Co spojuje Ukrajinu se Švýcarskem? Malá alpská země dokázala svou připraveností k odporu odradit Hitlera, a právě to je dnes cílem ukrajinského odbojového programu. Zastrašit Putina a invazi předejít. Nejen nad touto variantou se zamýšlí plukovník armády USA ve výslužbě a specialista na témata odolnosti Brian S. Petit v textu, který původně vyšel na platformě War on the Rocks.
Když země čelí invazi silnějšího nepřítele, její plány se opírají jen o křehkou naději: totiž že až dojde k porážce konvenčních obranných sil, iniciativu podle předem připravených plánů převezmou občanská hnutí odporu, která by podvracela nadvládu okupantů. Partizánská válka nepřátelským silám okupaci prodraží, zabrání jim upevňovat si pozici v nabytých územích a vytvoří čas a prostor potřebný k získání vnější pomoci ve snaze o osvobození.
Pokud Rusko invazi spustí, je jisté, že se Ukrajina právě k takové strategii uchýlí. Kyjevem připravovaný odboj – jehož organizování je stejně pečlivé jako záměrně zviditelňované – hraje ve snaze odstrašit Rusko od útoku klíčovou roli. K ukrajinskému záměru vsadit na partyzány a guerillovou válku však nadále zůstávají nezodpovězené otázky. Pokud k ruské invazi dojde, postaví se jí ukrajinští partyzáni v boji? A dokážou změnit celkovou strategickou situaci? Má hrozba občanského odporu napříč Ukrajinou a její společností šanci splnit své cíle?
Ukrajina své hnutí odporu hlasitě propaguje jako jeden z mnoha signálů, které mají za cíl odstrašit nepřítele od provedení invaze.
Jako bývalý důstojník zvláštních sil Armády Spojených států jsem strávil mnoho času jak výcvikem odbojových hnutí, tak bojem proti nim. V poslední době jsem také jako zástupce Joint Special Operations University (Univerzita spojených speciálních operací, pozn. překl.) pomáhal různým státům vypracovat strategie odporu v rámci celkových plánů totální obrany. A z mé zkušenosti platí, že státem podporovaná hnutí odporu se vzpírají snadnému zařazení.
Existuje jen hrstka předpřipravených šablon, protože plány budování odboje jsou připravovány podle politické vůle, geografických omezení, struktur spojeneckých svazků a společenských nálad daného národního státu. Navíc je obtížné předvídat, jak se odbojáři z řad běžných občanů zachovají pod tlakem invaze a okupace. Nemohu sice předpovědět, co se stane, mohu ovšem poskytnout myšlenkový rámec, který umožní lépe pochopit roli, kterou ukrajinské plány na vytvoření občanského odporu sehrají v odrážení ruské invaze.
Pouštění hrůzy
Chtějí-li občané odporem vzbuzovat v nepřátelích strach, musejí prokázat dostatečnou akceschopnost. To je něco, co je dobré mít na paměti i na horských túrách v oblasti, kde žiju. Když v horách zahlédnu medvěda, klidně zvednu ruce a z boku obejmu kohokoli, kdo by byl zrovna poblíž, abychom společně, s mnoha končetinami a v nadživotní velikosti, vypadali hrozivě. Medvěd kvůli tomu zakolísá právě dost na to, aby si útok rozmyslel a šel dál, za snadnější kořistí.
Odpor použitý jako odstrašující prostředek má podobný účinek. Když stát hrozí postavit se silnějšímu útočníkovi jen s nesourodou skupinou patrioticky smýšlejících občanů, musí ukázat dostatečnou šíři a hloubku prostředků, aby si to útočník rozmyslel. V tomto ohledu Ukrajina dostatečnou hrozbou disponuje. Její organizace Teritoriální obranná síla čítá na 150 batalionů, přiřazených k jednotlivým regionům tak, aby pokryly celé území Ukrajiny.
