„Nechte vládnout lid.” S tímto heslem zakládal na počátku 19. století Andrew Jackson Demokratickou stranu, která se od té doby stala jednou ze dvou určujících sil na americké politické scéně. Demokraté si na blízkosti k lidu, chcete-li populismu, zakládali odjakživa a sklízeli díky ní drtivé politické úspěchy.
Stačí vzpomenout na Franklina Delano Roosevelta, který se v barvách demokratů stal nejdéle sloužícím prezidentem v historii. Roosevelt po ničivé hospodářské krizi ve 30. letech proměnil americkou společnost s programem hospodářských a sociálních reforem Nového údělu. Demokraté také od třicátých až do devadesátých let prakticky nepřetržitě ovládali Sněmovnu reprezentantů, kterou kvůli tomu novinář Brooks Jackson překřtil na „proletářskou obdobu Sněmovny lordů“.
President Roosevelt podepisuje Zákon o sociálním zabezpečení (1935). Zdroj: Wikipedie.
Přesto by při pohledu na dnešní demokraty nálepka lidovosti nemohla být dál od pravdy. Je otázkou, zdali by Roosevelt svoji stranu zaměřenou zejména na městské elity vůbec poznal. Čím si tento zlom vysvětlit?
McGovernův paradox
V souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami političtí komentátoři rádi zmiňují jindy polozapomenuté jméno z americké historie: George McGovern. Jde o demokratického kandidáta na prezidenta, který v roce 1972 drtivě prohrál s Richardem Nixonem a pro demokraty posledního půlstoletí slouží jako odstrašující příklad.
Když ujedete moc doleva, dostanete nakládačku – tak nějak zní ponaučení, které má plynout z McGovernovy neúspěšné kandidatury. Do značné míry jde samozřejmě o fikci. Ať už v otázce všeobecného zdravotního pojištění nebo v tom, že by federální vláda měla pomáhat chudým, se podle výzkumu Michiganské univerzity mezi lety 1968 a 1972 americký elektorát posunul výrazně doleva.
McGovern prohrál z pragmatičtějších důvodů, například kvůli katastrofické volbě kandidáta na viceprezidenta, která jen podtrhla jeho amatérskou kampaň. Možná ještě podstatnější ale byla širší proměna Demokratické strany, na které se paradoxně sám McGovern podílel.
Bez odborů
Československo, Francie, Německo. Rok 1968 byl turbulentní všude po světě. Ve Spojených státech patřil mezi nejvýraznější ohniska nepokojů letní sjezd Demokratické strany v Chicagu. Město vzplálo protesty proti válce ve Vietnamu, střety mezi demonstranty a policisty přinesly stovky zraněných. Demokraté se takovémuto divokému konfliktu chtěli do budoucna vyhnout, ustanovili proto komisi v čele právě s McGovernem, která měla změnit vnitrostranické mechanismy tak, aby lépe odrážely tehdejší společnost.
Schválené kroky byly na první pohled populistické: měly zajistit větší reprezentaci žen, etnických menšin a mladých lidí, kterým rezervovaly určitý počet míst ve stranických orgánech. Při reformách však strana zcela vynechala svou dosud nejpevnější oporu: pracující třídu zastoupenou odbory.
Žádný demokratický politik se do té doby neopovážil na odbory zapomenout. Velké svazy byly deklarovanou podporou schopny kandidátům zaručit miliony hlasů. Před předáky, jako byl Walter Reuther, šéf United Automobile Workers, se třásli politici i šéfové velkých firem a Reuther byl schopný prosadit například bezprecedentní navyšování mezd a podporu v nezaměstnanosti.
V nově nastavených pravidlech demokratů však neměly odbory žádné garantované místo a stranu navzdory protestům odborových vůdců převzali zaopatření studenti z elitních univerzit, kteří měli jiné priority než odborářské voličské jádro demokratů.
„Zatímco dříve fungoval systém, ve kterém republikáni zastupovali takzvané bílé a demokrati zase takzvané modré límečky, po reformě najednou obě velké strany reprezentovaly především různé frakce bílých límečků,“ psal v roce 1983 politolog Byron Shafer s narážkou na zastoupení dělnických profesí s tradičními modrými oděvy a kancelářských zaměstnání vykonávaných nejčastěji v bílých košilích.
