Před rokem: Na hranici Gazy nikdo nevěděl, co se děje, ani co bude dál

Rok od útoku Hamásu na Izrael odemykáme naši tehdejší reportáž přímo z místa.

Následující text obsahuje popis brutálních scén. Jestli se aktuálně necítíte na podobný obsah, doporučujeme dál nečíst a vrátit se k článku jindy.

Nábřeží v Aškelonu lemuje jedna kavárna za druhou. Všechny jsou ale zavřené a promenáda je prázdná. Stejně jako celé město, ve kterém jen občas proběhne osamělý jogger nebo projede auto. Jinak jsou v ulicích spíš vojáci.

„Běžně to tu bývá úplně plné. A když říkám plné, nemyslím full house, ale royal flush,“ směje se Samuel, padesátník, který vytáhl ven svého osmdesátiletého kamaráda Dowa posedět na nábřeží.

„Od 7. října nevylezl z domu. Přebíhal jen mezi ložnicí a krytem,“ popisuje a Dow souhlasně kývá hlavou. Většina obyvatel 130tisícového města podle něj ale odjela. Během vyprávění v dálce několikrát zahřmí. Jsme asi deset kilometrů od hranice Pásma Gazy, na které zrovna dopadají bomby Izraelské armády (IDF).

Je čtvrtek a předseda vlády Benjamin Netanjahu o den dříve oznámil, že pozemní operace do Pásma Gazy přijde, ale nechtěl se už dělit o detaily, kdy přesně a v jaké podobě. V noci se do Gazy poprvé vypravila i kolona tanků, která podle IDF splnila omezené cíle a ráno se zase vrátila zpět.

Samuel běžně hraje jako DJ na svatbách, které poslední dva týdny vyměnil za vojenské základny. Snaží se vojáky držet v lepší náladě. Prý už to tu ale není tak strašné, jako když ještě před nedávnem na město létalo i dvacet raket denně. I tak ale každý den nějaká přiletí. Jedna třeba už za pár hodin na parkoviště jen asi sto metrů od stolku, u kterého se teď bavíme.

Po nábřeží kolem nás projíždí elektrická tříkolka, na které hraje z reproduktoru veselá hudba. Jede už poněkolikáté, ale teď s sebou veze řidič dvě malé holky, které se pevně drží a nadšeně smějí. Po chvíli dokonce sesadí řidiče a jezdí samy. Kdesi v dálce zase zahřmí, ale toho si za řídítky vůbec nevšímají.

K vedlejšímu stolku si přisednou muž a žena, oba kolem čtyřicítky. Mluví rusky, tak se k nim na chvíli přidám. Ona se před dvaceti lety přistěhovala z Petěrburgu, on z Oděsy. Mezitím se objeví mladší blonďák, který vytáhne roletu restaurace a zavolá na ně, jestli si kromě piva dají i vodky. Vodku odmítnou. Právě se vrátili z noční směny v nemocnici. Prý se od útoků špatně spí, tak je lepší si dát po ránu před spaním pár piv. Žena se představuje jako Mášenka. Muž je Vlad.

„Sedmého nám sem přivezli sto dvacet lidí,“ popisuje Máša, jak před nemocnicí před třemi týdny zastavovala částečně prostřílená auta, která tam stojí dodnes. „Zachránili jsme jich dvacet, ostatní umřeli buď při převozu, nebo pod rukama chirurgů,“ povzdechne a zeptá se, jestli jsme viděli videa z toho dne. Odpovím, že jsme byli na promítání, které uspořádala armáda. Pokývne hlavou s tím, že je dobře, že jsme to viděli. Aspoň prý víme, v čem tu žijí.

„Udělali si tu z nás normálně safari,“ kroutí hlavou s otázkou, jestli jsme viděli i záběry z útoku na festival. „Bylo to normální safari. Nemůžu to dostat z hlavy,“ kroutí dál hlavou s tím, že dřív na podobné akce sama jezdila. Vlad dodává, že na festivalu měla být i jeho dcera. Nakonec se s kamarádem rozhodli, že nepojedou, protože byli unavení. Všichni v téhle oblasti teď prý často mluví o tom, jakou náhodou unikli smrti.

