Počty vojáků z povolání v České republice každým rokem narůstají. Spolu s tím se každoročně zvyšuje i počet lidí, kteří se z armády vracejí zpět do civilu. Právě na ně čeká svět, který už nemusí dost dobře znát a zařadit se do něj může být velice obtížné. Podle psychologa Daniela Štrobla to někteří z nich nemusí zvládnout nikdy. S předsedou etické komise Asociace vojenských psychologů, který sám jako vojenský psycholog v minulosti sloužil, jsme se bavili o duševních i sociálních problémech válečných veteránů.
Filip Brychta: Většina lidí si při slovu veterán představí bojovníky z druhé světové války. V dnešní době máme ale také veterány novodobé. Koho si máme představit pod tímto označením?
Daniel Štrobl: Představit si můžeme hned několik skupin lidí. V minulosti to bylo tak, že válečný veterán byl člověk, který prošel válkou a jakmile válka skončila, vrátil se z armády do civilu. Takto to máme po druhé světové válce, válce v Koreji nebo po Vietnamu. Změna přišla s nástupem profesionální armády. Dnes pod slovem veterán myslíme také vojáky, kteří prošli nějakou zahraniční operací a dál slouží v armádě. Máme také vojáky, kteří nikdy v žádné operaci nebyli, ale odsloužili si v armádě zhruba svých dvacet let, a i oni mohou být vnímáni jako veteráni. V neposlední řadě jsou to i vojáci, kteří za sebou mají nějaké mise a z armády odešli. Nejlépe je to vyjádřené v zákoně. Ten pamatuje na takzvané bývalé účastníky zahraničních misí Armády České republiky (AČR).
Narůstá počet veteránů, kteří přechod do civilu nezvládnou nikdy. Trošku se to tabuizuje. Veteráni končí na úřadech práce v nekvalifikovaných profesích, fluktuují a skončí na okraji společnosti.
Pokud se budeme bavit o vojácích, kteří prošli misemi, jaké si z nich nejčastěji mohou odnést problémy?
Jejich problémy často souvisí se zážitkem blízkým smrti své nebo blízkých. A dokonce ještě mnohem častější jsou problémy spojené s adaptací na vojenský režim. Bude to znít divně, ale být v misi je svým způsobem velice snadné. Máte to tam nalinkované, máte vše přesně dané. Po službě si jdete lehnout, nechodí vám složenky, neřešíte děti, neřešíte domácnost. Potom se člověk vrátí a život doma je jiný. Má tady rodinu, sociální závazky. Často se mu rozpadne vztah, protože dost dobře nejde skloubit roli vojáka z bojového útvaru a roli rodiče, manžela, kamaráda. Vojáci se velmi snadno upínají k tomu jednoduchému životu v misi. To má za následek, že se na mise hlásí znovu a znovu a s každou další se ty nůžky mezi civilním a válečným životem rozevírají. Následně máme veterána, který má za sebou několik misí a je dost vykořeněn z civilního života.
Foto: Psycholog a psychoterapeut Daniel Štrobl / Autor: Daniel Štrobl, publikováno se svolením autora
Takové sociální problémy nejspíš generují další.
Ano, docela častým problémem je u vojáku gambling a zadluženost. Mají problém pracovat s penězi. Peníze v misi jsou zaslouženě slušné a za půl roku vojáci vydělají velkou částku, ale pak už ne. Takovéto výkyvy v příjmech mnozí vojáci nedokáží rozumně kompenzovat a upadají do dluhových pastí. Nebo nedokážou rozpoznat, že když mají po misi našetřeno půl milionu, že to není na to, aby si koupili poslední typ BMW. Koupí si ho s tím, že pojednou na další misi, ale poté si třeba zlomí si nohu. A pochopitelně tlak civilního prostředí velmi často generuje závislosti všeho druhu. U nás zejména na alkoholu.
Fatální dopady služby a chybějící pomoc státu
Jaké mají nejčastěji duševní problémy?
Často mají noční můry, noční děsy. Na to mě upozorňují jejich manželky, protože nemalou část mých pacientů tvoří manželky vojáků. Přicházejí s tím, že tomu svému chlapovi nerozumí, že neví, co se s ním děje. Mluví o tom, že v noci křičí ze spaní, probouzí se, má velké výkyvy nálad od depresí až po výbuchy hněvu. To je jeden z důsledků dlouhodobého vystavení se stresu a bojové situaci.
Často skloňovaná je u vojáků posttraumatická stresová porucha. Jaká je situace u nás?
Češi na to studie nemají, ale můžeme odhadovat, že bychom mezi vojáky bojových jednotek diagnostikovali posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD) zhruba u dvaceti procent z nich. V současné době bych odhadoval, že můžeme mít až 1 500 vojáků s nějakou formou PTSD. A s PTSD se už normálně žít nedá. Stovky lidí s PTSD je v našich podmínkách hodně, když si vezmeme, že máme v republice něco přes čtyři tisíce psychologů v civilu. Vycházelo by to tak, že by každý druhý měl mít jednoho veterána, což nemá.
