V industrializovaných zemích klesá porodnost. Mohou za to nepříznivé ekonomické podmínky, měnící se úloha žen ve společnosti, nárůst neplodnosti, ale i strach z ekologicky nestabilní budoucnosti. Přinese klimatická změna mimo jiné i bezdětnou společnost? Jak se k otázce mateřství staví ekoaktivisté a proč je kladen takový důraz na ekologii jednotlivce?
V půlce listopadu dosáhl celkový počet lidí na Zemi osmi miliard. To je více než dvojnásobek toho, kolik nás tu bylo před pouhými 50 lety. Další miliardový milník je odhadován na rok 2037, ale už dnes se potýkáme s dopady, které s sebou rapidní nárůst počtu obyvatel přináší.
Více lidí potřebuje více potravin, vody a energie, zároveň vytváří více odpadu. Pro uspokojení rostoucí poptávky po potravinách se zvyšuje zemědělská produktivita, ale i tento pokrok nese své environmentální náklady. Nedostatek vody, degradace půdy, zátěž ekosystému a vysoká úroveň emisí skleníkových plynů – to vše přispívá ke klimatické změně. Někteří proto cítí potřebu pomoci světu aspoň skrze individuální jednání a ke snížení populačního růstu se rozhodli přinést osobní oběť – nepořídí si děti.
Když se třiatřicetiletá ekoaktivistka Bětka z hnutí Limity jsme my rozhodovala, zda chce mít dítě, byla postavena před myšlenku: Jestli chceš udělat pro životní prostředí něco fakt hrozného, stvoř dalšího člověka.
Nejprve z ní byla zhnusena. Mateřství brala jako něco nedotknutelného a nedovedla si představit, že by ho někdo mohl vyvracet. Pak v ní ta bezdětná varianta svého života začala hlodat. „Najednou mi v hlavě vznikl dlouhý seznam důvodů, proč si dítě nepořizovat. Ekologická stopa, klimatická krize, ale i vlastní svoboda. Na druhé straně však byla ta emocionální touha dítě prostě mít,“ zamýšlí se Bětka nad obdobím rozhodování.
Mít méně dětí je jeden z nejefektivnějších způsobů jak bojovat proti klimatické krizi na individuální úrovni.
Nyní je matkou dvouleté holčičky. Ekologické aspekty okolo mateřství jí ale stále nejsou cizí. Starost o přírodu a okolní svět pro ni bylo vždy přirozenou součástí života, a přestože věří především ve změnu skrze celospolečenské nastavení, za důležitou považuje i individuální ekologickou zodpovědnost. „Určitou dobu jsem si opravdu myslela, že dítě mít nebudu, a velkou roli v tom hrálo i to, že jsem ho nechtěla přivést do světa s tak nejistou budoucností. A k tomu na něj klást i zodpovědnost, která ze života plyne,“ vzpomíná na tehdejší dilema. „Zároveň jsem se ale bála, že by mě v jednou mohlo hodně mrzet, když bych zkušenost s mateřstvím neměla.“
Jedinec versus systém
Klimatologové Kimberly Nicholas a Seth Wynes provedli celkem 39 studií, na základě kterých došli k závěru, že mít méně dětí je jeden z nejefektivnějších způsobů jak bojovat proti klimatické krizi na individuální úrovni. Mezi další možnosti řadí život bez auta, vyhýbání se letecké dopravě nebo rostlinnou stravu. To vše ale na pozadí masivního znečišťování ze strany globálního hospodářství představuje jen střípky v cestě za záchranou planety. Ze zprávy Carbon Majors Report z roku 2017 vychází, že jen stovka společností je zdrojem více než 70 % světových emisí skleníkových plynů.
V době klimatické změny a nejistoty je přirozenou odpovědí člověka snaha o co největší možnou udržitelnost na osobní úrovni. S každou ekologickou katastrofou nebo s projevy klimatických změn sílí obavy jak o vlastní existenci, tak o existenci budoucích generací. Zároveň se neustále potýkáme s pocitem viny. V individualistickém světě cítíme odpovědnost nejen za to, co se děje nám, ale také za to, co se děje ve světě kolem nás. Je nám připisovaná vina za způsob života, který vedeme, a nepřihlíží se na širší podmínky, v nichž svá rozhodnutí činíme.
Čtěte také: 8 miliard lidí i problémů. S růstem populace se bude prohlubovat také klimatická krize
Částí společnosti zmítá ekologický žal a vědomí toho, že ač budeme třídit sebevíc, nevratná klimatická změna je jen otázkou času. Pro ekologicky odpovědné se stává běžné omezovat se, a to nejen co se týká stravy a tvorby odpadu, ale stále tím častěji i v rodičovství.