Ptám se Máši, jestli má strach. „Jasně, že mám strach. Děti jsem poslala s manželem na Kypr,“ vysvětluje s tím, že sama zůstala, protože ji v nemocnici potřebují.

Odpovím, že je dobře, že jsou v bezpečí. Máša si potáhne z cigarety, napije se piva a začíná vysvětlovat, že se o ně bojí i na Kypru. „Lidi tam strhávají plakáty s unesenými a byly tam už i propalestinské demonstrace,“ říká s tím, že dětem zakázala mluvit hebrejsky. Bojí se, že je jako Židy někdo napadne.

Vzpomenu si na číšnici, se kterou jsme se zapovídali předchozí večer. Židovka, které zbývalo pár let do třicítky, se před dvěma týdny přestěhovala do Izraele z Londýna. Když jsme se ptali, jestli je teď dobrá doba na stěhování, říkala, že se v Evropě necítí bezpečně.

„Tady se aspoň můžeme bránit. V Evropě se musíme spoléhat na to, že nás ubrání někdo jiný. Já už si tím prostě nejsem jistá,“ dovysvětlila. Něco podobného jsem tu za poslední týden slyšel už asi pětkrát.

Usrkávám čaj a ptám se Vlada s Mášou, kdy podle nich přijde pozemní operace.

„V noci tam už nějaké tanky vjely, ale je to složitá politika,“ kroutí hlavou, že operace určitě přijde, ale provést ji není nic snadného, takže dává premiérovi čas.

Sderot – pár kroků do Gazy

Sderot je město bezprostředně na hranici s Gazou. Z jeho západní části je to k hraniční zdi jen jeden kilometr. Jestli byl Aškelon prázdný, tak Sderot je úplně pustý. Většinou tu na ulici nevidíte vůbec nikoho. Když už někoho vidíte, většinou mluví rusky. Přemýšlím, jestli jsou ruskojazyční specifický typ lidí, kterým rakety až tak nevadí.

„Pořád je to tu bezpečnější než v Dagestánu,“ říká mi Oleg (33), kterého potkáváme na ulici nedaleko od vybombardované policejní stanice, kterou před třemi týdny obsadili teroristé. Narodil se v severokavkazské Machačkale, ale už od tří let žije tady. Startovacími kabely se teď se svým kamarádem Ivanem snaží nahodit auto. Znají se ze školy. Měli naplánované, že se k sobě tento týden sestěhují, ale přišly do toho útoky, tak neví, co dělat dál.

Nedaleko od nás je hlavní ulice, na které probíhal 7. října masakr. Některé dopravní značky jsou pokácené po nárazech aut zastřelených řidičů. Na autobusových zastávkách jsou stopy po explozích.

„Začalo to v 6:30 ráno. První letěly rakety, tak jsem vyšel na balkón, abych se podíval, co se děje“ popisuje a ukazuje nám video z balkónu v prvním patře, který je přímo nad námi. Na videu se ozývá nedaleká střelba. Vypráví, že sousedka z vedlejšího vchodu zrovna stála na autobusové zastávce. Další den ji tam viděl mrtvou spolu s dalšími dvěma lidmi. Nejtěžší boje byly ale o nedalekou policejní stanici. Na jejím místě se teď do země zarývají bagry.

„Teroristé tam měli rukojmí. Pak armáda získala informaci, že rukojmí jsou mrtví, tak na stanici shodila bombu. Nezůstalo z ní nic,“ popisuje Oleg. Chvíli se snažím představit scénu, kdy na tomhle místě běhají teroristé a střílí na každého, kdo se ukáže. Raději toho ale nechám.

