Neoscarový příběh Schindlerovy továrny. Jak zánik slavné textilky obrátil naruby život jedné obce

Rána v Brněnci jsou klidná. Ne že by nikdo nikam nespěchal, jen vás překvapí, že i když se opravdu snažíte, potkat někoho v ulicích Schindlerem proslavené obce je dnes docela oříšek. Možná je to podzimem, možná prostředkem týdne a možná tím, že velká část místních už odjela za prací.

Vstali brzo, ještě za tmy. Venku svítily pouliční lampy a okolní louky pokrývala hustá přízemní mlha. Když nasedali do vlaků a autobusů, ve vzduchu bylo cítit blížící se zimu. Možná se jim do práce nechtělo a možná si už zvykli.

Zeptáte-li se místních, co lidi v obci nejvíc tíží, odpovědi budou zřejmě dvě. Ruiny bývalé továrny Löw-Beerů a nezaměstnanost. Není tomu tak dávno, kdy bylo ještě všechno jinak. Před pár lety byl Brněnec na počet obyvatel jednou z nejprůmyslovějších malých obcí v republice. Tkaniny odsud putovaly do celého světa.

Brána, kterou přišli Židé

„Tak takhle to teď vypadá,“ říká zarmouceně šestaosmdesátiletý muž. Na sobě má hnědé manšestrové kalhoty, modrou bundu, tmavý svetr a pod ním úhledně vyžehlenou bílou košili s jemnými bleděmodrými proužky. Před slunečními paprsky chrání své oči šedou čepicí se stínítkem. Žádným snapbackem ani truckerem, ale zachovalou kšiltkou.

Ještě před pár minutami měl namířeno k doktorovi. Ale před čekárnou byla taková fronta, že by se dnes na řadu zřejmě nedostal. Teď ho ze tří stran obklopují ruiny, rozbitá továrenská okna a cihly trčící ze zničených budov bývalé textilky.

Za zády má opuštěnou příjezdovou cestu. Tu, stejně jako celou továrnu, zná Petr Henzl možná líp než svoje boty. V průběhu vojny ve fabrice pracoval jeho otec, později – po dobu pěti let – také on sám, poté areálem provázel zahraniční návštěvníky. A těch teda bylo.

Není se čemu divit. Pojem Schindlerovy továrny zná v širokém okolí každý. A nejen tam. Do povědomí lidí se Oskar Schindler, německý podnikatel ze Svitav, dostal díky Stevenovi Spielbergovi. Ten jeho příběh v roce 1993 zfilmoval a získal za něj sedm Oscarů. Dle místních se ale snímek od reality liší. To už je ale o něčem jiném.

Vidíte tam ten vchod? Tudy chodil Schindler do své kanceláře. Vpravo byly kanceláře techniků. A vidíte tamtu bránu? Tou branou přišli Židé,“ povídá hlubokým a klidným hlasem, zatímco jednou rukou ukazuje na velká rezavá vrata. Podle jejich vzhledu je zřejmé, že je už dlouho nikdo neotevřel.

Z okna budovy, kde měl Schindler svou administrativu a na kterou navazují vrata, mezitím vylézá muž. Na zádech si nese černo-oranžový batoh. Oblečenou má tmavou bundu, modré rifle a velké boty. Do tváře mu není nevidět. Hlavu má sklopenou k zemi a zahalenou černou kapucí. Henzla muž nijak nepřekvapuje. Jako by ho už nepřekvapilo nic, co se kolem fabriky děje.

Lidé, kteří na důchod ještě nárok neměli, se buď odstěhovali, nebo začali jezdit za prací do širokého okolí. Teď jsou na cestách i přes dvě hodiny denně.

Za prací i přes dvě hodiny

Továrna v Brněnci má dlouhou historii. Ve svých nejlepších letech zaměstnávala až 1200 lidí. Řidiči svážecích autobusů se pro ně ráno museli otáčet i dvakrát.

Od 19. století zde rodina Löw-Beerových vedla prádelnu a barevnu. Ke konci druhé světové války se fabrika stala pobočkou koncentračního tábora Gross Rosen a více než tisícovka Židů z Krakova v ní vyráběla munici. Díky Oskarovi Schindlerovi tak pravděpodobně unikli smrti.

