Američtí demokraté mění své sněmovní vedení. Nový předseda poslaneckého klubu Hakeem Jeffries je o třicet let mladší než jeho předchůdkyně, zosobňuje však podobnou establishmentovou politiku a vůči levicovému křídlu strany dosud vystupoval ostřeji než Pelosi.
„Hakeem má jednoduchý styl vedení. Šíří lásku. Tak se to dělá v Brooklynu,“ citoval kalifornský kongresman Pete Aguilar na začátku roku rappera Biggieho Smallse. Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu si právě volila nové vedení a Aguilar takto mluvil o svém novém stranickém lídrovi Hakeemu Jeffriesovi. Narážel na jeho newyorský původ i jeho lásku k hiphopu.
Trojice dosud nejvýše postavených demokratů ve Sněmovně – Nancy Pelosi, Steny Hoyer a Jim Clyburn – sice pokračuje ve svých mandátech, místo ve vedení dolní komory ale přenechali o generaci mladším demokratům. Ústavní funkce předsedy sněmovny teď alespoň na dva roky připadne republikánům. Jeffries tak narozdíl od odcházející Pelosi bude „jen“ šéfem svého sněmovního klubu. Bude tak mít mimo jiné významný vliv na personální obsazení výborů za svou stranu, a pokud by demokraté opět získali ve Sněmovně většinu, stane se nejpravděpodobněji jejím předsedou. Tedy po viceprezidentovi druhým člověkem v pořadí, který by se v případě neschopnosti prezidenta Spojených států vykonávat úřad chopil výkonné moci.
Na papíře je Jeffries mladý, řadí ale se ke staršímu typu demokratických politiků. Opakovaně se distancoval od mladší várky demokratů, která je daleko progresivnější (a také populárnější).
O nutnosti generační obměny se v demokratické straně mluví dlouho a není divu: Pelosi, Hoyerovi i Clyburnovi je přes osmdesát. Dvaapadesátiletý Jeffries je naopak na sněmovního šéfa strany relativně mladý a může tak na postu teoreticky zůstat velmi dlouho.
Dočkala se však Demokratická strana obměny nejen věkové, ale i myšlenkové? A opravdu Jeffriese vystihuje „šíření lásky“, nebo bychom jeho styl vedení mohli podobně jako u jeho předchůdkyně popsat spíše rozšiřováním moci svého úřadu a přerozdělováním financí mezi kolegy?
Sanfranciská i baltimorská škola
Nancy Pelosi, kterou Jeffries nahrazuje, bývá označována za nejsilnější předsedkyni americké sněmovny v historii – nejsilnější ve smyslu centralizace moci. K takovému osudu měla poměrně jasné předpoklady. Jejím otcem byl politik Thomas D’Alesandro Jr., nejprve starosta Baltimoru a později kongresman. Podařenější profilové články o Pelosi kladou důraz na kontrast mezi tím, že vyrostla v politické mašinérii východního pobřeži a má zkušenosti se starším, transakčnějším módem americké politiky, a tím, jak odcházející předsedkyni vykreslují současná média: tedy jako ultraliberální sanfranciskou političku.
Ve Washingtonu nejprve ve 22 letech krátce nastoupila jako stážistka u někdejšího senátora Daniela Brewstera, zastupujícího stát Maryland po většinu 60. let. Shodou okolností se v Brewsterově senátní kanceláři seznámila s letos taktéž odcházejícím Stenym Hoyerem, což započalo jejich komplikovaný vztah, o němž po Kapitolu kolují drby dodnes. Poté se provdala za Paula Pelosiho.
S manželem se přestěhovala do Kalifornie, kde si ji vzal pod křídla kongresman Phil Burton. Nejen kvůli jejím silovou baltimorskou politikou vytrénovaným instinktům, ale taktéž i díky vile na dobré adrese ji Burton promptně zapojil do fundraisingu pro kalifornskou demokratickou stranu. Burton byl pozoruhodnou postavou své éry – například komentátor Harold Meyerson ho označil za „nejdůležitějšího kongresmana 60. a 70. let“.
Na dobové standardy demokratů byl Burton v mnoha otázkách velmi liberální. Oponoval válce ve Vietnamu a bojoval proti jižanské segregacionistické frakci demokratické strany. Usiloval o zvýšení minimální mzdy nebo ukončení mccarthyovského sněmovního Výboru pro neamerickou činnost.
