Syrské oslavy pomalu utichají a na jejich místo přichází otázka, co bude se zemí dál. Armáda je rozpouštěna, ozbrojené frakce kromě vítězné HTS odzbrojovány. V překotném vývoji se ozývají pochyby, jak vlastně skupina lidí kolem nového vůdce Ahmada aš-Šara naloží se získanou mocí.
Uvolnit se pro mě není úplně snadné. Snažím se soustředit hlavně na to, co muž na druhé straně stolu říká. Oči mi ale sklouzávají k Pečeti proroka Mohameda na jeho rameni.
Bílý nápis v černém kruhu hlásá, že není boha kromě Boha a Mohamed je jeho posel. Symbol se stal ve světě známým hlavně jako obávaný znak Islámského státu.
Muž si říká válečnou přezdívkou Abu Azzam. Má dlouhé uhlové vlasy. Pod nosem se k nim připojují také dlouhé černé vousy. Kolem tmavých očí vidím vrásky, které mívají lidé od smíchu. Abu je oblečený v maskáčích i maskáčové čepici a pod krkem mu visí vysílačka.
Zbraň vzal do ruky v šestnácti.
Sedíme u snídaně v kavárně v přístavním městě Tartus. Jako celé syrské pobřeží středozemního moře je obývané hlavně alavity – šíitskou sektou odtrženou krátce po vzniku islámu od dominantních učení.
Z řad alavitů pocházel i před dvěma týdny svržený diktátor Bašár Asad, a proto se místní často obávají odvety od sunnitských povstalců, kteří nastoupili na jeho místo.
Povstalci už stihli přebrat vedení většiny silových struktur, rozpustili armádu a se zbraněmi teď chodí v ulicích a dohlíží na pořádek. Právě jako Abu Azzam s Abu Ubajdou, podobně starým mužem sedícím vedle něj.
„Matka nesouhlasila s tím, abych šel bojovat, ale otec mě podpořil,“ vypráví Abu Azzam, jak ve čtrnácti letech opustil rodnou vesnici kousek na jih od Aleppa a přidal se k jedné z bojujících frakcí. Zpočátku ho nechtěli do bojů pustit, protože byl ještě moc mladý, tak alespoň pomáhal, s čím bylo třeba. Zbraň vzal do ruky teprve o dva roky později.
Nechce jmenovat frakci, ve které byl – prý už dnes neexistuje. Islámský stát tehdy začal zabírat velká území napříč Sýrií i v sousedním Iráku.
Abu Azzam říká, že nebyl sám, kdo odešel bojovat. Většina jeho kamarádů se tenkrát přidala k bojům proti Asadově režimu. Za jejich odchodem z domu prý stálo náboženství, které neumožnilo přihlížet, jak režim zabíjí děti, ženy i staré lidi, a nic s tím nedělat.
„Přidali jsem se k jedné extrémní náboženské straně, abychom mohli dělat džihád,“ shrnuje. Stejně jako jeho kolega Abu Ubajda je mudžáhid – bojuje hlavně proto, aby si zajistil své místo v nebi.
Vlídnost rozkazem
„Vy si určitě budete myslet, že jsme ultrakonzervativní,“ prohlásí s úsměvem Abu Ubajda. „Ale jsem docela volnomyšlenkářský, například kouřím,“ přiznává.
Má podobně dlouhé tmavé vousy a na rameni černou šahádu: znak užívaný v posledních letech radikálními islamistickými frakcemi, jako je například Al-Káida.
Z kapsy vyndává krabičku cigaret, jednu mi nabídne, druhou si zapálí. Zapálím si s ním, potáhnu a za chvíli si uvědomím, že se zapálenou cigaretou sedí, ale sám nekouří.
V hlavě mi vyskočí včerejší vzpomínka, jak jsem seděli v restauraci s Alim, zhruba třicetiletým inženýrem pracujícím ve zdejším ropném průmyslu. Vyprávěl, že se ozbrojenci, kteří ovládli Sýrii, tváří velice přátelsky jen proto, že to dostali jako rozkaz. Kdyby ukázali své pravé záměry, část země se okamžitě vzbouří.
