Jsou obyvatelé napadené země připraveni na kompromis s Ruskem? A jaká další katastrofa tam v případě pokračování konfliktu hrozí? Odpovědi na tyto otázky jsme vyrazili hledat přímo na Ukrajinu.
„Všichni, kdo se mnou od roku 2014 bojovali, už jsou dávno mrtví. Tak k čemu tohle všechno bylo?“ povzdechne si smutně Serhij.
Odhadem zhruba padesátiletý muž s prořídlými vlasy se na mě jen málokdy podívá. Jeho oči nejčastěji směřují kamsi do prázdna. Mluví skoro šeptem, mnohdy v náznacích. Jen na konci mi ze svého invalidního křesla daruje rozpačitý úsměv.
Bojové operace připravily Serhije o nohu. Podobně jako stovky dalších nyní čeká v novém rehabilitačním zařízení na náhradu své ztracené končetiny.
V armádě však nadále zůstává jeho syn. Právě on je jedním z důvodů, jak Serhij nepřímo naznačuje, proč by vojáci měli raději složit zbraně.
Do nedávno otevřeného rehabilitačního centra SuperHumans, jež se nachází několik kilometrů od západoukrajinského Lvova, jsem se vypravila na konci letošního listopadu – tedy v době, kdy Ukrajinci moc důvodů k úsměvu na tváři nemají.
Zemi decimují sílící útoky na energetickou infrastrukturu, Rusové si na frontě připisují největší územní zisky a Amerika pomalu vyhlíží návrat Donalda Trumpa do Bílého domu.
Smutek i smích
Společenská atmosféra pod bodem mrazu? Nálada je mezi místními válečnými veterány ve skutečnosti mnohem proměnlivější.
Ozvěny daleké fronty i dění v zámoří do zdejšího střediska doléhají jen zpovzdálí. Dojem posiluje světlý moderní interiér, velké prosklené plochy, křesla na každém rohu.
Žádné bílé pláště tu nevidím. Místní zaměstnanci si raději vybírají barevné mikiny a trička s nápisem „superhumans“. Každý z přítomných mužů si nese příběh, z něhož by se dal sepsat román.
Někteří neskrývají smutek a nechuť se vybavovat, jiní srší optimismem a rozdávají vtipy na všechny strany.
„Rusko se rozpadne na malé republiky,“ přesvědčuje mě starší muž na vozíčku, kterého potkávám před budovou u kuřáckého prostranství. Zatímco básní o tom, jak se jednou k vítězné Ukrajině připojí i západoruská Kubáň, vstupuje do našeho rozhovoru i další pokuřující veterán.
Debata se rázem stáčí k Donaldu Trumpovi. „Ukrajina za něho dostane ještě větší podporu,“ věří muž, který má za sebou boje u doněcké Marjinky.
Proč si zrovna od budoucího amerického prezidenta slibuje obsáhlejší balíčky pomoci, mi už vysvětlit nedokáže. Jeho nadšení z blížící se výměny křesla v Bílém domě nikdo další, s kým se v zemi dávám do řeči, nesdílí.
Spíše než jednoznačný názor vzbuzuje Trumpovo vítězství velké otazníky a očekávání.
Plnící se hřbitovy
Více než sedmisettisícový Lvov si po necelých třech letech totální války žije navenek svým kavárenským životem. Daleko od frontové linie, s menší frekvencí poplachů než ve zbytku země, a naopak plnými ulicemi lidí.
Krvavá válka se přesto nekompromisně propisuje i sem. Stačí si zajít na Martovo pole v rámci Lyčakivského hřbitova.
Rozsáhlým vojenským pohřebištěm se procházím po zhruba patnáctiměsíčním odstupu. Kde předloni rostla tráva, stojí dnes nové hroby padlých obránců. Hodně hrobů – zhruba o čtvrtinu více.
Někteří z čerstvě pochovaných se přitom se životem rozloučili ani ne před týdnem, prozrazují pamětní desky. „Denně tu pořádáme tři až čtyři pohřby,“ říká mi vojenský kaplan Oleh ve zdejším chrámu. To je zároveň dvakrát méně než v prvních měsících po invazi, dozvídám se.
Zato nyní už Oleh pohřbívá i náctileté vojáky. Sám sice navzdory vysokým ztrátám podporuje pokračování bojů až do úplného vítězství, uznává však, že ukrajinskou společností prostupuje čím dál větší únava a deprese.
Za pravdu mu dávají i sociologické průzkumy. V zemi v posledních měsících rychle stoupá počet lidí, kteří jsou ochotni přistoupit na mírové dohody. A to dokonce za cenu ztráty území.
Žádné záruky
„Na začátku letošního října takových respondentů bylo zhruba třicet dva procent,“ uvedl pro Voxpot expert z Kyjevského mezinárodního institutu sociologie Anton Hrušeckij.
Od té doby procento dále narůstá. Sociolog odhaduje, že nyní by co nejrychlejší ukončení bojů mohlo požadovat i padesát procent Ukrajinců.
Na aktuální společenské náladě se v listopadu podepsala právě americká výhra Donalda Trumpa, který svou kampaň postavil i na zařízení míru v napadené zemi „do čtyřiadvaceti hodin“.
Čtěte také: Konec války za 24 hodin? Co bude s Ukrajinou za Trumpa
Tomu samozřejmě Ukrajinci nevěří, jakýsi zlom v zdlouhavém konfliktu ale očekávají. Hrušeckij upozorňuje na kontext, v němž je třeba výsledky průzkumů číst.
