Po vraždě vojenského příslušníka Pascala Sleimana v Libanonu prudce eskalovalo nepřátelství vůči syrským občanům. Dochází k deportacím, fyzickému napadání, vyhrožování i únosům. I přes alarmující míru násilí existuje až příliš mnoho podobností s podmínkami, kterým čelí migranti v Evropě.
Všechna jména byla pro zachování anonymity změněna. Všichni zmiňování lidé jsou Syřani sunnitského původu, kteří žijí v různých regionech Libanonu. Do země přišli v různých obdobích po začátku syrské revoluce v roce 2011.
V pátek v polovině dubna vycházíme nad ránem se čtyřicetiletou Nadirou z bejrútského nočního klubu. Syrská učitelka je unavená a chce jet domů.
Když ale nastupuje do čekajícího taxíku, vrhá se k nám její kamarád, také syrského původu. „Hlavně proboha nejezděte přes Tayouneh,“ varuje před cestou skrze dopravní křižovatku nedaleko Nadiřina domu. „Armáda tam postavila checkpoint, zrovna jsem se odtamtud musel vrátit,“ doplňuje radu.
Nadira ale potřebuje být ráno doma se svými dětmi, takže navzdory nebezpečí odjíždí. Její kamarád se vrací zpátky do klubu, kde bude podle svých slov pít, dokud nevymyslí, jak se dostat domů.
Nadira se nakonec dostane domů bezpečně.
Viděl jsem, jak zastavují lidi ze Sýrie a cpou je do autobusu. To bylo hodně těsné.
Stejné štěstí však tu samou noc neměl pětatřicetiletý muzikant Nabil. Ten směřoval v taxíku plném evropských přátel do hudebního klubu, v němž měl ten večer hrát. Na vlastní koncert však nikdy nedorazil. Jejich auto bylo cestou zastaveno na dočasném checkpointu podobném tomu, před kterým Nadiru varoval její kamarád. Dnes už je Nabil v Sýrii.
„Je těžké říct, co tam koho z náš čeká,“ komentuje rizika deportace Šámi, který mi vypráví Nabilův osud. Některé muže prý čeká naverbování do armády. Jiné, politicky aktivní lidi, mezi něž se řadí i on sám, ale možná taky vězení. „Snažím se teď zjišťovat, co proti mně ještě mají. Ta obvinění bývají někdy po čase promlčena,“ doufá čtyřicetiletý konzultant.
Čtěte také: „Chleba není, snědli ho Syřani.“ Ti jsou Libanoncům trnem v oku i levnou pracovní silou, na černo
O tom všem mluvíme v kavárně naproti univerzitě, kde si dodělává magisterské studium. Přijet sem se odhodlal až po týdnu, během kterého raději neopouštěl svůj dům.
Ten stojí ve vesnici nad křesťanskou oblastí, v níž byl nedávno zbudován jeden z mnoha dočasných checkpointů. „Když jsem tudy projížděl, armáda stála v opačném směru. Viděl jsem, jak zastavují lidi ze Sýrie a cpou je do autobusu. To bylo hodně těsné,“ sdílí zkušenost z úspěšného průjezdu.
Šámí se běžně snaží nekouřit. Teď si ale během našeho krátkého setkání klepajícíma rukama zapaluje už několikátou cigaretu. Ulicí před kavárnou projíždí auta plná libanonských vojáků. Šámí za nimi chvíli mlčky kouká. „To je hrozný, jak to nutí dělat tyhle mladý kluky, a ještě za tak mizerný platy,“ dodává po chvíli.
Státní armáda ale není zdaleka jednou skupinou, která dnes Syřanům v Libanonu dělá ze života peklo. V ulicích operuje také militantní křesťanská skupina Jnoud el Rab (Vojáci Páně), která vyhání lidi z jejich domovů, napadá je na ulicích a vypaluje jejich obchody.
