„Ne k přežívání, ale k žití.“ Květnice se vyrovnává s následky rychlé výstavby

Ve středu 15. března překvapivě chumelilo a několik desítek květnických občanů se večer nevešlo ani do nevytopeného domečku rybárny, která pro podobné sešlosti slouží. Na místní poměry nevídaně bouřlivá a početná debata ohledně důvodů odvolání vedení obce v předchozím týdnu se proto odehrála před tímto dřevěným domkem na nábřeží Mlýnského rybníka. Květničtí tak opět museli prokázat svoji pověstnou otužilost.

„Nechci být jízlivý, ale asi by se nám hodil multifunkční sál,“ zavtipkoval jeden z účastníků.

Staronový starosta obce Stanislav Plocek se občanům snažil vysvětlit, proč se spojil s opozičními zastupiteli a odvolal z funkcí starostku Lenku Houžvičkovou a místostarostu Matěje Krále. Přednášku začíná poměrně obšírně. Vzpomíná, jak se v obci začal angažovat proto, že v jeho lokalitě developer nepostavil slíbené silnice a veřejné osvětlení, a tak si za tímto účelem se sousedy vytvořili občanský spolek a dostavili si je svépomocí. „To nás nezajímá! Proč jsi odvolal Lenku a Matěje?“ odmítají květničtí poslouchat tento historický exkurz.

Zda je Krýsova vila skutečně hodnotná, se místní neshodnou: dle některých budova a celý areál jenom překážejí rozvoji obce.

Jeden ze zastupitelů zatím občanům rozdává papír, kde důvody odvolání on a jeho kolegové z obecního úřadu shrnují. Pro přítomné občany jich však nevytiskli dostatek. „Tak si je vezměte třeba do dvojic,“ navrhuje trochu bezradně.

Jako hlavní důvod ztráty důvěry Plocek a jeho spojenci označují veřejnou zakázku na rekonstrukci budovy obecního úřadu, v níž měl vzniknout právě i společenský sál. Je podle nich zbytečně drahá. Peníze by se prý mohly investovat jinak než na rekonstrukci omšelého objektu na periferii obce – totiž do přeměny Krýsovy vily v centru na obecní úřad a komunitní centrum.

Budoucnost prvorepublikové vily Benešova právníka Adolfa Krýsy a okolních hospodářských budov z 18. století, kterým se také říká Lichtenštejnský dvůr, patří v Květnici k dlouhodobě sporným otázkám. Vlastní je španělský developer Alcala Partners, který chce chátrající areál zbourat a místo něj tam postavit dosud chybějící centrum obce: kromě nového bydlení pro zhruba 300 dalších osob by zde dle Alcaly měly vzniknout i obchůdky, služby, podzemní parkoviště a hlavně náměstíčko. Loňská petice a následné úspěšné referendum vyzývá vedení obce k tomu, aby se pokusilo od demolice zachránit aspoň Krýsovu vilu.

Zda je vila skutečně tak cenná, aby se měla zachraňovat, se však občané neshodnou: dle některých budova a celý areál jenom překážejí rozvoji obce. „Zase chcete lít peníze do vily, která nemá žádnou hodnotu,“ vyčetla novému vedení na jednání před rybárnou důrazně paní Jana. Možnost, že by Alcala mohla vilu za své peníze zrekonstruovat a následně ji předat do správy obce, považuje ona i další za naivní, a vlastně i nepřiměřený požadavek.

„Největším problémem jsou lidi, kteří mají velké vize a chtějí páchat dobro za cizí peníze,“ říká v hloučku po jednání bývalá zastupitelka Květnice paní Karla. „To je tak pravdivé, že si to musím napsat! To máte ale pěknou citaci do reportáže,“ komentují nadšeně okolostojící a pomrkávají na mě.

Čtěte také: Miliardoví developeři, podfinancované obce: Kdo vytváří podobu pražských předměstí?

„Někteří chtějí, aby to tu vypadalo jak na jihočeské vesnici. Květnice je ale satelit u Prahy, moderní obec,“ dodává pan Robert. Vesnice prý konečně začíná být i k žití, nejenom k přežívání, jak to bylo, když se sem zhruba před deseti lety přistěhoval.

