Nová pravice, nebo noví fašisté? Itálie se chystá na vládu Giorgie Meloni

„Vláda nám bude předána, nebo si ji vezmeme pochodem na Řím,“ hřímal v říjnu 1922 Benito Mussolini na sjezdu italské Národní fašistické strany. Pochod se o pár dní později opravdu uskutečnil, stejně tak i předání moci. Dosavadní předseda vlády chtěl povolat na pomoc armádu, král Viktor Emanuel III. to ale odmítl a novým premiérem jmenoval právě Mussoliniho.

Téměř přesně o století později proběhne v italském hlavním městě o poznání poklidnější změna vlády. To ale nic nemění na faktu, že v jejím čele stane politická síla, která má k il ducemu nejblíž ze všech stran, které od smrti diktátora v Itálii vládly.

Jsem Giorgia, žena, matka, Italka, křesťanka,“ představila se Meloni v jedné větě, která se vryla do kolektivní paměti i díky virálnímu remixu.

Poslední průzkumy totiž přisuzují okolo 45 % hlasů pravicové koalici, v jejímž čele stojí s přibližně 25 % Fratelli d’Italia (FdI, česky Bratři Itálie) – strana s nepochybně fašistickou minulostí a přinejmenším rozporuplnou současností. Jak se Itálie v tomto bodu octla?

Žena mnoha tváří

Současný moment působí dramaticky i díky tomu, že aktuálně vedoucí partaj v minulých volbách získala sotva přes čtyři procenta hlasů. Mezi příčinami raketového nárůstu se nejčastěji zmiňuje fakt, že FdI jako jediná z parlamentních stran nepodporovala úřednický kabinet bývalého guvernéra Evropské banky Maria Draghiho.

Už ne tak často ale zaznívá, že i v opozici se strana snažila působit konstruktivně. Například nikdy neútočila na samotného populárního „superúředníka“ a v některých otázkách – jako například v podpoře Ukrajiny – hlasovala s vládou. Outsiderská pozice jí ale bezpochyby přinášela výhodu širšího manévrovacího prostoru.

V něm se FdI pohybovala velmi obratně především zásluhou své předsedkyně a zakladatelky Giorgie Meloni. Analytici vyzdvihují její schopnost „obratně komunikovat“, což se projevuje především tím, že dokáže ve správný čas zahrát tu správnou roli. Na jednu stranu působí jako zkušená politička, která má v životopise i ministerskou pozici ve vládě Silvia Berlusconiho. Před mezinárodní komunitou zase akcentuje svoji podporu Ukrajině, pravicovou rozpočtovou odpovědnost nebo důraz na atlantickou spolupráci, kde se opírá o vřelé vztahy s americkými republikány.

Vedle toho ale dokáže nastavit i druhou, lidovější tvář. Meloni vyrostla jako dcera matky samoživitelky v jedné z chudších čtvrtí hlavního města, což ji kromě symbolicky lidové pozice dává také typicky římský přízvuk, do něhož přepíná především během plamennějších projevů. Během jednoho takového – mezi útoky na LGBTQ lidi a obranou „matek a otců“ – velmi doslovně pojmenovala, na čem stojí její politická identita. „Jsem Giorgia, žena, matka, Italka, křesťanka,“ shrnula Meloni ve větě, která se vryla do kolektivní paměti i díky virálnímu remixu.

Tato poloha je dnes na evropské konzervativní pravici celkem běžná. Znamená to ale, že máme co dočinění s návratem fašismu, či jeho modifikované podoby?

Stručná historie (post)fašismu

Rok 1992 lze v italské politické historii bez přehánění označit za zlomový. Po několika izolovaných korupčních skandálech naplno propuká policejní akce čisté ruce (Mani pulite), která odhalí všudypřítomnou korupci v nejvyšších patrech italské politiky. „Jde o prostředí, ve kterém ti, co mají platit, ani nečekají na to, až si o to někdo řekne. Vědí, že v tomto klimatu jsou úplatky povinné,“ vystihnul tehdejší situaci milánský žalobce Antonio Di Pietro. Skandál, který je považován za předěl mezi první a druhou italskou republikou, vyústil mimo jiné v rozpuštění Křesťanské demokracie. Ta přitom do té doby (s výjimkou jednoho volebního období) vedla všechny vlády od konce druhé světové války.