Protisyrské nálady nejsou v zemi ničím novým. Lidé do sousedního státu vždy přicházeli za prací. Nicméně převážná většina dnešních obyvatel sem prchla po začátku války. Tedy v letech, kdy zlomek z nich zamířil také do Evropy. V Libanonu sice od roku 1932 neproběhlo sčítání obyvatel, odhaduje se však, že syrských uprchlíků je nyní v zemi na 1,5 milionu. Tedy nejvíce na počet obyvatel na světě.
Co ale podnítilo momentální prudkou eskalaci násilí a represí?
Kdo zabil Pascala Sleimana?
„Slyšela jsi, co se stalo?“ volá mi Nadira v pondělí 8. dubna. Krátce předtím se rozšířila zpráva, že tělo Pascala Sleimana bylo nalezeno za syrskými hranicemi. „Hodilo se to na všechny Syřany a teď je lidi napadají na ulicích,“ informuje mě vyděšeně Nadira.
Vysoký představitel Libanonské armády, politik a funkcionář Bybloské banky byl den předtím unesen ze své vesnice v křesťanském regionu Jbeil severně od Bejrútu.
Libanonská armáda hovoří o syrské zločinecké skupině, která se především pokusila ukrást jeho auto. Jiní spekulují o zapojení hnutí Hizballáh. Jeho vůdce Hassan Nasralláh se již od událostí distancoval.
Obyvatelstvo Libanonu
Nejpočetnějšími skupinami v Libanonu jsou sunnité, šíité a maronitští křesťané. Těm odpovídá i rozdělení moci v parlamentu a správních celcích. Systém ustanovila Taifská dohoda, která v roce 1989 ukončila 15 let trvající občanskou válku, ale kořeny má ve francouzském kolonialismu. Dnes ale čelí kritice, protože rozložení mandátů dávno neodpovídá reálné demografii. Počet sunnitů je navyšován i přítomností Syřanů, kteří však nemohou získat občanství.
„Byl to normálně mafián a dealoval se syrskýma mafiánama drogy,“ má v tom jasno třicetiletý podnikatel Sámer. Dodává, že vražda byla jistě mstou za snahu obejít někoho v rámci obchodní dohody. „To ale jeho rodina nepřizná, protože by je to stálo pověst.“
Dále zdůrazňuje, že syrští obyvatelé nyní potřebují ochranu libanonské vlády. Nečeká však, že by ji mohli dostat. „Těm se to hodí, protože můžou zase chvíli ukazovat prstem na nás a odvést tak pozornost od situace, do které celou zemi dostali.“
Sámer odkazuje na ekonomický a sociální kolaps, kterým země momentálně prochází. Libanonská lira ztratila už prakticky veškerou svou hodnotu. Ekonomika je téměř zcela dolarizovaná, mnoho pracovníků však stále dostává plat v místní měně. Došlo také k rozkladu veřejných institucí, téměř vše je privatizováno a lidé bez finančních prostředků tedy nemají přístup ke zdravotní péči, vzdělání ani k elektřině.
Čtěte také: Do banky jedině s bouchačkou. Proč Libanonci „loupí“ své vlastní úspory?
Současná situace má několik historických příčin. Mezi ně patří dlouhodobé prosazování neoliberálních politik a osekávání veřejných rozpočtů. Země je dále fragmentovaná v důsledku sektářského parlamentního systému a na něj navázaného klientelismu. Nepomáhá ani současná politická i vojenská nestabilita v regionu.
Propad akceleruje od revoluce v roce 2019, po níž obyvatelům omezili přístup k vlastním financím.
Banky, které měly jejich životní úspory spravovat, nedokázaly nadále udržovat uměle fixovaný směnný kurz ani dál nabízet půjčky s nízkými úroky, které se neopíraly o reálné dolarové rezervy. Ponziho schéma se zhroutilo a zanechalo zemi ve zdevastovaném stavu.
Křehkost situace nyní dál umocňuje pokračující válka mezi izraelskou armádou a Hizballáhem. Ta se vede především na jihu země, ale hrozí i další rozšíření konfliktu. Všeobecná frustrace ve společnosti se pak často vylévá právě na Syřany, kteří již tak disponují oproti zbytku obyvatelstva pouze zlomkem práv.