Masopust v satelitu

„Hospodáři, ať máte letos tučné prase,“ vyvolává na únorovém květnickém masopustu dívka v kostýmu. Vyhrává muzika, tančí se, pan domácí nese pálenku. Přestože má být Květnice v očích části jejích obyvatel satelitem a moderní obcí, dnes žije tradicemi vesnice. Na událost přišla možná stovka lidí – výrazně více, než jich bylo na statenickém masopustu – a vesele se druží.

Masopustní průvod začíná u rybníka a prochází zástavbou, která zde zkraje tisíciletí ještě vůbec nebyla. Právě tenkrát začala vesnice rychle růst – ze 150 přihlášených obyvatel v roce 2004 na 1300 v roce 2012. O deset let později žije v Květnici 1800 hlášených osob. Odhady reálného počtu se však pohybují spíše kolem 3000 lidí. To souvisí s nedostatečnou občanskou vybaveností, jako je třeba absence školy, která rodiče nutí přihlašovat své děti k pobytu v Praze.

Přišli sem hochštapleři, developeři, co svůj podnik řídili z obýváku a nic o územním plánování nevěděli. A začali šmelit.

„Bylo tu 80 baráků, teď jich je asi 900,“ shrnuje lakonicky vývoj za posledních 20 let starosta Květnice Stanislav Plocek. Podoba domů v nové výstavbě je velice pestrá – některé jsou vkusné, jiné méně, některé barevné, jiné tlumené, několik ve stylu pověstného podnikatelského baroka. Spojují je silnice různých kvalit povrchů, většinou bez chodníku a někdy i bez osvětlení.

Služby v Květnici chybějí. V původní části obce si lze zajít do pár restaurací, u obecního úřadu na kraji vesnice je nová školka. Jinak zde ale nenajdete ani samoobsluhu nebo kavárnu. „Lidi jsou naučení, že si zajedou nakoupit po cestě z práce,“ tvrdí Plocek. Autobus z Prahy do Květnice jezdí ve špičce po třiceti minutách, o víkendu ale jenom jednou za tři hodiny.

Z jedné z křižovatek, kde se masopustní průvod zastaví, je vidět první etapa projektu Nová Květnice. Reklamy na ni mi poslední dobou neodbytně vyskakují na Facebooku se sloganem „Kupte si dům s pozemkem za cenu bytu“. Projekt pro vyšší stovky nových občanů – vznikající na zelené louce – nabízí řadovky po deseti milionech korun. V dalších etapách developer slibuje vznik obchodů, kavárny nebo fitness centra.

Květnický masopustní průvod končí ve vedlejší obci Sibřina. Kdyby však hranice obcí neoznamovaly značky, ani si nevšimnete, že jste Květnici opustili – obě vesnice už vinou výstavby dávno zcela srostly. Je ironií, že právě od Sibřiny se Květnice v roce 1991 administrativně odtrhla.

Hochštapleři z obýváku

Jak se do satelitů kolem zlaté Prahy stěhuje stále více obyvatel, rok od roku se zhoršuje problém dopravních zácp. „Když jedete do Sibřiny, Koloděj, tak tam stojíte. To před pěti lety ještě nebylo. Lidé jsou naštvaní, ale už si zvykli. Uzavřou se do svého, na zahrádce pečují o svoje bazény, a nic jiného je nezajímá,“ komentuje bývalý zastupitel obce a stavbař František Daniel, který se územnímu plánování věnoval ještě za komunismu. Myslí si, že se to tenkrát dělalo líp.

„Územní plán se neuzavřel, když nebyla vyřešena doprava, voda. Elektrika. Musela se postavit teplárna, elektrárna. Když tu nebyly komunikace, nemohli začít stavět domy,“ vzpomíná. Komunisté prý sice trávili hodiny na ideologických schůzích, kde se přátelili se Sovětským svazem na věčné časy, územní plánování ale dali do rukou profesionálů, jako byl on. „Nebyl jsem nikdy komunista, dokonce jsem jimi byl pronásledovaný, ale nechali mě pracovat. Protože mě potřebovali,“ tvrdí důchodce.