Po válce továrnu přebrali bratři Hoffmanové s firmou na látky a klobouky. Fungovala ještě dlouho. Po roce 1989 tady vyráběla textil společnost s názvem Vitka Brněnec. Ta se ale po patnácti letech dostala do insolvence a závod koupila firma Bustrex, která fabriku přejmenovala na Vitka Textiles.

S každým novým majitelem přišli i změny. Nejčastěji se měnil počet zaměstnanců. Někdy lidi nabírali, jindy propouštěli.

Psal se rok 2009. Květen. Byl začátek měsíce. Na mnoha místech byly třešně ještě rozkvetlé, když trafiky napříč republikou zaplavily noviny s nemalými titulky: Textilka Vitka neplatí mzdy a je v insolvenci, Firma dluží lidem za mzdy, Vitka Textiles dluží mzdy, Vitka nevyplácí mzdy…

Bylo to jako předzvěst. Zanedlouho továrna zavřela své brány už definitivně. Někteří byli smutní, jiní naštvaní. Našli se i tací, kteří brečeli. „Problém byl v tom, že mnozí nedostali za několik posledních měsíců plat. Naše neteř nedostala výplatu sedm měsíců. Museli to s manželem překonat s úsporami,“ říká Henzl.

Po uzavření fabriky si lidé museli hledat práci v okolních obcích i větších městech. Dojíždění bylo pro mnohé překážkou. „Hodně lidí šlo raději do předčasného důchodu, než aby dojížděli za prací daleko. Stejně tak i naše neteř, a to i když věděla, že se tím její důchod sníží,“ povídá Henzl.

Ti, co na důchod ještě nárok neměli, se buď odstěhovali, nebo začali jezdit za prací do širokého okolí. „Teď jsou na cestách i přes dvě hodiny denně. Byla to pro všechny obrovská změna,“ popisuje muž.

Sport, kultura i zájezdy

Bývalý zaměstnanec továrny žije se svojí manželkou na kraji Brněnce, necelých pět minut autem od areálu Vitky. Cesta sluncem prosvětleným údolím je krátká a v malé bledozelené Škodě utíká ještě rychleji. Jejich dvoupatrový dům hraničící s lesem působí již z dálky útulně. Bílá omítka, červené okapy a okna zdobená ručně šitými bílými závěsy.

Brněnec byl v minulosti poměrně velké průmyslové centrum. Sjížděli se tu lidé z celého okolí. „Fabrika tvořila komunitu, nechyběly ani sport, kultura, a jezdili jsme i na zájezdy. Bylo to tady na daleko vyšší úrovni,“ rozpovídá se muž. Sedí v kuchyni. Za zády má hnědou kuchyňskou linku, bílý sporák a průchod do obrazy vyzdobeného obýváku. Před sebou několik knih o Schindlerovi a výstřižky z novin.

Henzl v prostorném domě žije se svou manželkou. Svoji jsou již dvaašedesát let.

„Je to tady špatný. Vždy, když jdu kolem fabriky, chce se mi brečet. Je strašné, co z ní udělali,“ doplní ho žena. I ona v továrně pracovala. Své místo našla ve vyšívárně a vzpomíná na to dodnes.

Čtěte také: Pod bičem algoritmu: Jak Amazon řídí své zaměstnance

„Dělalo se tam krásně. Žili jsme v poklidu, měli přátelské vztahy, ale i poctivě pracovali. Jednou jsem ve vyšívárně dokonce smažila bramboráky, a když přišel ředitel, řekl: Tady je ale vůně! Načež jsem mu podala talířek. To by se teď nikde nestalo,“ povídá o období, kdy byla továrna pod věděním komunistů.

Žena kolem zbořeniště už dnes chodit nechce, ale nemá na vybranou. Po cestě z domu do centra obce by se areálu fabriky vyhnula jen velkou oklikou.

Všichni, i ti, kteří do bývalé továrny nastoupili hned po škole, dnes musejí žít ve stínu jejích ruin. „Na jedné straně tu máme krásné silnice, chodníky, moderní hasičárnu. Co je to ale platný, když je všude takový bordel?“ ptá se Henzl, ale na odpověď nečeká. „Fabrika zarůstá keři a to dělá lidem zle. Jsme z toho nešťastní a deprimovaní,“ pokračuje nešťastně.

