Srbské studentstvo obviňuje vládu ze lží. Mladí lidé požadují, aby zveřejnila dokumentaci spojenou s přestavbou nádraží v Novém Sadu, kde došlo ke smrtelné tragédii. Volají zároveň po systémových změnách, o kterých jsme se dvěma studenty mluvili v rozhovoru pro Voxpot.
Je jim teprve devatenáct a dvacet let. Zatímco jejich vrstevníci v Česku nebo jinde v Evropě chodí na přednášky nebo se připravují na zkoušky, oni přespávají na fakultách, protestují a vydávají na se pochody po Srbsku.
Už přes čtyři měsíce více než šestimilionovou zemí otřásá nebývale silné studentské hnutí. Voxpot se spojil se dvěma studenty z druhého největšího srbského města Novi Sad, kde protesty odstartovaly kvůli neštěstí na železniční stanici.
Co chtějí změnit dvacetiletá Lena Starčević, která chodí na Přírodovědeckou fakultu, a devatenáctiletý Igor Stanković z Fakulty technických věd?
Proč jste se rozhodli zapojit do protestů?
Lena: Chodíme na protesty, protože už toho máme dost. Vláda od svého prvního prohlášení – tedy že se železniční přístřešek ani nerekonstruoval – šíří lži. Lidem došlo, že tohle musí přestat.
Igor: Chceme, aby vyšla pravda najevo, a aby lidé zodpovědní za neštěstí nesli právní důsledky. Na veřejnost se například dostaly informace, že finální cena rekonstrukce byla pětkrát vyšší než původní odhad. Vláda ale stále ještě nezveřejnila veškerou dokumentaci. Od chvíle, kdy jsme ke zveřejnění vyzvali, nám čtyřikrát tvrdili, že už to udělali.
Je tedy jasné, že se jedná o případ obrovské korupce a vláda proto odmítá publikovat kompletní dokumentaci. Nevyhovuje jim.
Zveřejnění dokumentace ale nejsou vaše jediné požadavky…
Lena: Máme čtyři: právní stát, kde instituce dělají svoji práci, kde jsou zločinci ve vězení a ne u moci, kde fungují svobodná a nezávislá média a kde se každý těší ze svobody myšlení a vyjadřování.
Igor: Chceme, aby každý, kdo se zapletl do korupce, nesl odpovědnost, a aby zákony platily pro všechny stejně. Vláda neustále zvyšuje tlak a represe vůči studentům, našemu profesorstvu i všem občanům, kteří protesty podporují a nebojí se veřejně říct svůj názor o režimu.
Máte obavy z budoucího vývoje?
Lena: Vláda ukázala, co je schopná udělat, aby potlačila odpor lidí, kteří jen chtějí znát pravdu. Ukázala, že lidský život pro ně nic neznamená a že se nezastaví před ničím, jen aby si udrželi své funkce. Po čtyřech měsících klidných studentských protestů začala vláda před demonstrací v Bělehradě (v sobotu 15. března, pozn. red.) šířit paniku, že prý se chystají nepokoje.
Igor: Před demonstrací také vznikla skupina lidí, kteří kempovali v Parku pionýrů ležícím mezi budovu parlamentu a prezidentským palácem. Svůj tábor pojmenovali „Studenti, kteří se chtějí učit“, ale skutečným cílem byly provokace a snaha vyvolat napětí. Podařilo se nám dokázat, že většina nebyli studenti – a velká část těch, kteří studují, chodí na soukromé univerzity, na které se blokáda nevztahuje.
Čtěte také: Mladí si to nenechají líbit. Srbsko dostali do ulic studenti
Jak byste studentské hnutí popsali?
Igor: Představuje pro mě neuvěřitelnou touhu po lepším životě. Projevujeme velkou solidaritu, empatii, vzájemně si pomáháme, žijeme s lidmi, které jsme poznali teprve před několika měsíci, spíme na našich fakultách, jeden na druhého dáváme pozor. A také komunikujeme s médii, poprvé v životě píšeme prohlášení.
Mám radost, že se nám podařilo ukázat, že naše generace není netečná a lhostejná k tomu, co se u nás děje, a že jsme připraveni udělat vše, abychom naši zemi změnili. Nemáme lídra, všichni jsme si rovni a každý hlas má stejnou váhu.