Ve stejném roce se patnáctiletá Giorgia Meloni přidává k mládežnické organizaci Movimento Sociale Italiano (MSI), strany založené hned po válce poměrně otevřenými zastánci fašistického režimu. V roce 1993 dostávají v rámci politického zemětřesení kandidáti MSI v komunálních volbách v Římě a Neapoli přes 40 % hlasů a na posty starostů nedosáhnou jen těsně.

Čtěte také: Úspěch krajní pravice děsí Macrona. Jak bude zemi vládnout bez parlamentní většiny?

Za pozastavení stojí i konkrétní osoby. V jihoitalské metropoli kandidovala Alessandra Mussolini, vnučka diktátora Benita. V Římě se o hlasy ucházel tehdejší předseda MSI Gianfranco Fini. Ten se sice ještě v 80. letech tituluje jako „fašista pro 21. století“, ale v 90. letech se rozhodne od radikální minulosti distancovat, stranu přejmenuje a nasměruje do politického středu. Výsledkem je rok 2009, kdy partaj zaniká a připojuje se k velké středopravicové straně Silvia Berlusconiho. Právě v tomto období se Meloni na tři roky stává ministryní mládeže.

Poté co je Berlusconi odsouzen za daňové úniky a na několik let de facto vykázán z politiky, se jedna z frakcí pod vedením Meloni odtrhne – a vznikají Fratlli d’Italia. Jakkoliv může tato cesta od fašismu působit poněkud klikatě, na určité kontinuitě trvá i samotná strana, která má dodnes v logu plamen v italské trikoloře – tedy symbol neofašistické MSI.

Myslím, že Mussolini byl dobrý politik. Všechno, co udělal, dělal pro Itálii,“ prohlašuje Meloni ve svých 19 letech.

Tato historická odbočka přitom ilustruje ještě jeden podstatný jev italské politiky. Aktéři více či méně napojení na fašistické hnutí byli ve druhé republice jednou z mnoha sil, které se snažily zaplnit mocenské vakuum po rozpadu Křesťanské demokracie. Pokud si od části italské společnosti vypůjčíme typický politický cynismus – kterému se zároveň nelze příliš divit – můžeme považovat za úspěch, že se do premiérského křesla dostávají tyto síly až v roce 2022.

Lekce z nostalgie

Spojení s fašismem patřilo také mezi ústřední témata předvolební debaty. Do ní „Bratři“ vstupovali jako favorité, kterým stačilo odrážet útoky konfrontující stranu nebo její členy s minulostí. Tu dobře ztělesňovala sama předsedkyně, když na sítích koloval její rozhovor z roku 1996. „Myslím, že Mussolini byl dobrý politik. Všechno, co udělal, dělal pro Itálii. Politika, jako je on, jsme neměli přinejmenším dalších 50 let,“ tvrdí tehdy 19letá aktivistka.

Dnes se Meloni od výroku samozřejmě distancuje. Nejčastěji k tomu využívá argument, který spolu s ní opakuje také velká část pravicového tisku: Fašismus je záležitost historie, bavme se o aktuálnějších věcech.

Na pozoru bychom ale měli být i před způsobem, jakým toto distancování probíhá. Například ve videoprojevu adresovanému zahraničnímu publiku Meloni odsoudila „antižidovské zákony z roku 1938“ a „diktaturu“. Nezmínila ale násilí Mussoliniho squadristů v Itálii, válečné zločiny v Africe nebo koncentračních tábory na Balkáně. Čas ale samozřejmě zbyl na odsouzení zločinů „komunismu“ a „sovětského Ruska“.

Na vnitropolitické scéně zase členy vlastní strany, kteří používají nacistickou či Mussoliniho symboliku, Meloni eufemisticky označuje jako nostalgiky. „I Gianfranco Fini se v devadesátých a nultých let vymezoval proti minulosti mnohem ostřeji. Meloni evidentně nechce odsoudit neofašistickou tradici jako takovou,“ píše historik David Broder.

