Ve středu zemřel ve věku sta let jeden z nevlivnějších amerických diplomatů minulého století Henry Kissinger. Jak se na něho vzpomíná v různých koutech světa? V anketě odpovídají odborníci a novináři.
„Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, jen zájmy.“ Tak zní jedna z památných vět muže, který se výrazným způsobem zasadil o podobu současného světového řádu. Bývalý americký diplomat, exministr zahraničí a bezpečnostní poradce prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda toho stihl za svůj stoletý život opravdu hodně.
Velkou měrou se podílel na normalizaci vztahů mezi Washingtonem a Čínou či americko-sovětských jednáních o kontrole zbrojení. Za spoluúčast na mírových dohodách, které ukončily americké vojenské angažmá ve Vietnamu, dostal dokonce Nobelovu cenu míru.
Čtěte také: Do světa se vrací geopolitika, v diplomacii se Česko dostává do vyšší ligy, tvrdí náměstek Marian
Navzdory oceněním si však historie Henryho Kissingera nebude pamatovat jen ve světlých barvách. Připisuje se mu třeba velký podíl na bombardování Kambodži na konci šedesátých let. Rozpaky v poslední době vzbudily i některé jeho komentáře k ruské invazi na Ukrajině. Prohlásil například, že by se napadená země měla vzdát častí území ve prospěch Ruska.
Jaký odkaz zanechal tento brilantní teoretik a diplomat na americkém kontinentu a ve středovýchodní Evropě? O tom si Voxpot povídal s pěticí expertů a novinářů.
Ken Silverstein
Americký novinář píšící pro Harper’s, New Republic, New York Magazine, The Nation
Je nevyhnutelné, že když zemře člověk, který je všeobecně nenáviděn, začnou se z mnohých stran ozývat výzvy k zachování zdvořilosti a korektnosti v tak citlivé chvíli, což mi vždycky připadá legrační: uvedu jeden příklad, Hitler nevypadal den po sebevraždě ve svém berlínském bunkru o nic lépe než den předtím nebo kdykoli později. Naopak vypadal hůř s tím, jak se objevovaly nové informace, a totéž téměř vždy platí i o jiných historických monstrech.
To jistě bude platit i o Kissingerovi, který podle všech měřítek, alespoň pro každého, kdo má morální kompas, patří k nejodpornějším politickým postavám moderní doby, ať už v USA nebo kdekoli jinde, a čím více o něm víte, tím více jím opovrhujete.
Hrál stěžejní roli v některých z nejhorších současných zločinů spáchaných americkou vládou, od podpory argentinských generálů, kteří vedli „špinavou válku“, a převratu, který vynesl k moci Augusta Pinocheta v Chile, až po podporu masového vraždění indonéského prezidenta Suharta a hrůznou politiku, kterou prosazoval ve Vietnamu a Kambodži.
Ten člověk byl doslova krví nasáklý aparátčík, takže budu ignorovat výzvy ke zdvořilosti vůči Kissingerovi, které (abych parafrázoval Laurenta Bineta v HHhH, jeho románu o atentátu na zástupce říšského vůdce SS Reinhardta Heydricha z roku 1942 spáchaném Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem) jsou odrazem obecných dispozic vládnoucí třídy chránit své nejzkompromitovanější členy.
Mé pocity z Kissingerovy smrti jsou stejné, jaké vyjádřil Elvis Costello ve své skvělé písni Tramp the Dirt Down o tom, jak doufá, že bude nablízku pohřbu Margaret Thatcherové, a kterou od včerejšího večera často poslouchám.
David Svoboda
Historik a ukrajinista, pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů
Henry Kissinger se na Ukrajině zapsal jako člověk, jehož pohledy dlouho prozrazovaly nadměrnou shovívavost k ruskému imperialismu. Současně tu nezůstal nepovšimnut jeho loňský názorový obrat ve prospěch euroatlantických aspirací Ukrajiny.
Tamní publicistika zaznamenala evoluci Kissingerova zacházení se zemí na Dněpru. Vyvíjelo se od přehlíživosti, kterou prozrazoval jeho opus Umění diplomacie, v němž je Ukrajina zmíněna jen ve dvou kusých případech, přes soudy odkazující ji do ruské vlivové sféry až po nazření, že země má právo stát se součástí západních obranných struktur.
Připomeňme, že v roce 2008 Kissinger vystupoval proti přijetí Ukrajiny do NATO a Ukrajinu chápal jako nedílnou součást dějin Ruska. O šest let později zas kritizoval sankce uvalené na Rusko v důsledku okupace Krymu a nejživější reakci ukrajinské veřejnosti a samotného prezidenta vyvolal, když na fóru v Davosu na jaře 2022 nabádal, aby Ukrajina výměnou za mír akceptovala ruské územní zisky. Kissingerův názorový vývoj byl završen osobním setkáním s Volodymyrem Zelenským v září letošního roku v New Yorku.
