Invaze Ukrajiny trvá téměř měsíc a s postupem vojsk proniká i do našich myslí. Následuje po dvou letech pandemie a v době, kdy se potýkáme s následky klimatické krize. To se podepisuje i na našem duševním zdraví. Navíc válku sledujeme na internetu téměř v přímém přenosu. Může nám ozbrojený konflikt způsobit trauma, přestože jsme od bojové linie daleko?
Události všude po světě pozorujeme díky sociálním sítím prakticky online a zprávy nás obklopují mnohem víc než kdy předtím. Když na dům v ukrajinském městě spadne raketa, vidíme to skoro, jako bychom stáli hned vedle, jako bychom tam skutečně byli.
Dobře si uvědomujeme, že máme štěstí, naše města totiž nikdo nebombarduje, víme, že naše rodiny jsou v pořádku. Možná proto se nám zdá, že nemáme právo cítit trauma, depresi a úzkost, válka se totiž neděje přímo nám. Jenže trauma se už neomezuje pouze na bojiště. Konflikt na Ukrajině bude mít podle Americké psychiatrické asociace nepříznivé dopady na duševní zdraví lidí po celém světě.
„Nám všem to bere půdu pod nohama. Rádi podléháme iluzi určitých jistot, vlastně to kvůli svému duševnímu zdraví potřebujeme. Přítomnost války, která se nás bezprostředně dotýká, je něco jako facka do tváře takovéto iluzi,“ dodává psychoterapeutka Olga Kunertová.
Trauma nejen na bojišti
V prvních dnech ruské invaze na Ukrajinu jsme s obavami i napětím zjišťovali ze všech dostupných kanálů, jaká je situace. Podrobné sledování zpráv a sociálních sítí možná bylo nástrojem, jak se zkusit vyrovnat se stresujícím děním okolo nás. Snaha pochopit vše okolo války v nás probouzela zdánlivý pocit kontroly.
„Když jsou zprávy všudypřítomné a světové dění je děsivé, jeden z prvních instinktů je, že začneme být přehnaně pozorní a sledujeme vše tak podrobně, jak jen to jde,“ říká terapeut Nick Bognar. Náš mozek pak uvěří, že dokud víme o všem, nemůže nás nic překvapit. To ale není pravda.
Zprostředkované prožitky války se na nás odrazí v dlouhodobém horizontu. Jde o kolektivní zkušenost, která poznamená celou generaci.
Začíná se mluvit o sekundárním či zástupném traumatu. Jde o úzkosti či negativní emoce způsobené tím, že jsme vystaveni hrůznému zážitku zprostředkovaně – když někoho slyšíme popisovat, čím vším si musel projít, když o tom utrpení čteme nebo ho vidíme na fotografiích či videích. Pokud se s takovým obsahem setkáváme opakovaně, může to mít negativní vliv na to, jak se cítíme.
Terapeutka Pavlína Rasochová z platformy Hedepy.cz potvrzuje, že tragické zprávy v nás vyvolávají pocity ohrožení a ztráty kontroly. Navíc se přidává i bezmoc – nemůžeme tomu zabránit. Vše podle ní může vést k úzkosti nebo panickým atakám, a to i u lidí, kteří předtím žádné psychické problémy neměli.
Hodně obsahů na internetu pochází od očitých svědků. Jde o nezeditované záběry, na které se nevztahují žádné redakční požadavky – a na sociální sítě se dostává mnoho znepokojivého materiálu, který sem může nahrát kdokoliv. Když se obklopíme obrazy násilí, brzy se to začne podepisovat i na našem psychickém zdraví. Zprostředkované prožitky války se na nás odrazí v dlouhodobém horizontu. Podle odbornice Dominiky Čechové, která provozuje Counseling.cz, jde o kolektivní zkušenost, jenž poznamená celou generaci.
Výzkum z roku 2017 ukázal, že nepřímé svědectví traumatických událostí může způsobit příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Téměř čtvrtinu účastníků studie významně ovlivnila mediální zobrazení znepokojivých událostí. Čím více času trávili u zpráv, které se týkaly něčeho tragického, tím bylo pravděpodobnější, že budou mít příznaky traumatu.
Někteří lidé mohou propadnout úzkostem a nespavosti, cítí strach a beznaděj nebo ztrácí motivaci se o cokoliv snažit, vysvětluje terapeutka Olga Kunertová. Také přehodnocujeme, nakolik jsou vážné naše vlastní problémy v kontextu humanitární krize. Máme výčitky, že nejsme schopni dostatečně pomoct, nebo cítíme strach, že dojde i na nás. Objevují se obavy z toho, jak bude vypadat naše budoucnost.