Nejedná se vždy o jednotky plně funkční, nejsou mnohdy ani plně personálně osazené, natož plně vybavené. Přinášejí ovšem lokalizovanou možnost ovlivňovat dění, například pracovat na zabezpečení infrastruktury a budování odporu. Ukrajina své hnutí odporu hlasitě propaguje jako jeden z mnoha signálů, které mají za cíl odstrašit nepřítele od provedení invaze.
Jak jsem již vysvětlil pro internetový magazín Small Wars Journal (Časopis malých válek, pozn. překl.), v roce 2014 jednotky odbojářů vznikaly organicky a spontánně a často je financovaly prostředky oligarchů ze soukromé sféry, nikoli stát. Od té doby Ukrajina mnoho těchto nepravidelných útvarů zregulovala či zapracovala do sítě obranných plánů. Nedávný průzkum naznačuje, že 24 procent Ukrajinců má v úmyslu se v případě útoku postavit na odpor se zbraní v ruce. Ukrajinské ozbrojené síly jsou v tuto chvíli v početní nevýhodě a čelí hrozbě útoku ze severu (z Běloruska), východu (z Ruska) a jihu (z Krymu, Černého moře a Podněstří). Pokud by k takovému vývoji došlo, odboj se bude s okupanty muset utkávat tehdy a tam, kde pravidelné jednotky nebudou moci. Společně s dalšími odstrašovacími prostředky cílí ukrajinské plány partyzánské války na odstrašení Ruska od zahájení nové ofenzivy.
Rozsáhlý občanský odpor bude zkouškou toho, jak moc je Putin ochoten uplatnit sílu proti obyvatelstvu, které dle vlastních slov respektuje a ctí.
Tuto strategii uplatnilo v roce 1940 Švýcarsko, když nacistické Německo během jara a léta dobylo a zabralo značnou část Evropy, takže se maličká neutrální konfederace nacházela v kompletním obležení fašistickou Osou. Švýcarsko tehdy zmobilizovalo 400 000 občanů-vojáků se záměrem válčit ve městech, zničit infrastrukturu a následně se stáhnout do Alp, jež pro guerillové jednotky představují výhodný terén. Německé štábní odhady vedly k závěru, že dobytí Švýcarska by bylo možné jen za masivního nasazení bojových prostředků Wehrmachtu. Za těchto okolností se Hitler rozhodl nezaútočit.
Samozřejmě, přispěly k tomu i další faktory: průmyslová produkce Švýcarska, výhodnost jeho neutrality a bankovní politiky, nemluvě o tom, že Německo potřebovalo své ozbrojené síly jinde. I tak ovšem připravenost Švýcarů k odporu měla na výsledku významný podíl. Švýcarsko Němce úspěšně odstrašilo, a tak zůstalo ušetřeno jak v létě 1940, tak nakonec i po zbytek války. Podobně jako v případě Švýcarska je cílem ukrajinského odbojového programu také invazi předejít, místo aby se jí museli bránit.
Právní rámec
Ukrajina v červenci 2021 schválila inovativní „zákon o základech národního odporu“. Tento zákon zakládá právní rámec, podle něhož lze sdružovat, organizovat a vést občanský odpor, ale také určovat role nepravidelných ozbrojených složek, domobran a dalších forem občanského vzdoru. Jelikož ukrajinská vláda si je vědoma, že ne všechen odboj je odbojem produktivním, zákon také vymezuje hranice, které vládě umožňují dohlížet na kontraproduktivní formy odporu a omezovat je či je blokovat.
Hrůzná představa, že v chaotické situaci se veškeré obyvatelstvo chopí zbraní, je právě tak noční můrou pro Ukrajinu jako pro Rusko. Nastal-li by chaos, mohlo by se Rusko zmocnit příležitosti, jako tomu bylo v únoru 2014, kdy v záblesku kreativního státnictví jediným úderem spolklo Krym. Ruskému převzetí moci na Krymu tehdy předcházela politická krize na Ukrajině, která vedla k masovým protivládním demonstracím a všeobecným občanským nepokojům. S tím, jak postupuje současná krize, se Ukrajina obává vzniku oblastí bezvládí, v němž Ruskem uplatňované taktiky hybridní války slaví úspěchy. Přestože celkové selhání společnosti představuje přímou hrozbu pro ruské invazní síly, Ukrajina se snaží pádu do chaosu zabránit. Proto vláda přijala zákonná opatření, která by vzniku takto chaotické situace bránila.
