Názory

22. 12. 2024, 13:47

Nad Betlémem letos hvězda nezáří

Matouš Vencálek

Josef s Marií na cestě do Betléma podle britského streetartového umělce Banksyho z roku 2005
Josef s Marií na cestě do Betléma podle britského streetartového umělce Banksyho z roku 2005

Křesťané po celém světě se připravují na oslavy narození Ježíše Krista, děti už se nemohou dočkat, co jim Ježíšek přinese, na náměstích září vánoční stromy, obchody a trhy praskají ve švech. V Betlémě, kde se podle křesťanské tradice Ježíš narodil, to ještě před pár lety vypadalo podobně. Letos ne.

Ani ne třicetitisícový Betlém vítá ročně kolem milionu a půl turistů a křesťanských poutníků, které láká zejména tamní Chrám Narození Páně. Po hubených covidových letech přišlo v roce 2022 oživení – především v období Vánoc se opět sjížděli návštěvníci z celého světa, obdivovali vánoční výzdobu v ulicích a utráceli v obchůdcích se suvenýry.

Pak ale přišel 7. říjen 2023 a útok Hamásu na Izrael následovaný invazí do Gazy. Turisté jsou pryč a sváteční náladu má v Betlémě málokdo.

„Ze srdce Betléma vyzýváme mírumilovné národy světa, aby přijaly hodnoty Vánoc, hodnoty lásky, spravedlnosti a míru. Vyzýváme je, aby se staly hlasem pravdy a lidskosti, aby byly solidární se všemi, kdo trpí bolestí, hladem a pronásledováním,“ uvedl na tiskové konferenci v poslední předvánoční sobotu starosta palestinského města Anton Salman.

On sám je palestinským křesťanem – stejně jako všichni jeho předchůdci a předchůdkyně nejméně od roku 1945.

Během konference médiím oznámil, že letošní vánoční oslavy se omezí na modlitby a náboženské obřady „v rámci solidarity s palestinským lidem v Gaze i celé Palestině a odmítnutí nespravedlnosti a útlaku, kterému je vystaven“.

Stejně jako loni, ani letos tak na betlémském náměstí žádný strom nezáří, obchody jsou zavřené, ulice zejí prázdnotou.

Poslední generace křesťanů

Město poprvé zmiňované již okolo roku 1400 před naším letopočtem, kdy bylo patrně osídleno Kananejci, leží na Západním břehu Jordánu – dnešním území Státu Palestina, které je od roku 1967 okupováno Izraelem.

V roce 1945 žilo v Betlémě 8820 osob, z toho bylo 6430 křesťanů. V roce 2022 dosáhla celková populace Betléma okolo 30 tisíc lidí, z toho přibližně osmi až devíti tisíc křesťanů různých denominací.

Dnes jsou tak křesťané v Betlémě menšinou – částečně v důsledku přistěhovalectví převážně muslimského obyvatelstva vysídleného během ozbrojených konfliktů, částečně v důsledku masové emigrace.

K té dochází především kvůli izraelské okupaci, jak uvádějí samotní palestinští křesťané. Jejich zkušenost potvrzuje i průzkum nevládního Palestinského centra pro politiku a průzkumy z roku 2020, podle kterého tehdy zvažovalo emigraci 36 procent křesťanů, kteří dosud na palestinských územích žili.

Palestinští křesťané jsou ze strany izraelských úřadů a armády vystaveni stejné diskriminaci a obtěžování jako ostatní Palestinci.

Jako nejčastější důvod uváděli ekonomickou situaci, dále pak touhu po vzdělání, bezpečnost a politickou situaci.

Diskriminaci kvůli své víře ani obtěžování ze strany muslimských sousedů většina palestinských křesťanů nezažila – zato útoků izraelských osadníků či pokračující okupace se obávají více, než přítomnosti islamistických ozbrojenců nebo zavádění islámského práva.

Jak v Gaze, tak na Západním břehu i v Jeruzalémě jsou palestinští křesťané ze strany izraelských úřadů a armády vystaveni stejné diskriminaci a obtěžování jako ostatní Palestinci.

