Čínský generální tajemník má vyklizenou cestu k třetímu funkčnímu období. Nebude pro něj jednoduché: zemi stále více trápí hospodářské problémy, nerovnost, rigidní boj s pandemií i ztráta přízně Západu.
Setkání čínských komunistických špiček nepůsobí pro neznalé pozorovatele zrovna jako strhující událost. Nebaví se ostatně ani sami účastníci. Tříapůlhodinový projev generálního tajemníka Ústředního výboru Si Ťin-pchinga na posledním sjezdu v roce 2017 unavil jeho tehdy 91letitého předchůdce Ťiang Ce-mina natolik, že střídavě neskrytě zíval a kontroloval hodinky. Přesto však dvacátý sjezd Komunistické strany Číny, který začne v Pekingu v neděli 16. října, poskytuje vzácnou možnost nahlédnout do vrcholné politiky nejlidnatější země.
Nejviditelnější událostí je vždy volba nového vedení klíčových stranických orgánů. Ze sjezdu vyjde nový Ústřední výbor, který posléze na svém prvním plenárním zasedání dále zvolí nejvyšší stranické orgány, včetně generálního tajemníka.
Triumfalistická rétorika je v mnohém v rozporu se skutečným stavem Číny. Především za poslední rok se střetlo vícero krizí, které na Peking vyvolávají bezprecedentní tlak.
Nejvyšší stupně žebříčku čínské politiky fungují jako černá skříňka a přesná forma volby vedení není známa. Téměř 2300 delegátů, pečlivě vybraných na základě kvality jejich „politického charakteru“, bude ale nejspíše jenom herci v zinscenovaném, předem dohodnutém divadlu.
Přepisování nepsaných pravidel
Analytici se v předchozích dekádách mohli ve větší či menší míře spolehnout na určité obecné vzorce napovídající o šanci jednotlivých kandidátů na postup do nejvyšších pater stranické politiky. Zdali však budou dodrženy i letos, zůstává otázkou.
Příkladem je nepsané pravidlo „7 nahoru, 8 dolů“, které platí od sjezdu v roce 2002. Na jeho základě mohou být do Politbyra a Stálého výboru Politbyra zvoleni nebo znovuzvoleni pouze kandidáti, kterým je v čase konání sjezdu nanejvýš 67 let. Pokud je kandidát starší 68 let, je to pro něj ve vedoucích stranických orgánech automaticky konečná.
Čtěte také: Čína se mění, Si Ťin-pching zůstává: Co očekávat od nedělního sjezdu největší komunistické strany světa?
Generálnímu tajemníkovi Simu bylo letos 69 let – na něj se však toto neformální pravidlo nevztahuje. Na místě je však otázka, jestli bude tato hranice dodržena pro jeho „kolegy“. Podobné debaty už byly na stole i na posledním sjezdu před pěti lety, nakonec však všechno proběhlo podle zvyklostí. Pokud by tomu tak bylo i tentokrát, ze sedmičlenného Stálého výboru Politbyra by museli odstoupit dva současní členové.
Si by však mohl prosadit nižší věkový limit, aby do vedoucího stranického orgánu dosadil své chráněnce a přiměl domnělé rivaly k odchodu do předčasného důchodu. Potenciální obětí by se mohl stát premiér Li Kche-čchiang, jenž je často považován za představitele konkurenční frakce uvnitř strany a reprezentuje liberálnější pohled na ekonomické otázky.
Nehledě na personální obsazení je téměř jisté, že Si poruší vícero norem. Během své desetileté vlády dokázal ztotožnit svoji osobu s režimem a s vedoucí ideologií do takové míry, že je jeho odchod do důchodu nemyslitelný. Stranickou historii nechal přepsat tak, aby mu přičítala zásluhy porovnatelné minimálně se zakladatelem komunistického režimu Mao Ce-tungem. Uvnitř komunistické strany Si s pomocí protikorupční kampaně a šikovné mocenské politiky umlčel jakékoliv náznaky opozice. Podle zvyklosti si měl Si vybrat svého nástupce už před pěti lety, k tomu však nedošlo a nevypadá to, že by se tak mělo stát na letošním sjezdu. Žezlo v čele strany Si prakticky nemá komu odevzdat a téměř s jistotou naruší praxi střídaní vládnoucích generací po deseti letech u moci. Není vyloučeno, že Si u moci zůstane nejenom dalších pět let, ale až do své smrti, ať už bude jeho formální post jakýkoliv.