Zařazení radikálů
Síla odbojových hnutí spočívá ve schopnosti smazat protivníkovu převahu a vnutit množství dilemat jeho vycvičeným, ale značně vytíženým jednotkám. Odbojová hnutí jsou z definice slabší stranou konfliktu a v konvenčním boji nutně prohrávají. Ukrajinské vedení si uvědomuje, že ruská pravidelná armáda je schopná obsazení cizího území a také že cizí území zabere, přijde-li rozkaz. Dále si uvědomuje, že ruské útočné skupiny ze získaného území neustoupí před pravidelnou ukrajinskou armádou, natož před pouhými rolníkem bránícím své pozemky jen s loveckou puškou. Je to rozsáhlý občanský odpor, zesílený sociálními sítěmi, co pro invazní síly zaměřené na vítězení v ozbrojených střetech představuje překážku.
Čtěte také: Spojené státy a Británie se ruskou invazi pokouší odvrátit zveřejňováním informací od zpravodajců
Erica Chenoweth a Maria J. Stephan ve své knize Why Civil Resistance Works: The Strategic Logic of Nonviolent Conflict (2011; Jak to, že občanský odpor funguje: Strategická logika nenásilného konfliktu, pozn. překl.) předkládají důkazy toho, že nenásilná hnutí zvyšují svou šanci na dosažení svých politických cílů – obvykle osvobození od útlaku – jestliže dokážou ve velkých počtech přesvědčit občany k akci. Jednou z výhod hnutí využívajících nenásilné protesty je to, že vstupní požadavky jsou velmi nízké. Zatímco výběr a výcvik agentů pro speciální operace trvá roky, občanský odpor využívá toho, že pro zapojení se není potřeba žádné kvalifikace. Ukrajina má obrovskou populaci, a tak jí na velikosti záleží. Pokud dokáže převést svůj program odporu do celospolečenského měřítka, bude pro Rusko obtížné jej zastavit – asi jako nákladní vůz na namrzlé vozovce.
Co od Ukrajiny můžeme očekávat, je vzájemně se doplňující použití násilného odboje a občanského odporu. Přestože je prakticky nemožné předpovědět, jak úspěšný občanský odpor tváří v tvář konvenční invazi ruských sil bude, je pravděpodobné, že ukrajinské úřady mají předem připravené plány, jak ho uplatnit v praxi.
Taktika využití občanského odporu klade před bezpečnostní složky – v tomto případě Rusy nebo proruské organizace – obtížnou volbu, totiž jakým způsobem potlačit nebo zastavit nenásilné protesty. Přílišné užití síly v takové situaci je strategickou chybou na spadnutí. Ruský prezident Vladimir Putin prohlašuje Rusy a Ukrajince za „jeden národ“. Rozsáhlý občanský odpor bude zkouškou toho, jak moc je Putin ochoten uplatnit sílu proti obyvatelstvu, které dle vlastních slov respektuje a ctí.
Číhající smrt
Sílu rozsáhlých aktů vzdoru, jichž se účastní velká část občanů, lze nejlépe využít ve spojení s jejich protikladem: hrstkou číhajících trénovaných specialistů. Ukrajina po náležité selekci obstojně vybavila a kvalitně připravila jednotky určené pro speciální operace. Odstřelovač dokáže i v dnešní době způsobit stejně drtivý úder jako před sto lety, kdy Ukrajina válčila se sovětskou armádou o nezávislost. Jediný dobře postavený sabotér zvládne způsobit spoušť, a zastavit tak postup mnohem větší, lépe vybavené invazní síly.
