Po celém Íránu po delší době opět operuje obávaná mravnostní policie. Tamní vláda se netají tím, že nepopulární nařízení týkající se povinného zahalování žen hodlá tvrdě vymáhat. Nově i za použití nejmodernějších technologií. Nesprávně nasazený šátek přitom stál na počátku tragédie, která odstartovala největší protesty za několik posledních let.
„Oni s námi nepřestanou vyjebávat, dokud tenhle režim nepadne,“ píše mi kamarádka Širín, když se jí ptám na to, co si myslí o návratu mravnostní policie. „To ale nezmění nic na tom, že Íránky se jen tak nevzdají. Oni mají své mučedníky, my máme a budeme mít svoje mučednice,“ dodává naštvaně.
Mezitím se blíží výročí smrti Mahsy Amíní, mladé íránské Kurdky, která byla v září minulého roku zatčena za nesprávně nasazenou pokrývku hlavy, aby o pár hodin později zemřela za nejasných okolností. S největší pravděpodobností právě rukou mravnostní police. Její smrt odstartovala sérii demonstrací, které se rozhořely po celé zemi.
Čtěte také: Hidžáby hoří a sny o svobodě jsou palivem. Boj za lepší budoucnost v ulicích Íránu pokračuje
Nepokoje si vyžádaly stovky mrtvých a tisíce zraněných a zatčených protestujících. Naplno také odhalily hlubokou nespokojenost veřejnosti s místním teokratickým režimem – porušováním lidských práv počínaje a ekonomickými problémy země konče. To, jak rychle se vlna vzdoru rozšířila po celém Íránu, znervóznilo i mnohé představitele vlády a silových složek.
Íránská policie od dubna rozeslala přes milion SMS, v nichž varovala ženy zachycené kamerami bez šátku, že jim mohou být zabavena auta.
Z oficiálních míst se objevily i ojedinělé hlasy, které se vyslovovaly pro uvolnění striktních zákonů, jež upravují odívání žen na veřejnosti. Hlídky mravnostní policie se stáhly z ulic a člověk měl možnost, především ve větších městech, potkávat i ženy, které chodily na veřejnosti otevřeně nezahalené. Co ale platilo ještě před půl rokem, v tuhle chvíli už neplatí, a režim se netají, že hodlá nošení šátku opět tvrdě vymáhat.
Návrat mravnostní police
„Íránská mravnostní policie je zpátky. Úřady nikoho neoklamou tím, že z uniforem a hlídkových vozů odstraní její znaky,“ prohlásila Agnès Callamard, generální tajemnice Amnesty International. „Stejné násilí, které zabilo Mahsu Amíní, je dnes umocněno technologiemi hromadného sledování, jež jsou schopny identifikovat odhalené ženy v jejich autech a na pěších zónách,“ dodala.
Skutečně, návrat hlídek, které mají v ulicích dohlížet na dodržování zákonů o zahalování, je jen špičkou ledovce nové vlny represí. Podle zprávy, kterou publikovala Amnesty International minulý týden, rozeslala policie od letošního dubna více než milion textových zpráv. Varovala v nich ženy zachycené dopravními kamerami bez šátku, že jim mohou být zabavena vozidla.
Kromě toho byl nespočet žen vyloučen z vysokých škol, nebo jim byl odepřen přístup k bankovním službám či veřejné dopravě. Mnohé navíc čelí naprosto nesmyslným a ponižujícím trestům, jako jsou nucené návštěvy psychologa nebo omývání mrtvých.
Čtěte také: „Chceme žít, a to se v naší zemi nedá.“ Íránské protesty jako vzpoura periferie
Během protestů se k řadovým Íráncům přidalo mnoho známých osobností, včetně herců, celebrit či sportovních legend. Několik íránských hereček a sportovkyň se také veřejně odhalilo v solidaritě s probíhajícími protesty proti zákonům o hidžábu. Média blízká tamním Revolučním gardám pak seznamy těchto provinilců zveřejnila. Ti od té doby čelí šikaně úřadů.
Konzervativní zákonodárci navíc v těchto dnech přišli s novou legislativou, jež umožňuje trestat známé osobnosti propadnutím až 10 % jejich majetku, pokud budou veřejnost nabádat k porušování zákonů o „cudnosti a hidžábu“. Zdá se, že pro vládu úřadujícího prezidenta Ebráhíma Raísího se vymáhání těchto nařízení stalo prioritou.
Tento vývoj je hluboce znepokojivý, protože ukazuje, jak jsou v Íránu využívány nejnovější technologie ke kontrole a represím. Mnohé napadne příklad Číny, jejíž vláda běžně využívá například softwaru pro rozpoznávání obličejů či umělé inteligence v rámci svého „systému společenského kreditu“.
Šátek je symbol, který je v Íránu již sto let předmětem kulturních válek mezi svobodou a útlakem, liberální a konzervativní částí společnosti.