Jak se na těchto problémech odráží to, zda jsou vojáci stále činní v armádě nebo ne?
Dokud jsou činní, tak ty jejich problémy mnohdy spí. Armáda jim i v tom českém prostředí umožňuje žít podle podobných pravidel jako na misi. Problémy vygradují v okamžiku, kdy ten člověk definitivně opouští rezort a má se zařadit do civilního světa. Dokud jsou v armádě, tak se může zdát, že ty problémy nemají. Je to ale klam. Mají je a neřeší je. K civilním psychologům mnohdy nemají cestu nebo třeba ani nevědí, že v jejich městě někdo takový je. Nesmíme zapomínat, že až na velká města typu Praha nebo Olomouc jsou ty posádky bojových útvarů často v malých městech jako Chrudim nebo Přáslavice. Troufnu si tvrdit, že ten voják bude mít instinktivní obavu k psychologovi jít, aby se to nedozvěděli v armádě a nedostalo se mu to do papírů. K vojenskému psychologovi nepůjde už tuplem, aby se mu to nepodepsalo na kariéře. Pokud o problémech ví, tak je neřeší z profesních důvodů.
Když k vojenským psychologům nechtějí chodit, jaká je tedy jejich funkce?
Vojenský psycholog většinou pracuje ve vojenských nemocnicích a jeho prací je primárně diagnostika. Dělají i terapii, ale je to spíš okrajová záležitost. Potom jsou psychologové na útvarech (vojskoví psychologové, pozn. redakce). Jejich náplní terapie také moc není a metodologicky to ani dost dobře nejde, protože v rámci terapie potřebujete mít určitý odstup. Já jsem na útvaru sloužil roky a na tento problém jsem narážel. Ti kluci mě vnímali jako kamaráda a kolegu. Vojskoví psychologové jsou zaměření hlavně na přípravu vojáků. Ale to není vina těch samotných psychologů, jde o povahu té služby.
Navštívili jsme české vojáky v Afghánistánu, sledujte naši reportáž:
Tudíž v armádě se jim té pomoci nedostane, přijedou do vlasti a problémy se objeví teprve poté. Musí si tu cestu k psychologovi či jiné pomoci hledat sami, nebo je armáda k těm možnostem nějak vede?
Dnes už je ta situace s návratem určitě lepší a existují různé rekvalifikační kurzy. Problém, který vidím já, musí být zaplněn spoluprací armády a civilního sektoru. Chybí to propojení. Schází mi to, že by vojáci během celé kariéry měli být připravováni na to, že se na nich služba podepíše. Je naprosto normální mít následky, je naprosto normální to řešit s odborníkem. Například by se mohl resort obrany spojit s resortem zdravotnictví a vypracovat systém, aby vojáci věděli, že jsou v jejich regionu erudovaní psychologové. Vojáci musí vědět, že jsou tito civilisté vázaní lékařským tajemstvím. Tento systém znám ze spojených států. Tam voják, který opustil armádu, už není záležitostí resortu obrany. Je to někdo, kdo sloužil vlasti a vlast by se o něj měla postarat. Ten problém je spíše na vojenské straně. Mnohokrát jsem se setkal s nechutí a nedůvěrou přenést odpovědnost na civilní složky. Panuje tam podezření, že civil tomu nemůže rozumět. To ale není pravda.
A proč to v Česku nefunguje? Je ten hlavní důvod ta uzavřenost a nedůvěra AČR?
Já za sebe můžu říct, že jsem se v minulosti setkal s neporozuměním tohoto konceptu a s bohulibou snahou, aby toto všechno řešila armáda. Já ty důvody vlastně neznám. Možná je to česká neschopnost vnímat věci opravdu v dlouhodobém kontextu. Kdybyste totiž začal takovýto systém tvořit, tak je to práce minimálně na deset let. Nechci nikoho kritizovat, ani já jsem to neprosadil.
Počítají ti lidé při vstupu do armády s tím, že se to na nich podepíše a budou možná i muset hledat pomoc?
Dnes je to už povědomí lepší, než bývalo. Může to být dobrou prací na útvarech. Mnohdy vojáci říkají, že mají problémy, ale nemá smysl za někým chodit. Oni se pod tímto falešným hrdinstvím zdráhají. Každopádně ta mise má na člověka velmi devastující a patologický účinek.
Mise vojáka často změní a může se vrátit jako jiný člověk
Už jste zmínil, že ty problémy přesahují samotného vojáka a působí na jeho rodinu a přátele. Jak často se stává, že po návratu z mise se ty vazby zpřetrhají?
Obecně je rozvodovost u vojáků z povolání větší než celkově v populaci. Dělali jsme na to s kolegou z Belgie studii. Jde tam o změnu schématu rodiny. Zkusím to popsat na příkladu. Máme vojáka, který je mužský, rozhodný a takového muže často přitahují něžné a méně samostatné ženy. Tvoří pár a funguje to. Potom odjede na misi, žena zůstane sama doma a většinou to zvládne. Nepláče půl roku, že tam toho chlapa nemá, žije. Následně když se muž vrací, čeká, že doma najde stejnou ženu. Najde ale ženu emancipovanou, kterou si nebral. Může mít pocit, že je zbytečný. To vede k napětí a ke konfliktu. Bohužel ve většině případů se ta změna rolí v rodině nezvládne a lidé se rozcházejí.
