Plánujete si dát od nového roku předsevzetí ohledně množství přečtených knížek? Máme tu pro vás hned několik tipů, co byste mohli zařadit na svůj bucket list. Na své si přijdou milovníci krizí, odlehlých regionů i myšlenek o tom, že vše je ještě trochu komplikovanější.
Letošní rok byl velmi silný na převratné události. V Evropě začala největší válka za tři čtvrtě století, dodavatelské řetězce nestíhaly nápor světového obchodu, příroda na různých místech ukazovala, co dokáže, když ji emise skleníkových plynů začnou probouzet z dlouhého klidu a to všechno samozřejmě reflektovala i literatura faktu. Kromě jedné knihy, která vznikla přímo v redakci Voxpotu, vám přinášíme tipy od několika lidí, u kterých nás zajímalo, co letos přečetli.
Filip Ostrowski
Spoluzakladatel vydavatelství Absynt
Nejlepší knihou, kterou jsem v roce 2022 četl, byl Kajś. Příběh Horního Slezska od Zbigniewa Rokitu. Byla to pro mě objevná kniha, a to i přesto, že do Horního Slezska to mám z Krakova necelou hodinu. Přiznám se, že jsem Slezsko nikdy úplně nepochopil. Řečeno jinak, pochopil jsem ho tak, jak mi ho vtloukaly do hlavy polské školy a filmy. Jednoduché stereotypy o dolech, uhlí, hornících, slezském pracovním nasazení nebo specifickém jazyku. Tak je vytvářen obraz tohoto regionu v mysli běžného Poláka. Vlastně se dalo čekat, že pravda bude mnohem složitější. Sám velmi oceňuji knihy, v nichž se prolíná velká historie s malou rodinnou historií. Zbigniew Rokita vytvořil takový příběh o dějinách Horního Slezska, o Slezanech a nakonec o svém vlastním hledání identity. Jeho příběh je silnou cestou po marginalizovaných zákoutích slezské identity, potlačovaných dějinách, pozměněné paměti a propagandě. Velmi se mi líbí Rokituv pohled na složitou problematiku ze všech stran a jeho nemilosrdná upřímnost. Uchvacuje mě něha, s jakou zachází se svými postavami, a jeho partnerství se čtenářem, kterému nevkládá do hlavy hotové odpovědi, ale bere ho na výlet do míst, která chce sám objevit.
Klára Votavová
Spolupracovnice Voxpotu
Hierarchie mezi evropskými národy většinou nebývá explicitně vyřčená, avšak našimi životy i politikou se prolíná často, od politiků zdůrazňujících, že určitě patříme na Západ, po naši vlastní citlivost na označení „východoevropané“ a vnímání migrujících z hlubšího Východu jako levné pracovní síly. Kanadský antropolog středoevropského původu Ivan Kalmar této hierarchii věnoval celou knihu White But Not quite: Central Europe’s Illiberal Revolt, která letos v angličtině vyšla u Bristol University Press. Západní postoj, který obyvatele bývalého východního bloku souhrnně považuje za rasisty neschopné vybudovat vlastní demokracii, Kalmar označuje za další formu rasismu, který je navíc často účelový: „Západní korporace po roce 1989 nechtěly střední Evropu přijmout jako sobě rovnou. Spíše z ní chtěly udělat oblast, kde mohou těžit z levné práce a vytvořit zde závislé trhy,“ zní jedna z jeho kontroverznějších tezí, kterou mi řekl v květnovém rozhovoru o knize. Na rozdíl od středoevropských nacionalistů si však kosmopolita Kalmar cení mezinárodní spolupráce a poukazuje na to, že i v západních zemích existují opovrhované „bílé periferie“, které jsou východnímu bloku v mnohém podobné. Pro překonávání globálních hierarchií doporučuje mluvit a spolupracovat jak s obyvateli jiných bílých periferií, tak i s těmi z globálního Jihu.
David Wagner
Poradce v europarlamentu, autor larpů a vzdělávacích her
Nejlepší non-fiction roku 2022? A která krize vás zajímá nejvíc?
Čipová? Chip War Chrise Millera přináší kromě historické perspektivy a vysvětlení, proč jsou čipy tak podstatné, také přehled postavení Západu a Číny. Jak v tomhle srovnání dat Západ dopadl? Nečekaně je jeho postavení optimističtější, než byste asi čekali.
Klimaticko-energetická? Green Growth Alessia Terziho nabízí odpovědi, proč budeme vždy potřebovat růstovou ekonomiku a proč je přesto třeba změnit současný ekonomický model. I přes problémy nabízí také mnohem univerzálnější a paradoxně vědečtější pohled na svět než Václav Smil v jeho letošní (a asi nejslabší) How the World Really Works.
Válka a propaganda? Ve Weaponisation of Everything sice Mark Galeotti selhal v předpovědi konvenční války, ale uspěl v popisu všech bojišť moderních konfliktů. Včetně neúnavného vysvětlování toho, jak moc se “hybridní válka” stala přefouknutým pojmem.
Matěj Schneider
Autor podcastu Redneck, redaktor Deníku Alarm
Alexander Zaitchik je zajímavý autor, který mimochodem svou novinářskou dráhu začínal v Praze. Jeho předminulá kniha Gilded Rage nahlížela nejen na voliče Donalda Trumpa z (na rok 2016) nezvykle vnímavého úhlu. Od té doby stojí z jeho pera za vypíchnutí například longread pro časopis New Republic o americkém senátorovi a jedné z nejvýraznějších postav „post-trumpovské“ pravice v USA Joshi Hawleym.
V posledních letech se ovšem tematicky zaměřoval na probíhající pandemii a farmaceutický průmysl. Výsledkem je jeho letošní kniha Owning the Sun: A People’s History of Monopoly Medicine from Aspirin to COVID-19 Vaccines, která se zaměřuje právě na monopolistickou moc v rukou farmafirem v průběhu historie USA až po dobu koronavirovou. „Dle měřítek jakékoli civilizace, která považuje léčiva za své vrcholné úspěchy, systém, který je naceňuje tak, že jsou nedostupné, omezuje šíření vědomostí nutných k jejich výrobě, musí být (a byl prohlášen) za neúspěšný. Zbývajícím úkolem je vykonat rozsudek,“ píše Zaitchik nekompromisně v závěru knihy.