„Tito lidé rozhodně nejsou pro to, aby okupovaná území připadla oficiálně Rusku – chtějí ale jejich osvobozování odložit do budoucna,“ vysvětluje odborník.
„Vše přitom podmiňují silnými bezpečnostními zárukami,“ dodává. Bez nich procento Ukrajinců hlasujících pro zastavení bojů dramaticky klesá.
O spolehlivých bezpečnostních zárukách si nikdo, s kým během pobytu hovořím, iluze nedělá. „Měli jsme tu Budapešťské memorandum. Fungovalo snad? Ne. Rusko stejně zaútočilo,“ odpoví si vzápětí na svou otázku zhruba třicetiletá novinářka Halyna.
Potkáváme se spolu v moderním zázemí Lvovského mediálního fóra, jehož zaměstnance nepřekvapí snad žádný druh eskalace. V tamním podzemí se dokonce nachází protiatomový kryt.
„Chceme za všech okolností pokračovat ve své práci,“ vysvětlí mi Halyna. Po krátké odbočce se opět vracíme k vyhlídkám do budoucna.
Naše redakce může pokračovat v práci díky podpoře členstva Voxpot Klubu. Děkujeme všem, kdo svými příspěvky umožňujete vznik článků, které si pak mohou přečíst všichni.
Nejhorší možný scénář, který podle ní Ukrajince v tuto chvíli děsí, je krátkodobé zamrznutí konfliktu. „Rusko opět doplní své zdroje a boje se znovu rozhoří. Budeme zkrátka opakovat chyby z minulosti,“ obává se.
Alespoň nějakou míru jistoty by Ukrajincům přinesl vstup země do NATO. Šance, že by poté Rusové opět násilně překročili hranice země, by se podle ní snížila. Taková garance však v tuto chvíli není na stole.
Ukrajina bez lidí
Všechny ostatní záruky se ve srovnání s členstvím v Severoatlantické alianci jeví jako slabší odvar, který v případě nutnosti nedojde naplnění.
Křehké příměří a nejistá budoucnost navíc ještě prohloubí další katastrofu, s níž se Ukrajina potýká: demografickou krizi. V médiích se o ní mluví čím dál častěji: vysoká předčasná úmrtnost, nízká porodnost a především miliony lidí za hranicemi.
Počet obyvatel Ukrajiny
Před totální invazí žilo v zemi podle údajů Institutu demografie 42 milionů lidí, v srpnu 2023 už jich bylo jen 36,3 milionů. Počty v obou případech zahrnují rovněž okupovaná území. Pod kontrolou Kyjeva žilo přitom loni jen něco málo přes třicet jedna milionů osob.
Populace míří dlouhodobě dolů, mnohá menší města se vylidňují a trh se potýká s nedostatkem pracovních sil. I když řada Ukrajinců neustále pendluje mezi svou domovinou a zbytkem Evropy, přesná čísla je těžké určit.
Odhaduje se, že v zahraničí zůstává okolo šesti milionů válečných uprchlíků – a vrátit se jich hodlá stále méně. Jestliže v listopadu 2022 chtělo domů přijet asi 80 procent běženců, nyní po dvou letech se tento trend podle sociologa Askada Ašurbekova snížil na něco přes 50 procent.
A nenastane-li zlom v konfliktu, utečenci budou naopak přibývat. Podle předpovědi Národní banky Ukrajiny jen letos a příští rok zemi kvůli dopadům války dohromady opustí na sedm set tisíc lidí. Bankovní zpráva zároveň zmiňuje, že část z nich by se měla začít vracet v roce 2026.
Před ještě pesimističtějším výhledem varuje OSN: její prognózy naznačují, že počet obyvatel v zemi by do roku 2100 mohl klesnout na 15,3 milionů lidí – méně než polovinu současného stavu.
Co hůř, za hranice odcházejí hlavně lidé v produktivním věku a jejich nedostatek pociťují dokonce i ve Lvově. Tam přitom našly útočiště stovky tisíc Ukrajinců z jižních a východních regionů.
Své o tom ví i Halyna, která se vedle novinařiny věnuje právě nabírání nových pracovníků. „Zájemců je sice hodně, ale je problém, že řada z nich nemá odpovídající vzdělání a zkušenosti. Spousta lidí, co by požadavky splňovali, odešla jinam,“ postěžuje si.
Sama odejít nemíní a podobně smýšlí i její sociální bublina. „Nechci to tu nikdy opustit. Nevím, co by mě k tomu muselo donutit,“ přitakává její kolegyně Olesja. Na takový krok je příliš velká patriotka, v armádě navíc působí její manžel.
Za zdmi kanceláří mladých lvovských novinářů a novinářek už však postoje nejsou tak jednoznačné. „Moje vnoučata se sem už nevrátí,“ sděluje mi důchodkyně Ljuba na zdejším hlavním autobusovém nádraží, zatímco postáváme v sychravém počasí na nástupišti.
Já čekám na spoj do Prahy, ona do Varšavy, kde ji vyzvedne vnuk. Po invazi zakotvil v Kanadě a zpět se mu už nechce.
„Co by tu dělali? Všechno je zničené,“ pokračuje Ljuba. Kdyby válka skončila po pár měsících, vnoučata by se podle ní možná vrátila. Ted už je ale pozdě.
Čtěte také: Poradce Zelenského: České firmy pomáhají Rusku vést válku
Čas hraje proti Ukrajině. Čím déle se válka táhne, tím více mladých lidí zapustí kořeny v zahraničí. A miliony dalších je mohou následovat.
Ukrajinskou vládu tak čeká další bitva. Nikoli o území, ale o lidi.
