Od vizí jak ze science fiction až po seriózní pokusy za miliardy korun. Zhruba v takovém spektru se pohybují představy laické veřejnosti o tom, co je to planetární obrana. Nicméně v těch reálných obrysech výzkumníci v posledních týdnech zaznamenávají výrazný posun. A jejich úsilí zúročující desítky let vysoce kvalifikované práce má větší smysl než jen ten vědecký.
Nárazem sondy DART do měsíce planetky Didymos a odchýlením jeho oběžné dráhy si NASA na konci září úspěšně vyzkoušela své možnosti při záchraně pozemského života. Kosmický prostor nám bezesporu nabízí fascinující pohled, který je výzvou k jeho prozkoumávání, ale může se v něm pro lidstvo skrývat i velké nebezpečí.
Cesta od hledání planet přes pozorování asteroidů až po jejich vnímání jako hrozby pro Zemi je relativně dlouhá. A přestože pád nejspíš malé komety do tunguzské tajgy v roce 1908 nenechal mnoho lidí klidnými, zásadní podněty k hledání účinné planetární obrany přišly až v nedávné době.
Prvním zlomem byl v 80. letech 20. století vznik teorie o vymření dinosaurů následkem pádu asteroidu do Mexického zálivu. Nalezení obřího kráteru i několikacentimetrové vrstvy popílku po celé planetě změnilo vnímání těchto objektů. V roce 1994 pak narazí kometa Shoemaker-Levy do Juptitera. Vědci, kteří tohle dramatické dění pozorují Hubbleovým teleskopem, zmrznou v židlích v úžasu. V USA se posléze naplno – i s potřebnou finanční podporou – rozbíhá projekt Spaceguard vedený Davidem Morissonem. Jeho hlavním úkolem bylo nalézt asteroidy větší než kilometr.
Exploze čeljabinského asteroidu v horních částech atmosféry Země vysklila uprostřed zimy okna v několikasettisícovém městě.
Komety jsou výrazně větší než asteroidy, do nitra Sluneční soustavy sestupují ve vyšších rychlostech, na eliptických drahách, tedy v ostřejších úhlech. Jejich síla je nepoměrně větší než asteroidů. Kosmičtí badatelé tak před 28 lety mohli sledovat, jak se Shoemaker-Levy při přiblížení k Jupiteru rozpadá na 27 kusů. Každý pak po vniknutí do husté atmosféry planety vytváří výron materiálu vyšší než 3000 kilometrů. Popsaná událost vše změní, neboť podobná série nárazů do Země by vcelku bez diskuse znamenala konec civilizace.
Díky projektu Spaceguard se lidstvo dozví, že srážka s asteroidem velikosti jednoho a více kilometrů nám z 95 % v nejbližší době nehrozí (dinosauři měli smůlu s 10kilometrovým asteroidem, avšak i „jen“ kilometrové vesmírné těleso by zlikvidovalo Evropu od Portugalska po Ural).
Čtěte také: Když začne válka ve vesmíru, zhroutí se úplně všechno, říká šéf Satelitního centra Vojenského zpravodajství
Zatím posledním zásadním okamžikem byl v roce 2013 vstup 19–25 metrů velikého asteroidu do atmosféry nad ruským Čeljabinskem. Jeho exploze v horních částech atmosféry vysklila uprostřed zimy okna v několikasettisícovém městě. V té době si uvědomujeme, že smyslem planetární obrany není spásná záchrana od konce civilizace, ale prostá zodpovědnost reagovat na destruktivní přírodní jev. Zvlášť máme-li znalosti a prostředky k zamezení jeho rozvinutí v lokální nebo i globální katastrofu (asteroidů velikosti čeljabinského mohou být statisíce až miliony).
Planetární obrana je tedy především o zodpovědnosti konat a o možnosti přetavit vědecko-technologickou spolupráci v mezinárodně politickou. Optimálně v podobě další multilaterální spolupráce, ke které každý stát přispěje tím, čím disponuje, ale všichni získávají stejné bezpečnostní záruky. K tomu poslednímu se teprve musíme dopracovat.
