Mít naději znamená lhát sám sobě. Reportáž z míst, kam se tlačí ruská vojska

Na obrazovce se objevuje menší výbuch v remízku mezi dvěma poli. Obláček dýmu a prachu je unášen mírným větrem směrem na západ. Obraz na obrazovce ve sklepě není úplně ostrý, ale jde vidět, že někdo dostal zásah a přestal se hýbat.

„Zbývá poslední, schovává se v téhle díře,“ ukazuje Míša prostředníkem na obrazovku a zapaluje si u toho cigaretu. Drony živě přenáší obraz z místa asi pět kilometrů od nás. Pole kolem díry je pokryté krátery po dělostřelecké munici. Místo, kterému se říká nulová linie. Samé centrum války.

„Člověk by si řekl, že je blbost na něho plýtvat tolik munice, když pro Rusy stejně nemá jeho život žádnou hodnotu,“ zamýšlí se Míša a říká, že oni už na něm spálili munici za stovky tisíc hřiven. „Nejraději bych mu dal ty peníze na ruku a poslal ho do prdele,“ zasměje se.

Ptám se, co by se stalo, kdyby ho tam nechali. Odpovídá, že by se tam začal zakopávat do země a za chvilku by jich tam bylo deset a drželi by další pozici. Rusové se přitom tlačí od před rokem dobytého Bachmutu na Časiv Jar metr po metru.

„Mají šíleně moc lidí a vůbec s nimi nešetří,“ hodnotí situaci. Snaží se prý nejspíš obejít Časiv Jar z jihu a udělat si kolem města křídla, aby jej mohli obklíčit. Stejně jako se jim to nedávno podařilo za cenu možná až desítek tisíc mrtvých s Avdijivkou.

„Časiv Jar je město, které má obrovský logistický význam. Dál jsou jen malé vesnice a pole, kam moc vojáků ani techniky neschováš,“ pokrčí Míša rameny s tím, že kdyby padl, stane se frontovým městem deset kilometrů vzdálená, dříve skoro osmdesátitisícová Konsťantynivka.

„Tady letí FPVčko,“ ukazuje rukou se zapálenou cigaretou tečku prolétající na záběru pryč z obrazu. FPV je zkratka pro first person view, malý sebevražedný dron, který je ovládaný nejspíš z nějaké pozice opodál pilotem se speciálními brýlemi, díky kterým vidí, jako kdyby byl přímo na dronu. FPV drony se objevily teprve pár měsíců po začátku války, ale už nějakou dobu jsou v okolí fronty jedním z hlavních témat – malé, rychlé, přesné, všudypřítomné a hlavně levné.

„Teď se otočí a nalétne si z opačné strany,“ komentuje.

Přeživší ruský voják je stále v díře mezi dvěma poli. Čtyři z jeho pětičlenného pěchotního družstva jsou mrtví, posetí v pár metrech kolem něj. Určitě nad sebou teď slyší dron. Sledujeme ho z výšky nějakých 200 metrů. Zhruba jednou za minutu kolem něj exploduje dělostřelecký granát. Jednou trochu nad ním, podruhé zase kousek pod ním.

Nezabíjíme, ničíme

Sedíme tu ve sklepě, pijeme teplý čaj, za zády mi spokojeně dýchá velký rotvajler Sean. Dron teď zoomuje na posledního přeživšího z družstva. Přemýšlím, na co asi zrovna myslí. Jestli se v duchu loučí s rodinou, prochází si svůj život, jestli v něm měl vůbec nějaké dobré momenty. Jasně, ještě může přežít. Šance je ale malá.

„Myslíš, že se vám ho podaří zabít?“ zeptám se Míši a kývnu na vojáka na záběru. Míša se na mě podívá překvapeně a zakroutí rychle hlavou, jako kdyby potřeboval opravit něco, co jsem řekl zásadně špatně.

„Zabít ne!“ řekne ve spěchu. „Zničit,“ opraví mě a zatváří se spokojeně, že vše uvedl na pravou míru. Pak se obrátí se zpět k obrazovce. Tyhle detaily jsou asi důležité. Přemýšlet o něm jako o člověku je luxus, který si můžu dovolit jako návštěvník. Pro vojáky je to masa živé síly, která se neúnavně posouvá dopředu, z pozice na pozici, blíž a blíž, ve dne i v noci.

Na obrazovce se zespodu v trochu sekaném záběru několikrát mihne černá tečka a následně se u díry, ve které se voják schovává, objeví zase obláček prachu a dýmu.

„Trefili jste ho?“ ptám se.

„To uvidíme za chvíli,“ pokrčí rameny. V tu chvíli zapíská vysílačka na stole.

„Rozumím, rozkaz přijat!“ odpoví Míša, otočí se na křesle a zakřičí. „Obléct, jede se do akce!“ dá povel, který se šíří dál sklepením.

Během pár vteřin začíná shon. Vojáci pobíhají, berou si vesty a helmy, někteří zelené kukly, narychlo natahují maskáče. Velitel vozidla přijde ke stolu Míši a chvíli spolu něco probírají nad mapou.

„Plus,“ řekne nakonec na znamení, že pokyny přijímá, a vyrazí ze sklepů za ostatními. Pět vojáků s fotografem se skládá do nákladního Uralu s protiletadlovým kanónem na korbě.

„Připrav se na vzlet, jedeme do akce,“ řekne Míša do vysílačky dalšímu pilotovi dronu. Ten se během chvíle vznese do dvou set metrů. Za chvíli na obrazovce vidíme vyjíždět Ural z rozbombardovaného okraje města na hrbolatou cestu mezi pole. Jede na plný plyn. Míša hlásí, že na cestě je velké riziko útoků nepřátelských FPV dronů, tak ať dávají pozor. Když není dost rušiček, nejčastější obranou proti FPVčkám je stejně obyčejný kalašnikov.

Ptám se, jestli sebevražedný dron zasáhl toho posledního vojáka. Míša odpovídá, že zasáhl, ale Rusové už poslali další jednotku, která se má o pozici znovu pokusit. Proto ten shon.

„A když se jim to nepovede a přestanou se o ni pokoušet?“ využívám chvíli čekání, než se jednotka dostane na pozici. Odpovídá, že v tu chvíli by začalo plánování, jak pozici můžou obsadit ukrajinské jednotky. Když na to bude dost sil.

Nenarodil jsem se jako bojovník

Zatímco Rusko působí, jako by mělo nekonečný přísun lidí, které může poslat na smrt, možnosti Ukrajiny jít do útoku jsou omezené. O něco dříve jsme se potkali na benzince v nedaleké Konsťantynivce s velitelem pěchotní čety Andrejem. Ptal jsem se ho, zda máme během letoška očekávat ukrajinskou ofenzívu.

„To si ze mě jenom děláš srandu, že?“ odpovídá mi se smíchem. Pak dodává, že aby mohla jít armáda do útoku, musí mít nejdříve dost jednotek, které v případě jeho neúspěchu udrží obranu.

„Teď jich ale není dost ani na samotné udržení obrany,“ shrnuje, proč se Rusové tlačí dopředu. Potom začíná vyprávět, jak ho nedávno rozčarovalo, když se na pár dní vrátil domů do Oděsy. Ten příběh jsme už slyšeli od vojáků z různých měst mockrát. Přijedete domů a vidíte v ulicích plno mladých zdravých kluků, kteří si zrovna vykračují z posilovny.