Bývalá guvernérka Nikki Haley zosobňuje republikánskou politiku starší éry. Dokáže Donalda Trumpa porazit, nebo si k němu na druhý pokus najde cestu?
„Je to globalistka, má ráda celý svět. Já mám v první řadě rád Ameriku,“ řekl letos v Iowě Donald Trump. Mluvil o bývalé guvernérnce Jižní Karolíny Nikki Haley. Ta se v průběhu uplynulého půlroku vynořila jako jedna z republikánských kandidátek, které mohou Trumpa ohrozit v primárkách.
Tím prvním byl floridský guvernér Ron DeSantis, kterého Trumpův tým bombardoval slovními útoky po celý loňský rok. Větší pozornost, kterou Trump věnuje své rivalce, jasně ukazuje, že pro někdejšího prezidenta je DeSantis de facto mimo hru. Těsně před druhým primárkovým státem pak DeSantis svou kampaň ukončil – není divu, v New Hampshire mu průzkumy předpovídaly okolo 6 procent.
Jako pro všechny své oponenty a nepřátele si Trump pro Haley vymyslel vlastní přezdívku – Tricky Nikki, tedy volně přeloženo Lstivá Nikki. Snaží se ji připodobňovat k Hillary Clinton a obdobně jako u Baracka Obamy vymýšlí nesmysly o jejím původu, který by ji v očích voličů měl diskvalifikovat z prezidentského klání.
K Haley se přimkla zbývající část republikánské strany, která buďto nemá Trumpa moc v lásce, nebo by alespoň preferovala, kdyby už přenechal místo v čele někomu méně chaotickému. Dokonce i někteří demokraté ji vnímají jako přijatelnou variantu oproti nebezpečí, které vidí v potenciálním návratu Trumpa do Bílého domu.
Podle průzkumů před primárkami ani Nikki Haley nemá příliš šancí na to, aby Trumpa opravdu porazila. Definitivně to ukážou až úterní výsledky v New Hampshire, její domovské Jižní Karolíně, nebo nejpozději až během takzvaného „superúterý“ na začátku března. Je ale Haley skutečně tak umírněnou kandidátkou, jak se teď mnozí domnívají?
Odpověď na Obamu
Hvězda Nikki Haley vystoupala na americké politické nebe na začátku minulé dekády. Po několika letech v jihokarolínské Sněmovně reprezentantů se v roce 2011 vyšvihla do tamního guvernérského křesla. Někteří republikáni se tehdy dokonce domnívali, že by právě Nikki Haley mohla někdy v budoucnosti být republikánskou odpovědí na Baracka Obamu.
Přijeli doslova jen s hrstkou dolarů v kapse.
Je to relativně mladá, uhlazená politička, která si může odškrtnout „identitářské“ kolonky díky tomu, že je žena a její rodiče jsou imigranti. Ale na rozdíl od Obamy jde vyloženě na ruku reaganovské republikánské politice spočívající především v deregulaci a daňových úlevách především pro ty nejúspěšnější.
Životopis nadějné republikánské političky zní jako z jiné éry americké historie. Její rodiče se do USA přistěhovali v 60. letech přes Kanadu původně z Paňdžábu. Přijeli doslova jen s hrstkou dolarů v kapse. Brzy se vypracovali a podařilo se jim vybudovat úspěšný obchod s oblečením. Haley se narodila jako Nimarata Nikki Randhawa v roce 1972 už v Jižní Karolíně.
Už od útlého věku pomáhala v rodinném podniku s účetnictvím. Krátce poté, co vystudovala účetnictví na jihokarolínské Clemson University, se přidala naplno jako finanční ředitelka. Podle všeho se jen nevezla na úspěchu rodičů, ale sama pomáhala firmu rozvíjet.
V půlce 90. let se provdala za místního podnikatele a vojáka Michaela Haleyho a krátce na to konvertovala ke křesťanství. Když se rozhodla v půlce nultých let vstoupit do politiky, udělala tak pod svým původním, plným indickým jménem.