Na stranu druhou byl ale Burton také strůjcem mnoha nejkritizovanějších aspektů dnešního Washingtonu. Moc ve straně upevňoval ovládáním stavidel fundraisingu, pomohl otevřít dveře upravování zákonů na popud lobbistů a bezskrupulózně překresloval volební okrsky. Tento gerrymandering ostatně označil za svůj „příspěvek modernímu umění“.
Porážka levice i Obamacare
Nancy Pelosi se v roce 1987 utkala o sněmovní křeslo obsazené do té doby právě rodinou Burtonů. Jejím nejsilnějším soupeřem v primárkách byl sanfranciský zastupitel Harry Britt, jeden z mála zvolených zastupitelů Amerických demokratických socialistů. Zatímco Britt byl v těchto volbách kandidátem aktivistického části sanfranciské společnosti, Pelosi se stala spíš kandidátkou bohatších liberálů. Britta v primárkách porazila o 3 procentní body. Vzhledem ke struktuře okrsku pak byly všeobecné volby proti republikánskému kandidátovi už jen symbolickým krokem.
V Sněmovně se postupně probojovala do vedoucích pozic. V roce 2001 se ve vnitrostranickém hlasování utkala o druhý nejvyšší post tehdejších demokratů ve Sněmovně právě se Stany Hoyerem. Porazila ho a stala se historicky první ženou na pozici House minority whip. (Člověk v této roli má zjednodušeně řečeno hlídat, aby jednotliví zastupitelé hlasovali tak, jak si přeje vedení strany.) V roce 2003 povýšila o stupínek výš na předsedkyni (tehdy opozičního) demokratického klubu.
V půlce nultých let sehrála v opozici klíčovou roli při boji proti snahám administrativy George W. Bushe rozmetat systém sociálního zabezpečení. I díky ní se republikánům žádný větší zásah nakonec nepodařil. Když se pak ve volbách roku 2006 demokraté chopili většiny ve Sněmovně, Nancy Pelosi byla jasnou kandidátkou na post předsedkyně. Na špičce stranického vedení zůstala dodnes.
Nancy Pelosi v roce 2015 / Foto: US Department of Labor
Její největší legislativní úspěch je ale spjatý s počátkem úřadování Baracka Obamy a s jeho zdravotní reformou. Nebýt manévrování Pelosi, dost možná by celý pokus o prosazení balíku zvaného Obamacare spadl pod stůl. Reforma to byla možná polovičatá a nedokonalá, nicméně bez Pelosi by pravděpodobně nebyla vůbec.
Fundraiser-in-chief
Jak už jsem zmínil, kongresman Burton razil ve své době novou metodu upevňování moci ve stranickém aparátu skrze aktivní samostatný výběr sponzorských darů a jejich následné rozdělování fundraisingově slabším kolegům. Takovýto systém samozřejmě umocňuje korozivní vliv, který na americkou politiku mají lobbistické peníze.
Šéfredaktor washingtonské sekce webu The Intercept popisuje v knize We’ve Got The People zvyk Nancy Pelosi, který toto fundraiserské uvažování dobře ilustruje. „Před schůzkami s lobbisty nebo lídry z toho či onoho odvětví si prolistovala tisk, který koluje Kapitolem – The Hill, Roll Call, později Politico – a spočítala si, kolik si tohle odvětví zaplatilo celostránkových reklam. Pokud žádné neměli, znamenalo to, že jejich lobbistickou snahu není nutné brát vážně, a že se od nich [demokraté] peněz nejspíš nedočkají,“ píše Ryan Grim.
Čtěte také: Dva roky s Joem Bidenem: Zklamání, vítězství a výdrž. Prezidenta není radno podceňovat
Pelosi už několik dekád patří k nejpilnějším fundraiserům demokratické strany. „Vybrala více peněz než kdy předtím jakýkoliv jiný kandidát mimo ty prezidentské,“ napsal web Politico v roce 2020.
Nejmocnější předsedkyně
Fundraisingem poháněná centralizace moci má jeden logický důsledek: „Vůbec nedeleguje práci. Je to její největší slabina. Musí se podílet na každém rozhodnutí,“ řekl o Pelosi pro Politico jeden nejmenovaný demokratický poslanec.
Po většinu 20. století přitom daleko více praktického rozhodování spočívalo v rukou předsedů jednotlivých výborů. Za posledních padesát let ale série demokratických i republikánských předsedů Sněmovny jejich moc postupně uzurpovala.
„Pelosi se s procesem tvorby zákonů zavřela ve své kanceláři. Myslím, že taková úroveň centralizace moci ve Sněmovně nemá obdoby. Vyráží to dech,“ glosoval Pelosino postavení v roce 2020 Matt Stoller z American Economic Liberties Project.
