Vláda Michela Barniera padla. Francie se opět ponořila do politické nejistoty. Jakou roli v tom hraje Marine Le Pen a jaké možnosti má nyní Emmanuel Macron?
Když Emmanuel Macron pátý zářijový den jmenoval do premiérské funkce ostříleného politika Michela Barniera, mohlo se zdát, že sází na jistotu.
Barnierův respekt, léta zkušeností a vyjednávací schopnosti ukazovaly, že Macron jednoduše nechce sáhnout vedle. Kdo jiný ukormidluje Francii rozbouřenými vodami fragmentovaného parlamentu než muž, který pomáhal vyjednat rozvod Evropské unie s Velkou Británií?
Už tehdy se ale některé francouzské komentáře netajily skutečností, že Barnier má před sebou doslova mission impossible.
A skutečně: udržet menšinovou vládu naživu a najít dostatečnou podporu pro klíčové zákony, včetně úsporného rozpočtu, bylo nakonec nad Barnierovy síly.
Klíčovou roli ve francouzské rozpočtové tragédii přitom sehrála dlouholetá Macronova rivalka Marine Le Pen z Národního sdružení. Byli to totiž její poslanci, kteří nakonec – společně s levicí a krajní levicí – ve středu 4. listopadu krátce po osmé večer zvedli ruku pro vyslovení nedůvěry vládě.
Čtěte také: Dožene ji zpronevěra? Soud může zhatit prezidentské ambice Marine Le Pen
Barnier si byl přitom vědom, jak moc hlasy Le Pen a jejích spolustraníků k prosazení svého rozpočtu potřebuje. Téměř do poslední chvíle se proto političce snažil vyjít vstříc a přijal některé z jejích návrhů na úpravu rozpočtu – ustoupil například od plánovaného zvýšení daně z elektřiny.
Ani to ale nepomohlo. Z Michela Barniera se rázem stal premiér, který v této funkci vydržel vůbec nejkratší dobu v historii francouzské páté republiky. Je to navíc od roku 1962 poprvé, co poslanci vyslovili nedůvěru vládě.
Jakou hru hraje Le Pen?
Hlavní otázkou nyní zůstává, jaká je vlastně motivace Marine Le Pen a jakou hru hraje. Chtěla opravdu jen prosadit své návrhy do rozpočtu, nebo je za potopením vlády něco jiného?
Před několik dny v Paříži doběhlo soudní líčení, ve kterém byla společně s více než dvacítkou svých spolustraníků obžalovaná ze zpronevěry finančních prostředků Evropského parlamentu. Prokuratura pro ni požaduje mimo jiné až pětiletý zákaz vykonávání veřejných funkcí, a to s okamžitou platností.
Pokud soud političce trest opravdu uloží, bude znamenat konec její dlouholeté politické kariéry – politickou smrt, jak sama říká. Soud vynese verdikt až 31. března.
Vliv Marine Le Pen na francouzskou politickou scénu přitom nikdy nebyl silnější. Získala skalp ostříleného politika a nyní vyhlíží další: Macronův.
Ve veřejných vystoupeních označuje právě prezidenta za muže, který zavedl zemi do politické i ekonomické nejistoty. Nejen ona, ale také další politici, včetně lídra krajně levicové Nepoddajné Francie Jeana-Luca Mélenchona, se nijak netají tím, že by měl podle nich Macron podat rezignaci.
Prezident, uzavřený v noblesním Elysejském paláci, je tak pod stále silnějším tlakem a slovo rezignace skloňují média víc a víc.
Takový scénář přitom Le Pen vyhovuje. Pokud by Macron opravdu odešel, nové prezidentské volby by se musely odehrát nejpozději do pětatřiceti dnů. A to znamená, že jejich výsledek by byl známý ještě před verdiktem soudu rozhodujícím o dalším politickém osudu Le Pen…
Macron rezignovat nemíní
Prezident ale podobnou možnost zatvrzele odmítá s tím, že dokončí svůj mandát. Ten uplyne až v roce 2027.
A má pravdu. Jeho rezignace by situaci kolem roztříštěného parlamentu nevyřešila. Podle tamní ústavy totiž země může jít k novým parlamentním volbách až rok po těch předcházejících, tedy nejdříve v létě 2025.
Nemalou vinu na současné situaci nicméně nese sám Macron. Po debaklu v červnových eurovolbách překvapil rozhodnutím vyhlásit předčasné volby do dolní komory francouzské parlamentu – Národního shromáždění.
Jejich výsledkem bylo zmíněné roztříštění. Prezident přitom zatvrzele odmítá připustit, že jeho rozhodnutí bylo jednoduše chybou.
Nyní je tak horká pomme de terre opět na jeho straně. Už před hlasováním o vyslovení nedůvěry pro Barnierovu vládu se objevily spekulace, že Macron nijak neztrácí čas a hledá nového premiéra.
V médiích se dokonce objevilo několik jmen, včetně dlouholetého respektovaného politika Françoise Bayroua.
Jedno je ale jisté. Macron musí se jmenováním nového premiéra pospíšit. Potíže druhé největší ekonomiky eurozóny splývají s nejistotou kolem Německa, vyhlížejícího předčasné volby, a nástupem nevyzpytatelného Donalda Trumpa do Bílého domu.
Pád Barnierovy vlády rozkolísal finanční trhy a hrozí, že by se potíže mohly rozšířit do dalších zemí eurozóny. Například už během pondělí trhy nahlížely na řecké dluhopisy jako na bezpečnější než francouzské.
Bude mít Francie poprvé v historii své páté republiky úřednickou vládu po vzoru Itálie? Nebo se Macron pokusí najít dalšího premiéra, který dá všanc své zkušenosti a respekt, aby našel rovnováhu v rozděleném parlamentu?
To jsou palčivé otázky, které musí vyřešit Elysejský palác.