Podle Henzla měl zánik továrny dopad i na místní komunitu. Lidé se odcizili. Svou roli v tom hraje i změna ve způsobu života. „Jsem rád, že tady už dlouho nebudu. Nevím, kolik času mi zbývá, ale nechci se dožít toho, až někdy půjdu na úřad a otevře mi robot. Lidé si především na vesnici byli zvyklí pomáhat. Teď se oddělují, protože jeden druhého nepotřebuje,“ povzdychne si, zatímco hledí na jeden ze starých ústřižků z novin. Je v něm článek o nedalekých židovských hrobech.

„Propast mezi chudými a bohatšími pořád roste. Tenhle způsob života sice přináší rozvoj, lidé jsou vybičování k neustálému pokroku, ale na druhé straně úplně rozbíjí lidské vztahy a ničí přírodu,“ dodává na závěr.

Do Letovic, Svitav i do Brna

Je krátce před dvanáctou a vzduchem se odněkud line vůně oběda. V obci je pořád poměrně klid, člověk už ale nemusí mít tak velké štěstí, aby na ulici někoho potkal. Poblíž nové hasičské zbrojnice se rozléhá dětský smích a povzbuzující výkřiky. Ze zbrojnice ale nejdou, nýbrž z nedalekého antukového hřiště. Zatímco dvě hrstky dětí hrají za budovou školy házenou, v sousedící mateřské škole vyřezávají děti s vychovatelkami dýně.

Dle jedné z nich se v Brněnci žije dobře. „Dokud jsou tady bytovky a dokud je poblíž práce, tak je to v pohodě. Lidé dojíždějí do Letovic, Svitav i do Brna,“ říká, zatímco na chodník před školkou pokládá první dýni. „Tady je ale zima,“ hlásí překvapeně zhruba čtyřleté dítě stojící na prahu vstupních dveří. „Na to, že jsme taková malá obec, máme všechno to základní: lékaře, gynekoložku, zubařku, lékárnu, rehabilitace, obchody i přístup na autobus a na vlak,“ dodává rychle žena a zalézá s dítkem dovnitř.

Dobrou vybavenost obce si pochvaluje i Blahoslav Kašpar, který zde žije už více než šedesát pět let. V období rozkvětu fabriky to ale bylo podle něj s vybaveností ještě lepší. „Samozřejmě je to jiné, když denně projde obcí o tisíc lidí méně. Mnoho obchodů a služeb skončilo,“ vysvětluje.

Kašpar je od roku 2010 starostou obce. „Když jsem před jedenácti lety do úřadu nastupoval, hned na úvod jsem řekl, že situace kolem Vitky je zásadní a rozhodující pro dobrý fungování obce i celého regionu. Bohužel za těch jedenáct let se nezměnila, jenom se zhoršovala,“ povzdechne si.

Zrušení fabriky podle něj ovlivnilo celý region. „Po uzavření továrny jsme v Pardubickém kraji patřili k regionům s vyšší nezaměstnaností. Továrna živila široké okolí a celý kraj. Ale protože je od nás velice solidní spojení na všechny směry, nezaměstnanost není až tak velká,“ pokračuje. Nepříznivá situace podle něj mnohem víc doléhá na okolní obce. „Je to celosvětový trend. Obce se vylidňují a stávají se z nich rekreační oblasti,“ popisuje osmašedesátiletý muž.

I navzdory znatelnému odchodu mladých se počet lidí žijících v Brněnci za poslední roky nijak výrazně nesnížil. „Až na výjimky všichni mladí od nás končí ve městech. Místo nich se sem ale stěhují lidé z okolních obcí. Odliv mladých proto na počet lidí v obci vliv nemá,“ vysvětluje. Změnil však skladbu obyvatel, a to nejenom z hlediska věkového, ale i z hlediska vzdělanostního. Podle starosty zde pomalu mizí střední třída.

Brněnec vznikl sloučením Brněnce a Moravské Chrastové a má čtyři místní části: Brněnec, Podlesí, Moravskou Chrastovou a Chrastovou Lhotu. V rozvětvené, ale neveliké obci jsou dnes tři větší zaměstnavatelé. Oproti bývalé Vitce jsou však minoritní a počet zaměstnanců nadále zmenšují.