Přestože odstřelovači, sabotéři, hacktivisté, městští partyzáni a demoliční čety sami o sobě střet ve prospěch své strany rozhodnout nemohou, představují v široce rozprostřené síti uzly schopné nepříteli jeho snahy prodražit. Je-li tato taktika dobře uplatněna, může se stát bahnem a pískem, které zadřou i ve všech ohledech mocnější vojenskou mašinérii.
Kremlu vyhovuje vlastnit a provozovat zahraniční vládu spíše než cizí území dobývat a udržovat vojensky.
Ukrajina má za sebou sedm let zkušeností z frustrující, nehybné fronty charakteristické menšími střety. Během těchto sedmi let Ukrajinci vložili mnoho prostředků do vycvičení speciálních jednotek zaměřených na vyhýbání se pevným frontám a čelním útokům. Místo toho cílí své útoky na slabá místa a mezery, kde mohou nepřátelům způsobit vysoké ztráty. Ukrajině při přípravě a zdokonalování jednotek pro tyto náročné a nebezpečné úlohy asistovaly Spojené státy a někteří jejich spojenci z NATO. Nemalé dodávky zbraňových systémů, například přenosných, z ramene odpalovaných protitankových střel Javelin, potenciál této dobře vycvičené hrozby jenom znásobují. Dnešní Ukrajina tak má oproti situaci z roku 2014 znatelně vyšší vojenský potenciál z hlediska využití početně malých, ale vysoce účinných prostředků. Pokud bude napadena, politická vůle k využití tohoto potenciálu bude nemalá.
Potírání kolaborace
Pokud by Rusko v invazi pokračovalo, lze očekávat, že nepočetná menšina ukrajinského obyvatelstva bude spolupracovat a kolaborovat s okupačními silami. Jak se k něčemu takovému postavit? Má-li se Ukrajina držet vlastních zákonů a pravidel válečného konfliktu, potírání kolaborace bude představovat nemalý problém. Kolaboranti se vyhýbají odhalení tím, že se režimu skrývají přímo před očima. Jak? Kdo je dnes spořádaný občan, může být už zítra kolaborantem. Aktivní i pasivní kolaborace zůstává, co se týče procesu odhalení, zmapování a potlačení, jedním z největších problémů.
Čtěte také: Rozhodnutí k invazi už zřejmě padlo. „Z Ukrajiny se může stát zhroucený stát,“ říká kyjevský analytik
Rusko má ve svém repertoáru ovšem i podněcování, povzbuzování a podporu svých sympatizantů nacházejících se v cílových oblastech. Například podle nedávné zprávy britské rozvědky Rusko usiluje o nastolení promoskevského režimu v Kyjevě. Ať už se jedná o zásahy řízené svrchu, nebo naopak započaté na občanské úrovni, pěstování podobných příležitostí je pro Moskvu rutinní záležitostí – pak už stačí jen počkat si na vhodný okamžik.
K pochopení tohoto manévru stačí ohlédnout se za dřívějšími ruskými vpády do Čečenska (1999), Gruzie (2008) a Ukrajiny (2014). Kremlu vyhovuje vlastnit a provozovat zahraniční vládu spíše než cizí území dobývat a udržovat vojensky. Příkladem takové loutky dosazené a podporované Moskvou je čečenský vůdce Ramzan Kadyrov. Podpora Kadyrova je ve srovnání s udržováním vojenské okupační síly levným způsobem ovládání dané oblasti. Vyslání vojenských sil je nákladné a politicky nevýhodné, navíc by znamenalo dlouhodobé válčení s místními povstalci, což je pro Putina špatný výsledek, jakému by se nejspíše rád vyhnul. Oproti přímému vojenskému zásahu je tedy podpora domácích kolaborantů atraktivnější alternativou.
Ačkoli nevíme jistě, jak má Ukrajina v plánu se s potenciálními kolaboranty vypořádat, můžeme se podívat na příklady z minulosti. Protikolaborační opatření jsou obvykle vykonávána prostřednictvím oficiálních státních institucí, jako jsou policejní a vojenské sbory. Známe ovšem také řadu příkladů, kdy občané vzali záležitosti do vlastních rukou.
