Před půlstoletím se americká zahraniční politika vydala na divokou pouť uvolňování vztahů s Čínskou lidovou republikou. Teď se vrací zase na počátek: k obavám ze spojenectví s Ruskem.
„Zatím jsme prolomili ledy. Teď musíme prozkoumat, jak hluboká je pod nimi voda,“ řekl před půlstoletím tehdejší americký prezident Richard Nixon, když překvapil svět normalizací vztahů mezi Spojenými státy a komunistickou Čínou. Nixonův cíl byl jednoduchý: umocnit rozkoly mezi Čínskou lidovou republikou (ČLR) a Sovětským svazem a zamezit tak posilování komunistického bloku. „Jen Nixon může jet do Číny,“ říká se od té doby v DC v narážce na to, že kdokoliv jiný by byl kritizován zprava.
Přes občasné karamboly následně pokračovalo sbližování mezi ČLR a USA napříč všemi následujícími administrativami až do nástupu Donalda Trumpa.
90. letům vládla ve Washingtonu teorie, že rozšiřování ekonomických vazeb povede k zásadním proměnám čínské společnosti ku prospěchu Spojených států.
Během administrativy Jimmyho Cartera byly finalizovány dohody na navázání plných diplomatických vztahů. Přes počáteční váhání Reagan takto nastaveným kormidlem také zásadně nepohnul. Administrativa George H. W. Bushe sice nejprve rychle reagovala na potlačené povstání na náměstí Nebeského klidu v centru Pekingu, ale i tento škraloup na zlepšujících se čínsko-amerických vztazích byl postupně překonán.
90. letům vládla ve Washingtonu teorie, že rozšiřování ekonomických vazeb povede k zásadním proměnám čínské společnosti ku prospěchu Spojených států.
„Čím více Čína liberalizuje své hospodářství, tím více uvolní potenciál svého lidu – jeho iniciativu, představivost a pozoruhodného podnikavého ducha. A když budou mít jednotlivci možnost nejen snít, ale také své sny realizovat, budou požadovat větší rozhodovací právo,“ shrnoval tento pohled Bill Clinton.
Prohlubující se ekonomickou kooperaci hrozilo v druhé půli 90. let narušit několik incidentů jako bombardování Bělehradu v roce 1999, během kterého byla zničena tamní čínská ambasáda. V geopolitickém klimatu po teroristických útocích z 11. září 2001 ale šly předchozí rozepře stranou a narůstající ekonomická spolupráce byla symbolicky završena vstupem ČLR do Světové obchodní organizace.
Během Bushova úřadování také nejprve okolo americké invaze do Iráku v roce 2003 a následně ruské v roce 2008 do Gruzie dochází k opětovnému ochladnutí americko-ruských vztahů, po krátkém období vstřícnějších vazeb po konci studené války.
Čtěte také: Zelenskyj se během každé návštěvy USA setkává s větším odporem. Letos už nic nevymůže
Barack Obama se po nástupu pokusil vztahy s ČLR i Ruskem proměnit. Jednak dnes už nechvalně proslulým pokusem o „reset“ vztahů s Kremlem – ten skončil definitivně ruskou anexí Krymu, po které se Demokratická strana stává čím dál tím nepřátelštější vůči současnému Rusku. Ve vztahu k Číně pak Obamova administrativa usilovala o posílení partnerství ve zjevné snaze snížit narůstající vliv ČLR. Obzvláště ke konci Obamova úřadování ale narůstá nespokojenost s touto cestou „měkké síly“ především u opozičních republikánů.
Co s Tchaj-wanem?
Druhou stranou mince proměny americko-čínských vztahů jsou pochopitelně vazby na Tchaj-wan. (Ne)uznávání tchajwanské suverenity je totiž nejpalčivější otázkou celého tohoto diplomatického spletence. Právě přikývnutí politice „jedné Číny“, která tchajwanskou svrchovanost neuznává, byla nejzásadnější cena, kterou Washington za ekonomické sbližování s Čínou zaplatil.
Američtí prezidenti si v součinnosti s Kongresem v této otázce nechávali vždy pootevřená vrátka: trvali na tom, že otázka budoucnosti Tchaj-wanu musí být řešena mírově. Washington taktéž vždy trval na možnosti dodávat Tchajwancům zbraně na případnou obranu.
George W. Bush v dubnu 2001 prohlásil, že USA udělají „cokoliv je potřeba“, aby Tchaj-wan ubránily.
Ve vztahu k hrozbě vojenského zásahu ČLR a případné invaze na Tchaj-wan si USA vybudovaly politiku takzvané „strategické nejednoznačnosti“ – velmi zjednodušeně řečeno se američtí prezidenti odmítají jednoznačně vyjádřit k tomu, jak a jestli vůbec by se Spojené státy zapojily do konfliktu mezi ČLR a Tchaj-wanem.
V této politice se v uplynulých dekádách občas objevovaly trhliny. George W. Bush v dubnu 2001 prohlásil, že USA udělají „cokoliv je potřeba“, aby Tchaj-wan ubránily. V komentáři pro Washington Post ho za tento odklon od politiky strategické nejasnosti ostře kritizoval Joe Biden.
„Jeho nepozornost k podrobnostem poškodila důvěryhodnost USA u našich spojenců a zasela zmatek v celém Tichomoří. Na slovech záleží,“ psal tehdy Biden z pozice senátora, kterého by s trochou nadsázky šlo označit za ztělesnění washingtonského zahraničně politického konsenzu. Platí to ale i dnes?
