V debatě o středoevropských státech, přes které se přehnaly dějiny, se Češi rádi vidí jako oběť dění a rozhodnutí mocností. Vnímají to obdobně i jiné národy? Co třeba takové Rakousko? Díky srovnatelným parametrům co do velikosti, polohy i počtu obyvatel by se možná mohlo na souhru historických událostí dívat podobnou optikou.
Budeme-li vycházet z premisy, že má Česko „syndrom malého státu“, mohlo by ho mít dnes i Rakousko? Bývalá imperiální velmoc se totiž po první světové válce „scvrkla“ do zhruba stejných rozměrů. Jenže funguje skutečně takové srovnání?
Pro odpověď nejen na tuto otázku jsem zašla za historikem Thomasem Königem do Institutu pro pokročilá studia ve Vídni. Vysvětlil mi, jak a kdy se vůbec začala rakouská národní identita rodit či jaké paralely, nebo naopak historické odbočky zažily během 20. století dvě země, jež byly kdysi částí jednoho soustátí. A jak moc zásadní pro Rakušany je jejich dnešní neutralita a na čem vlastně stojí.
Když se podíváme na dvě podobně lidnaté země, ležící ve střední Evropě téměř nad sebou, jedna sahá lehce západněji než druhá. V čem se historické zkušenosti těchto dvou relativně nově vzniklých států rozcházejí? Etablovala se rakouská národní identita nějak jinak než ta česká?
Zásadní rozdíl oproti Česku je, že v roce 1918, kdy se z Rakouska-Uherska vydělilo Československo a jiné státy na základě svého národního cítění, rakouská identita jako taková ještě vůbec neexistovala. Existovaly zde ale tři silné politické síly – sociální demokraté, křesťanští konzervativci a němečtí nacionalisté.
Všechny tři se stavěly ke konstruktu samostatného Rakouska velmi ambivalentně. Také proto, že po roce 1918 převládla obava a představa, že Rakousko jako malý stát, osekaný o své dřívější impérium, ekonomicky nepřežije. A ve všech třech táborech existovaly silné názorové proudy, klonící se k tomu, že by se Rakousko mělo připojit k Německu. Protože „jsme přeci německy mluvící“ a podobně.
Československo bylo do roku 1938 demokratickou i mnohem stabilnější republikou, zatímco rakouská společnost se v té době rozpadala.
A jednou z ironií nacistické hrůzovlády bylo, že ke zrodu Rakouska jako národa – rakouské národní identity, kdy si široké vrstvy společnosti řekly „my jsme Rakušané, a ne Němci“ – došlo až v období krátké nacistické vlády. V roce 1938 byla skutečně většina obyvatelstva pro anšlus, což mělo i své ekonomické důvody, protože v Rakousku byla vysoká nezaměstnanost a Německo již hospodářsky vzkvétalo v důsledku masivního zbrojení. Moto „domů do Říše“ bylo pro mnohé opravdové. Relativně záhy si ale Rakušané uvědomili, a o tom už existuje dostatečně historických studií, že nacistické Německo pro ně přece jen nebylo tak skvělou volbou.
Už před válkou?
Těžko říci. Protože válka vypukla pak během několika měsíců. Každopádně si myslím, že musíme ten rozdíl ve vývoji Československa a Rakouska datovat už právě do první rakouské republiky a období austrofašismu. Nejsem tak kovaný v československé historii, ale viděno zvenčí, Československo se neuvrhlo do občanské války, na rozdíl od Rakouska mohlo stavět na nějaké obecné představě o české a slovenské, potažmo československé národnosti.
Navíc Československo bylo až do roku 1938 demokratickou zemí. Což je oproti Rakousku ve stejné době velmi výrazný rozdíl. Oproti československému narativu o úspěšné první republice o něčem takovém v rakouském kontextu nemohla být ani řeč.
Čtěte také: Pivo, punk a populismus. Rakušané si ale zřejmě zvolí prezidenta stability
Rakouské vyprávění o úspěšné zemi začíná až po roce 1945. Co stojí za zmínku, i v celoevropském kontextu, je to, že Rakousko bylo jednou ze zemí, jež zcela vědomě ze začátku 30. let opustily vizi budování demokratické republiky a pustily se do projektu austrofašismu. Ten zahrnoval i občanskou válku.
Vidíme zde dva zásadní body, v nichž se směřování Rakouska a Československa rozchází. A sice, že Československo bylo do roku 1938 demokratickou i mnohem stabilnější republikou, zatímco rakouská společnost se rozpadala. A ono jádro rakouské národní identity se začalo utvářet na rozdíl od Československa na začátku 40. let pod nacistickou nadvládou.
