Může to trvat klidně dlouhá desetiletí, ale my to vydržíme, říkají Ukrajinci, kteří se dnes probudili do války

„Naše akce představuje nutnou sebeobranu. Bráníme se, aby nedošlo k něčemu ještě horšímu než je to, co se stane dnes,“ zaznělo z živého přenosu na YouTube a v tu chvíli mi bylo jasné, že to je ten moment. Putinův projev už trval zhruba deset minut. Zpočátku se v komunitě lidí, kteří jej zároveň se mnou přes internet sledovali, objevovaly názory, že jde o reprízu dva dny starého obviňování Západu a údajných nacistů na Ukrajině z eskalace situace kolem linie fronty na východě.

Na Ukrajině bylo krátce před pátou ráno a Twitter byl živější, než poslední dvě noci. „Dnes na Ukrajině nikdo nespí,“ objevilo se mi na stěně a každých pár sekund přibyla nová informace o tom, kde situace zrovna eskaluje. Velkým tématem byla letadla, která měla namířeno do ukrajinského vzdušného prostoru, ale v jeden moment nad ránem se otočila z původní trasy nebo vůbec nevzlétla. Nebe nad Ukrajinou se zcela vyprázdnilo a v tu chvíli bylo jasné, že dlouho obávaný moment přijde asi už dnes v noci.

Skočil jsem za Majdou, která spala na vedlejší posteli, a i když jsem ji doteď nechtěl budit, tak už přišel čas. „Začalo to,“ řekl jsem jí stručně a dal před ní notebook, ze kterého se ozýval Putinův projev. Chvíli mžourala, já jsem šel otevřít okno. Nebylo to poprvé, co jsem ho tuhle noc otevíral – za noc jsem už několikrát poslouchal, jestli neuslyším rakety, stíhačky, cokoli. Poslední dvě noci bylo napětí velké, ale vždy jsem usnul. Dneska už ne.

Náš hotel byl jen 30 kilometrů od běloruské hranice a 40 kilometrů od nejbližších pozic ruské a běloruské armády. Na druhé straně bylo 9 tisíc vojáků a podle videí, co si místní posílali se svými sousedy přes hranici taky obrovské množství techniky. Ze strany Ukrajiny bylo ticho. Jen jednou jsme tu při křižování pohraničních lesů a cest potkali osamělého vojáka a jednou skupinu asi deseti vojáků u náklaďáku plného techniky s velkou anténou. Říkali nám, že kolem hranice z druhé strany něco lítá a prosili, ať je nefotíme, že nechtějí být prvním cílem ruských raket. Nabídli nám čaj a sušenky. Jinak jsme nepotkali za tři dny v pohraničních lesích jediný obrněný transportér, tank, ani stopy, které by ukazovaly na to, že se tu technika schovává v lese. Žádná další stopa přítomnosti armády.

Oděsa, Kyjev, Záporoží

Majda na posteli nevěřícně zírala do počítače. Bylo ticho, tak jsem si přisedl a chvíli poslouchal s ní. Po ulici zatím projelo několik aut tryskem směrem k hranici. Pak se ozvalo dunění z dálky, které se postupně přibližovalo. Nízko nad hotelem něco prolétlo obrovskou rychlostí s hlasitým zasvištěním. První fází invaze měly být podle dostupných informací útoky raketami s plochou dráhou letu. Zvuk by odpovídal. “Balíme se a jdeme,” řekla Majda.

Rychle jsme naházeli věci do batohů a seběhli schodiště. Paní recepční spala na posteli za recepcí. „Řekneme jí to?“ ptám se Majdy. „Jo, raději jo,“ odpověděla.

„Dobré ráno,“ řekl jsem směrem k posteli tiše.

„Dobré ráno, srdíčka moje, vy už odjíždíte takhle brzo,“ ptala se rozespale z postele.

„Začalo to, začala válka,“ říkám jí.

„Cože, co to povídáte, co začalo?“ ptala se zmateně, čerstvě probuzená a sedala si na postel.

„Putin teď měl ranní projev k Rusku a vyhlásil Ukrajině válku,“ řekl jsem tiše a paní se rozplakala. „Mám syna a starám se tu o jeho dvě dcery, vnučky moje,“ řekla nevěřícně. „Co bude dělat, co tu budeme dělat,“ začala naříkat, ale rychle si utřela slzy a uklidnila se.

Popřáli jsme jí co nerychlejší konec války a vyběhli ven na ulici. V dálce směrem na východ k Černobylu se ozval výbuch. Na zadní sedadla jsme připravili helmy a vesty, Majda skočila za volant a já jsem sledoval nové informace na Twitteru a navigoval. Ještě nesvítalo, ale v ulicích už bylo živo.