Čtěte také: „Kde klid převládá nad stresem,“ láká developer do Statenic. Jeho plány ale obec rozeštvaly

Zato průměrné obecní zastupitelstvo na takové plánování nemá profesní ani mentální kapacitu, myslí si Daniel. „Mělo by se to řešit na vyšší úrovni tak jako dřív. Na okresním městě byl velký stavební úřad, kde měli oddělní architekta, co dělal územní plány. Dnes je to atomizované do krajnosti. Pak to svádí ke korupci. Lidé se dostávají pod tlak a pak dělají blbosti,“ zamýšlí se senior.

V Květnici podle něho územní plánování dlouhodobě nedělali dobře. Na stole ve svém obýváku mi ukazuje územní plán, ve kterém od roku 1998, kdy byl poprvé přijat, postupně mizela plocha na občanskou vybavenost a zvyšovala se ta pro rodinné a bytové domy.

Spokojený Daniel není ani s kvalitou developerů, kteří většinu obce postavili – Květnice si prý může nechat jen zdát o tom, že by v ní měla stavět zavedená firma jako třeba Central Group. „Přišli sem hochštapleři, developeři, co svůj podnik řídili z obýváku a nic o územním plánování nevěděli. A začali šmelit,“ ohlíží se do minulosti Daniel. I on si se sousedy musel zvlášť zaplatit vodovod, osvětlení a komunikace u svého rodinného domu. „Developer nedodržel závazky, zákazníka okradl,“ vzpomíná bývalý stavbař.

Tady děti nevyběhnou z paneláku rovnou do školy, je třeba je rozvést autem. Kamarád tu postavil barák a pak se raději vrátil do garsonky v Praze.

„Byl to v té době třicetiletý kluk, který si myslel, že když to bude dělat poctivě, tak to nějak půjde,“ nabídl mi alternativní pohled na problematického developera anonymní obyvatel Květnice. Podnikavý mladík se prý setkal i s tím, že mu někteří zákazníci nezaplatili to, co měli – a na zasíťování nových domů potom už neměl peníze.

Muž, který se mi ozval, sám v minulosti „z pionýrského nadšení“ také postavil část Květnice. Dnes je ale doba zdejšího překotného růstu už více než dekádu pryč a obec prý stojí před jinými úkoly: „Musíme nastartovat komunitní život. Ti lidé se s obcí musí identifikovat.“

Postavit lépe za své

Podobně jako ve Statenicích panovaly i v Květnici v minulosti rozpory mezi původními a nově příchozími obyvateli. „Ti noví ať se starají. Nemuseli to tady vůbec kupovat,“ řekl časopisu Respekt v roce 2010 tehdejší starosta obce Ladislav Rathouský na adresu novousedlíků, když se ho novináři ptali na problémy se zasíťováním domů.

A také zde měli právě starousedlíci k výstavbě překvapivě liberální postoj. „Pan Rathouský byl domorodec. Starousedlíci mu věřili. Ten to tady rozparceloval,“ vzpomíná ve své kanceláři aktuální starosta Stanislav Plocek. Když potom na podzim 2010 do vedení obce nastoupilo k výstavbě kritičtější zastupitelstvo, složené z nově příchozích, včetně Františka Daniela, starousedlíci to nesli špatně. „Přišel jsem po volbách do hospody U Javůrků, kde seděli smutní hasiči. Mají tam takovou fotografii s historickou stříkačkou. Dali si přes ni černou pásku,“ vypráví Plocek.

Čtěte také: Boj o diváky i sponzory na severočeské periferii. Jak vzniká a přežívá kultura v České Lípě?

Také zde ovlivnil rozvoj i průběh restitucí. Většina obecních pozemků se v 90. letech navrátila do rukou potomků Adolfa Krýsy – rodině Beránkových. Kontinuita však již byla po čtyřiceti letech komunismu dávno zpřetrhaná „Postupně si uvědomili, že zdědili pozemky, ke kterým nemají žádný vztah. Ne jako děti, co od rodičů zdědili pole, které předtím obdělávali. Tak to prodali developerům,“ komentuje František Daniel.