Nacistický kostlivec ve skříni
Jak se tedy naložilo s rakouskou národní identitou po druhé světové válce? Jak si Rakušané vysvětlili svůj úděl v německé říši? Podařilo se jim vlastní podíl na tom všem v následných letech společensky zpracovat?
Hrají v tom roli všechny fazety, které byly tak trochu v průběhu let mytizovány, ale samozřejmě mají i své pravdivé jádro. „Rakousko bylo první obětí národního socialismu.“ Tohle tvrzení se stalo po roce 1945 velmi důležitým pro stabilizaci rakouské identity. Umožnilo to zakrýt veškerou spoluvinu, kterou Rakousko neslo – to, že v roce 1938 Rakušani vítali Hitlera na Heldenplatzu, že naháněli Židy do transportů a tak dále. A není náhodou, že v Rakousku proběhl proces vyrovnání se s minulostí mnohem později než v Německu.
Němci se museli na rozdíl od Rakušanů s otázkou kolektivní viny za své postoje a chování během druhé světové války konfrontovat mnohem dříve.
V Německu se uskutečnily takzvané osvětimské procesy už v 60. letech, kdy se s celou věcí skutečně seriózně vypořádali. V Rakousku však k něčemu podobnému došlo až v roce 1986 s Kurtem Waldheimem. (Tehdejší rakouský prezident proces vyrovnávání se s rolí jeho země ve druhé světové válce nedobrovolně spustil, když se ukázalo, že zamlčoval svoje působení jako aktivní voják wehrmachtu a člen SA, nasazený na řecké frontě; pozn. red.) A co se odehrálo rovněž v roce 1986, a to je další ironie – Jörg Haider se stal předsedou Strany svobodných (FPÖ) a přinesl do Rakouska nový druh pravicového populismu.
Nebylo ale například ze strany studentů už dříve požadováno zpracování nacistické historie? Alespoň v univerzitním prostředí?
Je tomu skutečně tak, že první texty tematizující odsun a vyhlazování Židů, a denacifikaci rakouských univerzit (která mimochodem nebyla zprvu úspěšná), vycházely až ze začátku 80. let. Jedinou výjimkou v polovině 60. let byla určitá fáze, která se pojila s tím, že na rakouských univerzitách vyučovali bývalí nacisté. Na to reagovala nová generace intelektuálů, která usilovala o pozitivní obraz Rakouska a pro niž byli tito profesoři trnem v oku. Skandál kolem profesora historie Tarase Borodajkewycze z Hospodářské univerzity, který se stále vyjadřoval otevřeně antisemitsky, se do obrazu nového, moderního Rakouska nehodil.
Ale stále to ještě nebyla debata o otázce, jakou roli sehrálo Rakousko v druhé světové válce. Ta se odehrála opravdu až v roce 1986, kdy se stal rakouským prezidentem bývalý voják wehrmachtu Kurt Waldheim. Ve srovnání s Německem je to markantní rozdíl, Němci se museli s otázkou kolektivní viny konfrontovat mnohem dříve.
Řekl byste, že se Rakousku podařilo svou roli v druhé světové válce a svůj podíl na nacistické moci do dnešního dne zpracovat? Nebo stále zůstávají nějaké temné kouty, do kterých se nikomu nechce nahlížet?
Existuje kniha Roberta Menasseho Das Land ohne Eigenschaften (Země bez vlastností; 1993), v níž se autor zabývá tímto fenoménem. Tedy že v Rakousku existuje celá řada tvůrců, zejména v literatuře – například Elfriede Jelinek a Thomas Bernhard –, kteří píší takzvané antivlastenecké romány (Anti-Heimatsroman). Pomocí literatury vynášejí na světlo tehdejší poměry. Dělala to i pozdější Ingeborg Bachmann a mnozí další.
Menasse přichází s tezí, že právě z toho důvodu, že Rakousko tak důsledně potlačovalo svoje vzpomínky, je tento směr v tamní literatuře tak výrazný. Intelektuálové neměli jinou možnost, než se k této utlumované kolektivní zkušenosti vyjádřit silnými estetickými a výrazovými prostředky. V tomto ohledu si myslím, že je Menassova kniha velmi dobrá, i když osobně nejsem jeho fanouškem.
