Nehoda, či sabotáž? Poškození kabelu v arktických vodách může být i bojem o region budoucnosti

Začátkem ledna došlo podruhé v krátké době k podezřelému poškození podmořských kabelů u norského pobřeží. Agentura Space Norway, která provozuje optické kabely mezi souostrovím Špicberky a pevninským Norskem, oznámila, že došlo k porušení jednoho ze dvou paralelních kabelů několik stovek metrů od ostrovů. Pakliže by se něco stalo i s druhým kabelem, ocitlo by se bez spojení se světem nejen několik tisíc obyvatel Špicberků, ale i výzkumné stanice, nemocnice, řízení letového provozu, a dokonce i satelity na oběžné dráze.

Kromě připojení arktického souostroví k internetu zajišťují totiž kabely i připojení pro strategicky důležitou pozemní komerční satelitní stanici SvalSat. Ta je jedním ze dvou míst, která dokážou stáhnout data ze satelitů obíhajících Zemi nad póly a zajištuje mimo jiné i evropský navigační systém Galileo.

Událost shodou okolností kolidovala i s varováním šéfa britského generálního štábu ohledně ruských aktivit u podmořských kabelů.

Předchozí incident se odehrál jen zhruba dva měsíce předtím. Loni v listopadu se za záhadných okolností ztratila asi čtyři kilometry dlouhá část podmořského kabelu severonorské observatoře Lofoten-Vesterålen (LoVe). Síť kabelů a detektorů, která byla spuštěná teprve v roce 2020, slouží mimo jiné k detekci proplouvajících ponorek. I když mohlo jít v obou případech o nehody – často totiž dochází k nechtěnému porušení kabelů rybářskými sítěmi nebo kotvami – kvůli podezřelým okolnostem a citlivosti systémů se v této souvislosti skloňuje i slovo sabotáž.

Norská policie po předběžném šetření spekulace podpořila, když uvedla, že za poškozením špicberského internetového kabelu stojí „lidská aktivita“. Vyloučila tak prvotní předpoklady, že mohlo jít o škodu způsobenou přírodními vlivy. Šetření případu kabelu LoVe nabízí podobné závěry. Asi tři kilometry dlouhá část chybějícího kabelu byla totiž nalezena 11 kilometrů daleko od inkriminovaného místa, takže ji někdo musel přemístit.

S globální klimatickou změnou roste zájem o využití Arktidy a státy regionu začínají hlasitěji prosazovat své zájmy. Nejen kvůli rostoucímu napětí na Ukrajině se hovoří o tom, že za ohrožením tohoto důležitého spojení může stát Rusko. Jeho námořnictvo je v této oblasti obzvlášť aktivní a podmořské kabely dokáže jak přeřezávat, tak odposlouchávat. Norsko, člen Severoatlantické aliance, už v minulosti Moskvu obviňovalo z narušování jeho komunikační infrastruktury. Tyto události ale ukazují na zranitelnost této strategické sítě i na globální úrovni.

Vědci bez spojení

V pátek 7. ledna „nad ránem“, tedy spíš uprostřed temné polární zimy, zjistila Space Norway, dceřiná společnost Norské vesmírné agentury, že jeden z jejích podmořských internetových kabelů vedoucí na Špicberky přestal fungovat. Poškození podmořských kabelů nejsou neobvyklá, ale kvůli všem popsaným okolnostem incident přitáhl pozornost.

I když se mluvčí agentury snažil spekulace mírnit, obvinění rychle zamířila k Rusku. „Situace pozorně sledujeme,“ ujistilo už v neděli norské ministerstvo mimořádných událostí. Událost shodou okolností kolidovala i s varováním šéfa britského generálního štábu admirála Tonyho Radakina ohledně ruských aktivit u podmořských kabelů. Hned se tak objevilo množství článků spojujících Rusko s těmito poruchami.

Čtěte také: Otevírá se „pirátská“ migrační cesta? Dánsko řešilo u břehů Afriky nečekaný problém

Svou odlehlostí a zranitelností ilustrují Špiceberky problematickou závislost světa na této neviditelné infrastruktuře. I když si spousta lidí s fungováním internetu spojuje obrázek antén a satelitů, ve skutečnosti 99 procent digitální komunikace mimo pevninu – všechny emaily, platební příkazy, telefonáty, internetové stránky i kočičí gify – putuje podmořskými kabely. A nejen to, dokonce i spojení s družicemi je závislé na zhruba dva centimetry silném kabelu ležícím v tříkilometrové hloubce na mořském dně.

