Izraelský premiér Benjamin Netanjahu promluvil počtvrté v historii k americkému Kongresu. Na jeho řeči byly pozoruhodné především reakce tamních politiků. Co se situací udělá pravděpodobná kandidátka na prezidentku Kamala Harris?
„Dejte nám nástroje rychleji, a my tu práci dokončíme rychleji.“
Byť toho izraelský premiér Benjamin Netanjahu během svého středečního 52 minut dlouhého projevu k americkému Kongresu namluvil hodně, tahle věta patřila mezi nejzásadnější.
Zaprvé shrnuje jeden z hlavních cílů jeho návštěvy Spojených států: Zajistit, aby Washington dál posílal Izraeli zbraně, munici a další vojenskou podporu. Ta je naprosto klíčová. Přes dvě třetiny zbraní importovaných do Izraele totiž dorazí z USA.
Zadruhé umožňuje vícero interpretací. Zatímco pro někoho může „dokončená práce“ znamenat určitý vojenský cíl v Gaze, fanatičtější zastánci Izraele si za ni můžou dosadit odsunutí či zmasakrování ještě více Palestinců.
V souvislosti s Netanjahuem se často mluví o tom, že část svých prohlášení směřuje k americkým evangelikálům. S jejich pastory a zástupci vlivné proizraelské lobbistické skupiny Christians United for Israel (CUFI) se premiér ostatně setkal o den dříve.
V jejich fundamentalisticky biblické interpretaci pak může „dokončení práce“ znamenat rozpoutání velkého konfliktu, který má přinést návrat Ježíše a spásu těm na správné straně.
„Bůh žehnej Americe, bůh žehnej Izraeli a jejich velkému spojenectví navěky věků,“ zakončil premiér svoji řeč.
Čtěte také: Bůh žehnej Americe, motorkám a etnickým čistkám Palestinců
S otevřenou náručí ale vítal Netanjahua na Kapitolu kdekdo.
Republikánští i někteří demokratičtí zákonodárci mu tleskali ve stoje, nechyběl ani Elon Musk, jinak libertariánský odpůrce státu a regulací (pokud mu tedy zrovna nepřináší veřejné zakázky a vyšší zisky).
Zatřetí slova o dodávání nástrojů odkazovala do historie. Stejným citátem žádal USA o zbraně během druhé světové války také britský premiér Winston Churchill.
Právě s ním se až dosud Netanjahu dělil o post světového lídra, který mluvil k americkému Kongresu nejčastěji. Po včerejším, čtvrtém proslovu, je Netanjahu na vrcholu pomyslného žebříčku sám.
Dnes se v Kongresu ve stoje tleská člověku, který tvrdí, že během útoku na Rafah nebyly „prakticky žádné civilní oběti“.
Nešlo přitom o jediný odkaz na boj proti nacismu. Premiér se opakovaně vracel k Íránu jakožto hlavnímu společnému nepříteli a k na něj navázané „osu teroru“. Odkazoval tak na osu Berlín – Řím – Tokyo.
O podobný rebranding se na začátku nultých let při obhajobě amerických invazí pokoušel také George Bush, když Íránu, Iráku a Severní Koreji říkal „osa zla“.
Skoro jako by se jednalo o vzorec – když potřebujete legitimitu pro krvavý a zbytečný konflikt, vyvolejte vzpomínky na druhou světovou válku.
Potlesk za lži
Netanjahu neřekl mnoho nového. Zopakoval nerealizovatelné scénáře pro poválečnou Gazu, vyvolával děsivé vzpomínky na 7. říjen a v neposlední řadě vyjmenoval seznam nepřátel.
Mezi ty patří protestující před Kongresem, vedení amerických univerzit, které nezakročilo dost tvrdě proti studentským demonstracím, a také mezinárodní soudní tribunál.
Čtěte také: Zatykač na Netanjahua mělo zastavit špehování, hackování i výhružky od Mosadu
Všechny opozice přitom vykresloval v takřka pohádkovém duchu – dobra a zla. „Mnoho z nich si vybralo stát na straně zla, na straně Hamásu, na straně znásilňovačů a vrahů,“ hřímal na adresu tisícovek lidí, mnohých židovského původu, kteří proti jeho návštěvě protestovali.
O demonstrujících rodinách rukojmích, které ze sálu vyvedla americká policie, se Netanjahu nezmínil.
Když děkoval prezidentu Bidenovi, ocenil že po 7. říjnu označil Hamás za „čiré zlo“.
Posedlost absolutními morálními kategoriemi vygradovala v obligátní dehumanizační formulaci o boji mezi „civilizací a barbarstvím“.
Moralizování a patos k politickým proslovům pochopitelně patří. České publikum o tom ví své – když v roce 1990 přednesl na stejném místě svůj projev Václav Havel, zakončil ho přesně na této notě.
„Stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání – má-li být mravné – je odpovědnost,“ rýsoval tehdejší československý prezident program pro celý svět za bouřlivého potlesku.
Jakkoliv nám to může připadat naivní a v kontextu Havlovy pozdější podpory amerických invazí ironické, ukazuje to na zásadní dobový rozdíl.
Dnes se v Kongresu ve stoje tleská člověku, který tvrdí, že během útoku na Rafah nebyly „prakticky žádné civilní oběti“, a jehož armáda zabila přinejmenším 39 tisíc lidí, z většiny žen a dětí. Tvrzení o civilních obětech v Rafahu označila za nepravdivé třeba americká CNN.
Všechny oči na Harris
Na druhou stranu se sluší podotknout, že až polovina zákonodárců z demokratické strany na Netanjahuův proslov nedorazila. Palestinská kongresmanka Rashida Tlaib v publiku zůstala – s palestinským šátkem kufíja a nápisem „vinnen z genocidy“.
Pro Netanjahua nejcitelnější absence ale byla vidět za ním, kde mohla ze své pozice sedět viceprezidentka a nejspíš kandidátka na prezidentku Kamala Harris. Ta se ale ze sezení omluvila a s izraelským premiérem se v Bílém domě setká během následujících dní.
S její novou pozicí kandidátky se ve vztahu k Palestině zdůrazňují dvě tendence. Jedna upozorňuje na její proizraelské výroky na konferencích izraelské lobbistické skupiny AIPAC, druhá zase poukazuje na to, že od října prosazovala mírnější rétoriku než oddaně proizraelský Biden.
Čtěte také: „Genocidní Joe“ ztrácí hlasy amerických Arabů. Připraví ho o Bílý dům?
Právě tato jednání budou pro Netanjahua klíčová. Do USA přijel ve výjimečně slabé pozici na domácí scéně, kde ho podporuje pouze necelá třetina voličů a voliček. Kromě toho v Izraeli roste napětí mezi vládou a bezpečnostním establishmentem. Naposledy Netanjahua za bezpečnostní hrozbu označili v otevřeném dopise bývalý šéf Mosadu a náčelník generálního štábu.
Právě na jednáních s Harris a Bidenem tak bude záviset úspěch jeho cesty, která je ostře sledovaná i v Izraeli. „Jeho proslov vysílaly všechny kanály v hlavním vysílacím čase,“ popsal důležitost novinář Axiosu Barak Ravid.