Migranti jsou ostatně vděčným fackovacím panákem, což známe dobře i z Evropy.
Kde nemají rádi Syřany
S padesátiletým taxikářem šíitského původu jedeme ve večerních hodinách podél moře v Bejrútu. „Tohle jsou všechno Syřani,“ přerušuje najednou naši teologickou debatu a ukazuje na skupiny lidí, kteří se během teplého ramadánového večera prochází po nábřeží. „No a co?“ ptám se ho? „No, že to není dobrý,“ odpovídá a nechápavě se na mě kouká.
Antisyrský sentiment prorůstá celou zemí a bere na sebe různé podoby. Někteří na ně nahlíží jako na okupanty, což se podobá rusofobním postojům některých Čechů. Syrská vojska totiž byla v Libanonu přítomná až do roku 2005.
Jiní je naopak vidí jako podřadnou a levnou pracovní sílu. Dnes mohou formálně pracovat pouze v zemědělství nebo ve stavebnictví, což se však v praxi samozřejmě nedodržuje.
V ohledu syrské migrace do Libanonu lze pozorovat paralelu s evropskou historií. I do Evropy začíná přicházet větší počet lidí z arabských zemí za prací na poválečné obnově, ale dnes je odmítají přijímat.
Vzhledem k již zmiňovaným vysokým počtům uprchlíků v zemi sem míří také vysoké částky na různé humanitární a rozvojové projekty. Evropské země, které si nepřejí, aby tito lidé dále nacházeli bezpečí na jejich území, se jim tak snaží zabránit v další cestě.
I to je trnem v oku místním obyvatelům, kteří si připadají přehlíženi. Současně také Syřany často označují za jeden z důvodů ekonomické krize.
Hlavně jim nesmí dát žádnou záminku, nebo nás odsud všechny deportují.
Stejně jako všechno ostatní v zemi se situace zásadně liší v závislosti na regionech, a především pak jejich demografickém složení – v tomto případě konkrétně na náboženské příslušnosti.
S třicetiletou ženou v domácnosti Fatimou si povídám v jejím domě v severním Tripolisu, druhém největším městě v zemi. Ukazuje mi stále nezahojené jizvy po císařském řezu. Když jí během komplikovaného porodu ještě v Sýrii uváděli do celkové narkózy, poslední, co slyšela, byly vojenské letouny nad nemocnicí. Všechny její ostatní děti, které během našeho hovoru běhají okolo, se už narodily v Libanonu.
Fatima se hodně bojí, že bude další válka. Z momentálních tažení na Syřany ale obavy nemá. Téměř nikdy totiž neopouští svojí majoritně sunnitskou čtvrť, v níž se cítí bezpečně.
Čtěte také: „Západ nás chce mrtvý“. Libanon čeká na válku ve strachu, vzteku i solidaritě
Vypráví mi ale o přátelích, kteří žijí v Bejrútu a nemohli navštívit svoje rodiny na severu během Eidu. Tento svátek přerušení půstu po konci ramadánu, celým názvem Eid al-Fitr, je přitom jednou z nejdůležitějších událostí islámského roku.
Lidé, kteří by chtěli cestovat, by totiž cestou museli překonat minimálně jeden permanentní checkpoint a báli se, že by jejich návštěva mohla skončit deportací nebo uvězněním.
Současné represe ale zásadně omezují možnosti pohybu i mezi jednotlivými částmi měst. Militantní skupina Jnoud el Rab (Vojáci Páně) má své členy také v Míně (křesťanské město v těsné blízkosti sunnitského Tripolisu). „Tam si ale nic nedovolí, protože by na ně přišel celý Tripolis a to je pořád velká přesila,“ vysvětluje rozložení sil Sámer.
Podstatně horší situace ale panuje právě v Bejrútu, kde jsou vzdálenosti mezi jednotlivými čtvrtěmi kratší a více lidí běžně cestuje napříč městem. Tím spíš se tu člověk ocitne v křesťanských čtvrtích, kde je situace nejkritičtější.