Petr Beránek nás v předvečer sousedské diskuse vítá v hasičském oblečení. „Je to na vesnici praktický oděv,“ směje se přátelský muž. Také by prý na vesnici měl mít každý trochu větší botník – boty domů, boty na zahradu a boty na ven. „Jaké botníky mají lidé, co se sem stěhují z Prahy?“ tážu se. „No, ne každý se zde dokáže přizpůsobit,“ zamýšlí se Beránek. „Tady děti nevyběhnou z paneláku rovnou do školy, je potřeba je rozvést autem. Kamarád tu postavil barák a potom se raději vrátil do garsonky v Praze.“

Petr Beránek tvrdí, že se spory mezi starými a novými obyvateli Květnice již neprojevují. Novousedlíci jsou už ostatně v Květnici v silné většině. A prý mají zájem i o dobrovolné hasiče. Pak nám pyšně ukazuje hasičskou stříkačku z roku 1899, která je v obci populárním artefaktem.

Ptám se na loňské požáry Lichtenštejnského dvora. V kontroverzním areálu kolem Krýsovy vily totiž loni dvakrát hořelo. Policie konstatovala, že aspoň v jednom případě se jednalo o trestný čin úmyslného zapálení, viníky však nenašla a vyšetřování odložila. V Květnici se ale spekuluje o různých možných pachatelích – od bezdomovců až po developera.

Jako příslušník sboru, který se podílel na hašení požárů, se pan Beránek k požárům nesmí vyjadřovat. K areálu tedy nabídne jinou perspektivu.

„Je pro mě trochu zvláštní tomu říkat Lichtenštejnský dvůr, když je to to statek prababičky Vlasty. Vlastin statek,“ říká jeden z potomků Adolfa Krýsy. S prababičkou však má jedinou společnou fotku z batolecích let, a rodinnou historii zná spíše z doslechu. V 90. letech byl ještě puberťák a období restitucí a následných prodejů si nepamatuje. V Květnici se ostatně ani nenarodil, a až později si tu koupil dům v nové zástavbě.

Byla tu zemědělská půda. Dříve se každý její metr chránil. Ale teď se jídlo dováží odněkud z Austrálie, tak se z ní – šup – udělá zastavitelná plocha.

Vzpomíná však, jak v 90. letech nějakou dobu v Krýsově vile bydlel. Nebyl to prý příjemný zážitek. Po přestavbě předrevolučních majitelů měl prý dům nepohodlné dispozice a držel vlhkost. Nedovede si proto představit, že by tam mohlo vzniknout komunitní centrum. Přestavba by byla opravdu hodně drahá.

„Mám v Poděbradech oblíbený dům. Je na něm napsáno: Komu se nelíbí za moje na mým, nechť sobě postaví lépěji za svým,“ říká pan Beránek. Stejně jako další sousedé si proto nemyslí, že by developer Alcala Partners měl mít povinnost Krýsovu vilu za své peníze zachraňovat.

Takhle mizí kulturní dědictví

Za dominantu Květnice bývá právem označován barokní mlýn u rybníka, pár desítek metrů od Lichtenštejnského dvora. Jeho obyvatelé mají na areál o dost jiný názor než pan Beránek.

„Kdyby můj pradědeček postavil takovou vilu, tak o ni budu bojovat do roztrhání těla,“ říká Kryštof Hošek, sochař, zastupitel a iniciátor loňské petice za záchranu Krýsovy vily, která nakonec vedla k úspěšnému referendu. Jeho rodina má velmi silný vztah k půdě a historii, která se bez znalosti jejich příběhu těžko pochopí. Člověk, který se s cílem bydlet blízko Prahy přistěhuje do nové zástavby Květnice či jakéhokoli jiného satelitu, si takovou hlubokou vazbu k místu vypěstuje jen velmi obtížně.