„Budou to na nás všechny teď hrát, ale jen co budou mít moc pevně v rukou, ve vteřině otočí,“ je přesvědčený a jeho teorie se podobá úvahám, které slýchám i po českých hospodách ve vztahu k muslimům přicházejícím do Evropy.
Zatímco v měřítku migrace do Evropy mi přijde přísně tajné spiknutí milionu muslimů z celého světa silně přitažené za vlasy, tady vlastně nedokážu říct, co si o konspiračních teoriích vlastně myslet. Všechno je zkrátka moc čerstvé a neznámé.
Sám Abu Azzam přece před chvílí říkal, že na politické otázky spíš nemají jako bojovníci názor: vždy udělají prostě to, co jejich lídři nařídí. Například když osvobodili Damašek, byli podle jeho slov v takovém nadšení, že chtěli jít rovnou osvobozovat Palestinu. To jim ale velitelé nedovolili.
„Velitelé ví lépe než my, co je třeba udělat,“ směje se a moje myšlenky vyrážejí paranoidním směrem. Není i nabídnutá cigareta jen přetvářka? Nechtěl jen zjistit, jestli se nechám zlákat k hříchu? Naplno se do mě opře realita, že tu sedím s muži, kteří se doteď hlásí k organizaci, kterou celý západní svět označuje za teroristickou.
Poslouchejte také: Sýrie jako časovaná bomba? Stabilitu ohrožují msty, terorismus i Izrael
Přejedu pohledem vysílačku na Azzamově krku a chvíli napjatě přemýšlím, jestli by z ní mohla zaznít informace, že všechny opoziční frakce byly odzbrojeny a následuje rozkaz, ať přetvářka skončí. Co by následovalo?
Nejsem ostatně sám, kdo tu v posledních týdnech uvažoval podobně. Více lidí nám v posledních dnech v Damašku přiznalo, že raději zůstávají doma a moc nevychází na ulici, protože netuší, co od nových vládců země čekat.
Když jsme před pár dny přišli do křesťanského kostela, muž hned u brány říkal, že prožívá hrůzu. Všichni křesťané podle něj mají sbaleno a čekají na první náznak, že se věci otáčí špatným směrem.
Myslel sis, že zabíjíme civilisty?
„Evropané, jako třeba já, můžou být docela vyděšení, když tu vidí pobíhat ozbrojence s dlouhými vousy a symbolem Islámského státu na rameni,“ vyslovuji u kavárenského stolu opatrně nejistotu panující na domácí i mezinárodní scéně.
Abu Azzam pomalu vydechne. „Tohle ale není nijak spojené se specifickou frakcí, není to spojené s Daešem (arabské slovo označující Islámský stát, pozn. red.) nebo al-Nusrou – je to symbol všech muslimů,“ ukáže na své rameno.
Některé extrémní frakce navíc podle něj podobné symboly užívaly, aby se k nim lidé jako on přidali a bojovali s nimi. „Používalo se to špatně a také média trochu přeháněla, když o těchto organizacích informovala,“ usměje se a upře na mě pohled.
V tu chvíli mi problikne hlavou několik záběrů, kdy nepřeháněla média, ale své kroky poměrně zásadně přehnali sami bojovníci identifikující se zmíněným symbolem. Například když mezi lety 2014 a 2016 na kameru upálili v kleci jordánského pilota, popravili více než tisíc kadetů zajatých v Iráku, věšeli na jateční háky údajné zvědy nebo natočili klip z poprav zajatců v Palmýře.
Živě si vybavím záběry mladých kluků se symboly Islámského státu střílející zajatce po vynesení rozsudku. Kluků zhruba ve věku, kolik mohlo být i Abu Azzamovi a jeho kamarádům.
„Ty sis asi myslel, že zabíjíme civilisty?“ zeptá se mě a já souhlasně přikývnu.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