Lena: Podle toho, co se píše v médiích a co vidíme každý den, se nám podařilo probudit solidaritu. Všechny věci, která máme, nám přinesli lidé na znamení na podpory – od potravin, vody, matrací a dek po všechno možné, co jen kdo mohl dát. Během pochodů Srbskem jsme se setkávali s obrovskou podporou od lidí i z odlehlých a pasivních oblastí, kam se dostávají informace jen prostřednictvím oficiálních médií.
Jsme tu, abychom zvýšili povědomí a povzbudili občany, aby se k nám přidali a společně jsme skoncovali s tímto systémem. Všichni máme společný cíl: zdravou společnost, kde instituce pracují nezávisle a kde zákony platí pro všechny.
Jaká je v Srbsku perspektiva mladých lidí? Uvažovali jste někdy o emigraci?
Igor: Doufám, že se perspektiva o dost zlepší díky změnám, které prosazujeme. Dříve jsem si byl jistý, že bych měl raději pokračovat ve studiu v zahraničí, ale naše hnutí mi dalo spoustu naděje – přesvědčilo mě, že v Srbsku je hodně chytrých a dobrých mladých lidí, kteří jsou připraveni bojovat za lepší zítřek. Takže nyní si uvědomuji, že má smysl žít mezi takovými lidmi.
Zapojili jste se do protestů v Bělehradě?
Lena: V Bělehradě bylo jasné, že se něco stane. Všichni jsme čekali, že přijde obrovský počet lidí, a proto jsme byli mnohem opatrnější než obvykle. Na pódiích a do mikrofonů jsme všem zdůrazňovali, že jde o poklidný protest.
Já dohlížela na pořádek před parlamentem a potom u Parku pionýrů. Deset minut po sedmé jsme museli protest rozpustit, na několika místech byly problémy. Lidé například najížděli auty do davů protestujících, jinde proti nám použili zvukové dělo (vláda a prezident nasazení zakázané zbraně odmítají; pozn. red.).
Jak jste se dostala do Bělehradu?
Lena: Šla jsem dva dny pěšky z Nového Sadu. Ale jiné pochody byly delší, třeba do Niše to byly čtyři dny.
A jaká byla atmosféra v Novém Sadu?
Igor: Byl klid. Všichni byli v Bělehradě nebo u televize a sledovali, co se bude dít. Veškerá pozornost se soustředila na bělehradský protest.
Víte o někom, kdo byl v blízkosti místa, kde bezpečnostní složky údajně použily zvukové dělo?
Lena: Kamarádka stála na rohu ulic Krále Milana a Resavske. Nejdřív slyšela křik, pak něco jako detonaci a všichni začali utíkat. Měla pocit, jako by davem projel kamion nebo nízko proletělo letadlo. Nic neviděla, ale cítila silný tlak vzduchu.
Všichni začali panikařit a při útěku naráželi jeden do druhého. Byl to prý chaos, kterému aby se vyhnula, vylezla na veliký květník. Slyšela, jak se rozsypalo sklo, protože někdo proletěl skrz skleněnou tabuli u průchodu – ani si ve zmatku nevšiml, že tam vůbec je.
Kamarádku pak hodně bolela hlava, ale na sanitku musela čekat dvě hodiny, a nakonec ji nechtěli ani prohlédnout. Následně ji poslali na pohotovost, aby ji zkontroloval neurolog. Tam už bylo asi čtyřicet lidí. U vstupu stáli policisté, kteří se lidí ptali, zda byli na protestu, a zapisovali je na seznam. Nakonec prý řekli, že nesmí o zvukové zbrani mluvit a že ji ani nikdo nepoužil.
Budete pokračovat v protestech?
Lena: Jasně. Vláda se nás snaží ignorovat, ale k tomu nesmí dojít. Je naprosto nepřijatelné, aby na své lidi, kteří během patnáctiminutové piety stáli, zaútočili nelegální zbraní. Do lží se nyní zamotávají ještě víc, protože říkali, že zvukové dělo nepoužili, ale jsou tu fotky a důkazy. Své tvrzení navíc neustále mění. Dokud nesplní naše požadavky, neustoupíme. A naše požadavky jsou velmi jednoduché a jasné.