Prozřetelnost vědců naráží na faux pas politiků
Díky úspěchu mise NASA DART víme, že technické dovednosti lidstvo má. Dozvěděli jsme se, že demonstrace kinetického impaktoru, jak se říká metodě odklonu asteroidu, kterou DART demonstroval, dopadla daleko nad očekávání. Malému měsíčku Dimorphos velkého asteroidu Didymos, které objevili čeští astronomové pod vedením Petra Pravce na Ondřejově, se podařilo snížit rychlost oběhu o desítky minut. Tedy asi 25krát více, než se před započetím mise považovalo za úspěch. Náraz pozorovala oddělená malá italská kosmická loď, vyslaná od mateřské DART, a ne původně plánovaná evropská sonda HERA, která v té době měla již být na místě. Ta bohužel dorazí až za několik let.
Pro vědeckou komunitu je planetární obrana otázkou bezpečnosti celé planety, politici zvolení do národních vlád tak ale myslet neumí.
Fakt, že tam Evropa se svou sondou nebyla, je vyloženě typické pro rozhodování suverénních států. Připravovaná mise HERA je zmenšený následovník mise AIDA Evropské vesmírné agentury (ESA), kterou se členské státy rozhodly nefinancovat. V důsledku toho došlo ke zpoždění startu evropské sondy o několik let a k narušení spolupráce ESA s NASA na celé misi. Dnes, kdy v médiích sledujeme aplaus pro americkou NASA, jsme mohli být svědky společného úspěchu největších kosmických agentur demokratických států.
Nicméně misi HERA členské státy ESA málem opět nefinancovaly. Při její předběžné prezentaci v německém Darmstatu totiž Francie a Německo vznesly námitku, že by se vědci neměli zabývat planetární „obranou“ (defense). Ta je totiž podle nich doménou národních států a správné označení pro tuto aktivitu by prý mělo být planetární „ochrana“ (protection).
Čtěte také: Česká republika může být v čele snah o mírové využití vesmíru. Budeme o to stát?
Reakcí jim tehdy byl upřímný smích celého sálu, protože pod planetární ochranou se dekády myslí ochrana jiných planet před zanesením zemských mikrobů výzkumnými sondami. Navíc planetární obrana je také zavedený termín již z dob vzniku projektu Spaceguard. Politická reprezentace se tak mile ztrapnila. Nicméně tato příhoda trefně poukázala na zásadní rozdíl ve vnímání situace: pro vědeckou komunitu je planetární obrana otázkou bezpečnosti celé planety, politici zvolení do národních vlád tak ovšem myslet neumějí.
Vzniká tedy propast mezi vědci poskytujícími klíčové expertízy, a politiky, kteří mají zodpovědně jednat v zájmu bezpečnosti svých obyvatel. Ono „svých“ je samozřejmě standardní realistické dilema každého národního politika. Nicméně Česká republika určitě nevydá 350 milionů dolarů na obdobu mise DART pro případ, že by se našel 25metrový asteroid s 60% pravděpodobností pádu na Svitavy nebo do Orlických hor. Navíc bude muset čelit dotazům okolních měst a států, jak si představuje řešit následky, neodkloní-li asteroid dostatečně a ten ohrozí třeba Varšavu. Jak vidíme na důsledcích nárazu sondy DART, kde se výpočty od reality výrazně lišily, riziko chyby při odklánění asteroidů bude velké.
Planetární obrana tak těmito dilematy vytváří unikátní prostor pro mezinárodněpolitickou a bezpečnostní spolupráci. Vznikla morální odpovědnost uplatnit ve svém konání nově získané vědecké znalosti a technické dovednosti. Nicméně jakákoliv podoba planetární obrany jako národní bezpečnostní politiky, a nikoli vědeckého programu, může zneklidňovat jiné státy. Bohužel tato realistická dynamika mezinárodních vztahů je nevyhnutelná, avšak nikoli neřešitelná.
