Na mrtvé planetě nebudou semestry. Očima i rozumem studentky z okupační stávky za klima

„Z toho vyrostou jako generace před nimi. Okupovat je zábavné. Pak budou mít jiné starosti,“ čtu jeden z mnoha komentářů v internetových diskusích o naší nedávné studentské stávce. Souhlasím, pravděpodobně budu mít jiné starosti. Co mě z fleku napadá, tak by to mohla být migrační vlna z důvodu oteplování rovníkových oblastí a zaplavování přímořských států. Nebo snad stále častější lesní požáry a extrémní počasí? Málo toho rozhodně nebude, tak snad mě to nějak zabaví.

Donedávna jsem žila v iluzi, že demokracii budujeme právě proto, aby měl každý právo se kdykoliv ozvat, pokud s něčím nesouhlasí.

Ráda bych osobně každému s podobnými připomínkami vysvětlila, proč jsem se v týdnu před letošním 17. listopadem rozhodla společně s ostatními okupovat naši fakultu. Chtěla bych se s těmito lidmi sejít a říci jim, že taky nemám radost, když musím přistoupit k tak kontroverznímu prostředku, jakým je stávka. Rozumím tomu, že podobné akce by měly být až jednou z posledních možností, které mohu využít na vyjádření své nespokojenosti s nynějším světem. Jenže my se právě teď v takové chvíli nacházíme.

Nemáme se prý přirovnávat ke stávkujícím studentům z let 1939 nebo 1989. To oni bojovali za svou budoucnost, za pády režimů a od té doby už je všechno jen dobré, tráva zelenější a nikdo, povídám NIKDO nemá právo si stěžovat. A pokud si stěžujete, jste automaticky levičáčtí radikálové, nejlépe komunisti, a jediné, o co vám jde, je mít kde bydlet a zavřít Křetínskému jeho těžce zprivatizovaný uhelný důl.

Donedávna jsem žila v iluzi, že demokracii budujeme právě proto, aby měl každý právo se kdykoliv ozvat, pokud s něčím nesouhlasí. To ale rozhodně neplatí na akademické půdě, hlavně když vám to výslovně zakážou.

To, co nás zřejmě odděluje od světa seriózních lidí, jsou prý naše nekonkrétní požadavky. Pravda, neslyšela jsem „abstraktnější“ požadavek na vládu než okamžité vystoupení České republiky z takzvané Energetické charty, které může po vzoru Polska, Nizozemska a Španělska podepsat takřka ze dne na den. Nebo ten na zřízení instituce ministerstva bez portfeje nebo vládní zmocněnkyně či zmocněnce pro boj s klimatickou krizí a jejími důsledky – za účelem koordinace úsilí vlády o přechod k bezemisní budoucnosti.

V požadavcích toho máme samozřejmě mnohem více, včetně bodů mířených na konkrétní univerzity a fakulty, ale na prvním místě jsou pro nás právě ty na vládu.

Klimakrize zvyšuje riziko povodní. I na fakultě

Je pondělí 14. listopadu a já stojím u Červeného kostela naproti naší fakultě. Nejsem sama. Se mnou tu je parta asi patnácti natěšených posluchačů sociálních studií s karimatkami a spacáky. Má nás přijít víc, ale jak je už u vysokoškolských studentů zvykem, dávají si akademickou čtvrthodinku. Jsem nervózní. Všichni jsme. Nevíme, jaké budou reakce na naši akci. Podle předchozí domluvy s děkanem Balíkem máme určitou představu, co můžeme očekávat, a uvítací fanfáry to rozhodně nejsou.

Už se chystáme vyrazit k našemu cíli, ale najednou nám všem v kapsách zabzučí mobily se zprávou od spolužáka: „Atrium uprostřed fakulty, ve kterém se měla naše třídenní stávka i s celým programem odehrávat, je dočasně uzavřeno.“

Lhala bych, kdybych řekla, že jsme nečekali odpor, ale že už takhle ze začátku, a tak explicitně? Vždyť zavření Atria nebrání jen nám v naplnění programu, ale i obyčejným nestávkujícím smrtelníkům v hladkém průchodu budovou. U Atria stojí pán ve vestičce, zřejmě správce, a že prý můžeme zase jít. Havárie vody! Nedá se s tím nic dělat, Atrium uzavřeno pro všechny. Jaká škoda, zrovna jsme se na vás moc těšili…

Havárie vody zrovna v ten jeden jediný den, kdy do Atria opravdu potřebujeme? Poté, co sem chodím druhým rokem a nikdy se nic podobného nestalo? Jo, to zní pravděpodobně. Naštěstí někteří z nás byli obdarováni smyslem pro investigativní žurnalistiku a přišli s nevídaným a vskutku revolučním nápadem – do Atria se oknem podívat. K našemu údivu nikde žádná voda netekla. Vlastně nic, kromě zamčených dveří a výmluvného pohledu správce budovy, nenaznačovalo, že by s Atriem mohlo být něco špatně.

Čtěte také: Summit bez jídla a bez vody je smutnou metaforou klimatické krize, říká delegátka COP27

Bezdůvodně nám ho zamkli a my se máme otočit na patě a se svěšenými rameny odejít? Nejsem si jistá, jestli by nás tenhle přístup někam dostal.

Svolali jsme tedy na chodbě v suterénu krizové plénum. Padaly návrhy, abychom program přesunuli ven nebo do druhého patra ke studijnímu oddělení, ale zároveň se nikdo nechtěl vzdát představy „zabrání“ původně plánovaného prostoru. Zabrání by opravdu bylo jen nadsázkou, protože jsme naopak chtěli, aby tam chodilo dál co nejvíce dalších studentů, kteří by se mohli zapojovat do našeho programu nebo se klasicky učit u jednoho z volných stolečků.

