Nedostatek záchodů, hygieny a neskutečná přívětivost. Jak vypadá život při zemětřesení?

Týmy záchranářů už z města odjely. Není koho zachraňovat. Malatyu, asi půlmilionové město na jihovýchodě Turecka, naopak naplnil štiplavý kouř. Pochází ze stovek ohňů na ulicích, které udržují přeživší v teple. Pálí se všechno, co hoří.

Uběhly již více než dva týdny, co ničivá dvojice zemětřesení zasáhla Turecko a severozápad Sýrie. Podle posledních informací za sebou zanechala přes 47 tisíc mrtvých. Číslo stále roste. Avšak zprávy, kdy se z trosek daří vytahovat živé, utichají.

A země se pořád třese. Den před mým pondělním příjezdem do města se ozval další dotřes o síle 4,7 Richterovy škály, který naklonil jednu celou bytovku směrem do ulice, a hrozilo zboření dalších mešit. Lidské životy si naštěstí menší bratr velkého zemětřesení nevyžádal. Mrtvé a zraněné si ale vybralo zemětřesení v pondělí večer v provincii Hatay. To mělo ničivou sílu 6,4 stupně.

Několik hodin předtím jsem stál na jedné z ulic starověkého města, které se z posledního ničivého zemětřesení stále ještě nevzpamatovalo.

Život ve zbořeném městě

Když se rozhlédnu kolem sebe na jedné z ulic blíže k centru, vidím rodiny stojící mezi tyčícími se horami suti, které bývaly jejich domovem. Na mnoha haldách betonu, cihel a čnícího železa odvádí svou práci bagr. I jemu to jde ztěžka. Jako by jen přehraboval jednu hromadu na druhou. Přihlížející patrně doufají, že něco z jejich předchozího života vydrželo. Hodiny, televize nebo třeba dětská hračka. Spíše ale jen čekají, až pracovníci vytáhnou těla jejich příbuzných.

Každý krok, který člověk udělá, doprovází praskání. Někdy jsou to střepy oken, jindy kousky betonu.

Na noc se mnoho z nich chodí schovat před mrazem do stanů, vztyčených na parkovištích a travnatých plochách. Patří k nim i Gülten, která mi říká, že se začíná pomalu oteplovat a nedobrovolné kempování se tak stává snesitelnějším. „Navíc staví kontejnerové město. Brzy se z těchto stanů dostaneme,“ souká ze sebe lámanou angličtinou.

Každý krok, který člověk udělá, doprovází praskání. Někdy jsou to střepy oken, jindy kousky betonu. Na ulicích hlídkuje mnoho policistů a vojáků se samopaly. Jiní sedí kolem ohnišť nebo hlídají vstupy do stanových městeček. „Žádné nebezpečí od lidí. Vše pod kontrolou,“ povídá mi policista, který nejspíš nerozuměl mé otázce. Ptal jsem se, zda musel ve městě nějak zasahovat.

Občas to na některé ulici v #Malatya vypadá jako na stavbě. Jenže pak tu iluzi zboří podobné zříceniny. A to tento dům vypadá ještě jako dům. Ostatní jsou jen suť. pic.twitter.com/bHgeb0eWdL

— Filip Brychta (@F_Brychta) February 20, 2023

Turecká vláda rozmístila do postižených měst ozbrojené složky, protože se objevovaly zprávy o rabování a dalších zločinech. Jižněji v zemi dokonce museli rakouští záchranáři přerušit práce, protože se báli o vlastní zdraví. To ale není případ Malatye a takových událostí je opravdu jen velmi málo.

V jedné z postranních uliček, která byla z velké části zdevastovaná, jsou na ulici vytažené regály bot. Mezi rozbořenými domy to vypadá téměř utopicky. Skrz překladač na telefonu se ptám, jak to že mají otevřeno. „Lidi boty potřebují. Bez nich se uklízí špatně,“ ťuká mi nazpět prodavačka Melek.

Mnohde se opravdu uklízí. Kde nepracuje bagr, jsou alespoň lidé s koštětem. To občas mezi kupami sutin působí až groteskně, ale určitě je dobré mít ve městě malé útočiště, kde je relativně čisto a je možné si tam sednout na čaj.

Čtěte také: Turecké mezinárodní námluvy. Proč se Ankara tak dlouho rozmýšlí nad vstupem Finska a Švédska do NATO?

Otevřeno je také několik obchůdků s oblečením. Nejžádanější je nyní termo prádlo, vystavené na nejviditelnějších místech. Největší nápor ale zažívá jedna z mála otevřených poboček bank. Před tou se vytvořila několikahodinová fronta a vyslán byl proto také pomocný autobus poskytující bankovní služby.

Často se při procházení ulicí musím otočit a zkusit to jinudy. Cesta je totiž zablokovaná horou cihel. Pokud by někdo vytvářel aktuální mapu města, měla by spoustu slepých ulic. To ale většinu obyvatel Malatye netrápí. V tuto chvíli je stresují sekundární dopady zemětřesení. Při nejhorším scénáři mohou dokonce skončit smrtí mnoha lidí.

Boj o život nekončí

V důsledku zemětřesení ztratily desítky tisíc lidí střechu nad hlavou a nyní se rojí obavy z další možné katastrofy. Většina přeživších se totiž obává hlavně o dostatek pitné vody a možnosti čistých toalet a sprch.

Po prvních otřesech vydala Ankara doporučení, že v zasažených oblastech se musí používat balená voda. Ta z kohoutku by totiž mohla být kontaminována. „Nepijte vodu z kohoutku až do dalšího oznámení,“ zněl urgentní vzkaz úřadů. To zatím nepřišlo.

