V zemi, kde i za výzvy k míru můžete jít do vězení, se tetování stalo důležitým prostředkem vzpoury proti moci. Ruský server Meduza se zaměřil na téma stále rozšířenějšího protiválečného tetování. Se svolením redakce publikujeme český překlad článku.
V Rusku už praktický neexistuje možnost, jak protestovat proti válce. Pouliční akce jsou zakázány, Putinův režim bojuje s letáky a graffiti. Jakýkoliv pokus o odsouzení invaze na veřejnosti může skončit vězením. V této zoufalé a beznadějné situaci proto mnoho lidí využívá své tělo jako místo pro svobodné vyjádření svého názoru. Na začátku července portál Medúza vyzval své čtenáře, aby sdíleli fotografie svých tetování, která vyjadřují nesouhlas s válkou. Ozvalo se mnoho čtenářů z různých měst po celém Rusku. Pro mnohé je tetování po 24. únoru tím prvním v životě. Někteří čtenáři dodávají, že protiválečné tetování jim umožňuje protestovat proti válce každý den. V metru, v kanceláři, nebo v supermarketu si navzájem ukazují, že nejsou sami. Zároveň jim nápisy a kresby každou chvíli připomínají, že válka probíhá právě teď. Přečetli jsme všechny vzkazy a zde z nich publikujeme úryvky spolu s fotografiemi.
○ ○ ○
Vedle mě si v tetovacím salónu jedna žena nechala vytetovat květinu a tři písmena M Í R . U číšníka v kavárně jsem si všimla vytetovaného slova „mír“ na šíji. Bojím se jen pomyslet, kolik lidí si asi od 24. února nechalo udělat tetování.
○ ○ ○
Můžou nám zakázat prázdné plakáty, ale nikdo mi nezakáže nechat si zarýt barvu pod kůži.
○ ○ ○
Mé tělo je jako osobité plátno. Nejvíce ze všeho chci mít „mír“ vytetovaný na hlavě, ale i v hlavě.
Nebojím se chodit odhalená. Co mi můžou udělat? Servou ze mě kůži?
○ ○ ○
Samozřejmě to není rána šrapnelem, amputace ani díra po kulce, nebo jizva z boje. Je to ale kousek mého těla, který mi bude až do konce života připomínat, že život je to nejcennější, co máme.
○ ○ ○
Nemyslím si, že tímhle přesvědčíme ty, kteří podporují válku. Ale určitě vím, že tímhle podporuji ty, kteří tu válku neschvalují. Ať vidí: jsme tu a je nás hodně.
Oslovovali mě neznámí lidé, třásli mi rukou a říkali, že mít takové tetování je odvážný čin.
○ ○ ○
Nechci, abych na to zapomněla. Každé ráno budu před zrcadlem vzpomínat na zvěrstva v Buči, ostřelování Kremenčuku a na všechny další hrůzy války, na které nikdo z nás dříve ani nepomyslel.
○ ○ ○
Nemohli jsme se vyrovnat s tím, že nemůžeme nic změnit. A proto jsme změnili alespoň sebe.
6. března jsem šla na protiválečný mítink v bundě se symbolem míru a nápisem „no war“. Tam mě zatkli a zavřeli na 15 dní. Vyhrožovali mi, že pokud symbol míru neodstraním, tak mě hned u východu z dočasného detenčního zařízení znovu seberou. Proto jsem se rozhodla si symbol vytetovat – jen tak ho neodstraníš.
○ ○ ○
Někdy schválně vyhledávám policisty a ptám se jich na cestu. V tu chvíli mám pocit, že se nápis neustále zvětšuje, až ho mám přes celé čelo.
Často se setkávám s tím, že se na mě lidé dívají v metru nebo v kavárně. Jednou mi číšník řekl: „Doufám, že vás nezavřou.“
○ ○ ○
24. února a v prvních dnech války jsme se navzájem podporovali. Hodně jsme se objímali, plakali a povídali si. Naše tetování se stala jakousi kotvou v dříve nedoceněném světě.
○ ○ ○
Upomínka na to, že na mojí ruce je mír, a zároveň velmi blízko je válka, které se účastní má země.
V obvykle klidné Moskvě je velmi lehké žít v iluzi každodennosti. Je pro mě důležité zapamatovat si tuto hroznou dobu, všechny své obavy a soucítit s bolestí druhých lidí.
○ ○ ○
Moje matka je Ukrajinka a otec Rus. Když začala válka, má rodina se rozdělila na dva tábory. Tetování je na počest naší rodiny a víry v to, že jednou budeme zase všichni spolu.
○ ○ ○
Vše překryla beznadějná tma. Proto se neobejdeme bez připomínání si toho hlavního, co v životě máme.
Měsíc před válkou jsem navštívila svou rodinu a chtěla jsem na sobě zanechat nějakou jejich stopu v milované ukrajinštině. „Jsme“, napsal tatínek, „vždy“, napsala maminka a „nablízku“, napsala babička.
○ ○ ○
Rozhodla jsem se být živým příkladem míru. Pracuji s lidmi celý den a moje ruce jsou na očích – každý den je vidí stovky lidí.
○ ○ ○
Je to něco jako pozdrav: „Jsem s vámi, spolu se nebudeme bát“.
Polovina mojí rodiny žije na Ukrajině. Poprosila jsem svou matku, aby napsala pár slov o válce.
○ ○ ○
Nechala jsem si udělat tetování co nejblíže k mému srdci, někde pod solar plexus. Choulí se v něm moje křivda, strach a bezmoc.
○ ○ ○
Znám ženu, která má vytetovanou holubici na rameni stejně jako já. Jsme jako sestry, protože nás spojuje stejný způsob vnímání světa, ale bohužel i neštěstí této doby.
Tetování jsem si nechala udělat na Ukrajině, když zemřela moje babička Evgenie (Babička zemřela hlady a na dehydrataci ve městě Rubižne). Ponesu si to s sebou celý život. Budu ho ukazovat a všem dětem, vnukům, i všem ostatním vyprávět, co znamená.
○ ○ ○
Moje tatérka vytvořila charitativní akci. Vytetuje ti „mír“ a ty za to dáš peníze na charitu. Takto jsem zpečetila svůj názor až do konce života. Vybrala jsem si pomáhat a věřit místo podvádět a ničit.
Tetování jsme si udělala 31. května 2022 v Dagestánu. Dneska se tady v každé vesnici babičky zahalují do černých šátků a oplakávají své blízké.
○ ○ ○
Rodiče mi řekli, že jsem je zklamal. Já sám jsem o svém tetování nikdy nepochyboval.
○ ○ ○
Každé ráno, když se vzbudím, vidím svoje tetování. Nedovolí mi, abych pochyboval o své víře.
Je to to jediné, co můžu v Irkutsku dělat. Jsem tak daleko od skutečných protestů, že mi nezbývá, než takto dále chodit a nenechat se zastrašit.
○ ○ ○
Je to moje první tetování. Je povinnost připomínat si a mluvit o této strašlivé válce Ruska proti Ukrajině vždy, kdykoliv se někdo zeptá: „A co máš tady napsáno?“
***
Původní článek Пусть видят: мы есть, нас много publikovaný na ruskojazyčném serveru Medzua.io přeložila s laskavým svolením redakce Veronika Nováková.
