Místo lístků na autobusy a vlaky jsme vykoupili zbraně a náboje. Kyjev se v napjatém klidu připravuje na válku

„Zničit Ukrajinu válkou není boží plán,“ říká mi rozespale Timofej, když ráno odcházím z pokoje v hostelu. Přijel na víkend z Oděsy do Kyjeva. Má tu turnaj ve squashi a ve válku nevěří, i když ho chování Ruska znepokojuje.

Podívám se na ranní zprávy. Z Londýna se ozývá, že Putin plánuje největší invazi, kterou Evropa zažila od druhé světové války. Ze Spojených států zase to, že rozhodnutí o válce už padlo. To čtu už asi popáté. Francie s Německem vyzývají své občany, kteří jsou na Ukrajině, aby zemi okamžitě opustili. To zní zase naléhavěji než dříve.

Novináři jsou teď ve vleku událostí – od politiků se ozývají velká slova, ale důkazy pro ně se zatím nezveřejňují. Ukrajina vyzývá ke klidu a požaduje od Spojených států důkazy pro svá silná tvrzení. „Poslední, co teď potřebujeme, je panika a chaos,“ odpověděl mi před pár dny úředník ukrajinského ministerstva obrany na otázku, proč se tak liší rétorika Západu a Ukrajiny. „Když budeme tvrdit, že válka začne zítra, ničemu nepomůžeme,“ dodal rozhodně.

Jediné, co teď opravdu máme, jsou informace od analytiků otevřených zdrojů. Ti každou minutu dohledávají další a další videa ruské techniky blížící se podle jejich závěrů v obrovských počtech k hranicím Ukrajiny.

Jde o tisíce videí, která různí lidé v Rusku nahráli na Tiktok, Vkontaktě, Twitter nebo třeba Instagram. V době, kdy platí: sdílím, tedy jsem, je prakticky nereálné skrýt stovky tisíc vojáků a tisíce kusů techniky na místech, kde běžně nebývají.

Před odchodem z hostelu ještě zkontroluji, co se v otevřených zdrojích přes noc objevilo. Na stále větším množství ruské techniky je z neznámého důvodu záhadné bílé písmeno Z, tanky na sobě mají přídavné palivové barely a zimní kamufláž. Vyrážíme do ulic.

Ať si Putin vyláme zuby

„Někdo by čekal, že tváří v tvář ruské hrozbě vykoupíme lístky na vlaky a na autobusy a odjedeme na západ. My jsme místo toho vykoupili zbraně a náboje. Budeme se bránit,“ říká v centru Kyjeva třicetiletý Andrej. Na Donbase bojoval už před pěti lety. Teď přišel na vzpomínkovou akci k osmi letům od chvíle, kdy na Majdanu padlo přes sto lidí při demonstracích.

Ti jsou dnes označováni za Nebeskou setninu a jejich legenda tvoří základ nové Ukrajiny. Jako příklad občanské angažovanosti je v zpěvu modlitby uvádí i pravoslavný kněz, který za ně právě slouží bohoslužbu.

Jen dva dny po střelbě na Majdanu, během které většina z nich zemřela, padla vláda tehdejšího prezidenta Viktora Janukoviče, který ihned poté utekl ze země a našel útočiště v Rusku. V úřadu ho nahradil Petro Porošenko, který teď stojí hned vedle nás.

„Teritoriální obrana potřebuje nové zbraně a platy pro velitele, aby se ubránila ruské agresi. Ukrajinští vojáci potřebují lepší finanční zabezpečení. Je třeba stavět nové cesty a investovat do armády,“ hřímá Porošenko v řeči, která měla být smuteční, ale podobá se spíš laciné předvolební kampani. Následně slibuje, že když začne útok, tak si na něm Rusko vyláme zuby. „Bude to konec pro Putina i pro Rusko,“ říká odhodlaně bývalý prezident a ujišťuje posluchače, že on zemi v případě války neopustí.

Stejně to vidí i Andrej. „Když Putin napadne Ukrajinu, bude to pro něj sebevražda,“ tvrdí. Lidé podle něj povstanou a počet obětí bude obrovský na obou stranách.

Jeho slovům přitakává i skupinka postarších přátel. Ti přišli zavzpomínat na to, jak se setkali právě na protestech na Majdanu.

„Kdyby to teď vypuklo, tak bych vařila boršč a nosila ho vojákům,“ říká rozhodně Irina, která stejně zásobovala demonstranty i před osmi lety.

„A já bych vzal samopal a šel bych bojovat,“ doplňuje ji se smíchem Igor a dodává, že mnozí z jejich přátel se v posledních týdnech přidali k jednotkám teritoriální obrany. V těch se podle jeho slov„učí používat samopaly a bránit svou zemi.“

Ptám se, jestli opravdu věří tomu, že začne válka. „Před osmi lety jsme nevěřili, že na Donbase budou tanky, a teď tam jsou. Nikdo neví, co bude. Jestli je Putin blázen, tak to udělá, ale nikdo neví, co se mu honí v hlavě,“ vysvětluje Irina.

