Z Izraele přichází čím dál častěji zprávy o zhoršující se ekonomické situaci. Je izraelský hospodářský zázrak na cestě k zániku, nebo prostě směřuje k přechodu na válečnou ekonomiku? Zemí nově zmítají i odborářské nepokoje – ale rozhodne se za jejími hranicemi.
Konec izraelské ekonomiky. Prozaicky nazvaný článek ekonoma Shira Hevera otevírají výmluvná slova: „Nikdy dřív se titulky mainstreamových izraelských médií takhle nekryly se slogany hnutí za bojkot, zastavení investic a sankcí proti Izraeli.“
O té se doteď mluvilo naopak v superlativech. Vyzdvihoval se její technologický sektor, odkud vzešla nálepka „startupového národa“. V celkových číslech se mluví o ekonomickém zázraku, který má trvat už několik dekád. Kromě slov ho podporovala také čísla – izraelské statistiky dlouho ukazovaly nejlepší výsledky ze skupiny nejbohatších zemí světa sdružených v OECD.
V posledních měsících ale byznysové rubriky namísto zpráv o rekordních valuacích startupů plní předpovědi o ekonomické krizi číhající za rohem, nebo už probíhající – a její gradace může vyústit dokonce i v kolaps izraelského hospodářství.
Válka v Gaze stojí Izrael každý den kolem miliardy šekelů.
Ať už predikce přichází od kritiků státu Izrael, nebo jeho znepokojených zastánců, uvádí společného jmenovatele: válku v Gaze, kvůli níž zemi ve velkém bobtnají výdaje.
Nehledě na politické či morální hodnocení vojenské operace, během níž izraelská armáda podle střízlivých odhadů zabila přes 40 tisíc Palestinců, se predikce shodují, že je válka v Gaze extrémně drahá. Každý den stojí státní rozpočet kolem miliardy šekelů, v přepočtu až šest miliard korun.
Důvodem je kromě délky také způsob jejího vedení. Pozemní invaze do Gazy znamená, že izraelská armáda (IDF) potřebuje hodně vojáků. V důsledku rozsáhlých mobilizací pak rezervisté chybí na pracovním trhu.
Další lidé kvůli přetrvávajícím napětí na jižní i severní hranici zůstávají evakuovaní ze svých domovů. Bezprecedentní škála bombardování a destrukce zase přinášejí náklady na vojenský materiál, ať už jde o munici, či zbraně a další technologie.
Izraelská centrální banka odhaduje, že se válka potáhne až do roku 2025 a celkový účet se vyšplhá na 67 miliard dolarů. „Vedeme nejdelší a nejdražší válku v historii Izraele,“ neskrývá nákladnost krajně pravicový ministr financí Becal’el Smotrič.
Čtěte také: Nehoří jen Gaza. Západní břeh čelí největším izraelským útokům za dekády
„Dřív bojová strategie diktovala Izraeli vést krátké a rozhodné války, což se ukázalo jako efektivní,“ poukazuje na rozdíl Richard Silverstein, analytik zaměřující se na izraelský bezpečnostní aparát.
I jeho interpretace na stránkách amerického levicového magazínu Jacobin směřuje k tomu, že izraelská ekonomika si pokračování války zkrátka nemůže dovolit a zemi to dříve nebo později dostane do problémů.
Zároveň v menší míře zaznívá i protichůdná teze, která souhlasí s východiskem o nákladnosti války v Gaze, ale dochází k odlišnému závěru: Izrael si může válku dovolit. Do určité míry totiž vždy byl válečnou ekonomikou a současnému stavu se zvládne přizpůsobit.
Na válce se nešetří
„Namísto příměří dostáváme pouze pytle s mrtvolami. Dospěli jsme k závěru, že jedině naše intervence dokáže pohnout s lidmi, se kterými je třeba pohnout,“ prohlásil minulou neděli v Tel Avivu odborový předák Arnon Bar-David, když vyhlašoval generální stávku.
Jeho svaz Histadrut platí v zemi za odborového hegemona a sdružuje přes 800 tisíc pracujících. Stávka skutečně proběhla a zastavila provoz ve velké části izraelského hospodářství – byť jen na několik hodin, protože ji ukončil rozsudek soudu na popud ministra Smotriče.
Čtěte také: Netanjahu pod tlakem. Statisíce Izraelců žádají dohodu s Hamásem a příměří
Vzhledem ke krátkému průběhu nelze hovořit o ekonomických dopadech stávky. Přesto je zapojení Histadrutu důležité.
„Je to rozhodnutí, které jde proti dekádu trvajícímu smíru mezi odbory a vládnoucí stranou, ale také proti ‚apolitické linii‘, která charakterizovala vedení odborů v posledních pěti letech,“ komentuje zlom Assaf Bondy, sociolog zkoumající izraelské odbory a práci.
Odbory už sice dávno nehrají tak velkou roli jako za zlatých časů dělnického sionismu po vzniku státu Izrael, přesto jde o relevantního aktéra.
Bondy upozorňuje, že přizvání odborových svazů k jednacímu stolu zajistilo legitimitu zejména prvním kabinetům Benjamina Netanjahua po globální finanční krizi v roce 2008. V posledních letech se od nich ale začal postupně odvracet, přičemž generální stávku lze považovat za definitivní rozkol.
To může být důležité zejména vzhledem ke stávající ekonomické situaci. Jen den po stávce představil ministr financí Smotrič rozpočet na rok 2025, který kvůli válce v Gaze zavádí plošné škrty ve veřejných rozpočtech.
„Nebudeme omezovat válečné výdaje a budeme podporovat válečné úsilí, dokud nedosáhneme vítězství,“ prohlásil ministr. „Bez vítězství nebude bezpečí a bez bezpečí nebude ekonomika.“
Kvůli zastavení dříve přislíbeného zvyšování mezd pak v prvním týdnu tohoto školního roku stávkovali učitelé na veřejných středních školách. Ve druhém zářijovém týdnu se do škol s odvoláním na odpovědnost vůči státu a studentstvu vrátili, ale ve vyjednávání hodlají pokračovat, přičemž nešetří kritikou „nezodpovědného ministra financí“.
Škrty a krachy
Při pohledu na izraelskou ekonomiku jako celek ale stávky představují sice dobře viditelný, nicméně pouhý vrchol ledovce.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
