V březnu policista Wayne Couzens znásilnil a zavraždil Sarah Everard. Od té doby se v médiích objevily další podobné případy a ve Velké Británii se začalo mluvit o epidemii násilí na ženách. Spíše než o šíření „nákazy“ však jde o vedlejší produkt nerovného nastavení lidské společnosti. A na rozdíl od pandemie covidu to nelze vyřešit očkováním.
Londýnskou učitelku Sabinu Nessa zabili během pětiminutové cesty do baru. CNN případ popisuje jako projev epidemie násilí na ženách. Případ následoval šest měsíců poté, co Velkou Británií otřásla vražda Sarah Everard. Ta odešla 2. března z bytu kamaráda a její tělo našli o týden později víc než 80 kilometrů od místa, kde ji viděli naposledy. Její vrah, policista Wayne Couzens, byl 30. září odsouzen na doživotí za únos, znásilnění a vraždu.
Podobný osud potkal i další ženy. Julii James, policistku z Kentu, zabili, když venčila svého psa. Sestry Bibaa Henry a Nicole Smallman někdo ubodal v parku na severozápadě Londýna v červnu 2020. Tyto případy, především ale vražda Sarah Everard, odstartovaly celospolečenskou diskuzi. Své zkušenosti se sexuálním násilím začaly ženy sdílet na sociálních sítích a téma se dostalo v Británii do popředí veřejné diskuse. Ale ani šest měsíců po vraždě Sarah Everard nejsou londýnské ulice bezpečné. Podle aktivistů britská vláda problém neřeší dost rychle a s důležitostí, jakou si zaslouží. „Nemáme čas nazbyt. Ženy umírají, a my to jako společnost neprioritizujeme,“ zdůrazňuje Maya Tutton z organizace Our Streets Now.
Každé tři dny
Podle Office for National Statistics bylo od března 2019 do března 2020 v Británii zabito víc než 200 žen. Každé tři dny je v této zemi zavražděna jedna žena a pachatelem je muž, informovala organizace Femicide Census. Přes 70 % žen bylo ve Spojeném království sexuálně obtěžováno na veřejnosti a až 85 tisíc žen zde ročně zažije znásilnění nebo pokus o něj. Jen 1,4 % násilníků nahlášených policii je prošetřeno a potrestáno. Znásilnění je sériovým zločinem, přičemž nechycení pachatelé se tohoto skutku dopustí v průměru 5,8krát. A podle Femicide Censusu polovina mužů, kteří zabili ženu, měli předchozí záznam v trestním rejstříku týkající se násilného chování k ženám.
Také čísla v ostatních státech jsou vysoká. V USA je žena sexuálně napadena každých 68 sekund. V posledním červencovém týdnu našli tělo Jerri Winters v Michiganu. Její přítel se přiznal, že ji loni v prosinci uškrtil. Stejný týden byl v Mississippi odsouzen William Chrisholm za vraždu své bývalé přítelkyně, Shauny Witt. Podle CDC je v USA vražda čtvrtou nejčastější příčinou smrti dívek a žen ve věku 1–19 let a pátou nejčastější příčinou smrti žen od 20 do 44 let.
Policie zavírá oči před genderově podmíněným násilím, především když se ho dopouštějí sami policisté.
Reporty z Austrálie, Brazílie, Číny, Itálie, UK nebo USA ukazují růst násilí na ženách. Světová zdravotnická organizace (WHO) popisuje násilí na ženách jako stínovou, neviditelnou pandemii. Organizace publikovala dosud největší studii násilí na ženách, v níž zkombinovala data ze 161 zemí z let 2000–2018. Podle ní 30 % všech žen během svého života zažije sexuální násilí či podobný nátlak. Protože ale znásilněné ženy bývají často stigmatizovány a obviňovány, že si za vše mohou samy, skutečné číslo útoků může být mnohem vyšší.
„Násilí páchané na ženách je globálním problémem pandemických proporcí,“ popisuje autorka studie Dr. Claudia Garcia-Moreno. Tento problém prostupuje naší společností a svět nedělá dost, aby násilí zastavil. Přístup britské policie i vlády je konkrétním příkladem problému, který postihuje celou společnost.