Přesněji jde o dva kabely, a kromě internetového připojení ostrovů a špicberských výzkumných stanic, včetně té české, kterou v hlavním městě Longyearbyenu a na bývalé ruské lovecké chatě provozuje Jihočeská univerzita, zajišťují i komunikaci vlád a badatelských týmů s družicemi skrze satelitní stanici SvalSat. Česko jejich prostřednictvím získává například data pro předpověď počasí.

Satelitní stanice je na ostrovech od konce 90. let a kvůli unikátnímu mezinárodnímu statusu Špicberků je cílem kritiky zejména ze strany Ruska. Špicberky sice již přes sto let náleží Norsku, Špicberská dohoda ale zajišťuje občanům všech zemí přístup na jejich území, dává všem 46 signatářům možnost zapojit se do komerčních aktivit v této lokalitě a hlavně zakazuje využití souostroví k vojenským účelům. Moskva tvrdí, že satelitní stanice porušuje poslední bod. A dává jim za pravdu i norský novinář Bård Wormdal, který ve své knize z roku 2011 tvrdí, že data se SvalSatu byla použitá západními armádami ve válkách v Libyi nebo Afghánistánu.

Neviditelná páteř globalizace

Vraťme se ale zpátky ke kabelům. První podmořský telegrafní drát napříč Atlantikem byl položen v roce 1858. Fungoval jen 26 dní a obnoven pak byl v roce 1866. Kromě zasílání vzkazů mezi americkými a britskými politiky sloužil hlavě k obchodním účelům. Telegrafní propojení světa umožnilo vnik prvního globálního trhu s komoditami a nastartovalo první vlnu globalizace. Dnešní internetové kabely, stejně jako první telegrafní dráty, sledují staletí staré námořní obchodní trasy z koloniálních dob.

Kabely jen tak ležící na mořském dně, v území nikoho uprostřed „pustiny bezpráví“ světových oceánů, přímo vybízejí k sabotážím. Za obou světových válek k nim také docházelo, ale v dohledné době k žádným podobným incidentům nedošlo. A to přestože jsou tyto kabely jednoduchým cílem. V blízkosti břehů jsou sice spletené k sobě a opatřené ochranným obalem, na širém moři však leží samostatně, každý z nich o průměru sotva větším než zahradní hadice. To je dané limity speciálních lodí, které kabely pokládají.

Jejich ochrana je založena na kombinaci dvou prvků, jimiž jsou obtížně přístupná hloubka a pak v informatice známé „zabezpečení pomocí neznalosti“ (security through obscurity). Jak říká profesorka Nicole Starosielski, autorka knihy o podmořských kabelech, o této infrastruktuře moc nevíme právě proto, že je to součástí zabezpečení. Když potenciální protivník nebude tušit, kudy přesně kabel vede, nebude ho moct poničit.

Mateřská loď kreslí nad kabelem vzorec podobný hvězdě, každých pět hodin udělá otočku. Pod ní na kabelu operuje výzkumná ponorka.

Až 60 procent případů poškození kabelů tak způsobují rybářské sítě nebo spuštěné kotvy nepozorných lodí. I kvůli tomu jsou internetové kabely na námořních navigačních mapách označené – samozřejmě jen přibližně coby varování před možnou kolizí – růžovými vlnovkami. Ke zmíněným nehodám však dochází blízko břehu, tedy v místě, kde lze kabel snadno opravit. Narušení kabelů a jejich odposlouchávání ve velkých hloubkách jako u Špicberků, kde se mořské dno prudce svažuje ze 700metrové do 2700metrové hloubky, ale není nemožné.

Na konci ledna se Space Norway podařilo částečně obnovit spojení a zajistit náhradní napájení kabelu přímo ze Špicberků. Jako vysvětlující verze incidentu v té době stále ještě převažovaly nehoda či poškození přírodními vlivy. Vzápětí se ale situace okolo Ukrajiny začala znovu vyostřovat a Rusko navíc oznámilo záměr uspořádat námořní cvičení u břehů Irska. Ke všemu mělo být přímo v místě, kudy procházejí transatlantické podmořské kabely. To pak rozvířilo spekulace o sabotáži u špicberského pobřeží. Kreml navíc v posledních letech své podmořské aktivity stupňuje a má velkou paletu možností, jak s kabely manipulovat.