„Tady je mlýn v původním stavu, a tady je ten blázen, co to tenkrát koupil. Když vidím, jak to tenkrát vypadalo, dělá se mi z toho trochu úzko,“ vysvětluje nám nad fotkami jeho tatínek Zdeněk Hošek, rovněž sochař. Ukazuje svoji mladickou podobiznu u rozbořené budovy mlýna v 70. letech. V jeho okolí v té době žádné další objekty ještě nestály. „Byla tu zemědělská půda. Dříve se každý její metr chránil. Ale teď se jídlo dováží odněkud z Austrálie, tak se z ní – šup – udělá zastavitelná plocha.“

Zdeněk Hošek se pak zamýšlí i nad vztahy v obci. Tvrdí, že jako rodák z Prahy se zejména v 90. letech setkával s různými naschvály, mezi které patřilo třeba nepřipojení ke kanalizaci, jejíž potrubí se stavělo hned vedle mlýna.

„Mám kamarády, co se přistěhovali z Prahy do pohraničí a hezky tam zrekonstruovali chalupu. A také se nesetkali s velkým pochopením a vstřícností. Asi je to lidská nátura,“ zamýšlí se Hošek starší. Podotýká ale, že nedorozumění mezi starousedlíky a novousedlíky v Květnici ustávají a že zejména převládající novousedlíci mají mlýn rádi.

Jeho syn Kryštof se snaží péči o památky vnášet i do místní komunální politiky. „Tatínek s maminkou to tady koupili a zachránili. A já ve svém volném čase přelévám tu energii do záchrany dalších historických hodnot v Květnici,“ vysvětluje Hošek mladší. Jako zastupitel Kryštof podpořil v obci nepopulární odvolání starostky Houžvičkové. Zdůvodňuje to mimo podle něj příliš shovívavým postojem bývalého vedení k projektu Alcaly Partners.

Březnové odvolání květnického vedení nakonec vedlo až k požadavku na uspořádání předčasných voleb, které se uskuteční pravděpodobně v září.

„Čtyři sta let se na areálu Lichtenštejnského dvora lidi podíleli. Vždy tam někdo něco přistavěl nebo upravil, ale nikdy nedošlo k tomu jako teď, že se to kompletně všechno zbourá. Takhle kulturní krajina v Čechách průběžně zaniká a přicházíme o pamětihodnosti,“ míní Kryštof Hošek.

Vymezuje se i proti tomu, aby v Květnici vznikala, jak říká, příměstská architektura – třeba ploché střechy, které se v jím iniciovaném referendu rovněž povedlo zakázat. Podobný názor jako on má třeba i stavbař František Daniel.

Když není kde se scházet

Potřebám lidí, kteří do Květnice přišli v posledních 15 letech s cílem přiblížit se Praze, však taková koncepce vyhovovat nemusí. „Nehrajme si na vesnici, jsme typická příměstská satelitní periferie,“ řekl mi Jan, se kterým jsme se sešli na oběd v restauraci u rybníka.

Manželé Jan a Mária se do Květnice přestěhovali před 11 lety z Chebu. Dali by se označit za typické květnické obyvatele – mladý pár s dětmi, který pracuje v Praze. Jako takový se musí vyrovnat zejména s absencí školy, ale také s čím dál zacpanějšími cestami do práce a chybějícím společenským prostorem.

Jako stovky dalších květnických obyvatel má jejich starší dítě oficiální bydliště v Praze, aby tam mohlo chodit do školy. Pro manžele je totiž velmi nepraktické v ranním provozu vozit děti do deset kilometrů vzdálených Jiren, kde je nyní spádová škola pro květnické děti. Svazková škola se v budoucnu plánuje v bližších Úvalech.

„Žádné dotace na devítitřídní školy nejsou a nebudou – minimálně do roku 2029 zcela jistě,“ stojí v posouzení, které nedoporučuje vybudování školy na květnickém katastru.

Čtěte také: Líné do Amazonu, ostatní na volejbal: Jak se Kojetín pustil do rozvíjení regionu

Jan a Mária si ale pochvalují komunitní život v Květnici. Prý je tu hodně lidí, kteří se chtějí setkávat a zapojovat do společných aktivit. Problém je pouze v tom, že nemají kde. „Při stěhování jsme tohle nevěděli,“ přiznávají.