V roce 2004 byla zvolena do dolní komory jihokarolínského státního sněmu. Počátek její kariéry se nesl ve znamení boje za transparentnější počínání volených úředníků. Od prvních let ale byla znát také její blízkost byznysovým zájmům, která v průběhu let jen sílila.
V roce 2011 se svezla na republikánské Tea Party vlně libertariánsky zabarveného odporu vůči nástupu Baracka Obamy. Tehdy se vyšvihla do křesla guvernérky Jižní Karolíny.
Trefnou ilustrací, jak to je s Haleyiným balancováním etiky a korupce, je kauza z roku 2015.
Tehdy do čela místního ministerstva zdravotnictví a životního prostředí nominovala Eleanor Kitzman. Její jmenování ale bylo nevhodné hned z několika důvodů: Kitzman je bývalá lobbistka, která pracovala v oboru zdravotního pojištění. Sponzorovala republikánskou stranu včetně přímo kampaně Haley a dokonce měla na guvernérku osobní vazby. A aby toho nebylo málo, tak Kitzman neměla pro danou pozici potřebné zkušenosti.
„Tento rozpor mezi zdánlivou vášní pro etické hospodaření a naopak tolerancí pro zřejmé podvolování se obchodním zájmům korporací je leitmotivem celé její politické kariéry,“ píše ve svém sžíravém biografickém profilu jihokarolínské političky Branko Marcetic na webu časopisu The Jacobin.
Šok netrval příliš dlouho. Zatímco hrstka republikánů postupně utekla do náruče demokratické strany, většina postupně s Trumpem nakonec našla společnou řeč.
Takovéto do očí bijící střety zájmů ale v uplynulých dekádách v republikánské politice, ostatně i v americké obecně, zastavily jen málokoho. Zdálo se, že Nikki Haley čeká zářná budoucnost, která by ji třeba i mohla dovést až do Bílého domu. Pak ale přišel zvrat.
Trumpistický obrat
Nástup Donalda Trumpa čekal málokdo a obzvláště ze začátku naprosto otřásl zavedenými pravidly republikánské strany. Jeho vulgární populistický styl byl v přímém rozporu s uhlazeným byznysovým republikánstvím politiků, jako je právě Nikki Haley. Trump sám sice ještě nedávno republikánských donorem byl. Po přímém vstupu do politiky se ale stal ostrým kritikem ostatních donorů, a nepřímo tak na jejich úkor posílil vliv voličské základny na rozhodování strany.
Šok netrval příliš dlouho. Zatímco hrstka republikánů postupně utekla do náruče demokratické strany, většina postupně s Trumpem nakonec našla společnou řeč. Samozřejmě pomohlo i to, když se ukázalo, že přes všechny hlasité řeči bude Trump v úřadě i nadále prosazovat politiku daňových škrtů a deregulace, po kterých republikánští byznysoví donoři touží nejvíce.
Svůj mír s Trumpem našla i Nikki Haley, která se nechala nominovat na post velvyslankyně Spojených států v OSN. Byl to pragmatický kariéristický krok. Bývalí guvernéři mají v americké politice dobrou výchozí pozici ke kandidatuře na prezidenta, ale mnohdy je jim vyčítána nezkušenost právě v zahraničně politických otázkách. Haley tak sbírala zkušenosti a kryla si záda pro budoucí kandidaturu.
Sám Donald Trump nikam nezmizel a kandiduje znovu.
A na tu evidentně i nadále myslela. Neexistuje lepší indikátor choutek amerických politiků na vyšší úřad, než frekvence vydávání načančaných biografických knih. Haley už jednu takovou vydala v roce 2012. Poté co opustila post ambasadorky při OSN (mimo jiné také kvůli dalšímu korupčnímu miniskandálu nevykázaných letů v letadlech jihokarolínských byznysmenů), začala takové knihy chrlit jako na běžícím páse.