Projekt 09774

„Vidím tu konfiguraci i ve snu, tak dlouho jsme tu ponorku sledovali,“ popisuje na svém YouTube kanálu Aaron Amick, vysloužilý ponorkový sonarista amerického námořnictva. „Několik let jsem ji pozoroval, jak operuje v Norském moři nad kabely u pobřeží Norska.“ Na mapě označuje křížky všechny místa, kde byla ruská ponorka nasazena. Jeden z nich je i nad kabelem vedoucím z Norska na Špicberky – přesně v místě, kde došlo letos k výpadku.

Řeč je o Yankee Stretch neboli Projektu 09774, sovětské ponorce třídy Yankee, přestavěné z plavidla nesoucího balistické střely na mateřskou loď pro malou výzkumnou jadernou ponorku Paltus. Za velmi nákladným, osm let trvajícím projektem konverze válečné ponorky na nebojové plavidlo však zájem o mořské ekosystémy nehledejme.

„Začne nad kabelem kreslit vzorec připomínající hvězdu. Mateřská loď dělá každých pět hodin prudkou otočku. (…) Pod ní na kabelu operuje malá výzkumná ponorka,“ vykresluje Amick taktiku této speciální ponorky. Americké námořnictvo ji podle jeho slov sledovalo, aby mohlo případně odposlouchávací zařízení odstranit nebo vyslat kabely falešný signál. „Nad nimi vždy pomalu kroužila jaderná ponorka třídy Victor, podle toho jsme poznali, že se něco děje. Její převodovka dělala obrovský rámus, to byla její slabina, nikdy na to nepřišli,“ dodává.

Kromě ponorek má dnes Rusko i množství dalších nástrojů k útokům na podmořské kabely či k jejich odposlouchávání. Zpráva norských zpravodajských služeb z roku 2021 popisuje organizaci těchto speciálních sil a varuje, že Rusko nadále rozvíjí ofenzivní schopnosti vůči podmořským systémům jako součást odstrašení NATO.

Známou je třeba výzkumná loď ruského námořnictva Jantar, která dokáže nasadit hybridní průzkumné ponorky dvojího užití s podsádkou i dálkově ovládaná plavidla. V minulosti loď vyplašila americké námořnictvo, když operovala u optických kabelů v blízkosti východního pobřeží USA, loni v létě byla zase nasazena nad podobnými kabely u irského pobřeží. I z tohoto důvodu přitáhlo nedávné ruské námořní cvičení v mezinárodních vodách nedaleko Irska takovou pozornost. Znovu bylo naplánováno do míst, jimiž procházejí kritické zaoceánské internetové kabely.

Hvaldimir možná byl součástí ruského programu výcviku mořských savců k plnění úkonů pod vodou a k norským břehům mohl být vyslán záměrně.

Probíhající vyšetřování poničeného kabelu na Špicberkách se soustředí na všechna plavidla, která se v nedávné době poblíž kabelu pohybovala. Pokud ale někdo záměrně s kabelem manipuloval, měl by pravděpodobně vypnutý transpondér – zařízení sloužící k identifikaci lodě pobřežní stráží. Škodu navíc mohla způsobit manipulace s kabelem někdy v minulosti, která by se hned neprojevila.

V pátek 4. února, přesně měsíc po zaznamenání poruchy, na Špicberkách poprvé po třech měsících vysvitlo slunce. Kromě oslav konce polární zimy nastaly také vhodné podmínky k bližšímu ohledání poškozeného kabelu a snad i k odhalení toho, co škodu způsobilo. Zaměstnanci vesmírné agentury společně s norskými policisty se vydali na palubě špicberské vládní lodi Polarsyssel směrem na západ.

