V roce 2015 se začala budovat „Pevnost Evropa“. V roce 2023 je téměř dokončena, přesto migrace do EU neustává. A obyvatele starého kontinentu v čele s jejich politiky to stále překvapuje. Fungují více hraniční ploty, nebo počasí? Je vůbec šance migraci kontrolovat?
Před osmi lety většina obyvatel nejen České republiky, ale celé Evropy zjistila, že existuje neregulérní migrace. Poprvé po mnoha dekádách se po našem kontinentu začaly pohybovat desítky tisíc lidí, kteří hledali bezpečí a normální život bez toho, aby předtím formálně požádali o vízum nebo něco podobného.
Z Turecka do Řecka přicházelo několik tisíc lidí denně, aby za podpory řady zemí pokračovali po balkánské cestě dál do Unie. Státy jako Řecko, Srbsko či Severní Makedonie a Chorvatsko na to nebyly připraveny, takže v podstatě jen organizovaně převážely migranty a uprchlíky z jihu na sever k dalším hranicím. Aby jim na jejich území nikdo moc nezůstával. Při ohlédnutí se za tímto obdobím zjišťujeme, že Evropa se tehdy změnila.
Žádné řešení migrační krize dosud neprošlo i kvůli dlouhodobému odporu ze strany Česka, jež blokuje téměř všechny konstruktivní návrhy.
V úterý 15. září 2015 jsem už několikátý den byl na jihu Maďarska u vesničky Röszke, poblíž hraničního přechodu se Srbskem, kde jsem se několika dalšími českými dobrovolníky podílel na zajišťování základní pomoci uprchlíkům. Šlo především o pitnou vodu a informace. Spolupracovali jsme s Lékaři bez hranic, UNHCR a dalšími neziskovými organizacemi a denně pomáhali stovkám lidí tu šílenou situaci přežít.
Improvizovaný uprchlický tábor Idomeni na řecko-makedonské hranici, březen 2016 / Foto: Dalimil Petrilák
Pevnost Evropa
Právě 15. září večer kolem nás pomalu projela posunovací lokomotiva s nákladním vagónem, na jedné straně obehnaným několika vrstvami ostnatého drátu. Zanedlouho jím byl vyplněn poslední otvor v čerstvě vybudovaném hraničním plotě, jímž Maďarsko uzavřelo hranici se Srbskem. Jednalo se o první oficiální krok k budoucí Pevnosti Evropa. Příchod lidí to ale nezastavilo, jen přesměrovalo.
O pár týdnů později jsem zas v blátě sledoval tisíce lidí, které byly denně přiváženy srbskými autobusy na hranici s Chorvatskem. Odtud běženci pokračovali vlakem za pomoci úřadů buď do Slovinska, nebo opět přes Maďarsko do Rakouska.
Hraniční přechod Berkasovo/Bapska, který sestával z jedné úzké asfaltky, použily srbské úřady jako hlavní trasu, kterou v říjnu 2015 překročilo hranici přes 200 tisíc lidí. Bez jakékoliv státní asistence.
Čtěte také: Postfašistické odpovědi na migraci. Jak italská vláda (ne)řeší svoje královské téma
Desítky především českých dobrovolníků poskytovali lidem informace, kde jsou, vařili teplý čaj a rozdávali pevnou obuv, protože mnoho uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu nebo třeba Eritrey přicházelo pouze v sandálech.
Jednotlivé státy postupně pokračovaly v budování plotů, zátarasů a posílaly – za asistence EU i českých policistů – na hranice psovody, drony i obrněné transportéry. Různě po Evropě se tak tvořily improvizované tábory tisíců lidí na útěku před válkou a utrpením, podobně jako například na severu Řecka v Idomeni na jaře 2016.
Celou oficiální unijní politiku spojovala snaha příchodu lidí zabránit tím, že je budeme odrazovat. Od roku 2015 až dodnes se pak migrační agendou vine jako červená nit vnímání migrantů coby lidí druhé nebo třetí kategorie. Posledních osm let jsou jim odepírána základní lidská práva – lékařská péče, přístup k pitné vodě či nejlepší zájem dítěte nejsou u nich v očích vyspělého světa prioritou.
Migrace nová, ale stále stejná
Od vypuknutí takzvané migrační krize v roce 2015 je také podivuhodná neschopnost států Evropské unie vymyslet a realizovat funkční řešení, které by dodržovalo desítky let platné mezinárodní právo. Už osm let se každý rok všichni divíme, že migrace pořád existuje, paradoxně přesto, že jsme neprovedli žádnou systémovou změnu. Několik nápadů a plánů na řešení přineslo v posledních letech na stůl Německo, ale také Itálie i další země.