Čtěte také: Trojmoří je šancí na lepší infrastrukturu a obranu proti hrozbám Ruska, Česko ale zaostává
Ale zpátky k vaší otázce. Ve vědeckém diskurzu se nepočítá s tím, že by bylo možné dosáhnout nějaké finální a neměnné verze vyrovnání se s historií v procesu zpracování vlastních dějin. Můžeme mluvit spíše o cyklech. A ty souvisí velmi výrazně s generační obměnou.
Je to vlastně klasický jev, že se poválečná generace nechce ohlížet do minulosti. Prvních 20 let se jen mlčí, buduje a kouká do budoucnosti. Až další generace je ochotná pozvolna se s traumaty minulosti zabývat, to je i psychologicky doložené. Vlastně až generace vnoučat je schopná se dívat na jednání vlastní země neutrálně a – dejme tomu – vědecky zcela objektivně. Protože může mít větší odstup.
Postrach jménem Rudá armáda
Pojďme ještě srovnávat Rakousko s Československem v jejich novodobém vývoji. Dalším milníkem mohou být poválečné volby – u nás po okupaci první a na dlouho i poslední svobodné. V těch jsme v roce 1946 dali nejvíc hlasů komunistům, kteří u našich jižních sousedů naopak odešli s výpraskem. Měl byste proto nějaké vysvětlení?
Nevím úplné podrobnosti, ale každopádně už v roce 1943 v rámci Třetí Moskevské konference spojenci určili, že Rakousko by se mělo po válce opět stát samostatným státem. Pro Stalina nebylo přímou sférou vlivu, zatímco situace s Československem byla jiná.
Jako dítě si pamatuji, že to, že jsme neutrální, nám bylo vštěpováno už na základní škole.
V každém případě bylo Rakousko v roce 1945 rozděleno do čtyř okupačních zón. A bohužel nevím, jaké byly výsledky voleb v sovětské okupační zóně, do níž patřily Dolní Rakousko, část Vídně a Burgenland. Ale jedním z vysvětlení by mohlo být možná to, že v poslední fázi války byli vojáci Rudé armády v Československu považováni za osvoboditele, což v případě Rakouska rozhodně neplatilo.
I když v centru Vídně stojí pompézní památník sovětským vojákům?
Rakousko bylo začleněno do Německé říše a nacistická propaganda samozřejmě před Rudou armádou velmi důrazně varovala. V naší rodině se například tradovalo, že byla úplně tou nejobávanější. Od roku 1943 do roku 1945, kdy bylo jasné, že válka bude „prohraná“, v Rakousku převážil jakýsi fatalismus. Neexistoval třeba žádný organizovaný odpor – byly jen ostrůvky odboje, ke všemu gestapem vždy rozprášené.
Nastavení a očekávání lidí vůči Rudé armádě bylo v Rakousku opředeno velkým strachem. Navíc sociální demokracie byla v zemi tradičně silná. To byl další důvod, proč komunisté v prvních volbách po roce 1945 dopadli tak špatně.
Čtěte také: Tvrdé potrestání Ruska? Vinu nese i NATO, je přesvědčena skoro polovina Němců
Rozdíl v tak zásadním rozhodnutí bych ale viděl spíš skutečně v odlišném postavení v důsledku Třetí Moskevské konference, na jejímž základě se Rakousko mohlo jednoznačně postavit do pozice oběti. A v tom, že po roce 1945 jeho politici, jak sociální demokraté, tak křesťanští konzervativci, velmi obratně pracovali na tom, aby se země stala nezávislá pomocí onoho konstruktu neutrality. (Což se povedlo po 10 letech v roce 1955 Rakouskou státní smlouvou; pozn. red.)
Neutralita jako slepé místo
Rakouská neutralita dnes hraje důležitou roli. Možná větší, než se tehdy dalo předvídat. V čem vidíte největší výzvy nebo potíže v aktuální situaci?
Neutralita je jedním ze základních stavebních mýtů Rakouska po roce 1945. Je velmi silně zakořeněná. Jako dítě si pamatuji, že to, že „jsme neutrální“, nám bylo vštěpováno už na základní škole. Když se nad tím zamyslíte, myslím, že je každému jasné, že ta neutralita je samozřejmě takový atavismus, protože ve skutečnosti Rakousko jen prostě těží ze své geopolitické polohy. Jsme obklopeni takovými zeměmi, že pravděpodobnost, že by se některá z nich rozhodla na Rakousko zaútočit, je poměrně malá. Což naší pozici dělá velmi pohodlnou.