Lakmusový Biden
Od přelomu století se ale americká politika vůči ČLR posunula. Donald Trump vyostřil rétoriku a stále tuto zemi vyzdvihuje jako největšího geopolitckého rivala Spojených států. Jeden muž ale s Washingtonem málokdy pohne.
Za uplynulou dekádu v DC dorostla nová generace „čínských jestřábů“ – především v podobě republikánských senátorů, jako jsou Marco Rubio, Tom Cotton a Josh Hawley, nebo Elise Stefanik z dolní komory. Teď jsou to naopak republikáni, kdo kritizují Bidena za to, že je vůči ČLR příliš „slabý“.
Už několikrát v průběhu svého vládnutí Biden prohlásil, že by v případě napadení pevninskou Čínou přispěchaly Spojené státy Tchaj-wanu na pomoc.
Byť je Demokratická strana v uplynulých letech vůči ČLR relativně mírnější, posun ve Washingtonu je cítit napříč politickým spektrem. Vzhledem k jeho dvě dekády starému plísnění George W. Bushe je jistou ironií osudu, že se právě Joe Biden stal dalším výrazným narušitelem politiky strategické nejasnosti.
Už několikrát v průběhu svého vládnutí Biden prohlásil, že by v případě napadení pevninskou Čínou přispěchaly Spojené státy Tchaj-wanu na pomoc. Ve všech případech následně Bílý dům vydal prohlášení, ve kterých trval na tom, že ve skutečnosti zachovávají stávající politiku strategické nejasnosti.
Čtěte také: Jak pro Ukrajinu, tak pro Tchaj-wan. Americké zbraně proudí do obou zemí snadněji a rychleji
Nabízí se dva výklady. Buď jde o projev Bidenova stáří a o jeden z jeho dalších neuvážených výroků. Vzhledem k tomu, že se incident opakoval, je tu ale i varianta, že jde ze strany Bidenovy administrativy o opatrnou signalizaci větší bojovnosti vůči jejím protějškům z ČLR, u které zároveň mohou trvat na tom, že oficiálně se na přístupu k Tchaj-wanu nic nezměnilo.
Nejen v USA tak panují obavy, jak by si poradily s případnými výpadky dodávek v momentě, kdy by na ostrově propukl ostrý konflikt.
Tak jako tak jsou Bidenovy výroky jasným příkladem toho, jak se za poslední dekádu postoje k ČLR a Tchaj-wanu ve Washingtonu změnily. Nejhlasitější jsou někteří republikáni, ale pohled jestřábů vítězí v obou stranách.
Domácí čipy
Co se týče konkrétních kroků, v srpnu předloňského roku prosadili demokraté pod vedením Bidena a s podporou hrstky republikánů takzvaný CHIPS Act. Tchaj-wan totiž produkuje drtivou většinu světových polovodičových čipů, které jsou potřeba do každé sofistikovanější elektroniky včetně zbraňových systémů. Nejen v USA tak panují obavy, jak by si poradily s případnými výpadky dodávek v momentě, kdy by na ostrově propukl ostrý konflikt.
CHIPS Act má podpořit domácí produkci těchto drobných součástek v USA, což by zmírnilo dopad případného konfliktu na ostrově na Spojené státy, ať už by se k němu vojensky postavily jakkoliv. Nicméně i demokratičtí politici uznávají, že jde o běh na dlouhou trať. „Bude trvat několik let, než budou tato výrobní zařízení plně uvedena do provozu,“ přiznal nedlouho po schválení CHIPS Actu senátor Mark Warner.
Čtěte také: Zrodil se mini Trump? Nový republikánský oblíbenec Vivek Ramaswamy má mnoho tváří
Politické dopady případného „odpojení“ USA od tchajwanské produkce ale nejsou zcela jednoznačné. Například republikánský prezidentský kandidát Vivek Ramaswamy naznačil, že by po vybudování americké čipové produkce osekal finanční podporu pro Tchaj-wan. Je ale nutné dodat, že sám svoje výroky následně relativizoval a zároveň má Ramaswamy dle průzkumů v aktuálně začínajících primárkách mizivé šance na úspěch.
Ukrajinské dilema
Kromě obecného trendu k ostřejšímu kontrování ČLR zamávala s postoji amerických politiků ruská invaze na Ukrajinu. Spojené státy začaly dodávat ukrajinské straně bezprecedentní množství finanční a vojenské pomoci. O její podobě a smyslu se ale ve Washingtonu vedou bouřlivé debaty.
V základní rovině tu existují dva pohledy. Dle prvního je nutné, aby USA podporovaly Ukrajinu proti Rusku nejen kvůli samotným americkým zájmům v Evropě, ale také aby vyslaly jasný signál ČLR v paralelní hrozbě s invazí na Tchaj-wan. S trochou nadsázky řečeno: čím větší podpora Ukrajiny, tím větší zastrašení pevninské Číny.
Kdyby Nixon jel do Číny dnes, od zbytku Washingtonu by to schytal.
Především z republikánských řad se ale často ozývá alternativní výklad. Spojené státy si dle něj nemohou dovolit zasahovat do většího množství konfliktů a měly by si šetřit prostředky právě pro účely obrany Tchaj-wanu. Ten má totiž pro Spojené státy mimo jiné kvůli čipům daleko zásadnější význam než Ukrajina.
V pozadí obou variant se vznáší ještě další obava – globální polarizace po ruské invazi a následných západních sankcích hrozí nahnat protivníky Spojených států do vzájemných spojenectví. Ironií osudu se tak po půlstoletí vrací přesně to riziko, kterému se na počátku 70. let chtěl vyhnout Richard Nixon: sílící strategický pakt Ruska a Číny. Kdyby Nixon jel do Číny dnes, od zbytku Washingtonu by to schytal.