„Dnes ráno ruský prezident Vladimir Putin vyhlásil speciální operaci ruských vojsk na Donbase, čímž Ukrajině vyhlásil válku,“ ozvalo se z rádia. Postupně se ozývaly nové a nové informace. Někdy se dřív objevily na Twitteru, jindy v rádiu. Raketové útoky na Oděsu, Kyjev, Dněpropetrovsk, Záporoží, vylodění vojsk v Oděse a Mariupolu. Postupně se začalo rozednívat a já jsem začal hypnotizovat obzor, jestli se po vyřazení protivzdušné obrany na nebi neobjeví ruská letadla.

„Ruské strategické bombardéry jsou ve vzduchu ve větších počtech,“ objevilo se v jednom z kanálů. Zatím jsme ale žádný neviděli.

Smuta, kur*a

Když se rozednělo, přijeli jsme po rozbité cestě do města na půli cesty mezi městy Ovruč a Žytomyr. Na benzínce bylo zatím skoro prázdno.

„Začala smuta, kur*a,“ říká muž před benzínkou druhému a upíjí kafe. Během pěti minut, než jsme nakoupili jídlo a pití, se vytvořila fronta až za roh. Všichni chtějí plnou.

„Už sem něco spadlo?“ ptám se.

„Ne, sem zatím ještě ne,“ kroutí hlavou. Skáčeme do auta. Z rádia hraje ukrajinská hymna. Po ní je blok informací o mobilizaci. „Muži do šedesáti let se mají hlásit ve svém…“ signál se ztratí. Kolem cest se objevuje více a více lidí v maskáčových uniformách, kteří čekají na vyzvednutí. Na náměstí menšího městečka, kterým projíždíme, se schází další. Stále kolem není žádná organizovaná vojenská aktivita, žádné tanky, žádné obrněnce. Kyjev hlásí, že na něj dopadají rakety každých pár minut. Kolem benzinek se teď už tvoří fronty do nedohledna. Kolem bankomatů a lékáren také.

Přijíždíme na Žytomyrské tržiště, kde se ve velkém skupuje pohanka a těstoviny. Někdo je nervózní, jiní se tváří, jakoby šlo o zbytečnou hysterii. „No co by se dělo, zametáme ulici,“ říkají nám s úsměvem zdejší uklizečky a my si nejsme jistí, jestli se k nim informace o začátku války vůbec dostala.

„My jedeme domů. V Žytomyru jen studujeme. Sami bydlíme na severu u běloruské hranice,” vysvětlují nám kluci z party, kteří se snaží na autobusové zastávce zapnout zip cestovní tašky. „Co vás tam čeká, mobilizují vás?“ ptám se. „Ne, nebylo nám osmnáct. Dojedeme domů a uvidíme, co se dá dělat,“ krčí rameny. Chvíli před tím, než jsme přijeli, tu dopadly rakety na nedaleké vojenské letiště a vyřadily letectvo. Od té doby je prý klid, ale tanky prý už překročily běloruskou hranici. „Za chvíli budou u našich domů,“ vysvětlují. Dostávám zprávu, že běloruské tanky právě překročily hranici s Ukrajinou hned vedle Polska.

Muž opodál křičí, že se Putin zbláznil, ale že Ukrajinci půjdou bojovat. V nejasném gestu máchá rukama. „Ukrajinci se nevzdají, půjdou bojovat,“ utvrzuje. Projdeme kolem dalších dvou dlouhých front k bankomatům a jedné k lékárně. Zaměstnanec banky vysvětluje ceduli, že dnes otevírají až o hodinu později: „Musíme se připravit na větší nápor lidí. Ano, je to kvůli téhle situaci,“ kývá souhlasně.

Tašky mají na ulici prakticky všichni. Pět lidí se schází kolem starého auta a nakládají něco do kufru. „Bude dobře, nebojte se, bude dobře,“ říká žena s taškou klobás a těstovin v ruce a usmívá se na nás. „Jedeme s rodinou za prarodiči, tohle je čas, kdy by rodina měla být spolu,“ vysvětluje a s úsměvem opakuje, že se není čeho bát. „Určitě bude dobře,“ mává nám.

Kavárny jsou zavřené, některé obchody taky. „Když jsme se to dozvěděly, tak jsme šly první do lékárny pro všechny nezbytné léky,“ vysvětluje žena ve frontě. Dál banka, kde vybere peníze a pak jít domů. Co tam? Čekat. „Jak dlouho to může trvat?“ ptám se. „Konflikt mezi Izraelem a Palestinou trvá už od sedmačtyřicátého roku,“ upírá na mě modré oči. „Tohle může být takový náš izraelsko-palestinský konflikt, který může trvat klidně dlouhá desetiletí. Ale my to vydržíme,“ říká odhodlaně.