Původně byla neutralita důležitým prostředkem k získání rakouské nezávislosti, a proto je tak silně zakořeněná v rakouském politickém kolektivním povědomí. A naše neutralita dnes, což je dost absurdní, hraje roli v tom, že můžeme říkat, že nebudeme součástí NATO. Což by znamenalo, že Rakousko by již teď muselo začít výrazněji zbrojit. A i když se nyní schválilo symbolicky více peněz pro armádu, rozhodně se nejedná o tak zásadní posun ve smýšlení jako třeba v Německu.
Rakousku by slušelo, kdyby vedlo seriózní debatu o tom, jakou roli v Evropě vlastně chce hrát.
Rakousko se určitě nestane v dohledné době členem NATO, i když by to vlastně byl logický krok. Protože pokud jako Rakousko – jako demokratická republika – vnímáme to, co se děje na Ukrajině, jako útok na demokratický proces sebeurčení, mělo by z toho přirozeně vyplývat, že se hlásíme i k solidaritě se společnou obrannou aliancí.
Pak je tedy otázka, jestli je od ostatních zemí fér, aby něco takového vůbec po Rakousku chtěly. Zpochybňovat jeden z jeho základních stavebních kamenů.
Této zemi by slušelo, kdyby vedla seriózní debatu o tom, jakou roli v Evropě vlastně chce hrát. A od vstupu do EU šla neutralita vlastně na vedlejší kolej. Ve skutečnosti nadělala více škody než užitku. Protože v 70. letech, v době ropné krize, bylo Rakousko jednou z prvních zemí, které využily svých vazeb na tehdejší Sovětský svaz k získání dodávek plynu a ropy. A stále se schováváme za to „ano, jsme neutrální“, až jsme se sami ve skutečnosti na Rusku učinili závislými.
Čtěte také: Těžká výzva pro Slovensko: Proč mladí schopní lidé odcházejí do ciziny a jak tomu zabránit?
Mnohé politické elity okolo roku 2000, což už dnes víme, Putinovi poklonkovaly a pokračovaly s tím až do roku 2014 i 2015. Pod heslem „my Rakušané jsme jiní, jsme neutrální, máme jiné globální politické poslání než ostatní“.
Nejpozději od 24. února 2022 je tohle všechno definitivně pasé. Ale nikdy se o tom dostatečně nemluvilo. Rakousko je v jistém ohledu zahleděné do sebe. Zabývá se samo sebou, a myslí si, že je samo na světě nejdůležitější, což je i docela pochopitelné, protože to má každá země. Ale je otázkou, jaké máme mechanismy, abychom si ujasnili, jaká jsou v tom všem naše slepá místa. Neutralita je největší slepé místo, které Rakousko jako společnost nyní má. Přinejmenším od února loňského roku.
A úplně na závěr – řekl byste, že má nebo že může mít Rakousko syndrom malého státu, něco jako komplex méněcennosti, třeba vůči Německu?
Popsal bych to spíše jako vztah mezi mladším a starším bratrem. V tom vztahu se určitě vyskytují prvky komplexu méněcennosti ze strany Rakouska. Ale neomezoval bych to jen na to. Je to podobná dynamika jako u jiných států. Dánsko versus Švédsko. Kanada versus USA. Šlo by pokračovat.
Myslím, že docela sedí to, co říká například Armin Thurner z magazínu Falter, že Rakousko je sice samostatné, ale ekonomicky na Německu do velké míry závislé. Po roce 1945 bylo pro Rakušany Německo vždy nejvýraznějším hospodářským partnerem. Rakouská měna byla vždy vázaná na tu německou. A nikdy to nebylo zpochybňováno. Německý kapitál je pro Rakousko důležitý. Dokud byl exportní trh Německa silný, mělo i Rakousko vždy svůj profit z hospodářského zázraku svého souseda.
Rakušané si v závislosti na tom vytvořili k Němcům takovou svou vlastní formu vztahu – Hassliebe (nenávist a láska zároveň). V rakouské verzi němčiny pro lidi pocházející z Německa existuje výraz Piefke (vejtaha). Tento výraz se nestal populárním náhodou. Datuje se do doby, kdy habsburská monarchie prohrála s Prusy v roce 1866 bitvu u Hradce Králové. Tehdy skutečně převážilo takzvané „maloněmecké“ řešení, tedy vytvoření německé říše pod pruským vedením, které připravilo Rakouské císařství o úplnou dominanci nad regionem. Nejedná se tedy pouze o komplex méněcennosti, každopádně vztah Rakušanů k Němcům vykazuje některé jeho prvky.
