Mezitím, co se zraky civilizovaném světa v obavách upírají k válce na Ukrajině, v sousedním Bělorusku v podstatě probíhá taky. Jen jinými zbraněmi a ne s tak velkým počtem mrtvých. Pomyslným útočníkem je tu režim diktátora Alexandra Lukašenka, a napadeným svobodná společnost. Tvrdý postih čeká všechny, co se odmítají mlčky podřídit.
„Je to velmi podobné tomu, co zažilo za totality kromě Česka později i Polsko, na začátku 80. let, kdy bylo hnutí Solidarita poprvé na vzestupu,“ přibližuje současnou situaci Arťom Shraibman – nezávislý běloruský politický analytik, s nímž je Voxpot v kontaktu. „Po malém a nadějném společenském oživení následovalo ze strany komunistického establishmentu obrovské a často i krvavé utlumení veškeré aktivity. A ne nijak pokoutně, ale naprosto legálně a veřejně, protože byly pro tyto účely dopředu změněny příslušné zákony,“ dodává.
Rozhovor s běloruským politickým analytikem je možné uskutečnit jen z jednoho prostého důvodu – protože odborník na mezinárodní vztahy už ve své vlasti nežije. Pokud by nebyl v exilu, tak za to, že se nezávisle vyjadřuje k politické situaci doma, by mu hrozil soud a dlouhé roky za mřížemi.
Běloruskému režimu se podle něj daří – v tom smyslu, že už potlačil jakoukoliv viditelnou opozici i odvahu nesouhlasit s politickým zřízením. V zemi nespatříme žádné demonstrace, žádné protesty. Ani v ulicích, ani v on-line prostředí. Nula. Jde o největší vlnu represí od druhé světové války.
Uvězněných odpůrců Lukašenkova režimu už je tolik, že se o nich často nepíše dokonce ani tam, kde se to smí – tedy za hranicemi Běloruska.
„Mnoho lidí, kteří protesty za svobodné Bělorusko podporovali, bylo uvězněno. A násobně více lidí, stonásobně více, bylo dotlačeno k tomu, aby zemi opustili. Takže z hlediska efektivity a toho, čeho chtěl režim v tomhle ohledu dosáhnout, jde jednoznačně o úspěch,“ říká Shraibman.
Sledovat utrpení unavuje
Uvězněných a souzených odpůrců režimu už je tolik, že se o nich často nepíše dokonce ani tam, kde se to smí – tedy za hranicemi Běloruska. Novodobá totalita tu trvá již dva půl roku, a nikdo nechce psát pořád dokola ty samé příběhy o politickém útlaku. Navíc – pro zahraniční zpravodaje je Bělorusko a Ukrajina v podstatě jeden region, a tak při informování o této části Evropy váhou důležitosti informací „vyhrává“ v boji zmítaná země, kde jednoznačně trpí víc lidí.
Čtěte také: Mobilizace podle Lukašenka: Bojovat po boku Ruska, ale nestát se agresorem číslo 2
Zprávy o Bělorusku se omezují často jen na známá jména, v poslední době například na Alese Bjaljackého. Tento aktivista v oblasti lidských práv, který stál v čele organizace Vjasna a je za mřížemi od března od 2021, byl vloni oceněn Nobelovou cenou za mír. Letos třetího března ho pak v Bělorusku odsoudili za „ilegální aktivity“ – na deset let za mřížemi. Podobně bizarních procesů se ale děje mnoho. Aktuálně bylo například odsouzeno a uvězněno několik novinářů.
„Zavřeli třeba moje dřívější šéfy, top manažery společnosti, pro kterou jsem pracoval. Jmenuje se TUT.BY, byl to největší zpravodajský portál v zemi. Ludmila Chekina a Maryna Zolatava byly odsouzeny, tuším, na 12 let. Za řadu smyšlených zločinů, jako třeba daňové úniky, šíření nenávisti a podobně, ale samozřejmě je to jen politická odplata,“ popisuje analytik.
Stačí pár „závadných“ vět
Stejný den, 17. března, byly odsouzeny dvě výzkumnice. Valeryja Kasciuhova a Tatsiana Kuzina. Každá dostala deset let vězení. Obě byly členky on-line chat roomu, a dělaly rešerše v kampani nejznámější běloruské aktivistky Svjatlany Cichanouské.