Pohanka a láhve vody

Zatímco na vzpomínkových akcích v centru města všichni deklarují své odhodlání bojovat, pro velkou část lidí jde o nepříjemné téma, o kterém se vůbec nechtějí bavit. „Kdybyste se nás ptali raději na počasí,“ říká s viditelnou nevolí Olga, která si vyšla s přítelkyní a malými dětmi na procházku k památníku Matky vlasti na kopci nad Dněprem.

Že jde o nepříjemné téma, na které nikdo nechce myslet, napovídá v posledních dnech celý Kyjev. Bary jsou po večerech plné lidí, v ulicích hrají kapely, o půlnoci se otevírají brány vyhlášených klubů, které tu v posledních letech vyrostly, a do rána v nich pokračují jedny z nejlepších rave party v dnešní Evropě.

Přesto jsou ve frontách na baru i v restauracích od stolů nebo jen tak při procházce ulicemi slyšet každou chvíli zmínky o ruské armádě na hranici. „Máme připravený stan a spacáky, na týden bychom šli asi někam do polí, ale pak bychom se stejně museli vrátit,“ vypadne nakonec i z třiatřicetileté Olgy. „Nemáme kam jinam jít,“ dodává a dívá se u toho na dceru ve své náruči.

V jejím výrazu jde vidět, že s tématem bojuje. „Nikdo o tom nebude mluvit, ale každý má doma nakoupených několik balení pohanky a láhve vody. Samozřejmě, že se bojíme,“ rozpovídá se. Další děti si zatím pod monumentem matky vlasti hrají na starých tancích, které tu stojí jako památník bojů ve druhé světové válce.

Obrovská socha s mečem a štítem v rukou se dívá přes řeku Dněpr směrem na východ. O tři kilometry dál ve směru jejího pohledu je na řece Dolobecký ostrov. Na pláži se sešla asi stovka lidí, kteří sem přišli na výzvu ultranacionalistické organizace Pravý sektor.

Třiapadesátiletá Oleksandra přišla už podruhé. „Jestli nás napadnou zítra, tak asi ještě nebudu umět všechno. Jestli nás ale napadnou аž za měsíc, tak už budu vědět, jak nás bránit,“ vysvětluje s úsměvem. Její víkendy teď patří výcviku. Předchozího dne byla zase na tréninku, který pořádala za městem teritoriální obrana – vojenská struktura, která spadá přímo pod armádu.

„Učíme se, jak zacházet se zbraní, jak ji držet a jak se s ní pohybovat, nebo co dělat, když vám postřelí kolegu,“ vysvětluje a její kamarádka dodává, že se učí i geografii.

„My dospělí jsme se rozhodli zůstat a bojovat, ale bude potřeba odvést z města děti,“ říká s tím, že se špatně bojuje, když se při tom musíte starat o malé děti, které kolem vás pobíhají a o které se bojíte. Jeden z instruktorů zrovna na tabuli kreslí cestu, kterou je nejlepší opustit město, kdyby jej ruská vojska začala obkličovat: padesát kilometrů na jih, na velké křižovatce doprava a dalších pětadvacet kilometrů na západ.

Rusové už nejsou bratři

I když většinu lidí nyní trénuje armáda, krajně pravicové organizace zažívají ve stínu ruských manévrů velký nárůst popularity. O týden dříve vedl výcvik civilistů na východě země batalion Azov, který je úzce provázaný s ukrajinskou neonacistickou scénou.

Krajní pravice se během posledních osmi let zocelila v bojích a své lidi má dnes i na vysokých místech ve státní správě. „Neonacistická scéna prožívá žně pokaždé, když dojde k vyostření situace,“ popisoval mi před pár dny zdejší dynamiku sociolog Sergej Movčan, který se ve své práci zabývá monitorováním krajně pravicového násilí v zemi.

„Rusové už nikdy nebudou náš bratrský národ. Tím jsou Poláci, Češi nebo třeba Litevci, kteří se nám vážně snaží pomoct,“ uzavírá Oleksandra a posouvá se na další stanoviště, kde se má učit držet a možná i rozložit a složit samopal. Patnáct mužů, kteří už umí zbraně ovládat i z nich střílet, kolem nás pochodují na cvičení pohybu v terénu.

Na písečné pláži teď pobíhá se samopalem asi pětiletý kluk. “Šli jsme na dětské hřiště, ale skončili jsme tady,” vypráví zrzka z Charkova, která vyrazila s manželem a synem na pár dní do Kyjeva na služební cestu.

„Sama na podobné cvičení nechodím, věřím, že se nic nestane,“ vypráví s tím, že médiím už nedůvěřuje. V roce 2014 jí totiž nejednou volali přátelé s tím, ať okamžitě opustí Charkov, že se tam střílí. “Musela jsem je ujišťovat, že je vše v pořádku, že v médiích jen všechno přehání,“ vysvětluje, jak média podle ní nafukovala situaci před osmi lety. “Stejně tak to bude i teď,” říká rozhodně.