U zástupného traumatu je důležitý i soucit s lidmi, kteří trpí. „Máme v naší povaze jako lidské bytosti cítit určitou míru empatie vůči těm, kteří prožívají traumatickou událost. I když nejsme fyzicky přítomní, stále cítíme účinky toho, co se děje, na duševním zdraví,“ píše novinářka Lindsay Holmes. A dodává – nemusíte být u toho, abyste trauma cítili.
Moje hruď se hned stáhne, zrychlí se mi dech, necítím se bezpečně ve své kůži. Málokdy zažiju den, kdy by se mi v mysli neobjevil nějaký strašlivý obraz.
Devětadvacetiletá výzkumnice z Paříže Chogwu Enape má už od začátku invaze problémy se spánkem. „Bojím se, že tam zbytečně umírají nevinní lidé, bojím se, že se tahle krize přelije do třetí světové války,“ řekla pro AFP Enape. „Každé prohlížení sociálních sítí přináší zprávy o invazi a její obrazy.“
V současnosti mohou být navíc takové emoce znásobené i tím, že válce předcházely roky pandemie covidu-19. Tíží nás klimatická krize a její následky či zhoršující se politická situace v některých zemích. „Jako jednotlivci můžeme být schopni vyrovnat se s kteroukoli z těchto událostí. Ale vyrovnat se se všemi současně je pro mnoho lidí zdrcující,“ říká profesor Lawrence Palinkas, který se zabývá duševním zdravím. Jako bychom se blížili k hranici toho, s čím se člověk ještě zvládne vypořádat, a co už je na něj moc.
Sledování války jako práce
V případě zástupného traumatu jsou jednou z nejvíce zasažených skupin lidé, kteří se s drsnými svědectvími setkávají každý den v zaměstnání, například moderátoři obsahu na Facebooku nebo dalších sociálních sítích.
V únoru 2019 přinesl web The Verge výpovědi zaměstnanců, kterým sledování násilných videí způsobilo sekundární trauma. Jedna z bývalých moderátorek dokonce zažalovala Facebook za to, že jí práce pro společnost způsobila PTSD.
Do velké míry se to týká i novinářů. Sledují videa z míst konfliktů, píší o krizích a katastrofách nebo dělají rozhovory s lidmi, kteří něco takového prožívají. Zpracovávání znepokojivých obsahů tvoří jejich hlavní pracovní náplň, proto právě často na nich se mohou traumatické obrazy podepsat. „Nemají možnost to vypnout. Navíc asi nejsou zvyklí pečovat o svoji psychiku tak, jak jsou k tomu vedeni profesionálové v jiných oborech (psychoterapeuti či sociální pracovníci; poznámka redakce),“ upozorňuje Kunertová.
Vše pak zesílí v případech, kdy jsou žurnalisté v přímém kontaktu s oběťmi či svědky válečného dění, nebo se sami stávají jeho účastníky. Doktor Debanjana Banerjee vysvětluje, že novináři v takových momentech mohou být na přeživší empaticky napojení – a ocitají se v situaci, v níž se „trauma ostatních stává naším traumatem“.
Novinářka Helen Long pracovala dlouhou dobu v Reuters jako manažerka video obsahů. Prožila spoustu nebezpečných momentů, viděla na vlastní oči smrt i bombardování, a dokonce ji zadrželi. Přesto ale tvrdí, že v jejím případě se nic z toho nevyrovná hrůze, kterou cítí, když musí zpracovávat videa z Blízkého východu.
„Moje hruď se hned stáhne, zrychlí se mi dech, necítím se bezpečně ve své kůži. (…) Nemůžu se dívat na filmy, dramata, dokumenty nebo cokoliv dalšího, co obsahuje nože. Málokdy zažiju den, kdy by se mi v mysli neobjevil nějaký strašlivý obraz,“ popisuje své pocity Helen Long. Po 11 letech kvůli tomu se svou prací skončila.
Čtěte také: Smích i slzy, odhodlání i bezmoc. Hra o mysl lidí ve válce na Ukrajině
Právě změna povolání může být jedním z možných řešení, pokud práce ohrožuje naše zdraví. Odbornice Olga Kunertová upozorňuje, že by novinářům pomohla také online skupina, kde by sdíleli navzájem to, co prožívají. „Je možné naučit se pracovat s tím, že je člověk pod vlivem negativních zpráv. Naučit se od toho v dobrém slova smyslu odstřihnout. Není nutné stát se cynikem, ale z utápění se ve vlastních emocích nemůže mít užitek nikdo. Budete-li umět se soustředit na svoji práci, bude to pro všechny zúčastněné přínosnější,“ uzavírá Kunertová.