„Cítil jsem se bezmocný a nasraný, naprosto bezbranný,“ říká s tím, že až do dalšího rána, kdy bylo město zase plně pod kontrolou izraelské armády, byl schovaný doma se psem a nevycházel. Během té doby ve městě teroristé zabili přes padesát lidí a přes dvacet policistů. Když Oleg ráno vyšel ven z domu, viděl jen to, co po předchozím dni zůstalo. Mrtvoly na ulici, rozstřílená auta.

„Tam ležela nabouraná motorka a vedle ní přikrytý člověk, který na ní jel, než ho zastřelili,“ ukazuje na roh nedaleké křižovatky. „O kus dál šel někdo na ulici a vystřelili proti němu z RPG, prakticky nic z něj nezůstalo,“ říká rezignovaně a tak se zeptám, jak to dokáže všechno zvládnout vstřebat.

Odpovídá, že se snaží chodit do práce a nemyslet na to. Proto se ostatně neevakuoval s ostatními, kteří odešli do bezpečí. „Seděl bych v hotelu, koukal na zprávy, neměl nic na práci a propadl bych se do debilního kruhu obav a vzpomínek, ze kterého by se dostávalo těžko zpátky,“ shrnuje s tím, že hodně lidí, kteří dříve byli pro pomoc Palestině, teď mávnou rukou i nad tím, když se mluví o jejím srovnání se zemí. „Mají možnost s námi žít v míru, založit si firmy, prosperovat. Ale oni si vybrali tuhle cestu války,“ kroutí hlavou.

Čtěte také: Tohle je horší než válka: Co ukázaly neveřejné záběry z útoku Hamásu?

Když jdeme dál prázdným městem, promotá se kolem nás muž totálně namol, který v ruce nese umělou květinu a svou přítomností dokresluje apokalyptickou náladu města. Zeptám se ho rusky, jestli plánuje odejít z města. Vytřeští na mě skleněné oči a řekne, ať mu dám kalašnikov, že je všechny postřílí. Pak pokrčí rameny, podá mi ruku a odpotácí se zase dál.

Dojdeme až k supermarketu v samém centru města, jednomu ze dvou, které zůstaly ve třicetitisícovém městě otevřené. Mezi regály ale prochází jen dvě dvojice novinářů, místní tu prakticky nejsou. Před vchodem sedí dvě holky kolem osmnácti ve vojenském a s útočnými puškami v ruce. Říkají, ať dáváme pozor na rakety. Když zazní siréna, máme jít okamžitě k zemi. Jsme blízko Gazy, takže mezi vypálením rakety a jejím dopadem není moc času.

Přichází k nám vysoký plešatý muž a říká, ať hlavně píšeme pravdu. Říkáme, že jsme z Česka. Okamžitě kývá hlavou, že v Česku vždy visí izraelské vlajky, že to dobře ví. „Proč by teď někdo podporoval je? Vždyť oni přináší jen smrt. Izrael dává světu vynálezy, vědu, oni přináší jen smrt,“ kroutí hlavou a ptá se, jestli jsme slyšeli nahrávku, jak kluk z Hamásu volá během útoku matce a chlubí se, že zabil už deset Židů. Kývám hlavou, že jsme to viděli.

Když všechno začalo, byl Oleg doma s dětmi. První masivní raketový útok, potom střelba. „Vůbec jsem nechápal, co se děje, absolutně jsem si nedokázal představit, že by mohli teroristé zajít až sem a vraždit ženy na ulici,“ povídá s tím, že když vidí mluvit předsedu OSN, který hledá soucit pro Palestince, dělá se mu z toho špatně.

„My nechceme nikomu ubližovat, ale když nám někdo udělá tohle, tak je potřeba odpovědět,“ říká s tím, že Palestincům dávali práci a oni zatím chodili po městech a kibucech a během práce sbírali informace, ať přesně ví, kam zajít a koho zastřelit. Za městem se jako potvrzení jeho slov zatím ozývají další a další dopady bomb na nedalekou Gazu. Tamní úřady hlásí, že počet obětí bombardování už přesáhl pět tisíc. Říká, že dostali možnost jít na jih. Kdo zůstal na severu, ten podle něj brání teroristy.