A jak se v očích partnera změní ten voják, co se vrátí?
Hodně záleží, jaká ta mise byla. Řekl bych, že jedna mise toho zas tolik nezmění. Je tam typická neschopnost pochopit problémy, které řešíme my v civilu. Ten chlap, co se vrací, se vrátil z oblasti, kde se skutečně řeší klíčové věci typu žít nebo nežít. Tomu civilnímu světu nerozumí a většina lidí naopak nerozumí tomu vojákovi.
Čtěte také: Když začne válka ve vesmíru, zhroutí se úplně všechno, říká šéf Satelitního centra Vojenského zpravodajství
Vojákyně mají problémy stejné jako jejich mužští kolegové?
Úplně upřímně řeknu, že nevím. Já jsem nikdy žádnou vojákyni v terapii neměl, ale bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo. Přesto bych si troufal tvrdit, že jednu výhodu mají. Tam je ta situace opačná. Většinou si vojákyni bere muž, kterému imponuje, že je soběstačná a sebevědomá.
Ty problémy ale asi přesahují i dále než jen na vojákovu rodinu. Co může znamenat vojenské myšlení v klasických životních neshodách?
Nezapomeňme, že postoj české veřejnosti k vojákům je ambivalentní. Armáda má standardně vysokou míru důvěry. Řekl bych, že většinová společnost účast našich vojáků v NATO a zahraničních operacích podporuje. Pořád je tady ale i relativně velká skupina lidí, kteří mají bolševické představy a vojákům to dávají občas docela sežrat. Vznikají z toho velké konflikty. To je konkrétně případ z Bechyně, kdy se vrátili vojáci z mise bez dvou nebo tří kamarádů a v hospodě je začali napadat opilci. Byla z toho rvačka a musela přijet vojenská policie a záchranka. Vojáci jednali jako ve válce. Pro ně to byl nepřítel a pokud by měli samopal, tak je zastřelí. Tohle ta válka s člověkem udělá. Neexistuje kompromis, nepřítel se musí zlikvidovat. To, co je pro veterány v civilu kontraproduktivní, je přesně to, co jim v misi umožňovalo přežít. V misi jsou pouze dobří a špatní. Dobří jsou vaši, špatní jsou ti, co vás chtějí zabít. Ani bych nedoporučoval se vciťovat do Talibance, že to má těžké. Mít nastavení buď a nebo v civilu nejde. Ten postoj mnohdy vojáky vede k sympatiím k extremistickým hnutím, typu Dělnická strana sociální spravedlnosti nebo SPD.
Ten problém se sympatiemi k extremistickým stranám není pouze v Česku.
Mají ho třeba Britové a Američani. Bývalí vojáci nebo vojáci obecně jsou v USA převážně voliči Donalda Trumpa, který jede v duchu buď a nebo. Toto je univerzální problém.
Veteráni často končí na kraji společnosti
Jak dlouho trvá ten přechod z vojenského režimu do civilního?
Narůstá počet veteránů, kteří ten přechod do civilu nezvládnou nikdy. Trošku se to tabuizuje. Veteráni končí na úřadech práce v nekvalifikovaných profesích, fluktuují a skončí na okraji společnosti. Určitá skupina vojáků vymění jednu armádu za druhou. Moc jich není, ale ty případy znám. Po odchodu z armády podepíší kontrakt a jdou do nějaké bezpečnostní agentury, která střeží například ropovody v Iráku. Optimální je, když se stanou policisty nebo strážníky, protože policie má k armádě blízko.
Může to působit, že voják je hloupý, nic jiného nedokáže a potřebuje vodit za ručičku.
Ne. Je to docela podobné jako když byl někdo roky ve vězení. Člověk, který byl odsouzen a strávil dvacet let ve vězení, není hlupák, ale je pro něj ten svět venku jiný. V armádě, přestože ten člověk nechodí nakupovat a podobně, jsou ta pravidla tak moc specifická, že po opuštění armády je v jiném světě. To není o tom, že by byl hloupý.
Co tedy v Česku schází v oblasti péče o soudobé válečné veterány?
Za celou dobu, co jsem byl v armádě, mi scházelo pojmenování toho, že bývalý voják, který opustil armádu, je někdo, kdo sloužil vlasti a vlast se o něj má postarat. Mezirezortně. Já netvrdím, že nějaké dílčí projekty nefungují, ale je to málo. Nejvíce mi chybí, že když ten voják ví, že během roku nebo půl roku opustí armádu a je válečný veterán, tak by měl dostat velmi solidní školení. Ve stylu – navštiv tuhle organizaci, navštiv tenhle úřad. Určitě by bylo dobré, aby ten voják nebyl vypuštěn jen tak na ulici. Proces, kdy veřejnost převezme vojáka od armády. On přece nesloužil armádě, ale lidem, svému národu. Myslím si, že to tady velmi chybí.