Vzadu v mysli nám ale neustále hlodala i myšlenka, co když nás dnes opravdu povede ven policie? Celou tu možnost jsme chtěli probrat až na večerním plénu před oficiálním uzavřením budovy.

Informace kolem toho všeho byly docela zmatené. Děkan Balík na společné schůzi s našimi mluvčími údajně na otázku ohledně policie řekl, že tu možnost nevylučuje. Pak jsme slyšeli, že to bylo myšleno jen v případě, že by došlo k poškození majetku nebo k újmě na zdraví. To bych chápala. Následně se ale bránil, že policii vůbec nezvažoval. Tvrzení proti tvrzení, a ve výsledku si můžeme každý domyslet, v jakém tónu se o zásahu policie za zavřenými dveřmi mluvilo. Odvahu pro pokračování stávky nám to však nedodávalo.

Protest a jiné nemorální zvrhlosti

Do Atria jsme se nakonec dostali. Otevřel nám jeden z učitelů, dokonce se k tomu už sám děkanovi přiznal – to jen, abych vymýtila veškeré domněnky, fámy a spekulace. Nicméně, opravdu jsme viněni za to, že jsme vstoupili do Atria? I když bylo následně dokázáno, že k žádné havárii nedošlo a Atrium by tak mělo být normálně přístupné všem studentům?

Pokud budeme ještě někdy stávkovat, možná o vypnutí elektřiny i sama osobně požádám.

Děkan Balík dokonce sám v emailu, který toho dne pohotově rozeslal všem studentům, přiznává, že pro zajištění bezpečí, zdraví a majetku na fakultě zvažuje podniknutí dalších kroků, či už je přímo podniká, například omezením pohybu po určitých částech budovy. No nevím, myslela jsem si, že se do Atria nesmělo kvůli havárce vody? Že by snad „další kroky pro ochranu bezpečí, zdraví a majetku“ bylo podle děkana způsobení havárie vody?

Čtěte také: Africký COP: Globální Jih chce odškodnění za klimatické katastrofy a kritizuje Evropu

Následně vedení fakulty dokonce – asi z obavy, že bychom snad narušovali běžný chod budovy –, vypojilo v celém Atriu elektřinu včetně topení… Čímž teda docela narušili běžný chod budovy. Já jsem za tenhle krok ve výsledku ráda, protože nám nikdo nemůže vyčítat, že jsme naší stávkou energeticky zatěžovali budovu. Pokud budeme ještě někdy stávkovat, možná o vypnutí elektřiny i sama osobně požádám.

Jestli mě ale něco v celé vlně negativních ohlasu na stávku opravdu dostalo do kolen, byly to rozhodně reakce některých spolužáků. Chápu to, museli přece zachránit dobré jméno své alma mater. A jak nejlépe něco takového udělat než dát dohromady nepodepsaný nesouhlasný manifest a vyvěsit ho na pár nástěnek. „Každý má právo projevit svůj názor, ovšem za předpokladu, že tím neporušuje zákony, předpisy, nařízení a zásady mravnosti,“ hlásá oficiálně vypadající kus papíru. Každý má právo projevit svůj názor, pokud vám to ale někdo dovolí.

Když jsme se poté dožadovali aspoň zkrácené lekce o zásadách mravnosti, odmítli se s námi autoři dále bavit. Bohužel se tedy asi nedovíme, jaké zásady mravnosti nedodržujeme, a budeme tak muset dál pokračovat v našem nemravném jednání.

Válka na Twitteru

Kromě přespávání, které stále považuji za stěžejní moment naší stávky, se na Twitteru rozohnila i debata o užívání návykových látek a konzumaci alkoholu po fakultní večerce. Na celou dobu pobytu jsme si stanovili pravidla, která právě v zájmu předejití kritiky přísně zakazovala popíjet alkohol. Ani cider! Všichni jsme si uvědomovali, že jeden přešlap by mohl znamenat pohromu pro celou stávku.

Jestli si někdo skočil na jedno mimo fakultu a pak za námi přišel, to nevím, ale ve škole jsem za celou dobu ani jedno jediné pivko neviděla. A pokud se ptáte, proč bylo právě přespávání pro naši stávku tak důležité, zeptám se já, jestli by se o naší stávce opravdu tolik vědělo, kdybychom se s úderem půl deváté večer všichni pokojně rozešli?

Twitter byl bohužel asi jediným místem, kde se protistávkaři rozhodli nějak více upřesnit, co jim vlastně tak vadí – to, že lidé v internetových diskusích kvůli nám nadávají na celou fakultu a že smrdíme. Taky skupinové konverzace napříč obory se proměnily ve válečné bojiště. Po pár pokusech o debatu přes internet, která k mému překvapení občas opravdu nastala, jsme odpůrce vyzvali k vzájemné promluvě z očí do očí. K takovému oficiálnějšímu setkání ale zatím bohužel nedošlo.

Stávkou nekončíme

Velmi ráda bych teď celou naši akci s okupační stávkou uzavřela. Řekla, jak jsme dopadli, nebo nedopadli. Problém je však v tom, že stávkou všechno teprve začalo.

Zástupci hnutí Univerzity za klima jsou zváni do médií, kde šíří naše myšlenky. Během stávky se nám dostalo podpory například od ministra školství Vladimíra Balaše (STAN) nebo vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové a mnohých dalších. Pouze slova ale nestačí, hlavní cíl je stále před námi – činy.

Nepřestaneme proto upozorňovat na klimatickou změnu, dokud naše vláda nebude aktivně řešit udržitelné zdroje energie a nezačne dělat kroky pro budoucnost svého národa.