Jednu vydala v roce 2019 a pak také v roce 2021. V té dosud nejaktuálnější, předloňské, připravila medailonky političek, které Haley považuje za své vzory. Bývalá guvernérka se tu vyznává k nepříliš překvapivé lásce k britské premiérce Margaret Thatcher nebo například izraelské předsedkyni vlády Goldě Meir.
Nepravděpodobný úspěch
Když ale loni Nikki Haley oznámila kandidaturu, šance jí dával málokdo. Jakožto ztělesnění byznysového, establishmentového republikánství se zdá být přesně tím typem politika, kterému v post-trumpovské éře odzvonilo.
Sám Donald Trump nikam nezmizel a kandiduje znovu. Pro skeptičtější voliče, kterým exprezident příliš nevoní, se tu nabízel jako ideální kandidát floridský guvernér Ron DeSantis. Ten měl na začátku loňského roku za sebou čerstvé úspěšné volební výsledky a auru někoho, kdo je schopný uspokojit jak Trumpovo, tak i více establishmentové křídlo republikánské strany a nabídnout jakýsi trumpismus 2.0 – ostré lokty, ale méně chaosu.
Jenže DeSantisovu kampaň pronásledovalo neštěstí za neštěstím. Završila je loňská baráž soudních obvinění Donalda Trumpa, která způsobila, že většina republikánské strany se sjednotila za bývalým prezidentem, jakožto za napadeným mučedníkem.
Čtěte také: Žaloby na Trumpa stručně a přehledně: Volby, tajné dokumenty a „držhubné“ pro milenky
Zbývalo tu nepočetné křídlo k Trumpovi skeptičtějších republikánů. O ty nejsrdnatěji v primárkové kampani usiloval bývalý newjerseyský guvernér Chris Christie. I jeho kampaň ale slábla a ze strastí jak Christieho, tak DeSantise se i díky relativně solidním výkonům v republikánských televizních debatách podařilo těžit právě Haley. Té se podařilo alespoň dočasně vyprofilovat jako umírněná nositelka antitrumpovského praporu.
V iowských primárkách v polovině ledna skončila sice těsně třetí, ale naprosto předčila nevelká očekávání. Oproti tomu Ron DeSantis tu po množství investované energie a financí skončil druhý, jenže v uplynulých týdnech sliboval vítězství. Kromě Trumpa to ale byla jedině Haley, která v Iowě zvládla zvítězit v nějakém okrsku, byť jediném.
O měsíc později budou následovat primárky v její domovské Jižní Karolíně. Tam sice dle aktuálních průzkumů stále na Trumpa ztrácí desítky procent, to by se ale ještě mohlo změnit.
Do Johnson County, kde vyhrála, spadá místní univerzita, což jen umocnilo image Haley jako jakési „liberálnější“ alternativy k Trumpovi. Největší naděje si pak Haley a její podporovatelé dělají v následujícím New Hampshire, kde mohou v republikánských primárkách volit i nezávislí voliči.
O měsíc později budou následovat primárky v její domovské Jižní Karolíně. Tam sice dle aktuálních průzkumů stále na Trumpa ztrácí desítky procent, to by se ale ještě mohlo změnit, pokud by překonala očekávání i právě v New Hampshire.
Je tu ale několik potíží. Vše se točí kolem domnělé Haleyiny umírněnosti. To je totiž velmi relativní pojem. Jedna z otázek, ve kterých se Trump odchýlil od dřívějšího republikánského normálu, jsou základní sociální programy jako zdravotní pojištění pro chudší a starší Američany (Medicare a Medicaid) a systém sociálního zabezpečení. Politici jako Haley by tyto programy velmi rádi seškrtali, kdežto Trump často mluví o tom, že je to politická sebevražda, a staví se ostře proti.
Další oblastí je zahraniční politika. Nikki Haley hájí velmi jestřábí pozice takřka napříč celým světem. Je to naprosto v linii s republikánskou politikou předtrumpovské éry. Právě Trump ale nasbíral u voličů mnoho bodů za svou ochotu kritizovat například fiasko války v Iráku.