Dítka jedné aféry
McGovernem započatá transformace demokratů pokračovala i v 70. letech. Prezident Nixon po aféře Watergate odstoupil v létě 1974 a následující volby vynesly do Kongresu novou generaci protikorupčních politiků, které se přezdívá Watergate Babies neboli dítka Watergate. Novou generaci demokratických voličů i zastupitelů popsala na příkladu proslulého aktivisty Ralpha Nadera historička Judith Stein v knize Pivotal Decade: „Nader dosadil spotřebitele na místo pracujících jakožto tradičních hybatelů společenské změny. Věřil, že hospodářská soutěž vyřeší všechny ekonomické problémy a společně s konzervativci se stavěl proti sociálně demokratickým řešením.“
Sedmdesátá léta přinesla mix specifických problémů. Nejslavnějši byl ropný šok roku 1973, ale otřesy zažila také světová produkce jídla. Ve Spojených státech vznikl nový pojem „stagflace“, který popisoval ekonomickou situaci charakterizovanou vysokou nezaměstnaností, rostoucí inflací a stagnující poptávkou.
O tom, jestli za tehdejší krizi mohl právě Rooseveltův Nový úděl a převažující keynesiánské ekonomické recepty, nebo spíše zmíněné externí šoky, se vedou debaty dodnes. Nicméně tehdejší keynesiáni byli tváří v tvář krizi bezradní, což umožnilo nástup jejich kritiků z takzvané Chicagské ekonomické školy v čele s Miltonem Friedmanem.
Prezident Ronald Reagan předává Milionu Friedmanovi prezidentskou medaili svobody. Zdroj: Wikipedia.
Friedman měl už od 60. let blízké vztahy s konzervativním senátorem Barrym Goldwaterem, který sice v roce 1964 drtivě prohrál volby, jeho „konzervativní revoluce“ se však ukázala spíš předčasná než neúspěšná. Původní Goldwaterův projekt se podařilo naplnit v roce 1980 zvolením Ronalda Reagana prezidentem – a s ním vystřídali „kluci z Chicaga“ do té doby dominantní keynesiány.
Přestože bývá za ukončení “proletářské” éry Nového údělu považováno právě zvolení Reagana, bez změn na straně demokratů by k takovému vývoji nikdy nemohlo dojít. K vlivu McGovernovy komise a generační obměny dítek aféry Watergate přibylo ještě prezidentství Jimmyho Cartera, jehož výhra v roce 1976 do jisté míry zamaskovala blížící se reaganovskou Ameriku.
Z Georgie pocházejícímu Carterovi se sice ještě paradoxně podařilo na svou stranu získat jak bojovníky za občanská práva, tak jižanské demokraty, jež začali od 70. let přetahovat republikáni mimo jiné převzetím odporu vůči federálně nařizované rasové desegregaci. Pro jejich budoucí vítězství to bylo klíčové: dodnes se traduje, že bez amerického Jihu se nedají vyhrát prezidentské volby.
V jiných ohledech už ale Carterova administrativa představovala odklon od ekonomického populismu, který byl do té doby pro demokraty určující. Ve snaze vypořádat se s ekonomickou stagnací a rostoucí inflací začal Carter deregulovat a dřívější keynesiánské přesvědčení a antimonopolní politiku nahradila orientace na trh.
Ve službách bohatých
Novou podobu Demokratické strany už dokonale zosobňoval její příští prezident Bill Clinton, sám ostatně tak trochu Watergate baby – jedním z jeho prvních politických angažmá byla práce pro McGovernovu kampaň a do Kongresu v roce 1974 kandidoval také, i když neúspěšně. V Clintonově pojetí byli demokraté svěží, globální, multikulturní a hlavně jednoznačně protržní.
Prezident Clinton podepisuje Severoamerickou smlouvu o volném obchodu. Zdroj: Wikipedie.
Především ke Clintonovi je možné vystopovat přesvědčení, které se pro demokraty v posledních desetiletích stalo určující: o přízeň pracujících Američanů není třeba mít obavy. „Mnozí demokratičtí politici vnímají [voliče s obavami z rostoucí nerovnosti] jako lidi, kteří nemají kam utéct,“ vysvětluje komentátor Thomas Frank v knize Listen, Liberal. „Stejně jako Reaganovi republikáni tvrdili, že dokážou snížit schodek rozpočtu snižováním daní, Clintonovi demokraté byli schopni vydávat takřka jakoukoliv službu pro bohaté za starost o chudé.“
Clintonovi podle Franka prošly pravicové kroky, které by v režii republikánů vyvolaly u Američanů velký odpor – demokratická administrativa například prosadila obchodní dohodu NAFTA, která umocnila odliv pracovních pozic mimo USA, schválila drakonickou trestněprávní reformu, deregulovala telekomunikace a následně i bankovní sektor.
