Možná přijdou i investoři. Kyrgyzské město duchů Enilček vyhlíží budoucnost

V průsmyku 3800 metrů nad mořem, kde se už při chůzi zadýcháte, žije muž placený vládou za to, aby odklízel z nezpevněné cesty sníh. Kilometry před ním jsme minuli velký památník hlásající, že Sovětský svaz začal tuto 143 kilometrů dlouhou silnici mezi městy Karakol a Enilček stavět v roce 1980. Na památníku prý dříve stál traktor, ale někdo ho ukradl.

Když projíždíme kolem stád koní, ovcí, krav a koz volně přecházejících po jasně zelených pastvinách kolem průzračně modré řeky Bozučuk, občas na nás vykoukne bílá jurta. Řidič suverénně točí volantem džípu a já marně přemítám, jak se zde asi řídí, když je na cestách sníh.  Nebo když se potkají dvě auta proti sobě. V zimě.

V turistických průvodcích je často označován za město duchů. Enilček ale neumírá, naopak se probouzí.

Poslední velkou překážkou před Enilčekem je checkpoint. Dle staré dohody mezi SSSR a Čínou policisté musí zkontrolovat všechny, kdo se v Kyrgyzstánu na 50 kilometrů přiblíží čínské hranici. Bez platného povolení se nikdo, ani místní obyvatelé, dále nedostane.

Džípem dojedeme až za město, kde na úpatí vyprahlých skal a vedle řeky Sarydžaz, která je zakalená pískem, stojí další památník. Má připomínat Rusy padlé během proticarského povstání ve střední Asii v roce 1916, někdo ho ale poničil. Řeku lemuje několik hrobů – jednoduchých hromad kamení – které dokládají že revolta skončila krvavě spíše pro místní obyvatele nežli pro kolonisty.

Vedle řeky sovětští vojáci vybudovali malé nádrže, kam tečou prameny tak horké, že vlézt do nich vyžaduje přemáhání. Místním se nádrže na koupání ale asi hodí. V Enilčeku nemají vodovody. Stejně jako nemají obchod s potravinami. Internet zde problikává tak chabě, že jste rádi, že se vám načte zpráva z Whatsappu. Už pár let tu aspoň funguje pouliční osvětlení.

Čtěte také: Zemřely jim děti, pak tvořili utopii. Příběh družstva Interhelpo připomíná, že jiný svět byl možný

V turistických průvodcích je Enilček často označován za město duchů. Než tam konečně zastavíme, ptám se našeho průvodce Ibraima, jestli by nedávalo smysl, kdyby město prostě přestalo existovat. Kdyby se vláda Kyrgyzstánu rozhodla, že do měst tak odlehlých a zapomenutých, připomínek neuskutečněných sovětských plánů, zkrátka nedává smysl investovat veřejné peníze. Že zde lidé mají žít jenom na vlastní pěst, nebo odejít.

Mladý průvodce nesouhlasí. Rozpovídá se optimisticky o nových investorech, kteří do Enilčeku přicházejí za minerály z Číny. O vládou slibované vodní elektrárně, která má vzniknout blízko města. Dodává pochvalně, že kyrgyzský prezident Sadyr Japarov z regionu pochází, a jeho rozvoj mu leží obzvlášť na srdci. Město neumírá, ale naopak se probouzí, naznačuje.

Být zase normální město

“Kolem místních dolů působilo asi 30 závodů. Svým zaměstnancům poskytovaly bydlení – byty v bytovkách pro jednotlivce, domky pro rodiny,“ popisuje 80. léta starosta Enilčeku Bakyt. „Byly tu lázně, kavárny, velké obchody, restaurace, nemocnice,“ vypočítává jeho soused Urmat. Je po té době nostalgický? „No jasně,“ odpovídá bez zaváhání. Teď by si Urmat přál, aby Enilček byl zase normální město.

Napadá mě, že zlaté časy netrvaly vůbec dlouho. Sověti město uprostřed ničeho postavili na sklonku své éry, teprve na začátku 80. let. Přilákaly je bohaté zásoby minerálů, molybdenu, wolframu a cínu, a kolem vzniknuvších dolů postavili město. V nejlepších dobách zde žilo 5000 lidí.

V těch nejhorších prý asi 20. Po rozpadu Sovětského svazu skončila moskevská podpora městům, jako je Enilček, rozpadly se odběratelské trhy a doly byly uzavřeny. Obyvatelé začali odcházet, zejména Rusové houfně opouštěli středoasijské republiky, jimž už nevládli. Mnozí rozebírali své domy a jejich kovové součástky prodávali do Číny. Prý je tam kupovali za dobrou cenu.

Dnes žije v Enilčeku asi 140 lidí, neboli 20 rodin. Bývalé městské lázně postavené Sověty mají zdobný vchod, ve kterém leží spousta skla. Uprostřed dětského hřiště stojí v polovině července umělý vánoční strom s ohnutou hvězdou na špici. Vybitá okna bytovek ve středu města prázdně hledí do prostoru. Kolem nich jsou rozesety nízké domky, některé z nich zatlučené, jiné svítí. Uprostřed obce ale stojí osvětlené fotbalové hřiště, kde asi 15 dětí v deset večer hraje fotbal. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že Enilček bude vymírat.

Čtěte také: Svoboda se v Kyrgyzstánu zase jednou ztrácí. Prezident utahuje otěže, sám v nich ale může skončit

Učitelka kyrgyzštiny Aigul vysvětluje, že v místní škole je spolu s pěti kolegy , každý z nich vyučuje jiný předmět. Otevřeno je tu šest tříd, starší děti chodí do škol mimo město a spí u příbuzných. Aigul přišla do města před dvaceti lety, přilákalo jí stabilní zaměstnání a dobrý plat, který v Enilčeku stejně není moc kde utratit. Líbí se jí okolní hory, že je tu klid, a že se místní navzájem znají. Jako řada sousedů i její rodina chová zvířata a vydává se s nimi do hor.

„Ve volném čase vezmeme ovce do hor a tam odpočíváme,“ popisuje mi podobně rodina místního zastupitele Ulana, když se zeptám, co ve městě bez internetu, restaurací a kulturního vyžití vlastně dělají.

Starosty Bakyta a jeho kolegy Ulana se ptám na jejich priority pro město. Chtěli by prý lepší cestu do Karakolu, stabilní internet a rozvoj turismu. Doufají také, že minerálové bohatství a slibovaná vodní elektrárna přivedou do města nové investory, a s nimi i nové pracovní příležitosti, spoluobčany a peníze do obecní kasy.

„Možná to bude víc jako za Sovětského svazu, bude tu víc lidí, víc pracovních příležitostí,“ zamýšlí se Aigul. Očekávání, že se Enilček už brzy rozšíří a změní, sdílejí i její sousedé. Utvrzuje mě to, že jsem město možná odsoudila k zániku trochu předčasně.

Nad starými sovětskými doly již jedna kyrgyzská a jedna čínská firma společně otevřely cínové doly, a dle místních zaměstnávají asi sto lidí. To ona sem před pár lety přivedla aspoň nějaký telefonní signál.

Šance v nové transformaci?

„Výstavba nové vodní elektrárny je určitě příležitostí, jak Enilček ekonomicky oživit,“ přitakává po telefonu kyrgyzský ekonom a expert na energetiku Janybek Omorov. Výstavba větší vodní elektrárny na řece Sarydžaz by dle něj mohla zaměstnat i několik tisíc lidí. Další budou následně potřeba na její každodenní fungování. Omorov popisuje, že výstavba elektrárny v regionu patří k prioritám kyrgyzské vlády.

Země většinu své elektřiny vyrábí právě z vody. Sucho i zvyšující se poptávka aktuálně vedou k výpadkům elektřiny. Kyrgyzstán kvůli tomu v srpnu dokonce vyhlásil tříletý stav energetické pohotovosti, kdy se má zaměřit na výstavbu nových kapacit.

Schopnost slabého kyrgyzského státu rozvoj dolů korigovat a vyjednat pro obyvatele férové podmínky, podrývá závislost země na Číně.

Aktuálně je projekt na Sarydžazu ve fázi prováděcích studií a hledání soukromých investorů. Ti dle Omorova přijdou nejpravděpodobněji z Číny, kam je to od Enilčeku kousek a která může místní elektřinu odebírat. Odborník dodává, že si vláda v prováděcí studii dává pozor i na to, aby nezatopila potenciální doly a neodradila případné investice do těžby místního surovinového bohatství.

Pokud Enilček postkomunistickou transformaci prohrál, zelená a digitální transformace možná naopak poskytnou šanci na jeho ekonomické znovuzrození. Zelené a digitalizované ekonomiky totiž budou potřebovat mnohem více surovin než ty poháněné uhlím. Dle Mezinárodní energetické agentury (IEA) bude k dosažení globální klimatické neutrality do roku 2050 potřeba již v roce 2040 celosvětově vytěžit 6x více minerálů než v roce 2021.

Zásoby některých klíčových surovin, které mohou přilákat nové investory, drží i Kyrgyzstán. Patří mezi ně i molybden používaný pro výrobu větrníků a cín, který se používá v solárních panelech i elektronice. U obou z těchto surovin odborníci očekávají nárůst poptávky. A oba se nacházejí i poblíž Enilčeku. Otázkou samozřejmě zůstává, zda tyto zásoby budou stačit, aby přilákaly investory do tak odlehlého regionu „Není to jednoduchá oblast pro stavbu čehokoli,“ potvrzuje Omorov.

Čtěte také: Konflikty ve stínu ruské invaze: Moskva ztrácí kontrolu nad státy v postsovětském prostoru

Enilček vzniknul jako důlní město a bez těžby jen těžko hledá svou identitu a smysl. Stejně jako jinde však extrakce materiálů měla i svoje stinné stránky. „Nechtěl bych tam pracovat, není to dobré pro zdraví,“ tvrdí ve své jurtě obyvatel města Urmat.

Rozvoj, ale za jakou cenu?

Rozvoj dolů na jiných místech v postsovětském Kyrgyzstánu v minulosti doprovázely protesty místních obyvatel, kteří si stěžovali na environmentální dopady i fakt, že z rozvoje dolů nic nemají, protože peníze tečou zahraničním firmám.

[infobox id=”2″]

Schopnost již tak slabého kyrgyzského státu rozvoj dolů korigovat a vyjednat pro místní obyvatele férové podmínky, navíc podrývá závislost Kyrgyzstánu na Číně. Ta je aktuálně v zemi největším investorem i věřitelem. Není vyloučeno, že Kyrgyzstán bude dluhy splácet mimo jiné i tím, že své surovinové bohatství a jinou klíčovou infrastrukturu předá silnému sousedovi pod kontrolu.

Otázku, jaký rozvoj Enilčeku i celé země je vůbec žádoucí, pak komplikuje i klimatická změna. Jak v podcastu Maijis potvrdila ředitelka biškecké konzultační společnosti zaměřené na udržitelnost Nurzat Abdyrasulova, Kyrgyzstán a jeho středoasijští sousedé  budou patřit k zemím silně zasaženým tímto trendem. Projevuje se to už letos, kdy sucho ohrožuje přísun pitné vody ve městech, tradiční zemědělství i stabilní dodávky elektřiny. Těžba nových minerálů může tyto problémy, hlavně nedostatek pitné vody, ještě prohloubit.

Přírodní bohatství – zelené pastviny plné dobytka, horské štíty, ledovcové jezero Issyk Kul – patří  k hlavním zdrojům kyrgyzské pýchy, projevované v kultuře i sportu. Oceňují jej i obyvatelé Enilčeku, kteří si v odlehlém městě chválí klid a blízkost hor. Další roky ukážou, zda se toto bohatství podaří uchovat, nebo zanikne ve snaze o rychlejší ekonomický rozvoj země či, v horším případě, zemí jiných.