Otázkou je, zda ukrajinskému občanskému odporu někdo z „koalice ochotných ku pomoci“ skutečně pomůže, až se jí odbojáři zeptají, kdože je s nimi.
Takovou občany vedenou válku na principu „oko za oko“ jsme mohli spatřit na Balkáně v 90. letech 20. století. Když se v roce 1991 Jugoslávie začala rozpadat, dokonce i v jednotlivých vesnicích se rychle začala ztrácet lidskost. Lokální brutální násilí a čistky zakrátko narostly do takových proporcí, jaké si v mírumilovných obcích předtím bylo obtížné jen představit. Na Balkáně jsem si odsloužil dvě nasazení jako kapitán speciálních sil. Mezi běžně spatřované jevy patřily zbořené vesnice, neoznačená minová pole a vysídlenci, kteří se neměli kam vrátit. Značnou část násilí měli na svědomí běžní občané, obhajující se jen naoko nutným pravidlem „střílej, nebo budeš zastřelen“.
Stačilo málo, aby do této podoby eskalovala i situace na Ukrajině roku 2014. Proruským separatistům se ovšem díky reakcím úřadů, vojska i místních občanů nepodařilo zlomit východoukrajinský Charkov. Chování proruských frakcí na Ukrajině lze jen obtížně předvídat. Ale nedávné zkušenosti Ukrajiny s potlačováním a zvládáním jakési války uvnitř národa samého, v níž kolaborace jen bují, jsou důležitým faktorem, přestože na ně nelze spoléhat.
Poslední útočiště
V narativu malého národa odhodlaného k totální obraně si obyvatelé představují konec v podobě osvobození od okupantů. Stojí ovšem za povšimnutí, že jen v málokterém případě dokázali odbojáři samotní přemoci silnější okupační síly. Obvykle je potřeba pomoci z vnější, aby došlo k obratu ve prospěch místního odporu. Tak například Francie měla na začátku 40. let Británii a Ameriku. Severní Korea měla v 50. letech pomoc Číny, irácké milice na začátku milénia podporoval Írán, afghánští mudžahedíni měli v 80. letech podporu Američanů a Tálibán po roce 2000 se opíral o pomoc Pákistánu. Naproti tomu Ukrajina nemá žádného zjevného partnera, který by byl ochoten pomáhat místnímu odboji, kdyby došlo k okupaci.
Příval ujištění o diplomatické podpoře, dodávek vojenského materiálu i sankcí ve veřejném i soukromém sektoru jsou bezesporu výbornou vnější podporou. Otázkou ovšem zůstává, jestli ukrajinskému občanskému odporu někdo z té „koalice ochotných ku pomoci“ skutečně pomůže, až se jí odbojáři zeptají, kdože je s nimi.
Obranná strategie dnešní Ukrajiny aplikuje uvažování slabého státu na situaci státu silného. Jde o jedinečný případ, jemuž podobných je v dnešním světě málo. Pokud bude ukrajinský program totální obrany posílené občanským odporem fungovat tak, jak má, jako odstrašující prostředek zabere. V případě úspěšného odstrašení by se obráncům z řad občanů ulevilo, že nedošlo na prověření jejich skutečných bojových schopností. Konečným cílem ukrajinského odporu tak nyní je to, aby příběh zakončený osvobozením vůbec nebyl potřeba.
Brian S. Petit je plukovník Armády Spojených států ve výslužbě. Vyučuje a pořádá školení o strategii, plánování, speciálních operacích a odbojových hnutích. Na pozici asistenta přednáší na Joint Special Operations University, kde se specializuje na témata odolnosti a odporu.
Z anglického originálu Can Ukrainian Resistance Foil a Russian Victory? publikovaného 18. února 2022 na webu multimediální platformy War on the Rocks přeložil Vojtěch Janda.