Vypnout zvuk nebo internet
Překvapení, smutek, strach, zděšení. Reakce každého člověka na znepokojivé záběry může být odlišná a určuje jí i naše momentální citové rozpoložení. Na to, jestli a jak nás video nebo fotografie zasáhne, má pak vliv i faktor, jak dlouho jsme takovému obsahu vystavení. Přidávají se k tomu i naše osobní prožitky, třeba i z dětství. Psychoterapeutka Dominika Čechová například poznala lidi z Kosova, kterým dnešní válka připomněla nezpracované dětské válečné zkušenosti.
Neexistuje jeden jediný návod na to, jakým způsobem se s negativními pocity vypořádat nebo jak jim předcházet. V několika bodech se ale odborníci shodují.
Důležité je se na střet s takovými záběry či texty předem připravit a počítat s tím, že na ně nejspíš narazíme, když scrollujeme na Twitteru nebo sledujeme Instagram. Válka na Ukrajině je podrobně dokumentovaná a na amatérské záběry z rozbombardovaných měst můžeme narazit kdykoliv. „Vždy buďte připraveni, vyhněte se překvapení, očekávejte, že takové obsahy v online prostoru uvidíte,“ upozorňuje Sam Dubberley z organizace Human Rights Watch.
Negativní pocity nepotlačujte, ale snažte se je nějakým způsobem zpracovat. Uvidíte-li něco, co vás zasáhne, přiznejte si to. Nezametejte to pod koberec.
Při sledování videa naše pocity často posiluje zvuk. Při přehrávání některých příspěvků z Ukrajiny je proto vhodnější nechat vypnuté audio. Podle výzkumů zvuk, kde naříká raněný člověk, zasáhne naši psychiku více, než kdyby šlo jen o obrazový materiál. Dalším doporučením je nezvětšovat si videa na celou obrazovku počítače, ale nechat je v malém formátu, v jakém se nám na sociálních sítích ukážou. Také bychom si měli v nastavení vypnout automatické přehrávání u videí – dá nám to svobodu si podle popisku či komentářů vybrat, jestli se na snímky chceme opravdu dívat.
Pokud cítíme, že jsme informacemi přehlceni a příliš se nás dotýká to, kolik znepokojivých věcí vidíme, měli bychom omezit čas na sociálních sítích. Terapeutky, které Voxpot oslovil, doporučují, abychom si zprávy dávkovali rozumně a dali si na jejich sledování časový limit – a po jeho uplynutí se na chvíli odpojili.
Čtěte také: Topíme se v tsunami informací, které přináší první světově sdílená válka
„Každý by si měl položit otázku, kolik informací opravdu potřebuje vědět,“ upozorňuje odbornice Pavlína Rasochová. Zprávy máme také vypínat a nepoužívat je jako kulisu k jiným aktivitám. „Život se nežije skrze informace,“ uzavírá.
Sdílené emoce
I když se budeme držet všech doporučení, mohou se u nás příznaky zástupného traumatu objevit. V takovém případě je prvním krokem přiznat si, že máme problém, anebo bychom měli rovnou vyhledat odbornou pomoc. Negativní pocity nemáme potlačovat, ale snažit se je nějakým způsobem zpracovat. „Buďte k sobě upřímní. Pokud uvidíte něco, co vás zasáhne, přiznejte si to. Nezametejte to pod koberec a nepředstírejte, že se vás to netýká,“ zdůrazňuje odborník Sam Dubberley z Human Rights Watch.
Navíc svět okolo nás nepřestal existovat. Nemusíme se proto nutně vzdávat věcí, které nám dělají radost nebo nás uklidňují. Pomáhá také, pokud traumatické pocity sdílíme s ostatními, mluvíme o nich s okolím, které se může cítit podobně. Válka na Ukrajině se totiž dotýká nás všech.
Možná míváme pocity bezmoci a soucítíme s těmi, kteří opravdové hrůzy války prožívají. Snažíme se sledovat veškeré dění, protože chceme být jakýmsi svědkem těch hrůz, a prostřednictvím tohoto svědectví ukázat lítost a sdílet s oběťmi jejich zármutek. Leckdy je to pro nás způsob, jak si aspoň vytvořit zdání, že nějak pomáháme v situaci, ve které jsme do jisté míry bezmocní – víme, že jako jedinci Ukrajinu nezachráníme.
Je přirozené, že v takové chvíli cítíme strach a obavy – všichni máme právo na hluboké emoce, když se nás něco dotýká tak silně, jako válka, i právo nechat si pomoct od odborníků. A pokud v sobě nenajdeme sílu nebo mentální kapacitu pomáhat ostatním, není nutné mít výčitky svědomí. „V první linii nemusíme být všichni…“ shrnuje psychoterapeutka Dominika Čechová.
