Zástupci skoro dvou set zemí vyjednávali na COP28 v Dubaji o budoucnosti planety. Poprvé v historii označili za původce klimatické změny fosilní paliva a začali řešit, kdo zaplatí přechod na čistší zdroje energie. Jaké výsledky přinesla klimatická konference v centru ropného impéria?
„Tahle dohoda znamená tu nejlepší šanci na záchranu jediné planety, kterou máme,“ pronesl tehdejší americký prezident Barrack Obama po podepsání klimatické dohody v Paříži roku 2015. Státy světa se v ní zavázaly udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod dvěma stupni Celsia.
Na letošním COPu svět poprvé zhodnotil naplňování těchto cílů. A nebyl to pěkný pohled. Aby se oteplování udrželo pod stanoveným limitem, celkový objem emisí skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry by měl dosáhnout vrcholu nejpozději do roku 2025. Od té doby by se měl začít snižovat – do roku 2030 alespoň o 43 procent.
Reklamní sdělení
„Viditelný rozdíl mezi stanovenými cíli Pařížské dohody a jejich naplňováním byl základem pro odklepnutí postupného odstupu od fosilních paliv v energetice. Nahradit by se měla ztrojnásobením energie z obnovitelných zdrojů, a to do roku 2030. To se odsouhlasilo a s tímto scénářem teď pracujeme,“ komentoval pro Voxpot Pavel Zámyslický, hlavní český vyjednavač na COP28. Do roku 2050 se pak má směřovat k úplné uhlíkové neutralitě.
Jestli něco COP28 ukázal, tak výrazné zvýšení zájmu o klimatickou změnu. Prakticky všechny strany jednání uznaly vědecký konsenzus o nutnosti udržení průměrného globálního oteplení pod 1,5 °C ve srovnání s předindustriální úrovní. Liší se ale preferované způsoby, jak toho dosáhnout. Minulý rok s odchodem od fosilních paliv souhlasilo okolo 80 zemí, nyní už je to 130.
Vedle přechodu na zelenou energii v budoucnosti se už dnes ale musí řešit škody, které zrychlující klimatická krize přinesla.
Na snaze odvrátit klimatickou změnu tak panuje obecná shoda. Podnikání konkrétních kroků ale zůstává obtížným úkolem – obzvlášť pro rozvojové země, které svou energetickou politiku často teprve rozjíždí. Pro přechod k obnovitelným zdrojům tak budou potřebovat nemalou finanční podporu od bohatších zemí.
„O snaze přejít k čisté energii promluvila například Kolumbie, která je dnes plně závislá na fosilních palivech. Bohužel jí v tom momentálně brání nedostatek financí,“ popsala pro Voxpot delegátka za Greenpeace Miriam Macurová. „Celkově byl hlas rozvojových zemí na konferenci velmi výrazný. Právě chudé země nejvíce ovlivněné klimatickou krizí jsou při snaze prosadit uhlíkovou neutralitu nejambicióznější,“ dodává.
Nejistá náplast na prohlubující se ránu
Kromě přechodu na zelenou energii v budoucnosti se už dnes ale musí řešit škody, které zrychlující klimatická krize přinesla. Státy si už na loňském COP27 odsouhlasily vznik Fondu pro financování klimatických škod a ztrát. Letos tak byla ve hře jeho forma. Zásadním výsledkem letošních jednání je, že příspěvky do fondu nebudou ve formě půjček, které by mohly státy uvrhnout do dluhové propasti. Prostředky na zmírnění dopadů klimatické změny by tak chudé země měly dostávat bezdlužně.
Jak ale určit, které země mají na příspěvky nárok? „Problematické je zde rozdělení zemí na rozvojové, které potřebují pomoc, a rozvinuté, které by měly na tuto pomoc přispět. Mezi rozvojové nyní patří třeba i Čína nebo některé arabské země, které by z logiky věci měly do fondu spíš přispívat,“ komentuje Zámyslický. „Podmínky se tak budou muset ještě projednávat, aby šly vybrané peníze opravdu tam, kde jsou potřeba.“
Suma potřebná v tomto fondu se přitom bude dál zvětšovat – dokud se budou v důsledku klimatických změn rozšiřovat pouště, dokud budou přibývat nečekaná sucha či povodně a dokud budou existovat státy, které by mohla úplně pohltit zvyšující se hladina oceánů.