Mnozí tedy začínají být neklidní, nemohou se ani osprchovat a provést osobní hygienu. „Není to udržitelné,“ sděluje televizní stanici A News pracovník Červeného půlměsíce, který čeká ve frontě na jídlo. „Máme balenou vodu na pití, ale hlavním problémem je absence hygieny,“ dodává.

S kanalizací ve městě jsou totiž velké problémy a rozšířily se případy průjmu. V několika oblastech začaly vyrůstat přenosné toalety, ale jejich poptávka daleko převyšuje nabídku. V centru města Antakya byly dokonce natolik přeplněné exkrementy, že vytékaly na chodník.

Sekundární katastrofa je podle mnohých na spadnutí. Elektřina, plyn, silnice, zdravotní péče a další služby jsou narušené. To vše v počasí, kdy v noci klesá teplota pod bod mrazu. Žít se přitom nedá ani v budovách, které prozatím stojí. Při bližším pohledu jsou jasně patrné trhliny ve stěnách. Nedoporučuje se chodit v jejich blízkosti.

Přičemž na severozápadě Sýrie, který byl rovněž zasažen, jsou takové obavy ještě větší. Mluví se o katastrofě v katastrofě. Během konfliktu trvajícího více než deset let tam byla poškozena nebo zničena více než třetina budov. Zemětřesení také přišlo na pozadí epidemie cholery. A komplikovaný přístup humanitární pomoci, na kterou v regionu spoléhalo už před otřesy 90 % lidí, se ještě ztížil.

Nikdo za nic nemůže

Turecký prezident Recep Tayyop Erdoğan slíbil obnovení zasažených oblastí do jednoho roku. Jenže podíváme-li se na popraskané budovy, dá se tomu těžko věřit. Mnoho staveb, které pohroma neposlala rovnou k zemi, bude muset být přesto strženo. Erdoğanovo prohlášení tak může být vnímáno spíše jako uklidnění lidí, kteří půjdou v květnu k prezidentským volbám.

Klesající popularita děsila hlavu státu ještě před zemětřesením. Proto se nyní snaží zmírnit jeho všemožné dopady na své možné znovuzvolení. Prezidentova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) spolu s vládní agenturou provozující mešity Diyanet rychle přispěchali na pomoc a definovaly zemětřesení jako „katastrofu století“. Turecký lídr dává vehementně najevo, že prostě nemohl něčemu takovému zabránit. Sám při prohlížení škod pronesl, že „není možné být připraven na takovou katastrofu“. Nazval ji osudem.

Dva dobrovolníci ve stanu ukazují na vedle stojící várnici s čajem a naznačují, abych si vzal. S tureckou pohostinností ani zemětřesení nezatřese.

Jenže mnoho analytiků se shoduje, že Erdoğanova vysoce centralizovaná vláda je zodpovědná za nedostatečnou připravenost a také za nekoordinované poskytnutí pomoci. Po ničivém zemětřesení na severozápadě země v roce 1999 se sice zprvu soustředil na stavebnictví coby motor hospodářského růstu, ale po roce 2017 se tento postoj radikálně změnil. Prezident například jako součást své populistické politiky udělil amnestii majitelům milionů vadných budov.

Kritika vládní strategie se objevila ihned po katastrofě. Erdoğan tak měl plné ruce práce s tlumením kritiků a na dohlížení nad koordinací záchrany lidí měl proto méně času. Reagoval třeba zablokováním Twitteru. Jenže ten v některých případech používali lidé pod troskami k tísňovému volání. „Pomoc, jsme pod troskami, moje matka a můj bratr,“ tweetoval jedna ze zavalených přeživších. Jiný zase: „Pomoc, jsme pod troskami, je tu mnoho lidí.“

https://twitter.com/oguuzsurer/status/1622411945088368640?s=20

Turecký prezident použil smrtonosnou pohromu také jako další záminku k potlačení novinářů. Týden po zemětřesení označil kritiku za „fake news a zkreslení“ a vyhrožoval budoucími zásahy proti těm, „kteří tím způsobují společenský chaos.“ Novináři v krizové zóně dokonce hlásili, že byli zadrženi a bylo jim znemožněno pokrývání záchranných akcí, přestože státní média pracovat mohla.

Čtěte také: „Otevřela jsem dveře a Pánov nebyl.“ Šrámy po loňském tornádu se stále hojí

Režim si také došlápl na disent na sociálních sítích. Podle CNN zatkla minulou středu turecká policie pět lidí a osmnáct jich zadržela za sdílení provokativních příspěvků.

Nestabilní země

V Malatye se zatím lidé chytají stébel normálnosti. Pár obchodů s potravinami je otevřených a místní v nich mohou nakupovat jako před tragédií. Funguje již také pouliční osvětlení a semafory řídí dopravu.

„Už je to lepší,“ ujišťuje mě ve stanovém městečku již podruhé Gülten. „První dny nebyl ani chleba, ale nyní jídlo je,“ dodává s úsměvem. O kousek dál se ve stanu smějí dva dobrovolníci, kteří v obrovských hrncích připravují dnešní oběd. Ukazují na vedle stojící várnici s čajem a naznačují, abych si vzal. S tureckou pohostinností ani zemětřesení nezatřese.

Pohyb po pevné zemi ale pro tyto lidi nejspíš už nikdy nebude takový jako dřív. I já cítím podivný pocit pod chodidly, kde se to může každou chvíli začít třást. A to se také děje. Po mém odjezdu z města přichází zprávy o silném zemětřesení v provincii Hatay a slabé otřesy cítí i lidé v Malatye. Budovy opět padají a umírají další lidé.