Asi 130 kilometrů od pobřeží ostrovů vypustila loď do temných a mrazivých hlubin Grónského moře speciální, dálkově řízenou ponorku. Všichni, kdo s napětím čekali, jestli začíná nová podmořská špionážní válka, ale byli zklamaní. Museli se spokojit se seversky chladným vyjádřením právníka norské policie, že za poškozením kabelu stojí „lidská aktivita“. Přitom je zajímavé v této souvislosti připomenout, že k manipulaci s podmořskými kabely nemusí být nutně použito nějaké plavidlo, a dokonce nemusí být přítomni ani lidé.

Hvaldimir se chce kamarádit

V dubnu 2019 připlavala k rybářům u břehů městečka Hammerfest v severním Norsku přátelská velryba oblečená do postroje s držáky pro kamery GoPro. Ochočená běluha severní se stala hitem norských médií a diváci ji ve veřejném hlasování pojmenovali „Hvaldimir“ (hval je norsky velryba). Druhá část jména po ruském prezidentovi ale nebyla náhodná.

Norská policie se začala případem zabývat, když byly na postroji nalezeny nápisy „Zařízení Petrohrad“. Začalo se spekulovat, že Hvaldimir byl možná součástí ruského programu výcviku mořských savců k plnění úkonů pod vodou a že snad byl dokonce k norským břehům vyslán záměrně. Další indicie v příběhu Hvaldimira přinesl analytik H. I. Sutton, který na družicových záběrech blízko základny v ruském zálivu Olenja guba, asi 20 kilometrů severně od Murmansku, jasně identifikoval u jednoho z mol dva kotce a v jednom z nich dokonce velrybu.

New #OSINT re #Russia navy beluga whale found in Norway. Satellite imagery shows some belugas were moved to secret submarine base at around same time that it escaped captivity. Olenya Guba. https://t.co/zsrbMTCJ1E #GUGI pic.twitter.com/pm9Eutv0Jk

— H I Sutton (@CovertShores) May 27, 2019

Základna v zálivu, jehož jméno by se dalo přeložit jako „Jelení ret“, je navíc sídlem zmiňovaných špionážních ponorek a stejné molo s velrybami sdílí i výzkumná loď Jantar. Ruské zdroje potvrzují, že cvičení podmořských savců k výzvědám nebo technickým pracím pod hladinou probíhá už od dob Sovětského svazu. Vznik nových kotců v Jelením rtu naznačuje, že program je stále aktivní.

Vlády členských států NATO v posledních letech na ruské špionážní aktivity u podmořských kabelů často upozorňují. Jsou to ale západní tajné služby v čele s USA a Velkou Británií, které samy dlouhou dobu podmořské internetové kabely odposlouchávají.

Britové údajně získávají z 200 podmořských kabelů až 21 milionů GB dat denně, včetně telefonátů, emailů či historií prohlížení internetu.

Břečťanové zvony

Když se analytik Ronald Pelton po odchodu z americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) dostal na začátku 80. let do finančních problémů, zavolal na Sovětskou ambasádu ve Washingtonu s nabídkou spolupráce. V následujících letech několikrát cestoval do Vídně, kde za odměnu 35 000 dolarů vyzradil Sovětům detaily operace Ivy Bells, za což dostal v roce 1986 tři doživotní tresty.

V rámci zmíněné přísně tajné operace vysílala NSA v 70. letech rychlé ponorky a potápěče, aby instalovali odposlouchávací zařízení k podmořskému kabelu vedoucímu u pobřeží Kurilských ostrovů mezi dvěma sovětskými ponorkovými základnami. Po vyzrazení informací o projektu operace skončila, pro podmořské odposlouchávání to ale byl v NSA teprve začátek.

V roce 2013 získaly deníky Guardian a Washington Post od bývalého zaměstnance NSA Edwarda Snowdena informace o tajných operacích této agentury a její britské obdoby GHQC. Zaměřují se na odposlouchávání internetu skrze podmořské internetové kabely. Britský program Tempora údajně získává z 200 optických kabelů až 21 milionů gigabajtů dat za den, včetně telefonátů, obsahů emailů, statusů na Facebooku nebo historií prohlížení uživatelů. Obdobné programy americké NSA jsou sdruženy pod projektem Upstream.

Jak konkrétně britské a americké zpravodajské služby odposlouchávají podmořské kabely, není jisté, jedná se ale údajně o podobný proces jako u odposlechu telefonních kabelů před půl stoletím u Kamčatky. Jednou z teorií je, že když se kabel ohne a umístí se na něj speciální zařízení, je možné získat kopii všech procházejících dat. Nejlepším pro odposlouchávání jsou body, kde kabely vycházejí na pevninu.

