Palestinský uprchlický kemp Jarmuk na předměstí Damašku po válce zůstává jedním z nejzničenějších míst v zemi. Místní se však přes všechny překážky, kterým čelí, dívají na budoucnost pod novou vládou s nadějí.
Plameny se na provizorním ohništi plazí kolem konvice zčernalé na uhel. Jeden ze tří mužů do ohně přidává kousky dřeva, které našel v rozbourané pětipatrové budově za sebou. Dříve to byla nejspíš skříň.
Další dva muži mají natažené ruce před sebe a nahřívají si je. Je brzo ráno a pořád ještě trochu zima.
Přes všeobecnou destrukci v okolí si Kassim Abu Muhammad nestěžuje. „Situace je mnohem lepší, než byla za starého režimu,“ vypráví o době, kdy podle něj panovala nespravedlnost a útlak.
„Sám jsem ztratil několik lidí ze své rodiny. Bratr se dostal do Asadova vězení a zabili ho v něm,“ vysvětluje a přikládá další třísky z nábytku do ohně.
Jeho bratr měl pět dětí, které teď vyrůstají bez otce. Další příbuzní se rozutekli do různých zemí: Libanonu, Turecka i dál. Kassim přesně neví, kde všichni jsou.
Čtěte také: Byli jsme v nejobávanějším vězení světa
Scéna působí jako z apokalyptického filmu. Ulice vysokých domů se táhne do dálky, ale lidé tu skoro nejsou. Domy nesou stopy bojů: někde velké díry ve stěnách, jinde menší od střel. Z dalších nezůstalo nic.
Jsme ve čtvrti Jarmuk na jižním okraji Damašku. Ta je známá především jako největší neoficiální palestinský uprchlický tábor v Sýrii. Před začátkem války tu žilo přes 160 tisíc lidí.
I tudy se několikrát prohnaly boje. Většina palestinských ozbrojenců bojovala od začátku války na straně Bašára Asada proti povstalecké Svobodné syrské armádě (FSA) přicházející k předměstí Damašku. Tábor pak ovládaly v různý čas různé frakce, až ho na začátku roku 2015 ovládl Islámský stát.
Tou dobou se zdejší populace smrskla v důsledku bojů, hladu a celkově špatných podmínek na desetinu. Nejhorší mělo ale teprve přijít.
Asadovy síly se rozhodly získat tábor zpět a po dalších třech letech bojů tu nezůstal prakticky kámen na kameni. V roce 2018 bylo hotovo. A z původních 160 tisíc zůstaly v Jarmuku jen stovky lidí.
„Jediná práce, která se tu teď dá dělat, je tahat pytle s pískem na zádech a znovu vše vybudovat,“ přidává do debaty Abdalláh, kterému je dvaačtyřicet. Před boji utekl na venkov a jak to tu vypadalo před válkou, už si skoro nepamatuje. Je to dávno.
Třetí muž nám rozlévá čaj z konvice a říká, že dřív tu všichni žili ve strachu. Dnes už strach nemají, ale chudoba zůstala.
Nevíte, kdo vás sleduje
Pokračujeme chůzí hlouběji mezi domy. Mešita je vyhořelá a v kopuli má velkou díru. Nemocnice naproti ní nefunguje, stavba je i šest let po ukončení bojů pořád silně poničená.
Na stěnách ruin jsou nalepené plakáty s fotkami mužů. Nápisy na nich hlásají, že zemřeli jako mučedníci.
Ptám se pána, který sedí na okraji ulice, jestli je to vzpomínka na bojovníky z dob občanské války. Odpovídá, že ne – zemřeli teprve nedávno.
„Tihle mladíci jsou Palestinci, kteří se narodili tady v Jarmuku, ale odešli bojovat na jih Libanonu proti Izraeli,“ vysvětluje s tím, že někteří zemřeli v bojích, jiní při bombardování.
To se ostatně tlumeně ozývá i tady. Každou chvilku dopadne někde v dálce izraelská bomba. Za poslední týden země provedla proti syrským cílům už přes 800 náletů.
Většina lidí mluví o bombardování vojenské infrastruktury, ale někdy se v hořkém vtipu ozve, že pro Izrael už může být nebezpečnou vojenskou infrastrukturou pomalu i sklad nožů.
O kus dal potkáváme mezi sutí a rozbořenými domy staršího muže, jak se dívá na poškozenou a nefunkční vodárenskou věž.
„Tady někde byl můj dům, ale už nedokážu poznat, kde přesně,“ vypráví s tím, že teď tu žádné domy nejsou. Má ale jeden byt navíc v nepoškozeném domě a ten pronajímá.
„Teď opravujeme další, takže podnikání se rozrůstá, bude dobře,“ zasměje se.
Před troskami domů o kus dál stojí dva muži, kteří nám přicházejí oznámit, že nemáme fotit ani točit. Na střeše toho, co z domu zbylo, stojí dieselový generátor. Když se ptám, jestli je tu základna některé z palestinských frakcí, muž neurčitě odpoví, že něco takového.
Tiché ulice bez lidí a mrtvé trosky domů působí jako skalní město, u kterého nikdy nevíte, jestli a případně kdo se na vás odkud dívá.
Reportáž, kterou právě čtete, by nevznikla bez podpory členstva našeho Voxpot Klubu. Pomozte nám dál dělat novinařinu, na kterou velká česká média nenacházejí odvahu.
Na rozdíl od Damašku nepotkáváme v celém Jarmuku žádné ozbrojence. Podle libanonského deníku Al Akhbar dostali Palestinci příkaz složit zbraně, zavřít výcvikové tábory a rozpustit své vojenské formace.
Palestinské frakce – především Hamás, Islámský džihád a Lidová fronta pro osvobození Palestiny – si podle deníku mohou ponechat své charitativní organizace a dál v Sýrii provádět politické aktivity, ale nesmí zemi používat jako základnu pro útoky proti Izraeli.
Po celé Sýrii je ve vzduchu pořád cítit zvláštní nejistota. Muhammad al-Džavlání a jím vedená HTS sice zemi osvobodili od diktátora, ale nikdo pořádně neví, co bude dál.
Vzdát se zbraní tak vyžaduje hlubší důvěru, kterou ještě nebylo dost času budovat.
Zničené budovy pokračují další stovky metrů. Sem tam se v jinak vybydleném domě objeví jeden opravený byt, který působí jako zvláštní příznak schopnosti života uchytit se i tam, kde bylo všechno ostatní vypleněno.
Před jedním vchodem sedí starší žena a kolem ní se táhnou dvě zaprášené popínavé rostliny, které působí jako zvláštní snaha tvrdohlavě vzdorovat stavu věcí.
Volejte sláva, Asad je pryč
Samotný Jarmuk byl ještě nějakou dobu po stabilizaci situace v Sýrii v roce 2018 uzavřený a návraty lidí nebyly povoleny. Asadovy úřady říkaly, že tábor není vhodný k životu a bude třeba všechny budovy strhnout a na jejich místě postavit nové.
Plán rekonstrukce se ale dále odkládal a začaly se objevovat spekulace, jestli není finálním cílem spíš zbavit se velké palestinské aglomerace na okraji hlavního města a dostat její původní obyvatele do vzdálenějších oblastí.
Lidé z Jarmuku proto začali protestovat a deklarovat, že jsou ochotni obnovit čtvrť vlastními silami a vlastní prací. Nakonec se opravdu začali vracet.
„Nejdůležitější pro nás je elektřina, voda, kanalizace a znovupostavení domů,“ říká mi na střeše dvouposchoďového domu jeho majitel Omar. „Náš svět skončil katastrofou,“ krčí rameny.
Jeho dcera mi pak ukazuje ze střechy prostranství plné suti před námi. „Tady byla ZOO, zábavní park a restaurace,“ říká mi o době, kterou zná zřejmě hlavně z vyprávění. Když začala válka, bylo jí teprve pět let.
„Doufáme, že s novou vládou se věci dají zase do pořádku,“ vypráví její otec. Jednou rukou si u toho sáhne na hlavu a otočí ruku k nebi ve znamení, že některé věci nejsou v jeho silách a musí se o ně postarat Bůh.
Čtěte také: „Kokain chudých“ podraží. Asadův pád hýbe i trhem s drogami
S celou rodinou a sousedy si sedáme na lavičky před dům a pijeme tradiční kafe s kardamomem. Jeden ze sousedů začíná vyprávět, že se v prvních letech války účastnil protestů proti režimu, ale skončil za to hned v jedné z věznic, kde ho čekalo mučení.
„Šli jsme na mírný protest proti Asadovu vládnímu gangu, který utlačoval lidi a vyháněl je z jejich domovů,“ vzpomíná. Teď už je podle něj dobře, nicméně stále chybí léky, peníze na jídlo nebo pitná voda.
„Léta nám naše vlastní vláda říkala, že Syřané jsou teroristé, jen proto, že chtějí žít svobodně,“ zdůrazňuje.
Další muž popisuje, že odsud v roce 2015 při příchodu Islámského státu odešel přes Turecko do Německa. Tam ale zůstal jen tři roky, pak se vrátil, aby po získání tábora asadovskými silami pomohl rodině s jeho obnovou.
„Vrátil jsem se, abychom spolu znovu vybudovali naši čtvrť,“ vysvětluje. I přes všechny překážky, které představovaly nejprve boje a pak neochota režimu umožnit lidem začít s rekonstrukcí, chtěl být konečně doma. A věří, že s novou vládou se věci pohnou lepším směrem.
Kousek za námi mezi sutinami zastaví malý žlutý školní autobus plný dětí. Jedna dívka z vedlejšího domu se k němu rozběhne s batohem na zádech.
Řidič se vykloní z okýnka a se zvednutým „véčkem“ a úsměvem zahlaholí: „Volejte sláva, Asad je pryč!“
