Před Braniborskou bránou v Berlíně se na konci února sešli lidé na podporu ukončení války na východě Evropy. Přesněji řečeno na demonstraci proti dalšímu posílání zbraní na Ukrajinu a za zahájení mírových jednání s Ruskem. Kdo je německá levicová politička Sahra Wagenknecht, která protesty svolala, a jak zní její Manifest míru?
Ve videu, které sloužilo jako pozvánka na únorovou demonstraci v Berlíně, Sahra Wagenknecht spolu s o něco starší německou feministickou ikonou Alicí Schwarz vysvětlují své pohnutky ke vzniku jejich Manifestu míru. „Jsme obě toho názoru, že musí konečně nastat konec umírání a ničení na Ukrajině, a toho lze dosáhnout jen tím, že se vyjednává, a ne tím, že se posílá ještě víc zbraní.“
Prvotní přátelské úsměvy pak v samotném textu manifestu nahradí výčet obav, které s nimi v kontextu války na Ukrajině jistě sdílí nejeden občan evropského kontinentu. Ze směřování protiválečných argumentů je cítit strach z hrozby atomové nebo třetí světové války. Nicméně receptem na ni by podle Wagenknecht a Schwarz mělo být politické vyjednávání. Jejich deklarace obsahuje i apel německým politikům: „Je načase, abyste nám konečně naslouchali!“
„Not our war“
Manifest jako celek se zdá trochu vágní – opírá se o jedno expertní tvrzení, když parafrázuje amerického generála Milleyho, že válka na Ukrajině skončí jednoho dne u jednacího stolu. Nedlouhý text požaduje ukončení válčení a prohlašuje, že stejného názoru je polovina německého obyvatelstva.
Sahra Wagenknecht je dnes ve své straně polarizujícím elementem, který se vydává často proti stranické linii.
K dnešnímu dni podepsalo online petici přes 750 tisíc lidí. A i když někteří své podpisy později stáhli, stejně si tento manifest dvojice svéhlavých političek uzmul kus pozornosti a veřejného prostoru. Byl také notně kritizován. Ukončení války v tomto momentu by totiž znamenalo uznání územních zisků Ruska, které stojí na porušení mezinárodního práva.
Na demonstraci „za mír“ přišlo v Berlíně 25. února, jen den po výročí začátku ruské invaze na Ukrajinu, na 13 tisíc lidí, jak informovala německá tisková agentura DPA s odvoláním na sdělení policie. Organizátoři akce hovořili ale až o 50 tisíc lidí. S odstupem jednoho měsíce se tedy zdá tvrzení o polovině německého národa více než nadnesené. To ale nic nemění na tom, že podobná setkání ilustrují atmosféru, náladu a reakci obyvatel na aktivní německou vojenskou pomoc válčící Ukrajině. Na plakátech, které demonstranti drželi, se dal zahlédnout i nápis „Not our war“.
Raději vlastní cestou
Sahra Wagenknecht je od roku 2009 poslankyní německého Bundestagu (Spolkový sněm), do kterého byla nominovaná za svoji domovskou stranu Die Linke (Levice). Solitérně vystupující politička je nicméně na cestě se z Die Linke odtrhnout a možná si založit vlastní hnutí. Letos v březnu veřejně dala vědět, že v dalších volbách do Bundestagu v roce 2025 už za tuto stranu kandidovat nehodlá.
Sahra Wagenknecht řeční v Bundestagu, duben 2022 / Foto: Shutterstock
Třiapadesátiletá politička vyrůstala jako dcera německé matky a íránského otce ve východním Berlíně a od poměrně mladého věku se politicky angažovala. Nejprve u PDS (demokratičtí socialisté), ze které se v roce 2007 sloučením s jinou stranou stala nynější „Die Linke“. Wagenknecht byla v letech 2015–2019 předsedkyní jejího poslaneckého klubu, nyní je řadovou poslankyní.