Čínská inspirace ostatně není náhodná. Zatímco Teherán zůstává do velké míry v mezinárodní izolaci, Peking je pro něj jedním z nejdůležitějších partnerů, ať už v exportu ropy, dovozu zboží, či právě bezpečnostní spolupráci. Smlouvy o strategickém partnerství mezi oběma zeměmi poskytly Íráncům mimo jiné i potřebné technologie a know-how právě pro sledování vlastních občanů.
Represe se ale netýkají pouze jednotlivců, čelí jim i íránské firmy. Stovky podniků byly násilně uzavřeny, protože na pracovišti neprosazovaly povinné zahalování. Jen před pár dny tamní úřady uzavřely teheránské kanceláře největšího internetového obchodu v zemi a zahájily s firmou soudní řízení. Digikala, jeden z prominentních íránských start-upů na poli e-commerce, totiž doplatila na to, že se na internetu objevily snímky, na nichž její zaměstnankyně nenosí na pracovišti povinný islámský šátek.
Od symbolu svobody k symbolu represí
K tomu, aby člověk pochopil, co je jádrem sporu, je potřeba se podívat do historie, protože v Íránu byl šátek neboli hidžáb vždy víc než jen kus obyčejné látky. Je to především symbol, který je již sto let předmětem kulturních válek mezi svobodou a útlakem, liberální a konzervativní částí společnosti.
Na začátku 20. století se tamní vládnoucí dynastie Pahlaví snažila usilovně přiblížit celou zemi Západu a jedním z projevů bylo i oblékání se v evropském stylu. To zašlo na konci 30. let až tak daleko, že šáh Rezá Pahlaví prosadil zákaz tradičního šátku jakožto symbolu zaostalosti a znaku minulých časů. Už tehdy existovala početná skupina žen, která tento akt vnímala jako útok na osobní svobodu.
Čtěte také: Írán mravnostní policii neruší. Bez oficiálního potvrzení to zůstává jen přáním
To pokračovalo i během éry Mohammada Rezy Pahlavího, který převzal trůn po svém otci a pokračoval ve snahách přetvořit Írán podle západního modelu. Právě za jeho vlády získal hidžáb ještě větší a důležitější význam. Jeho nošení se stalo v konzervativnější části společnosti protestem proti vynucovanému západnímu vlivu. Pro tyto ženy byl hidžáb aktem vzdoru a symbolem svobody. Způsobem, jak projevit vlastní spojení s islámskými a íránskými tradicemi.
Vše se znovu změnilo v roce 1979 spolu s íránskou revolucí. Karta se zcela obrátila a z šátku se stal naopak nástroj kontroly a podřízení žen. Se vznikem islámské republiky už nošení hidžábu nebylo volbou, ale povinností. Stal se tak jedním z nejvýraznějších atributů nových pořádků. Jeho odmítání tak bylo znovu vyjádřením odporu, tentokrát jen s opačnými znaménky.
Protesty jsou autentickým projevem mnohaleté frustrace, se kterou se už současný režim nedokáže vypořádat.
Během posledních nepokojů pak odmítání zahalování hlavy a hesla „Ženy, život, svoboda“ představovaly skutečné protirežimní symboly. Zavrhnutí nuceného nošení šátku přitom spojuje různé proudy ve společnosti a podle neoficiálních průzkumů veřejného mínění je takto naladěna většina tamní populace. A netýká se to pouze mladých Íránců, žen či městských elit.
Z dat vyplývá, že 78 % respondentů mezi 20 a 29 lety, 68 % respondentů mezi 30 a 49 lety a 74 % respondentů starších 50 let je proti násilnému vymáhání šátkového zákona. Navíc 84 % odpůrců povinného hidžábu si také přeje žít v sekulárním státě, což je s podstatou současného teokratického režimu neslučitelné.
Budoucnost s vidinou recidivy
Írán se už několik let nachází na pomyslné křižovatce. Konzervativní režim se potýká s dlouhotrvajícími následky své vlastní politiky, kterou provází vleklá ekonomická krize a mezinárodní izolace. Zároveň musí čelit i faktu, že je čím dál méně populární. Zastánci tvrdé linie, kteří kontrolují vládu, se zdají být odhodlaní udržet status quo bez ohledu na následky. Otázkou ale je, jak moc je to udržitelné.
Čtěte také: Patriarchát naše ženy nezdolal a ony teď bojují za svá těla i práva, říká íránská expertka
Represe, které vláda používá k udržení se u moci, jsou na jedné straně odrazem síly státu, na druhé straně ukazují i jeho slabost. Protesty jsou autentickým projevem mnohaleté frustrace, se kterou se už současný režim nedokáže vypořádat. Ta vychází z toho, že se představitelé státu fundamentálně rozcházejí se svými občany v pohledu na lidská a občanská práva i na to, jakou míru by mělo v jejich každodenním životě hrát náboženství. Je tak pouhou otázkou času, kdy se v zemi opět objeví nová vlna nepokojů.