Mohou být křesťané teroristé?
„Mlátí děti cestou do školy,“ zvedá Nadira na chvíli hlavu od telefonu, když ležíme na gauči v jejich bejrútském obýváku a trávíme večeři. Zrovna zhlédla záběry z útoků Armády Páně vůči syrským studentům. „To holky zítra nebudou chtít jít do školy.“
Pak rozebíráme, jak s náctiletými dcerami o situaci mluví. Zdůrazňuje, že je hlavně prosila, aby se v případě útoků moc nebránily a šly rovnou za vedením své školy. „Hlavně jim nesmí dát žádnou záminku, nebo nás odsud všechny deportují,“ vysvětluje rezignovaně.
Vojáci Páně nechvalně prosluli především svými útoky vůči LGBTQ lidem. Podnikají pravidelné útoky na kluby, kde se schází komunita nebo které pořádají drag shows. Zničili třeba také duhovou květinovou výzdobu v rámci Beirut Pride. Tu označili za satanský symbol. Skupina si v tomto rozumí s – jindy nepřátelským – islamistickým hnutím Hizballáh. Jeho vůdce Hassan Nasralláh také prohlásil LGBTQ komunitu za zásadní hrozbu pro Libanon.
V těchto dnech jsou však jejich hlavním cílem Syřané. Bezprostředně po vraždě Pascala Sleimana vyrazili ozbrojení členové uskupení do ulic – hlavně v křesťanských čtvrtích v někdejším východním Bejrútu. Rozmístili zde letáky vyzývající syrské rodiny k opuštění svých obydlí. Stejnou zprávu vyhlašovali i z megafonů.
Ptám se Sámera, zda si myslí, že někteří lidé skutečně odejdou. „Mluvíme o lidech, kteří nechali všechno ležet v Sýrii, aby se dostali do bezpečí. Jasně, že půjdou pryč.“
Řada lidí ale ve svých bytech zatím zůstává, z bezpečnostních důvodů však raději nevychází ven. Nejde přitom jen o plané výhružky. Vojáci Páně se přímého násilí dopouštějí dlouhodobě a v posledních dnech už mají dle výpovědí místních na svědomí řadu dalších přepadení i vypalování syrských obchodů.
Čtěte také: Další miliardy do kapes diktátora. EU chce kvůli migraci „stabilizovat“ Egypt
„Proč o nich nikdo neřekne, co jsou zač? Jsou to teroristi,“ rozhořčuje se Sámer. „Každý muslim, který má jednu zbraň, je hned terorista a oni nic.“
Útoky probíhají za tichého, případně i explicitního souhlasu politických příslušníků. Proto nic nestojí v cestě dalším radikálním subjektům, aby se zapojovaly do perzekuce Syřanů. Příkladem toho je i únos mladého studenta neznámým libanonským gangem. Následně se objevila videa z jeho brutálního mučení a po rodině se požaduje vysoké výkupné. Kromě gangů a politických skupin se ale násilí zcela beztrestně dopouští i běžní občané jako jednotlivci.
Až sbalí checkpointy
Na oficiální úrovni pak k represím dochází především ze strany Libanonské armády a také křesťanské vládní strany Free Patriotic Movement bývalého libanonského prezidenta Michela Aouna.
Právě armáda k již existujícím stálým checkpointům mezi jednotlivými regiony i městskými čtvrtěmi v poslední době připojuje i dočasná kontrolní stanoviště, která mají za účel právě záchyt syrských občanů.
Podobná stanoviště vznikala za stejným účelem represí a deportací už v minulosti. Evropský antropolog Richard mi vypráví, že vojáci se pak cíleně zaměřovali na řidiče rozvážkové služby Toters, obdoby českého Rohlíku. Ta je stejně jako česká firma známá svými špatnými pracovními podmínkami a platovým ohodnocením. Většina zaměstnanců libanonské služby jsou tedy Syřané. Řidiče tak tehdy deportovali přímo z práce.