Kryštof Kozák
Vedoucí Katedry severoamerických studií na Institutu mezinárodních studií FSV UK v Praze
Henry Kissinger byl zajisté fascinující osobností už pro svůj nesporný intelekt, se kterým dokázal okouzlit nejednoho státníka či akademika. Je ale s podivem, že tento brilantní „nejmocnější Žid v dějinách“ byl schopen kromě urovnávání sporů a otevírání dveří i poměrně cynického vraždění civilistů, pokud to vyžadoval „národní zájem“. I jeho akademická studie o tom, že je třeba začít využívat taktické jaderné zbraně za účelem vyhrávání válek, zní dnes dost děsivě.
Realistická politika má však občas přínosy, jako bylo navázání kontaktů s komunistickou Čínou (stinnou stránkou ale bylo de facto oslabení Taiwanu na půdě OSN), ale vidět všude hrozby, které je nutné případně potlačovat silou, nutně přináší i oběti. V Chile je proto Kissinger spíše nenáviděn – schvaloval totiž antidemokratický, zato proamerický puč generála Pinocheta.
Krev Pinochetových obětí z řad jeho demokratických politických odpůrců je tedy trochu i na Kissingerových rukou. Podobně jako rok trvající bombardování Severního Vietnamu, Laosu a Kambodži s cynickým cílem oddálit vojenskou porážku alespoň do prezidentských voleb. Výsledek: Kontroverzní Nobelova cena za mír za ukončení války ve Vietnamu.
A nezapomínejme na Kissingerův poslední kontroverzní tah: kritizoval roli NATO při prevenci války na Ukrajině, neboť se dlouhodobě obával spíše sbližování Ruska a Číny. V českém kontextu možná trochu překvapivý chcimír.
Ondřej Soukup
Novinář zaměřující se na Rusko a východní Evropu, pracuje v Českém rozhlasu
Odešel význačný diplomat, moudrý a dalekozraký státník, který byl oprávněně respektován po dlouhá desetiletí na celém světě. Se jménem Henryho Kissingera je neodmyslitelně spjata pragmatická zahraničně politická linka, díky které se ve své době podařilo dosáhnout snížení mezinárodního napětí, domluvit mimořádně důležité sovětsko-americké dohody, které vedly k posílení globální bezpečnosti.
„Měl jsem nejednou příležitost se osobně bavit s tímto hlubokým a neobvyklým člověkem a jednoznačně mi na něj zůstanou jen ty nejsvětlejší vzpomínky,” napsal ruský prezident Vladimir Putin Kissingerově vdově.
Čtěte také: Samotné sankce Putina neporazí, polovina světa na nich navíc vydělává
Není divu, Henry Kissinger byl zjevně jeho oblíbeným myslitelem – pravidelně si ho zvali do Kremlu, ať už na veřejné či soukromé akce. Putinovi velmi konvenovala Kissingerova představa o politice coby souboji velmocí, ve kterém hrají roli jedině ekonomická a vojenská síla a nikoliv nějaké hodnoty. A pokud je potřeba, tak podpora nějakého vojenského převratu nebo bombardování civilního obyvatelstva není problém. Tedy alespoň takhle si Vladimir Putin vykládal svržení chilského prezidenta Allendeho nebo bombardování Kambodže, kde zahynuly stovky tisíců nevinných obětí.
Pak už se dvě světové velmoci spolu nějak dohodnou. Ruský prezident by se rád vrátil do doby, kdy svět byl bipolární a kremelský vládce se nemusel ohlížet na mínění jiných států. A představa, že by se třeba Ukrajinci nebo Češi mohli sami rozhodovat, do jaké bezpečnostní aliance by chtěli patřit, byla z oblasti sci-fi. Jenže tyhle časy jsou pryč a ostatně právě Henry Kissinger na to často upozorňoval. Stejně jako na fakt, že budovat mezinárodní systém založený na hodnotách, bez dostatečné vojenské síly, je nesmysl. Což díky Vladimiru Putinovi už víme také.
Josef Mlejnek
Politolog, zaměřuje se mimo jiné na oblast střední Evropy
Henry Kissinger proslul mimo jiné bonmotem, že neví, komu má vlastně zavolat, když chce mluvit s Evropou. Citovaný povzdech pochází ze sedmdesátých let a optimisté by mohli namítnout, že se od té doby věci změnily k lepšímu. Možná by je však sám Kissinger „zpražil“ poukazem na dost omezené pravomoci předsedy (předsedkyně) Evropské komise. Problém tedy trvá a okolnosti se mění spíše k horšímu.
Evropa už dávno není centrem několika koloniálních mocností, jež ovládají významnou část glóbu. Naopak, z někdejších periferií se staly mocnosti, technologicky rozvinuté a mnohé dokonce vybavené jadernými zbraněmi. Evropa se tak propadá do role stále méně a méně významného poloostrova na západním konci eurasijského superkontinentu. Což mnohým evropským státníkům stále ještě nedochází a politikům ve střední Evropě jakbysmet.
Kissinger, jenž přemýšlel v globálních rozměrech a z hlediska fyzikálních zákonitostí rovnováhy sil, je zvláště nyní myslitelem až palčivě aktuálním. Až tak aktuálním, že si ho většina Evropanů pouze zařadí do knihovničky mezi klasiky a vlastně ho ani neotevře, poněvadž nutkání k vytěsnění nepříjemných myšlenek bude až příliš silné.
