Někdo dokáže skrze umění vstřebat hrůzy války, jiní v něm hledají únik z těžké každodennosti. Divadla se v Ukrajině stala nástrojem, jak čelit náročné realitě.
Ira bere do ruky láhev vodky a rozlévá ji do skleniček. Jsme v malém divadle ve městě Rivné na západní Ukrajině a za okny je večer. Asi deset hlasů zvolá: „Buďmo!“ Ira je herečka. Když si připijeme, ptám se jí, jestli pro ni divadlo představuje způsob, jak zvládnout válku. „Nepomáhá mi nic. Máma má rakovinu, syn studuje v Kyjevě a manžel bojuje v Časiv Jaru. Když přijdu domů, jsem sama. Nikdo mě nepřivítá,“ vysvětluje. Centrum v Rivné lemují fotografie padlých vojáků. Jsou jich tu desítky, stejně jako v každém jiném ukrajinském městě. Ptám se Iry, kolik z nich zná. „Určitě víc než dvacet,” hlesne po chvilce ticha.
Divadelní workshop pro černihivské herectvo. Účastní se všechny věkové kategorie a workshop si užívají. Podle uměleckého ředitele Andrije Bakirova spočívá český přínos mimo jiné v tom, že do ukrajinského divadelního světa přináší více experimentu. Foto: Majda Slámová/Voxpot
Do Ukrajiny jsem se vydala na tři týdny. Tentokrát ale ne na frontu. Jedu fotit několik českých divadel, které sem vyjely na česko-ukrajinský Festival vzájemnosti. V dvacetičlenné sestavě navštěvujeme postupně pět ukrajinských měst — Rivne, Žitomir, Černihiv, Kyjev a Ivano-Frankivsk. Z Brna sem vyrazilo Divadlo Líšeň a Feste, z pražských jsou zastoupené Teď nádech a leť a performerky Anna Marie a Debora. Nejprve jsem měla pochybnosti, jak nás přijmou. Napadlo mě, že v napjaté situaci, kdy na frontě dochází munice, může leckdo soudit, že divadlo je to poslední, co Ukrajina potřebuje. Jak v té hrůze zůstat člověkem V předsálí sovětské budovy rivenského loutkového divadla vyrábí místní ženy maskovací sítě pro vojáky na frontu. Většina zdejších představení má vojenskou tématiku. Sestupuji po schodech do podzemního krytu. Asi třicet nejmenších diváků tu s napětím sleduje osud plyšových koček, které uprchly před válkou. Kočičím hrdinkám chybí domov, schovávají se před bombardováním a vypořádávají se s traumaty. O pár let starším divačkám je v Kyjevě určená hra o ukrajinských puberťácích. Učí se na maturitu, večer se schází na hřišti a žijí si svoje životy v Buči. Když přijde válka, z dětí se vmžiku stávají dospělí s úplně jinými starostmi. Na začátku ruské invaze byla potřebná především představení na posílení ducha. Nabrat inspiraci, sílu a víru ve vítězství. Dnes je podle ředitele rivenského divadla Kornyho role divadla jinde — naučit lidi ve válce žít. Čtěte také: Nová rodina i branná výchova. Co se děje s ukrajinskými dětmi v Rusku? „Potřebujeme příběhy o tom, jak mezi krví, smrtí a zkázou najít něco dobrého, hřejivého a lidského. Jak v té hrůze zůstat člověkem,” zamýšlí se. Přístupy divadel jsou různé. V Černihivu s válkou sice pracují, ale snaží se výběr představení odlehčit a dopřát lidem dostatek optimismu. Oproti tomu Žytomyr se jí vyhýbá úplně. Podle ředitelky kyjevského divadla Aliny bylo na začátku války hojně navštěvované představení Tělo deník, představení o válce, které pomáhalo se s tím vypořádat. Lidé přicházeli, i když se nehrálo. Potřebovali se vrátit do běžného života a divadlo jim v tom pomáhalo — měli prostor, kde se mohli potkat. Dynamika se ale změnila. „Teď už nechtějí koukat na představení o realitě, kterou každodenně zažívají. Chtějí přijít a na hodinu zapomenout,” popisuje mi Alina novou situaci. Všichni spolu na jevišti Míša pracuje v žytomyrském divadle a zároveň studuje režii v Kyjevě. Dnešní představení Ukrajinek, které utekly do Česka, jej silně zasáhlo. Řeší v sobě totiž dilema. Stydí se a cítí provinile, že nebojuje. Není na frontě, nemohl herečky ochránit. Zároveň na frontu za žádnou cenu nechce. „Padli už dva mí kamarádi. Jeden hned měsíc po začátku invaze,” vypráví. Byl to prý hrozně dobrý člověk a Míša si ani nedokáže ani představit, že by mohl někoho zabít. „Já bych dopadl stejně,” sklopí hlavu. Děsí dne, kdy ukončí univerzitu a zvýší se pravděpodobnost, že bude taky mobilizován. Bojí se o tátu, který bojuje. Vnímá ho s velkým respektem a je mu vděčný, že tohle podstupuje. I za něj.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