Tyto a nespočet dalších důsledků globálního oteplování dopadá především na nejchudší státy. To na konferenci zdůrazňoval například blok afrických zemí, který upozorňoval na fakt, že ačkoliv jako kontinent přispěli ke klimatické krizi nejméně, její důsledky na ně dopadají nejtvrději.
Nejsilnější stát? Fosilní lobby
Pro vyjednávání o klimatické krizi by se jistě našla i lepší místa než Dubaj vzrostlá na bedrech fosilního průmyslu. Ať už šlo o záměr organizátorů, nebo o pouhou ironii osudu, konference se zde zúčastnilo nejvíce delegátů fosilního lobby v historii – 2500. „Kdyby se brali jako jednotná skupina, měli by tu po hostitelské zemi a Brazílii třetí největší delegaci,“ komentuje Macurová.
Právě vliv těchto skupin má pravděpodobně na svědomí mnoho slepých míst ve finální dohodě. „Konečný dokument nechává až moc prostoru pro falešná řešení, třeba pro přechodná paliva, kterými může být třeba i zemní plyn,“ vysvětluje dál Macurová.
I do finální deklarace se tak namísto jasného konce dostala diplomatická formulace o „postupném přechodu“ (transition away) od fosilních palic. To dráždí mnoho aktivistů, kteří do Spojených arabských emirátů přijeli protestovat a vytvořili tak největší demonstraci v historii klimatických konferencí. „Odsouhlasený postupný přechod je sice dobrým signálem odchodu od fosilních paliv, ale čas pouhé signalizace už je dávno za námi,“ komentovala pro Guardian klimatická aktivistka Drue Slatter své pocity ze závěrečného textu.
COP v Česku?
Na to, jak probíhá proces samotného vyjednávání a zda během něj vůbec lze tvořit velká a jednoznačná rozhodnutí, se Voxpot zeptal hlavního českého vyjednavače na letošní konferenci Pavla Zámyslického.
„Závěry COPu nejsou otázkou jen samotné konference, ale předchází jim celoroční příprava. Už v červnu se na dva týdny sešli všichni vyjednavači, aby prodiskutovali a přichystali veškeré texty. První dva dny konference k textům zasedli i lídři zúčastněných zemí a vydali k tomu své postoje,“ popisuje Zámyslický.
Příští rok povede COP Ázerbájdžán, přestože je sám existenčně spojený s fosilními palivy.
Během tohoto dvoutýdenního summitu byla letos cítit především nepřítomnost některých lídrů – například prezidentů USA Joea Bidena nebo Si Ťin-pchinga.
„Zbytek konference je pak hlavně o hledání kompromisů mezi experty. A nakonec se zapojí i ministři, na kterých je, aby potřebných kompromisů dosáhli. Velmi důležitou roli zde hraje předsednictví COPu, protože řídí celý průchod jednání a klade důraz na finální výsledek,“ dodává Zámyslický.
V příštím roce, tedy na COP29, povede tento proces Ázerbájdžán. I tento stát je přitom existenčně spojený s fosilními palivy, které tvoří polovinu jeho HDP a 92 procent exportu. Jak se tedy dospělo zrovna k němu?
Čtěte také: 6 pohledů na klimatickou spravedlnost: Od environmentalisty z Nigérie až po ministra životního prostředí
V pořadatelství se pravidelně střídají státy šesti regionálních skupin – Afrika, Asie, východní Evropa, Latinská Amerika a Karibik, západní Evropa a nezařazené země. Příští rok vychází řada na země východní Evropy, a jednou z možností tedy bylo i Česko.
„Jedním z důvodů, proč Česko nakonec nebude hostit COP29, byly finance potřebné pro tuto obrovskou akci. Druhý důvod byl politický. Rusko totiž předem avizovalo, že bude blokovat všechny země EU. Ázerbájdžán tak zůstal jako jediný bezkonfliktní kandidát,“ vysvětluje Zámyslický.
Po něm převezme pořadatelství nejspíše Brazílie, jež se k otázce ekologie staví poslední dobou vesměs zodpovědně. Za letošní rok snížila odlesňování téměř na polovinu, na Amazonský prales i přesto dopadla extrémní sucha.
Ať už se budou klimatické konference odehrávat kdekoliv, dvě otázky se nad nimi budou vznášet dál. Kolik jednání bude ještě potřeba, než se dohodneme o konečném odstupu od fosilních paliv? A máme vůbec na taková jednání ještě čas?