„Máme tady M-strojírny, kde kdysi bylo padesát zaměstnanců. Dnes tam ale najdete sotva polovinu. Dále je tady Silk & Progress, v něm kdysi pracovalo kolem sto padesát lidí. Teď je tam z nich polovina nebo třetina. A posledním kdysi poměrně velkým zaměstnavatelem je Penam. Tam pracovalo sedmdesát lidí a dnes jich tam bude kolem dvaceti,“ dodává starosta.

Stroje nahrazují lidi

Několik pracovních míst nabízí i obchod Quanto v Moravské Chrastové. „Nebydlel jsem nikde jinde, takže nedokážu říct, jestli se tady bydlí dobře nebo špatně, ale práce se tady hledá těžko,“ říká zhruba pětadvacetiletý zaměstnanec obchodu. V nově zrekonstruovaných potravinách pracuje druhým rokem.

„Už dlouho koukám po jiné práci, ale nemůžu nic sehnat. Klidně bych i dojížděl, i teď dojíždím, protože bydlím pět kilometrů za obcí, ale záleželo by na podmínkách a platu. Nechci projezdit víc, než bych si vydělal,“ povídá v rychlosti mladý muž a odbíhá zas ke svým povinnostem. Práce nepočká a delší prostoje si zřejmě dovolit nemůže. Zájemců o práci stojí za dveřmi příliš mnoho. Podle jeho slov k této neútěšné situaci přispěla i koronakrize.

V Brněnci byly obchody, které ale kvůli odchodu lidí skončily. Dřív tady dokonce stálo vždy několik autobusů, protože sem lidé jezdili z celého okolí.

To potvrdila i zhruba padesátiletá žena, která si přeje zůstat v anonymitě. „Zaměstnanost je bez fabriky žalostná. Každý podnikatel se snaží být ekonomický a stroje často nahrazují práci lidí. To, co se dřív dělalo ručně, teď dělá stroj, který člověka z provozu vyřadí,“ přibližuje žena, podle níž byla v minulosti právě továrna středem veškerého dění.

„Před revolucí se vždy všechno dělo pod její záštitou. Byla to ekonomická síla v obci a bylo poznat, že fabrika dělá všechno pro lidi. Mohla si to dovolit a i atmosféra byla díky tomu jiná,“ říká.

Také ona cítí, že sousedský duch je teď v obci menší. „Fabrika vždy hrála velký prim a vždy jsme byli taková Vesničko má, středisková. Teď lidé nemají čas, zájem, nebo mají jiné priority. Dojíždějí za prací do větších měst, tam si rovnou nakoupí a přijedou domů pozdě. Zapojují se míň i do života obce. Pocit zdejší sounáležitosti je slabší,“ dodává. To má podle ní dopad na celý Brněnec. I když se obec snaží fabriku v mnohém suplovat, zájem místních o různé kulturní a sportovní akce není tak vysoký, jak by jistě chtěla.

Je hodina po poledni a v jedné z brněneckých hospod je rušno. Není se čemu divit, nejen že má v obci strategické místo, ale podle zhruba sedmdesátiletého důchodce Jiřího je také důležitým místem pro setkávání. Hudbu z rádia a praskání dříví v krbu přehlušují mužské hlasy. „Někteří důchodci nebudou mít ani na elektřinu,“ začíná debatu jeden. „Já bych chtěl kořalku,“ hlásí hospodskému rychle druhý a přidává se do diskuse o rostoucích cenách elektřiny. Přes polední pauzu se v hospodě potkalo hned několik štamgastů. Řeší práci, ministra zdravotnictví, Andreje Babiše, důchody, přehrady i energie.

V obci ležící patnáct kilometrů od Svitav dnes žije zhruba 1300 lidí. Zatímco se někteří z Brněnce stěhují, důchodce Jiří se naopak přistěhoval. „Jsem z Brna, narodil jsem se tam, pracoval jsem tam. Brno mám velmi rád, ale už jsem ho měl dost. Teď se ráno podívám z okna a vidím, jak srnky spásají někomu zahrádku, nebo jak nad loukou létají káňata. Je to jiný život,“ říká spokojeně.

Čtěte také: Hrušky po tornádu: Pořád mi volají lidi a chtějí pomáhat. Ještě to není tak zlé s tou českou společností

Několik prvních let dojížděl za prací do Brna. „Ráno v šest jsem nastoupil na autobus a večer v šest jsem jel domů. Cestování mi nevadilo, ale ten shon mi začal překážet,“ vysvětluje muž s černo-šedivými vlasy. Na sobě má hrubý černý svetr a tmavé kalhoty.