I tak ale v roce 2005 americké námořnictvo uvedlo do provozu ponorku USS Jimmy Carter, která podle několika bezpečnostních analytiků po přestavbě disponuje technologiemi k odposlouchávání podmořských kabelů. Podobně jako Yankee stretch dokáže nasadit menší ponorky a je vybavená množstvím špionážní technologie.

Čtěte také: „A to pro vás má Putin poslat Specnaz?“ Bizarní příběh lodi, která do Bejrútu dovezla výbušný náklad

Je tedy pravděpodobné, že také Rusko odposlouchává podmořské internetové kabely nebo se o to přinejmenším pokouší. Jde však jen o dorovnávání schopností, kterými už západní armády a zpravodajské služby dávno disponují.

Operování na podmořských kabelech podléhá přísnému utajení. Je tak možné, že se nikdy nedozvíme, co skutečně bylo za poškozením kabelu u Špicberků. Vyšetřování zatím stále probíhá. Aby mohl být kabel opraven, je třeba nasadit oceánskou loď pro pokládání kabelů. K tomu bude možné přistoupit nejspíš až na jaře, kdy se začnou dny za polárním kruhem prodlužovat a led ustupovat. Podmínky pro námořní plavbu, těžbu a další aktivity v Arktidě se ale v poslední době zlepšují.

Arktická militarizace i spolupráce

Především s probíhající změnou klimatu role Arktidy v posledních letech roste. Jak upozorňuje expertka z Masarykovy univerzity Barbora Halašková, všechny arktické země usilují o zvýšenou přítomnost v regionu a s tím roste i militarizace oblasti. „Rusko v posledních deseti letech obnovuje sovětská letiště, vojenské základny a přístavy. Probíhají také pravidelná vojenská cvičení jak na straně Ruska, tak NATO,“ dodává Halašková.

Rusko se ale v Arktidě snaží primárně o spolupráci. Všichni ostatní členové Arktické rady, nejdůležitější mezivládní organizace v regionu, jsou buď členy NATO, nebo blízkými spojenci Západu. Halašková tvrdí, že i po válce v Gruzii a po anexi Krymu, kdy došlo ke zhoršení vztahů mezi Ruskem a Západem, se Moskva snažila v Arktidě spolupracovat. „Rusko nechce otevřený konflikt v Arktidě. Usiluje spíš o využívání zdrojů a rozvoj tamější ekonomiky,“ říká. I tak ale dochází k vzájemnému oťukávání a testování kapacit a schopnosti reagovat na hrozby.

Pro Česko nejde o tak vzdálený region, jak by se mohlo na první pohled zdát, a to hlavně díky práci českých badatelů. „Náš výzkum je na vysoké úrovni, máme špičkovou techniku, a i zahraniční vědci využívají naše data,“ doplňuje Halašková. Údaje ze senzorů a stanic na Špicberkách, které k nám proudí podmořskými kabely, jsou také zásadní při předpovídání tuzemského počasí.

Kvůli rostoucímu významu regionu jsou Špicberky – a Arktida obecně – místem testování moderních technologií a budování nových partnerství. I proto se Česká republika od roku 2016 připravovala na žádost o získání pozorovatelského statusu v Arktické radě, což se nakonec nepodařilo. Zřejmě i kvůli tomu, že o připojení se rozhoduje v tajném konsenzuálním hlasování stálých členů, mezi nimiž je i Rusko. Hlasování se konalo minulý rok v květnu, měsíc po odhalení možného ruského zapojení do výbuchů ve Vrběticích.

Jak už jsme zmínili, vyšetřování skutečné příčiny poškození špicberského kabelu není stále uzavřeno. Je docela možné, že kromě konstatování, že za ním stojí člověk, se skutečnou příčinu nikdy nedozvíme. Události však vrhají světlo na rostoucí napětí a soupeření v regionu, který je čím dál důležitější. A na závislost fungování ekonomiky a společnosti na zranitelných podmořských kabelech.

Vznik tohoto článku byl podpořen grantem pro středo- a východoevropské novináře od Meridian International Center, Embassy of the United States in Paris a US Department of State.