Jde samozřejmě do nekončena debatovat o tom, co znamená ta bájná „umírněnost“. Nicméně podle toho, jak jsou chápány tyto pojmy v současné americké politice, je Nikki Haley jak ve sféře sociálních programů, tak v zahraniční politice napravo od Trumpa.
Druhé námluvy s Trumpem
V poslední řadě je tu pak uvěřitelnost Haleyina vymezování se vůči Trumpovi a jeho podporovatelům. To jde dobře ilustrovat na tom, jak se vyvíjí její postoje v otázkách rasové politiky.
V době, kdy byla guvernérkou Jižní Karolíny, proběhla tu nechvalně proslulá rasově motivovaná masová střelba v kostele v Charlestonu. Vzhledem k tomu, že pachatel tehdy hojně používal konfederační symboly, následoval po střelbě tlak na místní politiky, aby je z vládních budov definitivně odstranili. Přestože k podobným krokům je v republikánských řadách odpor, Haley odstranění konfederačního praporu prosadila.
Mohlo by se zdát, že minimálně v této otázce je Haley skutečně umírněnější než Trump. Aktuální primárková kampaň ale ukazuje spíše k tomu, že se snaží především politicky kalkulovat. V poslední době z ní totiž padají výroky, které by mohly Trumpově voličské základně imponovat.
Při nedávném rozhovoru například trvala na tom, že Spojené státy „nikdy nebyly rasistickou zemí“. Je to pozoruhodný výrok od někoho, kdo i ve vlastních autobiografických knihách dokládá něco trochu jiného – popisuje v tomto kontextu obtíže jak svých imigrantských rodičů, tak jí samotné.
Ještě větší pozornost vzbudila ale její neochota říct, že za vypuknutím americké občanské války stál především spor o zachování otroctví. To už nevydržel ani Trump. „Myslím, že otroctví je tak nějak jasná odpověď, na rozdíl od těch asi tří odstavců keců, co řekla,“ utrousil bez obalu Trump.
Někteří Trumpovi blízcí spojenci a spolupracovníci odmítají vyloučit variantu, že by si ji třeba vybral jako kandidátku na post viceprezidentky.
A to je paradox. Haley se totiž těmito výroky snaží alespoň trochu nadbíhat „trumpistickým“ republikánům, bez jejichž volební podpory se neobejde. Kromě rasových otázek je tato Haleyina flexibilita nejvíce vidět ve světle soudních tažení proti samotnému Trumpovi. Na začátku roku například řekla, že v momentě, kdy by se stala prezidentkou a Trump by byl seznán vinným, udělila by mu milost.
I proto nejsou ani přes současnou nevraživost vztahy mezi tábory Trumpa a Haley úplně na bodu mrazu. Mezi jeho skalními podporovateli vzbuzuje tato představa děs, ale přesto někteří Trumpovi blízcí spojenci a spolupracovníci odmítají vyloučit variantu, že by si ji třeba vybral jako kandidátku na post viceprezidentky.
Na konci minulého týdne se ale nechal slyšet, že „Haley není prezidentský materiál“ a že si ji za viceprezidentku spíše nezvolí. Haley ve stejný den řekla, že ničí viceprezidentkou být nechce. Tak ale zní spousta budoucích viceprezidentů, než jsou donuceni ukončit vlastní kampaň.
Na jednu stranu se zdá nepravděpodobné, že by po všech rozepřích s Mikem Pencem, kvůli jeho neochotě podkopávat výsledky minulých prezidentských voleb, sáhl Trump znovu po typově podobné političce.
Na druhou stranu si ale někdejší prezident vybral Pence z pragmatických důvodů – aby si usmířil republikánský byznysový establishment, který ho nemá příliš v oblibě. Třeba ještě usoudí, že se mu takový kalkul vyplatí i letos. O všem se rozhodne i na základě výsledků primárek v následujících týdnech.