Čtěte také: Tvrdé potrestání Ruska? Vinu nese i NATO, je přesvědčena skoro polovina Němců
Poté, co začala žít s bývalým ministrem financí a zakladatelem Die Linke Oskarem Lafontainem, vydala knihu Freiheit statt Kapitalismus (Svoboda místo kapitalismu, 2011). V roce 2014 se vzali. Lafontain už z aktivní politiky odešel, ale v letech 1998–1999 byl například spolkovým ministrem financí ve vládě Gerharda Schrödera. Ten platí za velkého přítele ruského prezidenta Putina.
Sahra Wagenknecht se svým manželem Oskarem Lafontainem na stranickém mítinku, 2017
Levicová talk-show královna
Wagenknecht je dnes ve své straně polarizujícím elementem, který se vydává často proti stranické linii. V roce 2018 například založila vlastní organizaci Aufstehen (Vstaňte), která měla zastřešit další levicové iniciativy. Nadále je však považována za osobu s velkým vlivem, neboť je to díky svým častým veřejným vystoupením právě ona, kdo je vnímán jako tvář Die Linke.
Kontroverzní poslankyně provozuje vlastní YouTube kanál s půlmilionem sledujících. Platí za nejznámější levicovou političku, nejen strany Die Linke, ale možná celého Německa. Tamní noviny o ní s nadsázkou píšou jako o „levicové talk-show královně“ a poznamenávají, že se někdy o Sahře Wagenknecht mluví více než o kancléři Scholzovi. Nezáleží ani tak na tom, jaké názory prezentuje, protože se postupem času neprokázaly ani jako konzistentní, natož držící nějakou logickou linku. To, co všechna její veřejná vystoupení a stanovisky spojuje, je vysoká schopnost u jakéhokoliv tématu polarizovat.
Rétoricky schopná politička si umí uzmout svou minutu slávy téměř na jakémkoli tématu. Namátkou jen několik jejích vyjádření. V roce 2016 hovořila o „limitech ochoty obyvatelstva přijímat uprchlíky“ vzhledem k jejich velkému počtu. Během covidové pandemie se dostala na titulní stránky novin, když se na rozdíl od mnoha svých stranických kolegů vyslovila proti povinnému očkování. V době, kdy počet infekcí prudce rostl a nemocnice byly přetížené, se prý měli očkovat jen starší lidé a rizikové skupiny. Všichni ostatní by měli mít možnost se sami rozhodnout. Tímto výrokem byla opakovaně přirovnávána k Alternativě pro Německo a posléze jí bylo poprvé doporučeno, aby ze strany odešla.
Die Linke má pro ruské oficiální postoje hodně pochopení, vykazuje vysokou nedůvěru k politice USA a jen velmi málo respektu k zájmům Ukrajiny.
V loňském roce v pořadu Hart aber Fair (Tvrdě, ale spravedlivě) se Wagenknecht snažila relativizovat znásilňování ruskými vojáky v Buče tím, že se Ukrajina také dopouštěla válečných zločinů. Nutno dodat, že levicoví politici v Německu obecně, a zvlášť Wagenknecht, jsou zváni do politických debat jako jakási protiváha k diskusím o Ukrajině. Někteří členové Levice zastávají velmi proruské názory a Putinovu politiku vehementně hájí, jiní jsou vůči Kremlu mnohem kritičtější. Vztah k Rusku tuto stranu rozděluje.
Obecně má ale Die Linke pro ruské oficiální postoje hodně pochopení, vykazuje vysokou nedůvěru k politice USA a jen velmi málo respektu k zájmům samotné Ukrajiny. V tomto světle dává smysl vyjádření Wagenknecht z demonstrací „Za mír“, kdy na pódiu prohlásila: „Podle všech zpráv o pokusech o vyjednávání mezi Ruskem a Ukrajinou je třeba říci: zřejmě tehdy neselhaly kvůli ruské straně.“ Údajně by se Rusko a Ukrajina bývaly během rozhovorů na jaře 2022 mohly dohodnout alespoň na příměří. „Tehdy jednání ztroskotala, protože Západ zablokoval jejich průběh,“ hlásí Wagenkecht.