Čtěte také: Ameriku čeká bitva o potraty, ženy demonstrují proti novým omezením
Policie selhává
Londýnský inspektorát vyzval k tomu, aby řešení násilí na ženách bylo prioritou pro vládu, policii i soudy. Policie má zajistit důslednější prošetření pachatelů a aktivně bojovat proti těmto trestným činům. Jenže se ukazuje, že často je problémem policie samotná.
Podle výzkumu Centre for Women’s Justice jedna žena týdně nahlásí policistu za domácí či sexuální násilí. Přestože britská policie tvrdí, že bojuje proti genderově podmíněnému násilí, nezdá se, že by to zahrnovalo i vyšetřování pachatelů z vlastních řad. Míra jejich odsouzení je totiž jen 3,9 %, v ostatních případech činí 6,2 %. Policie zavírá oči před genderově podmíněným násilím, především když se ho dopouštějí sami policisté.
Pokud příslušník metropolitní londýnské policie spáchá zločin, proběhne slyšení, při kterém kvalifikovaná porota rozhodne, zda může pokračovat ve službě, nebo má být propuštěn, či jak se bude prohřešek dále řešit. Jenže případy se rychle hromadí, a často se tak řeší měsíce či roky poté, co se odehrály. Tito policisté jsou mezitím dále ve službě.
Problémem je i přesvědčení, že muži nemají vyjadřovat emoce – pocity pak ventilují skrze násilí, protože to společnost u mužů akceptuje.
Mezi lety 2018 a 2021 se proti londýnské metropolitní policii objevilo téměř 600 stížností týkajících se sexuálního obtěžování, z nichž 119 pachatelů bylo nějak potrestáno. Někteří policisté byli obviněni přímo ze znásilnění. Z 119 potrestaných bylo 63 propuštěno či donuceno k rezignaci. Neuvádí se, kolik případů se řešilo přímo u soudu. Není jasné, proč šetření často probíhá pouze v rámci disciplinárního řízení. „Kolik z nich bylo obviněno za zneužití veřejné funkce nebo ze sexuálního trestného činu? Je třeba podat vysvětlení. Disciplinární řízení nenahrazuje soudní proces,” komentoval pro The Guardian Nazir Afzal, bývalý vrchní státní zástupce.
Znepokojivé je i to, že Wayne Couzens, vrah Sarah Everard, zneužil svého postavení policisty. V minulosti měl mezi svými kolegy přezdívku „znásilňovač“ (the rapist). Byl více než jednou nahlášen za nevhodné chování či odhalování se. Poslední incident se měl odehrát jen několik dní předtím, než Everard zmizela. Couzens navíc k jejímu únosu použil nejdříve svou policejní legitimaci, aby ji přesvědčil, ať jde s ním, a následně i služební pouta.
Vyřešit příčinu, ne následky
V reakci na vraždu Sabiny Nessa rozdal Greenwich Council, místní městská rada, osobní alarmy k použití v případě útoku. Vláda začala chystat kampaň i lepší pouliční osvětlení. Jenže to stále klade odpovědnost na ženy. Přimět je, aby změnily své chování, neřeší podstatu problému. Jsou napadány bez ohledu na to, jestli si dávají pozor. Míra násilí na ženách v britské společnosti roste. Na úrovni veřejné debaty se o genderové rovnosti mluví často, realita je ale odlišná. Přestože média zmiňují, že neexistuje jediná příčina násilí na ženách, objevuje se několik teorií.
Čtěte také: Jižní Afrikou otřásla největší vlna násilí od konce apartheidu. Přežívající nerovnosti eskalují napětí
Jedna z nich stojí na genderových stereotypech. „Stereotypy jsou klíčové, (…) nemůžete je nijak regulovat. Nelze je hodnotit pomocí lidskoprávních standardů. Jsou tady a ovlivňují nás,” popisuje Virginija Langbakk z Evropského institutu pro rovnost pohlaví. Muži, kteří si zvnitřní genderové normy spojené s maskulinitou, jako je agresivita, pravděpodobněji spáchají násilné činy v budoucnu. Problémem je i přesvědčení, že muži nemají vyjadřovat emoce – pocity pak ventilují skrze násilí, protože to společnost u mužů akceptuje. To, že obětmi se stávají ženy, je pak projevem frustrace, když muži nejsou schopni naplnit očekáváním společnosti.