Modely obrany planety
Debaty v OSN o nebezpečných objektech (Potentially Hazardous Object; PHO), které zahrnují asteroidy, komety i potenciálně objekty mimo Sluneční soustavu) vyústily na konci 90. let v založení skupiny Action Team 14. Ta měla vymyslet instrumenty mezinárodní spolupráce při jejich hledání. Na půdě OSN tak vznikl IAWN, nástroj pro sdílení pozorování a vyhodnocování možného střetu s rizikovými objekty, a SMPAG, poradní orgán pro přípravu demonstračních misí planetární obrany
Nejen ve stejný rok, ale mimochodem i ve stejný den, kdy zasedá OSN, pak dochází ke zmíněné explozi nad Čeljabinskem. Jakkoliv Action Team 14 a celá odborná komunita doporučovaly i vytvoření orgánu na autorizaci a dohled případné reálné mise, nestalo se tak. Státy se totiž obávaly, že by nemohly suverénně reagovat, kdyby situace vyžadovala okamžité kroky. Což ve výsledku znamená, že vše zůstalo v rukou Rady bezpečnosti OSN. O její akceschopnosti v době války na Ukrajině vedené jejím členem si můžeme vyprávět pohádky.
Český příspěvek k planetární obraně patří k těm největším. Přesto se ve státní správě setkáte s reakcí, že jde o nesmyslné sny milovníků sci-fi.
Coby malý stát nemáme vůbec žádné mezinárodněprávní a bezpečnostní záruky, kdyby se obrana před asteroidem týkala i našeho území. Takovou jistotu nemá žádná malá země, a to i přesto, že se demonstrační dvojmise DART a HERA aktivně účastní. Zároveň vize 200 národních programů planetární obrany působí jako dystopické sci-fi, v němž státy rozvíjejí své raketové schopnosti s mnoha potenciálními uplatněními ve jménu záchrany planety.
Na druhé straně velké země s rozvinutým vesmírným programem mohou váhat právě z obavy před zmiňovanou mezinárodněprávní odpovědností za případné selhání mise, pokud se o ni byť jen pokusí. Globální kosmopolitní model, jenž je nastíněn v knize Planetární obrana, je samozřejmě ideální model, o to těžší – až utopická – by v dnešním systému globálního vládnutí byla jeho realizace.
Tím nejsnáze realizovatelným by pak byl multilaterální model, v němž státy poskytují své kapacity v podobě vědecko-technologických zdrojů. Tedy od astronomického pozorování, které beztak financují z kapitol na vědecký výzkum, po kapacity inženýrské – stavějící demonstrační mise a testující různé koncepty planetární obrany. Protihodnotou jim je účast ve zkoordinované bezpečnostní komunitě, která je schopná v případě ohrožení konat.
Čtěte také: Čína odstartovala na Měsíc: Jak totalitní moc získává náskok ve vesmíru
V tom i tkví současná paradoxní situace, kdy státy skrze vědu planetární obranu financují, v čemž Česko překonává i vlastní nejdivočejší představy. Pro naši zemi je totiž primární podpora vlastního průmyslu, a vůbec ne související politicko-bezpečnostní pozitivní důsledky. Díky tomu misi HERA dodáváme jak celou strukturu vesmírné sondy, tak i základní softwarové vybavení. Český příspěvek k planetární obraně měřeno výdaji na obyvatele patří k těm největším. Přesto se dnes ve státní správě setkáte s reakcí, že se jedná o nesmyslné sny milovníků sci-fi a že by se termín „planetární obrana“ neměl vůbec používat.
Planetární obrana jako úspěšný vědecko-technologický projekt v misích DART i HERA je doslova dárkem pro všechny politiky, kteří chtějí budovat mezinárodní bezpečnost na multilaterálním modelu. Každá taková nová vazba stejně smýšlejících demokratických států prohlubuje mezinárodní bezpečnostní komunitu, jež dokáže v nouzi brilantně spolupracovat. Její členové by neměli vnímat národní zájmy sobecky, ale v kontextu planetárních vztahů a globální bezpečnosti. Takový přístup je politikou kosmopolitně zodpovědnou.