Čtěte také: Princův puč týden poté: císařův kuchař, dvorní astrologové i policista z protiextrémistického
Zcela podle hesla, že pozornost si získávají ti, kteří jdou neustále proti proudu, se jí stále daří vzbuzovat zájem médií. Například ruská novinářka Marina Ovsjannikova, známá díky svému protestnímu vystoupení na ruském Prvním kanále, v rozhovoru pro Spiegel TV Sahru Wagenknecht označila jako v Kremlu velmi oblíbenou evropskou političku, na kterou je vždy „spoleh“. I proto se od Wagenknecht někteří spolustraníci z Die Linke odvracejí, či přímo distancují.
Je třeba ovšem dodat, že se ale samotná strana, jejíž procentuální úspěch ve volbách do Spolkového sněmu v roce 2017 zaznamenal 9,2 %, vždy vyjadřovala víceméně odmítavě k vojenským intervencím. Kritizovala třeba zapojení Německa do války v Iráku a v Afghánistánu a požadovala vystoupení země z NATO.
Když se slije extrém s opačným extrémem
„Německá levicová politička Sahra Wagenknecht usoudila, že cesta k voličům vede skrze následování národoveckého diskursu, který si zpravidla spojujeme spíše s pravicí,“ napsal v roce 2018 na Alarmu Tomáš Schejbal a platit by to mohlo i v roce 2023. A to je zřejmě to hlavní vysvětlení, které musíme mít na zřeteli, když se budeme zabývat osobností Sahry Wagenknecht a jejím současným proklamovaným pacifismem.
Pokud si Wagenknecht založí vlastní stranu, jak se v německých i rakouských médiích spekuluje, svou původní stranu výrazně oslabí.
Němečtí komentátoři připisují Sahře Wagenknecht chytré rozeznání a využití skepse Němců k distribuci těžkých zbraní do válečného konfliktu, který sužuje Ukrajinu. A právě zde vznikají styčné body i s krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD), která se nijak netají svým odporem k německé vojenské podpoře Ukrajiny. Svými proklamacemi tak politička oslovuje jak levicové, tak krajně pravicové voliče. Onen německý odpor k posílání zbraní na Ukrajinu může Sahra Wagenknecht využít i pro sebe a své další politické směřování.
Nejenže se mluví o rozdělení Levice pod vlivem příliš silného individualismu Wagenknecht, jež systematicky odbočuje ze společného stranického diskurzu, ale jedná se taky o otázku dalšího politického přežití strany. Pokud se Sahra Wagenknecht odštěpí a založí vlastní stranu, jak se v německých i rakouských médiích spekuluje, svou původní stranu výrazně oslabí. Přitom však není automaticky jasné, že strana vzniklá pomocí kultu a charismatu její osobnosti bude mít k dispozici dostatek lidí ochotných pracovat v regionálních organizacích. Ty by totiž musely mít funkční kolektivy ve všech 16 spolkových zemích.
Možná to je ten důvod, proč Sahra Wagenknecht stále s odchodem ze strany vyčkává, ačkoliv už k němu byla několikrát svými spolustraníky vyzvána. Její ochod by ale ve výsledku zmenšil šance dostat se do parlamentu jak jí samotné, tak právě o svou nejvýraznější tvář se opírající Die Linke. A tím by ve výsledku tratila celá německá politická levice.
Ať už se Sahra Wagenknecht bude snažit dohrát svůj sólo part do konce a vydá se z Die Linke po vlastní ose, nebo se pokusí urovnat spory a zůstane dál za Die Linke aktivní v Bundestagu, její aktivity v rámci „Manifestu míru“ vysílají jasný vzkaz. Že více než hledání řešení ruské války na Ukrajině ji zajímá budování pozice právě pro svůj vlastní politický boj. A pátrá po skulinách, v nichž je ještě možné najít a zmobilizovat nové voliče.
Sahra Wagenknecht ale může při shánění politických bodů sehrát ne nepodstatný part v moderování veřejné diskuse, když spojí nejen názorové extrémy – zprava i zleva –, ale dá prostor i pochybám německých občanů.