„Chci mít pocit, že i jako jedinec můžu něco změnit. Věřit tomu, že mám nějakou moc ovlivňovat svět k lepšímu, a k tomu bych chtěla dceru vychovávat. K respektu a šetrnosti k přírodě,“ vysvětluje Bětka. „I když tím klimatickou změnu nijak neodvrátím, aspoň ze sebe můžu mít dobrý pocit. A třeba to přesvědčí i lidi kolem mě, aby se chovali stejně,“ dodává s úsměvem.
Státem řízená populace
Při řešení otázky dobrovolné bezdětnosti zaznívá často námitka, proč bychom se my měli omezovat, když přeci nejvíce zalidněné jsou státy jihovýchodní Asie jako Čína, Indie, Hongkong nebo Bangladéš. Nemělo by se přelidnění řešit především tam? Proč by se vůbec tématem bezdětnosti v rámci klimatické změny měl zabývat někdo z Evropy? Odpověď bohužel není tak jednoznačná, a jednoduše není možné odsouvat problém na ostatní země.
Důležité je brát v potaz nerovnoměrnost individuální odpovědnosti. Ne každý za sebou zanechává stejnou ekologickou stopu. Ta je měřena v globálních hektarech (gha) a je definována jako produktivní plocha planety, která je nezbytná pro uživení lidí se základními životními standardy. Zatímco ekologická stopa na člověka v nejlidnatější Číně v roce 2018 podle dat Global Footprint Network činila 3,8 gha a v Indii dokonce „jenom“ 1,2 gha, v Česku to bylo alarmujících 5,7 gha na osobu. Dostali jsme se tak na 24. místo v žebříčku všech zemí světa. Pro srovnání například sousední Slovensko bylo až na 38. místě.
Etickou i efektivní cestou k regulaci populačního růstu je snižování chudoby, podpora vzdělávání a posilování postavení žen.
Z výsledků ekologické stopy zjišťujeme, že omezení počtu dětí na individuální úrovni má daleko větší dopad na celkovou ekologii světa v případě více industrializovaných zemí než u průmyslově méně rozvinutých států. Zároveň nesmíme zapomínat, že dobrovolná bezdětnost je stále určitým privilegiem oblastí s dostupnou antikoncepcí, základní sexuální výchovou a jistou mírou emancipace žen.
Přesto někde už pokusy o regulaci nárůstu populace proběhly. Ať už jde o politiku jednoho dítěte v komunistické Číně, nebo o nucenou sterilizaci v Indii v roce 2014, kdy se tamní vláda snažila splnit cíle, k nimž se zavázala o dva roky dříve na Summitu o plánovaném rodičovství v Londýně. Odborníci z charitativní organizace Population Matters tvrdí, že efektivnějším a daleko etičtějším způsobem regulace populačního růstu v méně industrializovaných zemích je snižování chudoby, podpora vzdělávání a posilování postavení žen.
Kinovátor? Antinatalista?
Tématem dobrovolné bezdětnosti jako odpověď na klimatickou krizi se zabývala Šárka Stříbrská ve své diplomové práci, s níž v roce 2021 vyhrála celostátní soutěž bakalářských a diplomových prací v oblasti životního prostředí Czech Envi Thesis. Bavila se v ní s dvanácti respondentkami a respondenty z různých zemí, kteří se touto cestou vydali, a to primárně z environmentálních důvodů. Ve své práci rozděluje respondenty do dvou základních skupin podle přístupu k dobrovolné bezdětnosti – kinovátoři a environmentální antinatalisté.
Pojem „kinovátor“ vychází z anglického slova kin (příbuzní). Podstatou této skupiny je vymezení se proti tradičnímu chápání rodiny v rámci pokrevního příbuzenství. Kinovátoři nevidí biologickou rodinu jako nadřazenou nad rodinou vzniklou třeba adopcí, nebo jen bezdětnou rodinou postavenou na starání se jeden o druhého nebo o zvířata.
„Do chvíle, kdy na světě existují zvířata a děti čekající na adopci, nedává smysl, aby se rodily další,“ říká Margaret, jedna z respondentek v diplomové práci. Adopci tak vidí jako nejlogičtější krok v případě, že někdo touží po rodině. Zároveň kinovátoři necítí potřebu zakládat rodinu. Energii ušetřenou na výchově raději směřují do jiných, často prosociálních aktivit. Snaží se pomáhat těm, kteří už na světě jsou, než aby vytvářeli nové.
Čtěte také: Africký COP: Globální Jih chce odškodnění za klimatické katastrofy a kritizuje Evropu
Druhou skupinu představují environmentální antinatalisté, jejichž hlavním důvodem pro bezdětnost je strach z klimatického směřování Země. Obavy z nejisté budoucnosti. Nechtějí přivést dítě do světa zmítaného klimatickou krizí a narůstajícími ekologickým konflikty. Uvědomují si rychlý spád, který s sebou konzumní společnost přináší, a bezdětnost považují za jeden ze způsobů adaptace.