Šámí si myslí, že přímé útoky i tyto dočasné checkpointy časem pominou. Zůstanou ale nové překážky na již tak obtížné cestě k legálnímu povolení k pobytu, stejně jako tvrdší pravidla pro migranty.
Své by o tom mohla vyprávět Nadira. Jedna z jejích dcer bude letos skládat zkoušku na úrovni maturity. Škola však v průběhu roku zpřísnila pravidla pro syrské studenty a odmítá nadále vydávat výsledky zkoušek studentům bez dokumentů. Nadira se je tedy pokusila od libanonských úřadů získat, ale bez úspěchu. Hrozí tak reálné nebezpečí, že vzdělání jejích děti přijde zcela vniveč.
„Já si myslím, že zrovna nás nedeportují,“ odhaduje Nadira. „Jen si nás tady nechají bez jakýchkoliv práv. Chtějí prostě, abychom odjeli sami.“
Odjet ale není kam. Většina její rodiny byla zabita ve válce nebo umučena ve vězeních během revoluce. V Sýrii ji nečeká nikdo jiný než traumatické vzpomínky. S rodinou si požádala o humanitární azyl v Evropě před více než dekádou. Žádnou odpověď nedostala. Když se pokouší organizaci kontaktovat, tak jí sdělí, že si bude muset ještě chvíli počkat.
Evropa, ostrov demokracie?
Požadovat po lidech, aby opustili zemi, když nemají kam jít, se může zdát jako absurdita plynoucí z nefunkčního libanonského státu. Se stejným pokynem ale opouští lidé na útěku i detenční zařízení v České republice. Z nich jsou propouštěni s výjezdním příkazem, který jim ale nedává možnost nikam vyjet.
Situace lidí na útěku se zhoršuje i v celoevropském měřítku. K tomu do budoucna přispěje také v dubnu schválený migrační pakt EU, který má mimo jiné usnadňovat proces deportace neúspěšných žadatelů o azyl.
Čtěte také: „Horší než vězení.“ 40 dní strádání Egypťana Ahmeda v české detenci
Ač obrazy ze současného Libanonu nepříjemně evokují výjevy z historických událostí, jakou třeba byla takzvaná křišťálová noc, nelze na ně nahlížet jako na deviaci dějící se v odlehlé zemi. Když se zeptáte téměř jakéhokoliv člověka na útěku v Evropě, bude mít zkušenost minimálně s verbálním násilím.
Migrační represe a vnitrostátní spory rozdmýchávají emoce na mnoha úrovních. „Slýchám teď, že Syřani napadají v Evropě Libanonce za to, že v Libanonu napadají Syřany,“ popisuje Sámer rozdmýchávání nenávisti na tisíci kilometrové vzdálenosti.
„Je to prostě bizarní performance,“ říká mi Šámí krátce před tím, než místo kávy začínáme během dne rezignovaně pít araq. Dál mluví o tom, že během dřívějších libanonských zákroků vůči Syřanům měsíčně pochytali okolo stovky lidí. Ti pak měli být poslání do Sýrie, země jich ale většinu odmítla. „Teď našli způsoby, jak nás dostat zpátky ve větším počtu. Ale stejně nás tu bude vždycky hodně.“
Nejen jeho výpověď, ale i léta zkušeností ukazují, že represivní politiky jednoduše nejsou funkční. Nepovedou ke snižování počtů nově příchozích lidí ani v Libanonu, ani v Evropě, ani nikde jinde. Lidé na útěku budou dále nacházet cesty, jak se dostat tam, kam směřují. Budou pouze přijíždět vyděšenější, deprimovanější a zranitelnější vůči dalšímu útlaku. Všechna takzvaná migrační opatření pouze zrcadlí skutečný problém – rasismus.
Tomu je třeba se postavit čelem. Represivní kroky totiž vedou pouze k budování dystopického světa, ve kterém nakonec nebude moct důstojně žít vůbec nikdo.