Když loni v listopadu oznámila Pelosi svůj konec v pozici předsedkyně, označil ji komentátor Bloombergu Jonathan Bernstein za „pravděpodobně nejlepšího předsedu sněmovny v historii Spojených států“. Nicméně i Bernstein cítil potřebu zdůraznit, že její největší vadou bylo odříznutí řadových členů Kongresu od rozhodovacích procesů.
Při těsných většinách, které jsou ve Sněmovně v posledních letech pravidlem, potřebují straničtí lídři loajalitu i okrajovějších frakcí, aby vůbec mohli vládnout.
V jakém stavu zanechává Pelosi svoji stranu, je zjevné už z toho, jakým způsobem oznámila svůj odchod. Ještě než o schválení nového vedení hlasoval sněmovní klub Demokratické strany, vydala Pelosi na svých oficiálních stránkách de facto gratulaci nástupcům. Hakeem Jeffries přitom ještě před několika lety zdaleka nebyl favoritem.
Náhodný nástupce?
Jeffries je v Sněmovně teprve deset let a zastupuje 8. newyorský okrsek. Jeho politickým sousedem byl prvních pět let demokrat Joe Crowley, který mu byl v Kongresu tak trochu mentorem. Crowleyho ale v roce 2018 zaskočila v primárkách Alexandria Ocasio-Cortez, ačkoliv byl považován za logického nástupce Pelosi a očekávalo se, že se předsedou Sněmovny stane během několika příštích let. (Samotná Pelosi ho přitom považovala spíše za rivala než za nástupce.)
Když Crowley prohrál primárky, jedním z jeho posledních zásahů do stranické politiky v Kongresu bylo lobbování za nezvolení relativně progresivní kalifornské zastupitelky Barbary Lee do pozice nové šéfky demokratického klubu. Místo ní na tento post Crowley protlačil právě Jeffriese, který se tak dostal do stranického vedení. Tím ale sváření demokratických stranických lídrů s levým křídlem demokratů zdaleka neskončilo. Podobně jako v roce 2018 zaskočila AOC Crowleyho, překvapil v roce 2020 Jamaal Bowman, tehdy nejnovější přírůstek do neformálního sdružení levicových kongresmanů The Squad, přes třicet let sloužícího poslance Eliota Engela. A to i přesto, že Jeffries se před primárkami chvástal, že něco takového znovu nedopustí.
Jeffries má vcelku očekávatelný politický profil newyorského establishmentového demokrata. Je na demokraty relativně ekonomicky konzervativní, silně proizraelský a pro charterové školy – tedy školy provozované soukromě, ale financované z veřejných zdrojů. „Progresivní“ část své agendy soustředí na sféru takzvané politiky identit. V jeho mediální prezentaci je tak aktuálně důležitější akcentovat, že se stal prvním afroamerickým stranickým lídrem v historii, což zakrývá fakt, že jeho politické postoje nepřinášejí žádnou výraznou změnu.
Nepřekvapivě patřil ke kongresmanům, kteří v roce 2020 dostali nejvíce peněz od hedgeových fondů. Náhodou není ani to, že je také jedním z nejzdatnějších stranických fundraiserů. Zato je i na newyorské centristy neobvyklý fakt, že jeho kampaň podporoval News Corp PAC vlastníka Fox News, Ruporta Murdocha. Jeffries byl také až jedním z posledních výrazných newyorských politiků, kteří se při vršících skandálech postavili proti bývalému guvernérovi Andrew Cuomovi.
Pomsta levici
V roce 2021 stál Jeffries u založení organizace Team Blue PAC, jejíž hlavním cílem je podpora primárkových kampaní centristických demokratických kandidátů proti levicovým vyzyvatelům. Za zmínku stojí i jeho největší spojenec v Team Blue, kongresman z New Jersey Josh Gottheimer. Ten patří mezi nejkonzervativnější demokraty ve Sněmovně, je členem „centristického“ nadstranického Problems Solvers Causus a v dvou uplynulých letech patřil k největším odpůrcům agendy Joea Bidena v Kongresu. Jeffries se zasadil o to, aby AOC po Bowmanem poraženém Engelovi nezaplnila místo ve výboru pro energetiku a obchod. Místo ní na tento post protlačil newyorskou kolegyni Kathleen Rice, která posléze například prosadila škrtnutí částí Bidenových reforem snižujících enormní ceny léčiv.