Si tak uštědřuje rány postupně budovaným omezením politické moci v Číně, která na sebe strana samotná uvalila po katastrofálních excesech Mao Ce-tunga. Ukazuje se, jak pomíjivé jsou limity, které nevycházejí z ústavního řádu, nýbrž jen z dohod uvnitř státostrany.
Možné je i to, že Si si po vzoru Maa prosadí do ideologického kánonu stranické ústavy kodifikaci „Si Ťin-pchingova myšlení o socialismu s čínskými rysy v nové éře“. Nehledě na desítky traktátů o významu Si Ťin-pchingovy ideologie, které pravidelně chrlí propagandistické orgány, je skutečným obsahem Siho myšlení především důraz na stranickou kontrolu nad všemi aspekty společenského, ekonomického a politického života. Tedy centralizované vedení pod nim samotným jako „jádrem“.
Vysvědčení nové éry
Politické divadlo v Pekingu se však nebude točit jen kolem výměn a nevýměn mocenských špiček. Vedení strany bude také bilancovat vývoj posledních let a nastolovat budoucí kurz.
Čínská domácí propaganda v souvislosti se Si Ťin-pchingem často používá metaforu kormidelníka, který v rozbouřených vodách vede velkou čínskou loď směrem ke světlejším zítřkům. Ve své zprávě k delegátům sjezdu bude Si Ťin-pching nepochybně tvrdit, že svou roli zvládl dobře, a kormidlo proto zatím nikomu přenechávat nebude.
Období vlády Si Ťin-pchinga od roku 2012 stranická propaganda pokřtila jako „novou éru“, ve které čínský socializmus dosáhl nevídaných úspěchů. Propaganda vyzdvihuje vymýcení extrémní chudoby, posílení čínské prestiže a moci na mezinárodním poli a také – z čínského pohledu – úspěšný boj proti pandemii. Ve všech oblastech propaganda zdůrazňuje osobní roli Siho při nastavování a zavádění politického programu.
Zároveň lze předpokládat, že se čínské vedení bude stále víc opírat o záruku toho, že zemi zajistí „velikost“ a pevné místo v centru mezinárodního řádu.
Triumfalistická rétorika o úspěších Siho vedení je ale v mnohém v rozporu se skutečným stavem Číny. Především za poslední rok se střetlo vícero krizí, které na Peking vyvolávají bezprecedentní tlak. Ekonomika výrazně zakopla a čelí dlouho očekávané krizi v realitním sektoru, jenž byl doposud motorem čínského hospodářství a jeho konzistentně dramatického růstu, který od roku 1989 dosahuje průměrně 9 procent ročně. Místní vlády jsou odstřihnuty od klíčového zdroje financování v podobě prodeje půdy developerům a ocitají se v náročné situaci. Tu tentokrát nevyřeší masivní ekonomický stimulus.
Vše navíc zhoršují rigidní protipandemická opatření, která se stala zlatým teletem čínské politiky a udělala z Číny absurdní světový unikát. I když mnozí vzhlížejí ke sjezdu jako možnému bodu zvratu v čínském přístupu k covidu, takové úvahy jsou unáhlené. Peking by pouze těžko zvládl vysvětlit nevyhnutelnou vlnu úmrtí po uvolnění politiky, jelikož už několik let přesvědčuje čínské obyvatelstvo o nadřazenosti svého přístupu, stavícího „lidský život nade vše“.
Čtěte také: Čínská armáda je na nohou a cvičí kolem Tchaj-wanu. O jaké vojsko jde?
Čína navíc čelí komplikované mezinárodní situaci, do které se z velké části dostala vlastní vinou. Systematické porušování lidských práv v Sin-ťiangu, rozprášení zbytků čínské občanské společnosti, udušení hongkongské autonomie nebo vojenské provokace v tchajwanské úžině připravily Čínu o někdejší přízeň mnohých západních zemí. Ty dnes stále víc vnímají Čínu jako bezpečnostní hrozbu, ne pouze jako ekonomické eldorádo. Washington otevřeně následuje strategii, která má za cíl zamezit Číně dosáhnutí jejích mocenských a ekonomicko-technologických ambicí. I evropské země přehodnocují svou závislost na Číně a kladou stále větší důraz na bezpečnostní rizika. Navíc se zdá, že Čína se svou neochotou odstřihnout se od Ruska po invazi na Ukrajinu přivázala ke geopolitické zombii.