I on zaznamenává masivní odliv mladých lidí. Jejich odchod z obce vnímá jako generační problém. „Mladí, kteří se narodili na vesnici, pořád touží po něčem lepším. Říkají, že tady nic není, a mají tendence se stěhovat do větších měst. Nechtějí jít na fotbal jednou za čtrnáct dní, chtějí mít možnost jít každý den. Ti, co naopak vyrostli ve městě, jako třeba já, toho v určitém věku mají dost a jdou za klidem na vesnici. Prohodí se to. Ruch velkoměsta je úžasný, ale ne na dlouho,“ dodává. Právě kvůli klidu jsou podle něj někteří místní ochotni jezdit za prací až do Valašského Meziříčí.

Tamní oblíbená hospoda není jediná, která má v obci strategické místo. Na zhruba kilometrovém úseku trasy od Brna do Svitav stojí hned několik obchodů, podniků, vietnamská večerka s různorodým zbožím i prodejna textilu. Zatímco se muži setkávají spíše v hospodě, zdejší ženy si povídají i v drogerii.

Nemůžou zapomenout, i kdyby chtěli

Podle Sylvie Tinterové mladí z obce odchází především kvůli nedostatku pracovních míst. „Všichni utekli, není tady pro ně práce,“ rozpovídá se zhruba padesátiletá zákaznice v obchodě s drogerií. „Po zrušení fabriky tady byla hrozně vysoká nezaměstnanost a pořád je, v celém Pardubickém kraji. Mladí utíkají hlavně kvůli tomu. I moje dcera utekla. Chodila sem jenom na základní školu, poté studovala v Brně a teď je v Praze. Práci tady nenašla a do budoucna se vrátit nemíní. Vůbec ten kraj je špatný,“ svěřuje se.

S tím souhlasí i Vierka Rězniková, prodavačka v obchodě. Do obce se přistěhovala v roce, kdy Vitka skončila. Příběhy tak zná jen z vyprávění. „Lidé říkají, že dřív, když tady byla Vitka, tak v téhle naší drogerii bylo kolem druhé a půl třetí vždy úplně plno. Byly tady i jiné obchody, které kvůli odchodu lidí skončily. Dřív tady dokonce stálo vždy několik autobusů, protože sem lidé jezdili z celého okolí,“ říká, zatímco zvonek nad dveřmi hlásí příchod nové zákaznice.

Neveliký obchod je plný různorodého zboží. Lidé zde koupí téměř vše – od drogerie, hraček, věnců přes kávu a koření až po krmivo pro zvířata. V jedné části obchodu najdou i malé papírnictví, v další jsou zas ubrusy a dekorace.

Obě ženy se shodují, že je to právě nezaměstnanost a továrna, co místní tíží nejvíce. Tinterová se do obce přistěhovala před dvaceti lety a v textilce sama pracovala.

„Všechno fungovalo, lidé měli zaměstnání a město vypadalo úplně jinak. Na mě její zrušení dopad nemělo, protože jsem se přistěhovala. Ale někteří lidé tam obětovali takřka celý život. Nastoupili do práce hned po škole a zůstali až téměř do důchodu. Navíc ke konci nedostali ani výplaty a teď musejí denně koukat na to, jak továrna chátrá. Musí to být hrozně bolavé a citlivé. Nemůžou zapomenout, i kdyby chtěli,“ dodává na závěr.

Je večer. Slunce zapadlo za obzor a v obci je opět cítit brněnecký klid. Už za několik hodin se začnou plnit autobusové zastávky a vlaková nádraží lidmi. Vstanou brzo, ještě za tmy. Venku budou svítit pouliční lampy a nad okolními loukami se možná bude držet hustá přízemní mlha. Možná se jim do práce nebude chtít a možná budou zvyklí. Kdoví. Jedno je ale jisté. Ruiny továrny a nezaměstnanost je bude tížit i zítra.

Text je součástí série Práce na periferii a vznikl s podporou pražské kanceláře německé nadace Friedrich Ebert Stiftung. Názory a stanoviska autorky nevyjadřují postoje Friedrich Ebert Stiftung.