokud jde o zdroje a dovednosti potřebné k oživení vyhynulého zvířete, nejde o triviální práci; vzhledem k nízké úrovni investic do ochranářského výzkumu musíme být jako vědecká komunita velmi opatrní, abychom neupřednostňovali obnovování před zachováváním.
Euan Ritchie, ekolog
MOŽNÁ
U tak ambiciózního projektu je třeba mít v patrnosti mnoho věcí. Především musíme výrazně zvýšit úsilí o záchranu a obnovu ohrožených populací žijících druhů. Je totiž zkrátka mnohem levnější a jednodušší zachovat to, co máme, než se pokoušet o vzkříšení vyhynulých druhů a jejich ekologických rolí.
Vyžaduje to nebát se konfrontace s množstvím příčin úbytku a vymírání druhů a obecně řečeno s naší neudržitelnou existencí a neschopností sdílet tuto planetu s ostatními druhy.
Při současném tempu úbytku a vymírání druhů nebude genetická obnova vyhynulých druhů schopna ani zdaleka vzkřísit vše, co jsme zničili. Které druhy se tedy budeme pokoušet přivést nazpět a proč? A pokud to vůbec bude možné, budou se vzkříšené druhy chovat stejně? Budou plnit stejné role v ekosystémech a ovlivňovat je stejným způsobem jako dříve? O tom velice pochybuji.
Není naděje, že se podaří vytvořit dostatečný vzorek geneticky různorodých vakovlků, kteří by přežili a dokázali zachovat celou populaci.
Musíme každopádně přestat s utvrzováním se v myšlence, že ochrana přírody je hra s nulovým součtem, a živit tak v sobě omyl, že si musíme vybrat, které projekty, druhy a ekosystémy ochráníme. Problémem není nedostatek peněz, ale hodnoty a priority. Pro představu: odhaduje se, že Austrálie v letech 2021–2022 utratila 11,6 miliardy australských dolarů za dotace na fosilní paliva, ale nedávno vyčlenila pouze 10 milionů australských dolarů na pomoc stovce vybraných ohrožených druhů. To představuje méně než 6 % ohrožených druhů, které vědci považují za ohrožené.
Je nezbytné, abychom byli zdravě skeptičtí a měli důkladnou kontrolu nad ambiciózními projekty, ale musíme zároveň podporovat vědce, aby posouvali hranice a podstupovali rizika přinášející poučení. A někdy se poučíme, i když selžeme.
Osobně bych rád viděl vakovlky zpět ve volné přírodě, ale nejsem optimista, že se v dohledné době můžeme dočkat jejich soběstačné a geneticky rozmanité populace, pokud vůbec. Jestliže se takové projekty uskuteční, doufám také, že budou probíhat se zapojením původních obyvatel a po konzultaci s nimi, a vůbec se všemi dotčenými komunitami v širokém slova smyslu.
Julian Koplin, bioetik
ANO
Většina lidí si myslí, že bychom měli chránit ekosystémy před poškozením a bránit vyhynutí zvířat. Může to být proto, že si přírody vážíme kvůli ní samotné, nebo proto, že si myslíme, že biodiverzita je dobrá pro člověka samotného.
Oba tyto důvody podporují i genetickou obnovu vyhynulých druhů. Jedním z argumentů pro to, aby se zvířata jako tasmánský tygr nebo mamut srstnatý navracela, je přispět k obnově ekosystémů, v nichž dříve žila. Dalším důvodem je přinést lidem pocity úžasu a obdivu, a možná i větší úctu k přírodě. Proč se tedy o obnovu vyhynulých druhů nesnažit?
Snad nejvážnější etickou obavou je, že oživením druhu představuje špatné využití zdrojů. Pravděpodobně bychom mohli více přispět k biodiverzitě, kdybychom místo toho financovali snahy o její zachování. Tato námitka však není rozhodující. Náklady na genetickou obnovu se budou časem patrně také snižovat.
Navíc není rozhodně jisté, zda by řada lidí, kteří oživování druhů financují, by místo toho vkládali své peníze do rozvoje tradičních projektů na ochranu přírody. Náklady bychom měli sledovat, ale neměli bychom genetickou obnovu rovnou odmítat.
Corey Bradshaw, ekolog
NE
Vědecká snaha prokázat schopnost oživit dávno vyhynulé druhy má sice jisté opodstatnění, ale myslet si, že tento přístup zabrání dnešnímu vymírání nebo že by mohl být použit jako nástroj ochrany přírody, je naivní.
Životaschopné populace vyžadují tisíce geneticky různorodých jedinců, aby byly schopny obstát ve volné přírodě. Neexistuje zkrátka žádná naděje, že by se podařilo znovu vytvořit dostatečný vzorek geneticky různorodých vakovlků, kteří by po vypuštění přežili a dokázali zachovat celou populaci.
Čtěte také: Blíží se doba těžby ve vesmíru. Může pomoci vyřešit i problémy na naší planetě
Velcí predátoři, jako jsou vakovlci, navíc potřebují rozsáhlá území, aby mohli shromažďovat potravu, vytvářet svá teritoria a vychovávat mláďata. Důvodem, proč došlo k jejich vyhubení, byly domnělé konflikty s vlastníky půdy, takže i kdyby se podařilo vyřešit problém genetické rozmanitosti, společenský souhlas k obnovení dostatečně velké populace predátorů pravděpodobně bude scházet (vzpomeňme současné pronásledování psa dingo na většině území dnešní Austrálie).
Krom toho se biotopy, které by mohly uživit velké populace vakovlků, v Austrálii od počátku 19. století zmenšily nebo byly zásadním způsobem poškozeny. V kombinaci s klimatickými podmínkami, jež nás z důvodu globálního oteplování v nejbližší budoucnosti čekají, je nepravděpodobné, že by existoval dostatek vhodného životního prostoru pro udržení životaschopné populace.
Z anglického originálu Should we bring back the thylacine? We asked 5 experts vydaného 17. srpna 2022 na webu The Conversation (Academic rigour, journalistic flair) přeložili Filip Brychta a Jakub Ježek.