Svět samozřejmě není pouze Západ a v zemích globálního jihu je čínská diplomacie mnohem úspěšnější. Přístup k západním trhům a technologiím je však pro Čínu stále klíčový a v krátkodobém horizontu v mnohém nenahraditelný.
Hledání nového zdroje legitimity
Před čínskými lídry tedy stojí nemalé množství výzev. Komunistická strana uzavřela s čínským obyvatelstvem, především s bujně rostoucí střední třídou, nepsanou dohodu: toleranci svého pokračujícího politického monopolu vyměnila za záruku ekonomického blahobytu. Růst však nemohl pokračovat donekonečna a zdá se, že čínskou ekonomiku konečně doběhly dlouho se nabalující problémy. To zdaleka neznamená, že Čínu čeká náhlý rozvrat. Katastrofické scénáře týkající se Číny se už nespočetněkrát ukázaly jako neopodstatněné a čínská státostrana dlouhodobě ukazuje schopnost adaptace. Na místě je však nastolení nového modelu.
Čtěte také: Čína odstartovala na Měsíc: Jak totalitní moc získává náskok ve vesmíru
Jaká bude odpověď Pekingu? Možnou cestou je změna dominantního legitimizačního narativu na ten o „společné prosperitě“. Tento slogan se objevil na začátku roku 2021 a měl značit nový důraz na redistribuci bohatství v čínské ekonomice, charakterizované výraznou nerovností mezi společenskými třídami. Nejviditelnějším krokem kampaně byl zatím nepříliš promyšlený zátah proti soukromým technologickým gigantům, od Alibaby až po Meituan, kteří čelili obrovským pokutám a novým regulacím. Obavy z negativních dopadů na zranitelnou čínskou ekonomiku nakonec Peking přinutily odstavit kampaň na vedlejší kolej. Indicie však naznačují, že „společná prosperita“ se znovu objeví na nadcházejícím sjezdu jako klíčový motiv socioekonomického programu na dalších pět let.
Taková politiky by v praxi nutně znamenala politicky nákladné změny zahrnující daňové reformy či přenastavení celého sociálního systému směrem k většímu přerozdělování. Zároveň však Pekingu nabízí příležitost vyrovnat se se zpomalujícím ekonomickým růstem prostřednictvím změny cílů sociální a ekonomické politiky. Bude zajímavé sledovat, jestli Si vsadí právě na tuto kartu.
Zároveň lze předpokládat, že se čínské vedení bude stále víc opírat o záruku toho, že zemi zajistí „velikost“ a pevné místo v centru mezinárodního řádu. Stranická propaganda pro to už připravuje půdu, když popisuje historickou roli klíčových čínských vůdců. Zatímco Mao Ce-tung postavil Čínu na nohy a Teng Siao-pching byl strůjcem čínského ekonomického zázraku, Siho role je z Číny udělat supervelmoc.
Čínští lídři stále věří, že obecné historické trendy hrají v prospěch Číny. Na cestě k dosažení „velkého obrození čínského národa“ sice bude čínské obyvatelstvo muset překonat i strasti včetně horší ekonomické situace, na konci na ně však čeká historický návrat Číny do centra světového dění. Logicky se pak nabízí, že země bude nadále potřebovat silnou ruku u kormidla, aby tuto nelehkou cestu ustála. Si chce ukázat, že je v této roli nenahraditelný.
Siho lpění na moci ale zároveň představuje pro čínský režim a jeho přežití nemalá rizika. I když dnes nejsou vidět prakticky ani náznaky relevantní vnitrostranické opozice, se stále palčivějšími problémy se můžou postupně začít ozývat i kritické hlasy. A to především v situaci, kdy stále větší koncentrace moci v rukách současného tajemníka povede k zásadním přešlapům. S tím má totiž Čína v moderní historii bohaté zkušenosti.
Článek vznikl ve spolupráci s týmem čínských projektů Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