Neméně podstatnou příčinou je nazírání na ženy jako na pouhý objekt bez duše a násilná pornografie. Studie sexuální agrese ukázala, že právě dehumanizace a odlidštění žen může u mužů podněcovat agresivitu. Na vině je i častý způsob zobrazování žen v médiích – nejsou prezentovány jako lidské bytosti s celou složitostí a rozmanitostí života, jejich reprezentace bývá zkreslená, neúplná. To doplňuje násilná pornografie. Další výzkum odhalil, že každý osmý titul na hlavní stránce pornografických webů v Británii obsahuje sexuální násilí na ženách. Nejedná se přitom o něco skrytého hluboko v kyberprostoru, jde o mainstreamové porno, které předává sdělení, že sexuální násilí je sexy.
„Historicky je tu problém s tím, jak jsou muži učeni nahlížet na ženy. A něco z toho se projevuje v tom, co vidíme u vražd (žen),“ popisuje právník Scott Colom, který se vraždami žen zabýval. „Chovají se k ženám jako ke svému majetku: ,Tenhle člověk mi patří. Pokud ji nemůžu mít, nikdo ji nemůže mít. Pokud nejsem šťastný, je to její vina.’ Jde o myšlenkový rámec toxické maskulinity, který vidím pořád dokola,“ popisuje Colom.
Důvodem nedávného nárůstu popsané agresivity může být také epidemie covidu. Během lockdownu se zvýšil počet případů domácího násilí na ženách, epidemie pro to nastavila ideální podmínky. Šíření covidu-19 a proticovidová opatření způsobily ekonomickou nejistotu, strach, větší míru konzumace alkoholu, tedy dobré předpoklady pro zmíněné chování. Mnohé ženy přišly v době lockdownu o bezpečí, protože byly neustále se svým partnerem-útočníkem. Navíc neměly ani ekonomickou svobodu kvůli omezením pracovního trhu, a tak byly na svých partnerech závislé finančně.
Musíme to zastavit
„Pokud chcete vyřešit problém, musíte umět říct, co je tím problémem,“ říká Karen Ingala Smith z podpůrné organizace Nia. A k tomu jsou zapotřebí data, která ale chybí. Zpráva Femicide Censusu uvádí, že informace od britské policie jsou často nepřesné i neúplné a je složité se dostat k oficiálním dokumentům. „Neznáme skutečnou míru násilí na ženách v Evropské unii. Oficiální čísla odkrývají jen malou část,“ upozorňuje Virginija Langbakk.
Jak bojovat s násilím na ženách nastiňuje organizace UN Women, která vyzdvihuje kromě podpůrných služeb pro oběti právě i důsledný sběr dat. „Ukončit násilí na ženách je záležitost nás všech,“ deklaruje organizace. Je důležité věřit obětem a poskytnout jim bezpečný prostor, učit děti o respektu a mluvit o škodlivosti genderových rolí nebo toxické maskulinitě. Podle UN Women má být násilí na ženách vnímáno jako porušení lidských práv, o kterém nesmíme mlčet a které nesmí být normalizované či omlouvané.
A pokud chce britská policie s problémem opravdu bojovat, měla by se držet slov profesorky Jane Monckton Smith. Ta doporučuje řešit všechny malé přestupky, tedy i nevyžádané osahávání a obtěžování – může jít totiž o první případy u mužů, kteří budou v násilí pokračovat. „Každý kousek mužského obtěžování musí být policií zaznamenán. Nezahltí to autority, ale dá jim to to, co potřebují, aby rozpoznali včas vzorce misogynie, než pachatelé zajdou ještě dál.“
Kdyby muži byli vraždění svými partnerkami v takové míře, jak se to děje obráceně, mluvilo by se o tom přinejmenším jako o epidemii, popisuje článek v Refinery29. Evening Standard mluví o systematické misogynii a o tom, že násilí na ženách je epidemie dotýkající se veřejného zdraví. Pokud ho chceme přirovnávat k nemoci, možná by se spíš hodilo říct, že jde o civilizační chorobu, tedy něco chronického. Jde o projev mocenské nerovnosti, jen se o tom v poslední době začalo více mluvit, a tak se dostává na povrch, co je špatně. Podle novinářky Rose Hackman musí u mužů vymizet tento způsob myšlení, protože jestliže to neuděláme, nic se nevyřeší. Budeme žít ve společnosti, která násilí na ženách tiše přijímá jako vedlejší produkt své zastaralé struktury.