Kdyby Clintona v posledních letech nevyčerpal impeachment, měl v plánu vykuchat systém sociálního zabezpečení. „Pod Clintonovým vedením proběhla financializace Demokratické strany. Obama pouze zdědil jeho hrací plán a vládl podle něj, mnohdy za pomoci stejných lidí,“ napsal v roce 2014 novinář William Greider.
Od ekonomiky ke kulturním válkám
Demokraté od Clintonových dob kapitulovali svatému tažení americké pravice za privatizaci a deregulaci. Jejich strategie se smrskla na nabízení o špetku levicovějších návrhů než neustále ideologicky vpravo mašírující republikáni. Hlavním demokratickým tématem se staly snahy o vymýcení sexismu, rasismu, homofobie a nejrůznějších druhů diskriminace. Přes veškeré výhrady k tomuto přístupu nelze popřít, že měl určité výsledky.
„Ještě v roce 1995 většina Američanů neschvalovala mezirasové sňatky. Dnes máme legální sňatky homosexuálů a míra mezirasových svazků je vysoká a stále roste. Kulturně jsou Spojené státy daleko tolerantnější a otevřenější,“ píše Matt Stoller, autor knihy Goliath, která se mimo jiné zabývá právě proměnou Demokratické strany. „Výsledkem je paradox. Ve stejnou chvíli, kdy jsme jako národ dosáhli asi nejtolerantnější kultury v historii, vyklidila destrukce antimonopolní a antibankovní tradice Demokratické strany cestu největší koncentraci ekonomické moci za poslední století.“
Zvolení Baracka Obamy prezidentem bylo důsledkem dekád boje za práva menšin. Zdroj: Flickr.
Společnými silami tak moderní demokraté a republikáni dovedli pod vějičkou nízkých spotřebitelských cen a volného trhu Spojené státy do stavu rekordní ekonomické nerovnosti a kolabující sociální mobility. V zemi původu takzvaného Amerického snu mají dnešní mladí jenom malou šanci, že jejich životní úroveň bude vyšší, než jakou měli jejich rodiče.
Je zřejmé, že v minulých desetiletích z americké politiky zcela vymizely rozdílné pohledy na to, pro koho a jak by mělo americké hospodářství fungovat. Obě strany se v ekonomických otázkách z velké části shodují. „Když ta levicovější ze stran našeho systému přetrhá vazby na pracující třídu, když se vrhne do boje za zájmy specifické vrstvy zaopatřených, tak se otázky příjmové nerovnosti nevyhnutelně ztratí z jejího hledáčku,“ píše Frank v Listen, Liberal.
Noví populisté
Poslední hospodářská krize toto směřování narušila. Demokratický socialista Bernie Sanders se ucházel o nominaci na prezidenta sice neúspěšně, už několik let ale vychází v průzkumech veřejného mínění jako jeden z nejoblíbenějších amerických politiků. Jeho popularita jasně poukazuje na touhu po řešeních, která by se více věnovala starostem běžných Američanů.
Ve chvíli, kdy někteří demokraté znovuobjevují svoje rooseveltovské kořeny, se část republikánů odvrací od donedávna nedotknutelných dogmat volného trhu. Oproti demokratickým socialismem ovlivněných demokratů pochopitelně vyznávají jinou škálu hodnot, i u nich je ale možné nalézt důraz na fungování amerických komunit za pomoci hájení zájmu drobných podnikatelů, antimonopolních zákonů a dokonce odborových svazů.
Naplnění touhy po větším ekonomickém populismu tedy nemusí nutně přijít jenom zleva. „Politika identity je vějička pro pracující třídu, jejímž účelem je srovnat ji do latě. Kvůli ní na sebe navzájem pokřikujeme, že jsme rasističtí, sexističtí, neameričtí, aniž bychom si uvědomili, že bychom se měli sjednotit v boji za společné zájmy,“ shodují se levicová moderátorka Krystal Ball a konzervativní komentátor Saagar Enjeti.
Představa spojených sil nové generace amerických populistů z obou stran politického spektra na trvalejší bázi asi naplnění nedojde. O tom, že čím dál tím větší část amerických politiků začíná cítit, že směřování uplynulého půlstoletí je neudržitelné, ale nelze příliš pochybovat.