„Vždy jsem věřila, že se jednou usadím a budu mít vlastní děti. Rozhodnutí o tom je nemít pro mě bylo velmi těžké,“ popisuje svou osudovou volbu respondentka Beatrice. Ač je bezdětnost pro takto vyhraněné osobnosti velmi náročná volba, daleko náročnější by pro ně bylo žít s vědomím, že by přivedly dítě do nynějšího světa.
Když někdo říká, že děti jsou budoucnost, přijde mi to naprosto absurdní. Budoucnost je taková, jakou si ji nyní sami zařídíme.
Obě tyto skupiny a jejich důvody však jdou ruku v ruce a nelze je tak úplně striktně oddělit. I sama Bětka, kterou jsem v úvodu představila, zmiňuje, že při svém dilematu zvažovala jak dopad dítěte na klimatickou změnu, tak dopad klimatické změny na dítě.
„Rozhodnutí mít dítě ve finále furt vnímám jako něco sobeckého. V člověku převládne touha, a racionální důvody proč dítě nemít, jako by se schovaly,“ líčí své pocity Bětka. „Dítě je taky nehorázná rána do života, a nechápu, proč se lidi musí neustále všem ospravedlňovat, když se rozhodnou ho nemít,“ rozčiluje se nad stigmatizací bezdětných.
Není všem dětem konec
V souvislosti se světovou populací se kromě přelidnění skloňuje i zvyšující se přirozený úbytek v zemích Evropy a Severní Ameriky. Na starém kontinentě z dlouhodobého hlediska počet narozených dětí zvolna ubývá, ale v průměru se držíme okolo hranice 1, 5 dítěte na ženu. Konkrétně ve střední Evropě pak porodnost od začátku milénia stoupá a Česko bylo v roce 2022 s počtem 1,7 dítěte na jednu ženu v reprodukčním věku na devátém místě v Evropě.
„Nevím, jestli se rozhodnu i pro druhé dítě, rozum mi stále říká jasné ne. Už před narozením dcery jsem zvažovala dítě nemít, nebo si ho třeba adoptovat. Nepřišlo mi správně přivést dítě do tak zdevastovaného světa. A když někdo říká, že děti jsou budoucnost, přijde mi to naprosto absurdní,“ svěřuje se Bětka a dodává: „Budoucnost je taková, jakou si ji nyní sami zařídíme. Přenášet odpovědnost na děti je za mě hloupost.“
Čtěte také: Indie v počtu obyvatel předhání Čínu. Jak zkrotí svoji demografickou dividendu?
Někteří dobrovolně bezdětní lidé odsuzují ty, kteří se rozhodli vlastní děti mít, jiní jim naopak svým způsobem závidí. „Vyhraněnější názory měli spíše kinovátoři. Nedokázali pochopit, proč si lidé s potřebou mít děti prostě neadoptují ty, které už na světě jsou. Zmiňovaná Margaret dokonce považovala plození dětí za environmentální zločin. Antinatalisté měli naopak pro biologické rodiny větší pochopení a vesměs by sami – nebýt klimatické krize – vlastní potomky rádi měli,“ komentuje pro Voxpot Šárka Stříbrská závěry své diplomové práce.
Americký žurnalista a ekoaktivista David Wallace-Wells mluví ve své knize Neobyvatelná Země: Život po oteplení o katastrofických scénářích, které naši planetu v blízké budoucnosti z důvodu klimatické změny čekají. Zobrazuje svět sucha, nemocí, hladomoru, ve kterém zvyšující se oceány topí ostrovní a pobřežní státy, narůstají konflikty a hroutí se ekonomiky.
Přesto se novinář považuje za optimistu. Pro deník The Guardian se svěřil, že věří v to, že touha mít děti není něco, od čeho bychom se měli distancovat. Naopak v rodičovství vidí naději, za kterou máme bojovat, a není dobré se jí vzdávat. Děti by nám měly být motivací ke snaze za lepší budoucnost a k nezavírání očí nad tím, že se naše planeta žene do záhuby.
Dobrovolná bezdětnost se sice jeví jako jeden z nejúčinnějších kroků, který může jednotlivec v boji proti klimatické změně udělat. Ideální je pak upřednostnění adopce dětí, které už mezi námi jsou. Zároveň ale není vůbec spravedlivé, když proti této osobní klimatické odpovědnosti, provázené neustálým omezováním svých životních možností, a často i pocity viny, stojí nepolapitelný „masový vrah“. Ten každým dnem uvolňuje do atmosféry několik milionů tun oxidu uhličitého při spalování fosilních paliv a vykácí tisíce hektarů lesů.
Pokud tedy chceme v dnešní době děti mít, je třeba ke světu, v němž budou vyrůstat, přistupovat zodpovědně.