„A pak pár dalších novinářů, jako třeba jeden Bělorus, který pracoval pro ruské noviny. V Minsku se v září 2021 střílelo, KGB ostřelovala byt jednoho aktivisty, IT specialisty Andreje Zeltsera,“ vzpomíná Shraibman. Mladý ajťák střelbu opětoval, a fatálně zasáhl jednoho z agentů KGB, který potom zemřel. „A ten novinář pak dal prostor k vyjádření Zeltserově bývalé spolužačce, ptal se jí, jaký to byl člověk a tak. Odpověděla, že to byl velmi tichý a slušný kluk. Ten novinář teď jde na tři roky do vězení za to, že tuhle citaci do článku dal. A to byl jeden týden, popisuju vám, co se stalo za jeden týden,“ vypočítává běloruský analytik další, v civilizovaném světě absurdní důvody stíhání.
Zatýkání novinářů i umělců
Že se situace zhoršuje, vnímají i samotní novináři. Respektive ti v exilu, se kterými je možné o tom mluvit. Právě dnes třeba skončil soudní proces s Konstantinem Zolotychem, ředitelem ekonomického týdeníku Bělorusko a trh. Dostal čtyři roky nucených prací v trestanecké kolonii, což je v podstatě vězení se zostřeným režimem a velmi těžkými podmínkami. „Bělorusko a trh bylo jedno z prvních soukromých a nezávislých médií v Bělorusku, často jsme spolupracovali,“ řekl Voxpotu zdroj z Euroradia, který si nepřál uvést své jméno.
S politiky je to ještě složitější. Nemohou být teď aktivní, a brzy nebudou vůbec. Chystá se zákon, který zakáže existenci jakýchkoliv opozičních stran.
Euroradio je běloruské médium, které už ale kompletně vysílá a on-line publikuje z Varšavy. Všem redaktorům, editorům a vedení (i jejich rodinám) hrozí v Bělorusku vězení. „Třeba o represích v oblasti kultury se moc nepíše a neví,“ popisují reportéři Euroradia a odkazují se na rostoucí čísla uvězněných umělců. „K 15. březnu je za mřížemi 137 kulturních pracovníků,“ píše nezávislý server Penbelarus.org, který monitoruje právě politické procesy. Aktuálně upozorňuje také na likvidaci nakladatelství Knihazbor.
Utahování šroubů se týká podle exilových žurnalistů i – na první pohled – drobností. „Zrovna dneska dotlačili jedny lokální noviny – Info Kurýr – ke zrušení jejich infokanálu na Telegramu. Pro řadu lidí to byl ale důležitý zdroj informací,“ dodávají běloruští novináři, kteří se postupně uchýlili do Polska, aby mohli pracovat bez cenzury.
Policie přitvrdila
Stále dokola probíhají prohlídky, zátahy, vyšetřování, a to na mnoha místech. Oficiálně je politických vězňů zhruba 1500. Ale to není konečné číslo perzekuovaných lidí. Mnoho rodinných příslušníků zatčených se bojí s kýmkoli komunikovat, nikomu už nevěří, takže informací je někdy málo. Takže to číslo odsouzených je velmi podhodnocené.
A jaké nástroje stát k potlačení opozice používá? „Těch je mnoho. Začneme těmi fyzickými, jako jsou bití a mučení. Ty nejsou žádnou výjimkou. Bití se používá běžně u zatýkání, aby člověka donutili odemknout svůj telefon, pokud se tomu brání. A někdy se důvod ani nedozvíte, záleží to úplně na libovůli toho konkrétního policisty,“ popisuje běžnou praxi Arťom Shraibman.
Sám přidává pár dní starou zkušenost, když volal do svého polského bytu instalatéra. „Byl to Bělorus, a když ke mně přišel, líčil mi, jak on i jeho žena byli doslova mláceni běloruskou policií, ve svém vlastním domě, a to celé trvalo několik hodin. On byl pak donucen emigrovat, jeho ženu zavřeli na dva roky. Ty si odseděla, teprve nedávno ji pustili. A proč to celé nastalo? Jen proto, že sdílela něco on-line. Takhle to skutečně dnes v Bělorusku chodí,“ říká analytik.
Čtěte také: Kritizovat režim z exilu? Za to bude Bělorusko nově zabavovat majetek
Nezávislá média už neexistují, byla zakázána, zrušena. Ti, kteří zůstali, nesmí informovat o ničem, co se jakkoliv dotýká politického dění. Takže zbylé redakce se přeorientovaly na jednoduchý infotainment s absencí jakékoliv skutečné novinařiny. Státní televize vysílá pouze propagandu. Nejsou tu žádní politici, kteří nesouhlasí s vládou, opozice přestala existovat. Její představitelé jsou buď ve vězení, nebo v exilu.
Nepřátelé státu? Ekologové, feministky i cyklisti
Novinářů, kteří hájí zájmy svobodného Běloruska, je stále mnoho – jen to dělají ze zahraničí. Mediální výstupy těchto redakcí jsou v Bělorusku blokovány, takže dívat se na ně musíte přes VPN – aby se vám vůbec zobrazilo, co píšou. „S politiky je to ještě složitější, ti nejenže teď nemohou být aktivní, oni brzy nebudou vůbec. Chystá se zákon, který zakáže existenci jakýchkoliv opozičních politických stran. Neziskové organizace a další uskupení podporující občanskou společnost byly zrušeny a zlikvidovány v letech 2021–2022,“ přibližuje Lukašenkovu autokracii Shraibman.
Pokud zaplatíte soudní výlohy, uznáte vinu, veřejně se omluvíte a necháte se u toho natočit, pak se můžete vrátit do Běloruska a nezavřou vás.
Analytik připomíná, že se to netýká jen ochránců lidských práv a podobně, ale i politologů, výzkumníků, feministických hnutí, organizací, které pomáhaly lidem s postižením. Umlčeni byli také ekologové a všichni aktivisté bojující za ochranu životního prostředí. „Zrušena byla dokonce i unie cyklistů. To je jen část z těch represí, které si teď vybavím. A ještě jedna podstatná, relativně nová věc: začali jít i po příbuzných stíhaných lidí. Respektive – dřív to nebylo oficiálně přiznáno, teď ano,“ doplňuje analytik.
Tyto případy lze podle něj zaznamenat hlavně v okruhu dobrovolníků bojujících na straně Ukrajiny. Stát je totiž označil za teroristy a jejich blízcí zažívají obrovský útlak. Kromě jiného jsou také nuceni k natáčení ponižujících videí a vystupování v nich. Vysílají se ve státní televizi jako „odstrašující příklady“. Například otcové se musejí veřejně zřeknout synů, kteří bojují na Ukrajině.
V posledních měsících se také státní aparát intenzivně pokouší odsoudit lidi v nepřítomnosti. Jako třeba Svjatlanu Cichanouskou, jež takto „na dálku“ dostala 15 let odnětí svobody. Pokud se k tomuto kroku stát rozhodne, může zároveň těmto lidem zkonfiskovat majetek, protože formálně jde o soudem uznané zločince.
Čtěte také: Lukašenko může být zlikvidován, když bude brzdit rozlet lidí v jeho okolí, říká politolog
Dál je využívaný „totalitní evergreen“, tedy znemožnění vykonávání své profese. Pokud někdo ve volbách v roce 2020 volil někoho jiného než Lukašenka, a provalilo se to, přišel o práci. Nebo ne hned – nejdřív ho třeba na pár týdnů či měsíců zavřeli. Zkrátka někteří lidé ztratili zaměstnání kvůli tomu, že měli záznam v rejstříku trestů. „Jsou profese, kde to vadí, a nikoho moc nezajímá, proč ten člověk ve vězení byl a jestli to bylo spravedlivé. Třeba státní správa, vzdělávací instituce, lékařská zařízení,“ popisují praxi exiloví novináři.
„Cesta domů“
„Alexandr Lukašenko se nechal opakovaně slyšet, ať všichni exulanti svou vlast odprosí na kolenou a vrátí se zpátky domů,“ říká Arťom Shraibman s tím, že stát už zřejmě začíná pociťovat odliv odborníků mnoha profesí. Pokud by to ale někdo udělal, jednoduše by to znamenalo, že uznává svou vinu. Lukašenko před pár měsíci ustanovil speciální komisi, která má všechny takové případy posuzovat jednotlivě. Pokud zaplatíte soudní výlohy, uznáte vinu, veřejně se omluvíte a necháte se u toho natočit, pak se můžete vrátit do Běloruska a nezavřou vás.
Doposud ale neproběhl jediný případ úspěšného navrátilce v programu nazvaném Cesta domů. Zárukám nikdo soudný nevěří. Už se totiž stalo, že někoho přesvědčili, aby se vrátil domů, a pak ho zavřeli, sotva překročil hranice.
Naposledy Tatianu Kurylinu, původně reportérku Rádia Svoboda. „Rozvedená redaktorka žila v zahraničí dlouho, nakonec ale uvěřila mladému muži z Běloruska, který ji vytrvale přesvědčoval, ať se za ním vrátí, a sliboval vyřešení všech problémů. Když se ukázalo, že to nebyla její spřízněná duše, ale agent KGB, který byl na ni nasazen ve speciální operaci, bylo už pro Tatianu pozdě,“ popsal pro Voxpot zdroj z běloruského Euroradia, které působí ve Varšavě. Za zavřenými dveřmi soudní síně v Homelu byla redaktorka na konci března odsouzena na čtyři a půl roku žaláře.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku.