„Izrael ovládá vzduch, telefonní spojení, podzemí, kde nesmíme kopat pro vodu, import a export, ekonomiku,“ vyjmenovával před dvěma lety Munther Isaac, palestinský teolog a pastor Evangelického luteránského vánočního kostela v Betlémě a akademický děkan Bethlehem Bible College.

„Tisíce Palestinců, včetně křesťanů, nemohou získat vízum, aby mohli žít v Betlémě se svými manžely či manželkami, a v důsledku toho volí život venku. Je to velmi krutý systém. Je to další způsob, jak donutit palestinské rodiny k emigraci,“ popsal.

Čtěte také: Nehoří jen Gaza. Západní břeh čelí největším izraelským útokům za dekády

Od loňského propuknutí války mezi Hamásem a Izraelem pak exodus palestinských křesťanů ještě zesílil. Betlém je čím dál více izolován – ilegální izraelské osady vznikají v okolí města ještě rychleji než kdy dříve a zabírají poslední zbytky úrodné půdy, která je zabavována palestinským rodinám.

Letos v říjnu navíc izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir oznámil, že od začátku konfliktu v Gaze bylo osadníkům rozdáno více než 120 000 zbraní.

„Jsme možná poslední generací palestinských křesťanů,“ říkal už v roce 2019 emeritní anglikánský biskup v Jeruzalémě Riah Abu El-Assal. Dnes se jeho slova naplňují.

Kristus stále pod sutinami

„Kristus je stále pod sutinami,“ konstatoval ve svém letošním předvánočním kázání Munther Isaac. „Je to 440 dní. 440 dní bombardování bez přestávky. 440 dní hladovění. Desítky tisíc mrtvých, zraněných, navždy vysídlených, uvězněných, vyhladovělých. Více než sedmnáct tisíc zabitých dětí.“

Jeho slova se odrážely od stěn kostela a od výjevu, který mohli jeho návštěvníci spatřit už loni – novorozeného Ježíše zabaleného v typickém palestinském šátku, kefíji. Neleží však v jesličkách, ale na hromadě suti.

Kristus v sutinách (Christ in the Rubble) je také název Isaacovy knihy, která vyjde v březnu nadcházejícího roku.

Čtěte také: Ježíšek v palestinském šátku. Přepisuje papež František historii?

„Jaký svět a jakou budoucnost zanecháváme našim dětem, když přijímáme realitu, v níž váleční zločinci zůstávají nepotrestáni, ba jsou dokonce povzbuzováni? Kde se otevřeně chlubí svými zločiny a místo aby se setkali se spravedlností, sklízejí potlesk v sálech Kongresu a jsou obhajováni evropskými parlamenty? Tohle se dnes děje,“ připomíná.

V očích věřících, kteří kázání naslouchají, je vidět, že s nimi jeho slova rezonují.

„Jak dlouho, Pane? Proč, Pane? Proč to dovoluješ a proč mlčíš? Lidstvo si zvolilo Herodovu cestu. Lidstvo oslavuje moc a krutost. Oslavuje nadvládu, chamtivost, zbraně, a dokonce i vyhlazování druhých.“

Dvacetiminutové kázání je silné. Plné bolesti a smutku. Přesto však Isaac dokáže na závěr najít slova povzbuzení.

„V naší bolesti a útlaku můžeme mít pocit, že smrt má poslední slovo, že Herodes je svrchovaný, ale očima víry vidíme, že poslední slovo má Bůh a je to slovo života a světla, ne slovo smrti a temnoty,“ dává naději.

„O Vánocích tedy promluvil Bůh a tím slovem je Kristus. Kristus se narodil. Aleluja. Pokoj na zemi. Aleluja. Kéž je tomu tak i dnes. Amen.“

Možná tak nad Betlémem, někde za černým mračnem utrpení a zoufalství, přece jen září malá hvězda naděje.

Matouš Vencálek

Více článků od autora