Spor o zdviženou pravici Elona Muska není sporem o ideologické nitro odbržděného oligarchy, ale o realitu. Kam až necháme zajít její ohýbání?
V knihách z fantastického světa Zeměmoří funguje magie velmi zajímavým způsobem. Zjednodušeně řečeno: když znáte pravé jméno nebo název dané bytosti či věci, získáváte nad ní kouzelnou vládu.
V naší realitě zažíváme v poslední době magii naruby: pravá jména a názvy zapomínáme a postupně s tím ztrácíme vládu nad skutečností.
Rozmach sociálních sítí a obsahových platforem v čele s YouTube otevřel stavidla názorům, které dříve pro svou myšlenkovou lenost nebo absurditu nedotékaly nikam. Demokratizaci veřejné diskuze pak doprovázel argument, že když necháme všelijaké popírače holokaustu, antivaxery a plochozemské cvoky odkopat před zraky všech chatrnost jejich argumentů, zesměšní se a upadnou v zapomnění.
Tak jsme to tedy zkusili. Jak odkopání a zesměšnění dopadlo?
Konspirační nesmysly prosakují do politického mainstreamu, pandemie se sedmi miliony mrtvých zmizela z kolektivního vědomí a na někdejším Twitteru se dnes jedním klikem dostanete k účtům posílajícím Židy do plynu nebo velebícím idylický život za třetí říše.
A právě majitel této sítě, který zmíněné účty toleruje a příspěvky z jejich bublin souhlasně sdílí, se na inauguraci amerického prezidenta neostýchal napodobit nacistický pozdrav.
Nejbohatšímu člověku světa před zraky všech opakovaně vystřelí pravice v gestu, o kterém stran jeho dlouhodobých a veřejně manifestovaných postojů není jak spekulovat.
A přesto se spekuluje. Konstruují se bizarní výklady, vytahují nesouvisející momentky z jiných proslovů a The New York Times přispěchají s charakteristicky neurčitým titulkem.
Jasno mají, nepřekvapivě, neonacisté.
Když něco vypadá jako kachna, plave jako kachna i káchá jako kachna – že by leopard?
Z doby postfaktické, kdy se mezi fakta vmíchaly dezinformace, jsme metastázovali do doby postskutečné, kde fakta přestávají existovat zcela. Hitler byl levičák, zeměkoule je placatá, válka je mír a zjevná variace nacistického pozdravu pouhé „zamávání od srdce“.
Můžeme dumat nad obsahem toho Muskova, můžeme snadno chápat, že jen hodil mediální kouřový granát, za kterým je důležité sledovat konkrétní politické pohyby. Nic z toho nám ale nemá přetřít holou skutečnost, že jeden z nejmocnějších lidí planety provedl prasárnu hodnou celospolečenského odsudku.
Plácnout někoho přes rádoby maskovaný sieg heil přitom neznamená mu „sednout na lep“. Znamená to neustupovat ze zásad, že některé věci se v demokratické společnosti – právě pro zachování její demokratičnosti – netolerují, ať už jsou provedeny ve vzrušení z vražedné ideologie, nebo jen ze sebe samého.
Krčit rameny nebo klopit zrak před zjevným gestem navíc znamená umetat cestu tendencím, které se zdaleka neomezují jen na Muska.
Antropoložku a spisovatelku Sarah Kendzior budí noční můra, že umělá inteligence v nových mobilních telefonech začne upravovat fotografie bez našeho vědomí. Technologičtí giganti nám integraci AI podsouvají, kde můžou, a lze si snadno představit, že v osobních galeriích skrze ni otevřou další reklamní prostor.
Že si na vaší selfie z odpolední procházky nevybavujete tu plechovku coly v pozadí? Že tam nevisel plakát na koncert nové virální hudební hvězdy? Vítejte v nové skutečnosti, kterou si AI vybavila za vás. Ostatně už ji roky necháváme, aby nám z minulosti lovila – zatím neupravované – vzpomínky.
Čtěte také: AI versus copyright. Proč v tomhle sporu prohráváme všichni
Co zní jako nástřel epizody seriálu Černé zrcadlo je logickým protažením trajektorie, po které se už jako společnost pohybujeme. Vedle algoritmů sociálních sítí dnes realitu překrucuje generativní umělá inteligence a její halucinace něčeho tam, kde je něco docela jiného. Její „přejmenovávání“ skutečnosti.
Bavme se o Muskově odvádění pozornosti, bavme se o oligarchizaci světa, bavme se o tom, jestli krajní pravice vůbec potřebuje fašismus. Nepřestávejme však nazývat věci pravými jmény.
Jinak předáme otěže reality definitivně lidem, co možná hajlují jen naoko – ale hajlují.