„Na papíře je Jeffries mladý, řadí ale se ke staršímu typu demokratických politiků. Opakovaně se distancoval od mladší várky demokratů, která je daleko progresivnější (a také populárnější). Svoji pověst coby budoucnosti Demokratické strany si vytvořil tím, že se stal předním představitelem její minulosti,“ vysvětluje Alexander Sammon pro časopis American Prospect.
„Je rozdíl mezi progresivními demokraty a tvrdě levicovými demokratickými socialisty. Tohle rozlišení nerýsuju já. Rýsují ho oni sami. Jsem černý progresivní demokrat, kterému s nelítostnou naléhavostí leží na srdci řešení rasových, sociálních a ekonomických nespravedlností s nelítostnou naléhavostí. To je moje kariéra a moje cesta. Nesejdu z ní, dokud budu mít příležitost sloužit. Ale nikdy se nestane, že bych se poklonil tvrdě levicovému demokratickému socialismu,“ říká sám Jeffries pro časopis The Atlantic.
Čtěte také: Nedožité padesátiny Roe vs. Wade: Boj o reprodukční svobodu dál hýbe americkými městy
Největší otázkou pro budoucnost demokratického sněmovního klubu pak je, jestli v této vendetě vůči levému křídlu bude Jeffries pokračovat i ve funkci sněmovního lídra strany. To by totiž bylo oproti jeho předchůdkyni Nancy Pelosi znamenalo výrazné vyostření.
Ano, i Pelosi začala svou kariéru v Kongresu poražením levicového kandidáta. Už jen poslední čtyři roky jejího předsednictví ale ukazují, jak uměla okolo pozvolna opět sílící levice manévrovat. Ať už to bylo jejími vlastními schopnostmi, nebo naopak nezkušeností a relativní bezzubostí tohoto křídla, dokázala s takzvanou Squad a spol. zachovávat na mezilidské úrovni poměrně přátelské vztahy. Nejlepším příkladem budiž kongresmanka Ilhan Omar. Pelosi ihned po zvolení praktikující muslimky zařídila změnu pravidel, aby se Omar mohla zasedání účastnit v šátku. Symbolická (a pragmatická) gesta osobní podpory navzdory názorovým rozdílům pokračovala i v následujících letech a Pelosi se tak o to spíše mohla spolehnout na hlas své kolegyně.
Pelosi byla těmito osobními vztahy a drobnými kroky, které jí pomáhaly udržet sněmovní demokraty pohromadě, obecně známá. Dokáže to samé k levici otevřeně nepřátelský Jeffries? Po některých budoucích volbách se ostatně může ocitnout v podobně prekérní situaci jako Pelosi před dvěma lety nebo momentálně republikán Kevin McCarthy. Tedy v čele sněmovního klubu s velmi těsnou většinou, která dává rebelům mnoho možností vydírat. Jeffries byl demokraty sice zvolen jednohlasně, jenže to může být i setrvačným vlivem končící Pelosi.
Jeden náznak vstřícnějších vztahů by tu byl. Je jím paradoxně Jamaal Bowman, který při minulých volbách Jeffriesovi tolik ležel v žaludku. „To je docela ‚gangsterské‘,“ pochvaloval si Bowman fakt, že do čela sněmovního klubu zamíří jeho newyorský kolega. Významné ideologické rozdíly jako kdyby najednou byly irelevantní.
Politicky jsou ve velmi odlišných frakcích, na osobní úrovni však za poslední dva roky zjevně našli řeč – spojuje je mimo jiné láska k newyorskému hiphopu. Bowman je velkým fanouškem Wu Tang Clanu, Jeffries zase Biggieho Smallse, kterého citoval i během první pokusu o odvolání Donalda Trumpa.
Stejně tak je možné, že jsou zvěsti o sympatiích Bowmana k Jeffriesovi jenom výrazem servilnosti levého křídla demokratů k stranickému vedení, které jím přitom mnohdy otevřeně pohrdá.
Stále však platí, že při těsných většinách, které jsou ve Sněmovně v posledních letech pravidlem, potřebují straničtí lídři loajalitu i okrajovějších frakcí, aby vůbec mohli vládnout. Nejen Pelosi, ale i právě nastupující republikánský předseda sněmovny McCarthy ukazují, že bez osobních vztahů napříč ideologickými liniemi to nejde. Další dva roky ukáží, jak daleko je levice schopna a ochotna Jeffriese zatlačit, a zda Jeffries umí být pragmatičtější, než napovídá jeho politická minulost.