Situace se střídá podobně jako roční období. Během jara začnou média přinášet obrázky toho, jak migranti opět překračují nějaké hranice.
Nic z toho se ale schválit nepodařilo. Velkou měrou i kvůli dlouhodobému odporu ze strany České republiky, která blokuje téměř všechny konstruktivní návrhy. A pokud se občas nějaký částečný plán schválit podaří, souvisí většinou jen s vyššími ploty a tvrdším přístupem Pevnosti Evropa.
Situace se opakuje podobně, jako se střídají roční období. Během jara nebo nejpozději léta začnou média přinášet obrázky toho, jak migranti opět překračují nějaké hranice. Vznikají nové improvizované tábory a úřady té které země jsou přetížené, aby se ke konci roku situace uklidnila a všichni měli pocit, že se věc podařilo vyřešit.
V roce 2016 doznívala krize v Řecku, o rok později se zas více diskutovala situace v Itálii a připlouvající čluny ze severní Afriky. V roce 2018 se trasa posunula do Bosny a Hercegoviny a dále do Chorvatska. Rok 2020 přinesl vydírání tureckého prezidenta Erdoğana a vyvolání umělé krize na pozemní hranici jeho země s Řeckem. Následujícího roku otevřel běloruský diktátor Lukašenka novou migrační trasu na hranici s Polskem, kam se snažil nalákat zoufalé migranty z Afriky i Blízkého východu.
Minulý rok přinesl novou dynamiku do prostoru střední Evropy, kdy migranti především kvůli pašerákům i nechuti Maďarska dále hlídat své hranice začali více procházet přes Slovensko a Česko do Německa. A letos jsme se vrátili k dlouhodobě přetížené Itálii.
Neschopnost dohody
Dlouhodobé pozorování migračních vln přitom ukazuje, že za zimním zklidněním vůbec nestojí horkou jehlou šitá polovičatá opatření jednotlivých států (loni v listopadu se vyřešením situace chlubil i český ministr vnitra Rakušan), ale jednoduše počasí. Moře je v tomto období rozbouřené, na Balkáně i jinde v Evropě vládne chlad a sníh, což nejsou vhodné podmínky pro putování. K tomu se lidé většinou odhodlávají až s příchodem jara.
Vyšší zdi znamenají jen více utrpení. Migraci nezastaví a k legálním cestám do EU zatím diskuse ještě nedospěla.
Všechna navrhovaná evropská řešení mají společné to, že se zabývají potlačením migrace, zvýšením ostrahy hranic, budováním dalších plotů, detenčních center a tak podobně. Několik studií ukázalo (například Dr. Robyn Sampson v roce 2015), že mezi efektivnější ostrahou hranic nebo větším utrpením migrantů po cestě a jejich snahou dostat se do EU nepanuje žádná souvislost.
Mezi politiky řady zemí Unie jsou přesto stále populární názory, že odrazení způsobí snížení migračního tlaku. To však pořád nepřichází. Zároveň je paradoxní, snad až absurdní, že lidé prchající před válkou nebo klimatickými změnami nemají vůbec žádnou legální možnost jak se do Evropy dostat.
Čtěte také: Explained | Nová krize? Migrace do EU v 10 otázkách
Evropská unie tak ve výsledku na jedné straně potírá a nabourává sítě pašeráků, kteří vydělávají miliardy eur, a na druhé straně svou politikou tyto sítě dále podporuje tím, že jim soustavně přihrává nové a nové klienty.
Kromě toho EU platí stovky milionů eur zločineckým organizacím například v Libyi nebo Tunisku, které na oplátku zadržují tisíce lidí v koncentračních táborech, v nichž jsou znásilňováni a mučeni. To vše za potlesku velké části evropské společnosti. Už jen hořkou tečkou je to, že Evropa nutně potřebuje stovky tisíc pracovníků na nízko kvalifikované pozice, které neví, kde získat.
Za posledních osm let jsme tedy jako Unie dokázali vybudovat velice drahý systém „Pevnost Evropa“, který porušuje mezinárodní závazky, a divíme se, že nefunguje. Nepřestává totiž platit pravidlo, že vyšší zdi znamenají jen více utrpení. Migraci nezastaví a k legálním cestám do EU zatím diskuse ještě nedospěla.
Migraci totiž zastavit nelze, je to realita, která tu s námi je stejně dlouho jako lidstvo samo. Ale nepochybně je důležité a smysluplné ji rozumně regulovat.