I proto se na projekt Alcala Partners, který by měl nahradit Lichtenštejnský dvůr v centru obce, koukají s nadějí. „Udělají tady něco hezkého, co dává smysl i z byznysové stránky. Bude tu obchůdek, doktor, náměstí,“ tvrdí Jan. Sám se rovněž pohybuje ve stavebnictví a projekt Alcaly pro centrum obce považuje za nadprůměrně povedený.

Kromě toho, ploché střechy jsou budoucnost architektury, tvrdí Jan. Připomíná, že takové domy je jednodušší zateplit a lze na ně snadněji umístit obnovitelné zdroje – což je v souladu s dekarbonizačními ambicemi Evropské unie.

Nejistá budoucnost

Březnové odvolání květnického vedení nakonec vedlo až k požadavku na uspořádání předčasných voleb, jež se uskuteční pravděpodobně v září. Nestabilita v zastupitelstvu vyjednávání obce s Novou Květnicí a Alcala Parters pravděpodobně jenom zkomplikuje a oddálí.

Rozhovory přitom nebyly jednoduché ani před odvoláním starostky Houžvičkové. Do již probíhajících projektů se totiž musí zakomponovat i požadavky vzešlé z loňského referenda (záchrana vily a zákaz plochých střech) a také z loni schválených zásad spolupráce s investory.

„Je na nás vyvíjen velký tlak na další posun v tomto projektu. Pokud by k jeho realizaci nemělo dojít, existuje podstatné riziko, že bude zastaven“ varoval jednatel Alcala Partners Cesidio del Río na prosincové schůzi květnického stavebního výboru. Tuto nejistotu odvolání starostky ještě prohloubilo, potvrdil mi pan Cesidio del Río v e-mailu.

Sen o životě v dobře vybavené obci s výbornou dostupností do Prahy se nenaplnil. Až na školku chybí 3000 místním v podstatě všechny další služby.

Podobně jako ve Statenicích by takový odchod investorů sen o občanské vybavenosti mohl ještě oddálit. „Obec nemá pozemky, kde by tolik chybějící občanskou vybavenost mohla vybudovat, o penězích nemluvě, takže jsou to právě developerské projekty, které mohou pomoci a díky kterým bude tato infrastruktura vybudována,“ napsala mi v textové zprávě odvolaná starostka Květnice Lenka Houžvičková.

„O tom, že další masivní rozvoj obce je potenciální další zátěži, ani není sporu. Bohužel tento rozvoj je historicky schválen, je součástí územního plánu a tak dále,“ dodává odvolaná starostka, která se negativním dopadům rychlého rozvoje Květnice věnovala i ve své akademické práci.

Vesnice, nebo satelit?

Květnice je jednou z mnoha obcí na východním, rovinatém kraji Prahy, jehož obyvatelstvo developerská výstavba v novém tisíciletí znásobila.

Představy o životě v dobře vybavené obci s výbornou dostupností do Prahy ale nebyly naplněny. V obci se třemi tisíci obyvateli dosud až na školku chybí v podstatě všechny ostatní služby – včetně školy, doktora a samoobsluhy. To všechno, včetně dopravní zátěže, navíc negativně dopadá i na okolní obce a východní okraj Prahy.

S novými obyvateli přitom do obce přišla i nová očekávání ohledně toho, jak by Květnice měla vypadat. Spory mezi starousedlíky a novousedlíky pomalu uvadají, protože noví již staré stihli násobně přečíslit. Hlavní dělicí linie tak probíhá mezi lidmi, kteří se snaží ve vesnici uchovat historické vesnické prvky a zachránit areál v centru obce, a jejich sousedy, kteří chtějí mít z Květnice moderní satelit i za cenu nějakého toho bourání.

Kvůli špatně nastaveným podmínkám z minulosti je osud Květnice i nadále s developery pevně spjat. Bez nich si totiž obec občanskou vybavenost nemůže z finančních důvodů vůbec dovolit, a nemá ani kde ji stavět. Co se Květnici, kterou nyní čekají předčasné volby, podaří s developery vyjednat, není jasné.

V poslední reportáži se vydávám do Únětic, kde na rozdíl od Statenic a Květnice funguje dlouhodobá harmonie a také shoda na tom, že se obec moc rozrůstat nemá.

Text vznikl s podporou Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku.