Více než milion lidí minulý týden ve Francii protestovalo proti navýšení důchodového věku na 64 let a rušení úlev pro jednotlivé obory. Nehraje se ale jen o samotný důchodový systém. Z poměření sil prezidentského paláce s ulicí vyjde najevo, jestli se Emmanuel Macron zapíše do historie jako reformní státník, nebo neúspěšný prezident.
„Důchod dřív než artritidu!“ skandovali lidé v ulicích Paříže a nejen tam. Minulý týden jich do francouzských ulici vyšlo přes milion. Kvůli stávkám byly od Calais na severu po Marseille na jihu země zavřené školy, nejela většina vlaků, omezil se provoz pařížského metra, snížila se produkce elektřiny a rušily se lety. Odboráři mluví o „matce všech bitev.“
Důvodem protestů je „matka všech reforem,“ jak se naopak o úpravě důchodového systému vyjadřují představitelé vlády. Konkrétní návrh představila premiérka Elisabeth Borne minulé úterý a jeho hlavním bodem je zvednutí věku odchodu do penze z 62 na 64 let.
Prezident Emmanuel Macron na reformě postavil velkou část své kampaně před loňskými prezidentskými volbami a zřejmě v ní spatřuje svůj největší možný státnický odkaz. Pokud ji prosadí, všem jasně ukáže, že je silnější než jeho předchůdci. Případný neúspěch naopak naznačí, že navzdory velkým slibům nedokáže zemi vládnout. Ostatně loni ztratil parlamentní většinu.
Žijeme déle, a to je důvod k radosti, ne důvod zemřít v práci.
Reformní zákon přichází ve velmi obtížné době, kdy domácnosti i podniky zasahuje inflace a zvýšené účty za energie. Důchody se tak můžou stát ohniskem nespokojenosti a protesty mohou trvat nebezpečně dlouho. Odbory už oznámily jejich pokračování 31. ledna. Masovost demonstrací dodává váhu obavám, že by hněv mohl dále růst a Francie zažít opakování Žlutých vest – vzpoury let 2018 a 2019 proti vyšším daním pohonných hmot. Odbory ve společném prohlášení uvedly, že penzijní systém „není v nebezpečí“ a „nic neospravedlňuje tak brutální reformu.“
Naopak příznivcům novely chce Macron ukázat, že je stále proreformní hlavou státu, která se nebojí narušit status quo. Je pro něj také důležité vzkázat do zahraničí, že je Francie zdravým finančním partnerem. V silvestrovském projevu předeslal, že „přichází rok penzijní reformy, jejímž cílem je zajistit rovnováhu systému v nadcházejících letech.“ Řekl také, že „se musí více pracovat“.
Proti plánu stojí všechny levicové strany a stejně tak krajní pravice. Vstřícní jsou k ní liberálně-konzervativní republikáni. Jejich vůdce Éric Ciotti v nedávném rozhovoru pro Journal du Dimanche řekl, že „rozpočtová, demografická a ekonomická situace“ změny v důchodech ospravedlňuje. „Každý rozumný člověk chápe, že současný systém nemůže pokračovat bez reformy.“
Proti čemu se bojuje
Podle premiérky Elisabeth Borne má navrhovaná úprava přinést do rozpočtu příjmy ve výši 17,7 miliard eur do roku 2030. Podle Ministerstva hospodářství má už do roku 2025 vytvořit až 100 tisíc pracovních míst. Mimo to je systém podle ekonoma Jeana-Marca Daniela z ESCP Business School opravdu neudržitelný a „Francie si žije nad poměry.“
Tomu přitakávají i zprávy a analýzy Evropské komise. Zelená kniha o stárnutí zveřejněná v roce 2021 deklaruje, že pokud se věková pyramida obrací a počet důchodců oproti pracovníkům roste, je klíčovou odpovědí právě navýšení počtu let strávených v zaměstnání.
Vyznat se ve francouzském penzijním systému není jednoduché. Skládá se ze 42 různých státem uznaných režimů. V roce 2019 vyvolal masivní protesty už předchozí Macronův pokus o změnu penzijního systému, a to se tehdy snažil jen sjednotit jeho celkovou architekturu.
Současný reformní pokus přináší mnohem více než jen zvednutí věkové hranice. Ta se má podle návrhu zvyšovat postupně o tři měsíce ročně, a to od letošního září. Stát by měl zaručovat důchodový příjem nejméně ve výši 85 procent čisté minimální mzdy, nyní by to bylo zhruba 1 200 eur (28,6 tisíc korun). Lidem s fyzicky nebo psychicky náročnou prací zůstane možnost odejít do předčasné penze, ale zde se hranice o dva roky zvedne. Nárok na předčasný důchod budou mít i ti, kteří nastoupili do práce před dvacátými narozeninami. Zato reforma ukončí „speciální režimy“ s dřívějšími odchody do penze a benefity pro železničáře, pracovníky v elektroenergetice a plynárenském průmyslu.
K dosažení plného důchodu pak Francouzi budou muset pracovat po dobu 43 let, což je o jeden rok víc než teď.
Palác proti ulici
To všechno vyhnalo minulý týden lidi do ulic. „Žijeme déle, a to je důvod k radosti, ne důvod zemřít v práci,“ cituje deník The New York Times účastnici pařížské demonstrace, 56letou paní Arramy. Ta považuje protesty za začátek něčeho velkého a přišla na ně hájit svá práva. Mnoho lidí kolem ní reformu podobně líčilo jako pokus vlády vyždímat z nich poslední zbytky radosti ze života. Dav skandoval: „Metro, práce, hrob!“
Čtěte také: Macronova neprohra: Post prezidenta obhájil i díky těm, kteří ho volili s odporem
Lidi v ulicích podporuje řada politiků. Jedním z nich je vůdce levicové La France Insoumise a neúspěšný prezidentský kandidát Jean-Luc Mélenchon. „Reforma #Macron #Borne je vážným společenským regresem,“ tweetoval. Spolu s ním protesty podpořila celá francouzská levice.
Reformu odsoudila i další poražená prezidentská kandidátka, vůdkyně krajně pravicové Rassemblement Nationale Marine Le Pen. „Emmanuel Macron se teď pokusí zvýšit hranici pro odchod do důchodu na 64 let. Francouzi se mohou spolehnout na naše odhodlání zablokovat tuto nespravedlivou reformu,“ napsala.
Současné protesty i počínání Macronovy vlády jsou podle některých soubojem mnohem větších rozměrů než běžnou rozepří o důchodové reformě. Historik Mathias Bernard z Univerzity Clermont-Auvergne mluví o „symbolickém potvrzení převahy moci politiky nad ulicí.“ Macronovo vítězství by podle něj umožnilo prosadit reformní projekty tváří v tvář společenské mobilizaci i budoucím vládám. Podobně ale může zapůsobit i vítězství protestujících.
Prezidenti François Hollande a Emmanuel Macron demonstrace ignorovali a neváhali použít ústavní článek 49.3.
Francie pamatuje několik drtivých vítězství jedné či druhé části společnosti. Například v červenci 1993 prosadil tehdejší předseda vlády Édouard Balladur první penzijní reformu, aniž by tím vyvolal demonstrace. Předložil ji totiž po velkém vítězství pravice v parlamentních volbách téhož roku a dva roky po vydání Bílé knihy o důchodech, která zvýšila kolektivní povědomí o potřebě reformy. Ta se navíc týkala pouze zaměstnanců v soukromém sektoru.
O dva roky později na svoji podporu po volbách vsázel i premiér Alain Juppé, který chtěl rozšířit ustanovení zákona na zaměstnance veřejného sektoru. Spolu s tím přichystal reformu zdravotního pojištění, zmrazení výše sociálních dávek a balík úspor v železničním podniku. To už ale zafungovalo jako rozbuška a vedlo k šesti velkým národním dnům mobilizace, přičemž toho posledního se 12. prosince 1995 zúčastnily dva miliony lidí. Juppé návrh stáhl. Úspěch ulice znatelně oslabil exekutivu a považuje se za jednu z příčin volební porážky pravice a rozpuštění Národního shromáždění v roce 1997.
Právě kvůli stávce proti „Juppého plánu“ se na penzijní reformu dlouho nahlíželo jako na velký politický risk. V roce 2003 provedl opatrnou změnu zákonů ministr sociálních věcí François Fillon. Následně čelil velkým stávkám, do kterých se zapojil až milion lidí. Odbory ale neměly takovou podporu široké veřejnosti jako v roce 1995 a Fillon reformu prosadil.
Čtěte také: Úspěch krajní pravice děsí Macrona. Jak bude zemi vládnout bez parlamentní většiny?
Vláda pak měla jasnou převahu i v dalších střetech. Reforma vedená Ericem Woerthem byla v roce 2010 přijata navzdory protestům, které přivedly do ulic opět více než milion lidí. V letech 2016 a 2017 ignorovali prezidenti François Hollande a Emmanuel Macron demonstrace a neváhali použít ústavní článek 49.3., který vládě umožňuje schvalovat legislativu bez parlamentního hlasování.
V roce 2019 už to byla spíše covidová krize než protesty, co přerušilo práce na penzijní reformě, jež inicioval kabinet minulého předsedy vlády Édouarda Philippa. Teď to vypadá, že současný střet mezi palácem a ulicí tuto nadvládu vlády potvrdí. Vláda se totiž prostřednictvím vyjednávání s republikány postarala, aby měla pro přijetí reformy parlamentní většinu.
Emmanuel Macron teď dává v sázku schopnost prosadit svoji politiku tváří v tvář rozličným opozičním silám. Jedná se o velkou zkoušku, jejíž výsledek nevyhnutelně ovlivní celé jeho druhé funkční období.