Až na jih

Ze Sderotu pokračujeme na jih podél Pásma Gazy. Když se snažíme projet k místu hudebního festivalu v kibucu Re’im, zastavuje nás na checkpointu armáda. Dál prý bez povolení nemůžeme. Píšu mluvčímu IDF, jestli můžeme dostat povolení projet dál. Odkazuje mě na mluvčího vlády. Když napíšu mluvčímu vlády, odkáže mě zpět na telefonní číslo mluvčího IDF. Odpovím, že ten mě poslal k němu. „V tom případě je asi odpověď ne,“ napíše.

Sedneme si na čaj na nedalekou benzínku, která je plná vojáků. Jako většina lidí v Izraeli se s námi dává jedna skupinka hned do řeči. Říkám, že je těžké tady pracovat, protože armáda nedává žádné informace. Dlouhovlasý voják kolem třicítky s náušnicí v uchu se zasměje, že oni taky vůbec nic neví. Říká, že spolu s ostatními u stolu tvoří jednotku se speciálními úkoly, ale velení je tajnůstkářské ohledně toho, jaký je další plán a tak nemůžou než čekat na rozkazy.

„Bojíte se, že vás pošlou bojovat do Gazy?“ ptám se. Odpovídá, že není čas myslet na strach, hlavní je teď zajistit bezpečnost. Spíš než jako voják vypadá jako potenciální účastník festivalu, kde došlo k masakru. „Neměl jsi tam náhodou taky být?“ zeptám se. Trochu zvážní a řekne, že měl, ale byly zrovna ten víkend dva festivaly a on se rozhodl pro ten druhý. Bylo tam ale několik jeho kamarádů, kteří dělají zvukotechniku. Všichni to naštěstí přežili.

Otočím se ke všem a zeptám se, jestli po těchto událostech nepřemýšleli, že by odjeli ze země. Voják dál u stolu se rozesměje a řekne, že v Izraeli se aspoň můžou bránit.

„Víš, my Izraelci máme jednu tajnou zbraň. A tou je to, že nemáme kam jinam jít,“ říká repliku, která je tu poslední dobou velmi populární.

Za chvíli pokračujeme dál podél pásma Gazy až na úplný jih. Z druhé strany hranice stoupá černý kouř a každých pár kilometrů je na nebi pozorovací balón. Přemýšlím, že armáda teď musí mít celou Gazu jako na dlani. Vesnice podél hranice působí liduprázdně, ale na checkpointech nás pouští dál.

Po další hodině dojedeme na trojmezí Egypta, Gazy a Izraele, kde stojí památník. Připomíná vojáky, kteří padli v bojích proti Egyptu na Sinaji během šestidenní války v roce 1967. Z něj je v zapadajícím slunci výhled do Egypta i ke Gaze. Nad krajinou je ticho a klid.

Čtěte také: Fiala: Izrael má právo použít v Gaze všechny prostředky. Zájem je i o zbrojní spolupráci

Když sejdeme z památníku dolů, zastaví u nás vojenský obrněnec s tím, že tu je nebezpečno a neměli bychom tu být. „Můžou se tu pořád schovávat útočníci z Hamásu?“ ptám se.

„To snad už ne. Jsou tu ale naši vojáci, kteří si vás můžou splést s teroristy a střílet. Doba je teď docela napjatá,“ vysvětluje při zapadajícím slunci. Za chvíli se prý navíc setmí a to je doba, kdy útočníci z Hamásu vyjdou ven ze skrýší a začnou zase intenzivněji pálit rakety.

Sedáme do auta a vyrážíme zpět na sever. Slunce právě zapadlo a z aplikace v telefonu se ozývá výstraha, že jen asi půl kilometru od nás dopadnou rakety. Na obloze se objeví jedna bílá stopa a hned za ní druhá. Za chvíli se ozvou exploze. Přichází večer.