Obavy pak vyvolává i způsob, jakým se s takovými „nostalgiky“ zachází. Během kampaně se oblíbenou novinářskou disciplínou stalo prohledávání archivních příspěvků ze sociálních sítí. Na Facebooku Calogera Pisana, kandidáta FdI na Sicílii a blízkého přítele samotné Meloni, se například našel příspěvek, ve kterém Pisano velebí nespecifikovaného „velkého státníka“ z doby před 70 lety. Když ho pak jeden z komentujících pochválí a napíše, že šlo o Mussoliniho, Pisano ho opraví: „Mluvil jsem o tom z Německa.“

Pisano se za výrok omluvil a byl vyloučen ze strany. Jen o pár dní později ale unikly hlasové zprávy, v nichž své podporovatele ujišťoval, že vyloučení „platí jen na pár dní“. Meloni ani nikdo jiný však nepopřeli, že Pisana po volbách přijmou do řad svého poslaneckého klubu. Vzhledem k tomu, že je ve svém obvodu jasným favoritem i po aféře, rozhodně se nejedná o nerealistický scénář.

Čtěte také: Německo po volbách: Merkel odchází, zásadní změny ale nečekejte

Členy však bez větších rozpaků zůstávají další kandidáti s podobnými škraloupy. Helenia Barban si na Facebook přidala fotku italské fotbalové reprezentace z 30. let, na které hráči provádějí fašisty přisvojený římský pozdrav. Galeazzo Bignami zase před čtyřmi lety hájil svoje uniklé fotky, na kterých má nacistickou uniformu jako „rozlučku se svobodou“. Tommaso Foti pro změnu zveřejnil a následně smazal fotku, na které má roušku s vyšitým fašistickým mottem.

Tommaso Foti, candidato alla Camera nell'uninominale in regione Emilia-Romagna, indossa la mascherina col motto mussoliniano "Boia chi molla!" nel giorno della Liberazione dal nazifascismo. #matrice pic.twitter.com/6kNPwHAZnn

— Alekos Prete (@AlekosPrete) September 13, 2022

Tyto případy tak poměrně dobře ilustrují vztah „Bratrů“ k tradičnímu fašismu: část členů a podporovatelů k němu přinejmenším inklinuje, FdI jim nemůžou dát úplně volný průchod, ale nechtějí se proti nim ani rázněji vymezit.

Volte nás. Proč? Protože nejsme oni!

Pokud má ale Meloni v něčem alespoň kus pravdy, je to druhá část její obranné argumentace: o fašismu mluví levice, protože nemá žádný vlastní program. Hlavním opoziční sílu představuje koalice sdružená okolo středolevicové Demokratické strany (PD). Ta v průzkumech dostává okolo 25 %, tedy zhruba jako samotné FdI a o 20 % méně než pravicová koalice.

Šéf PD Enrico Letta se pokouší oslovit hlavně středové voliče a proti Meloni kromě antifašistické karty útočí především skrze zahraniční politiku – v debatách často upozorňoval na její blízkost k Viktoru Orbánovi a prohlašoval, že volby se pokusí ovlivnit Rusko. Kromě z průzkumů patrné neúčinnosti nemá tato komunikační linka ani velkou oporu v realitě. Podle factcheckingových organizací jsou totiž nejčastějšími šiřiteli falešných zpráv samotní kandidáti do úřadů – z obou táborů.

Fakt, že se Letta tolik věnuje zahraniční politice, není pouze důsledkem jedné (špatné) strategie pro konkrétní volby. Současná Demokratická strana vznikla v 90. letech spojením pohrobků Komunistické strany a části odpadlíků z Křesťanské demokracie – tedy dvou největších stran první republiky.

Nová strana hledající svůj směr jej našla právě v cestě do vznikající eurozóny, která byla podmíněná zaváděním neoliberálních reforem. Strana se sice hlásila k proevropské a protržní sociální demokracii symbolizované německou SPD, její reálné politiky ale kopírovaly o něco vzdálenější vzor. „Spíš než reformistickému křídlu dělnického hnutí se strana blížila americkému liberalismu,“ píše ve své knize historik Broder.

V Itálii už před současnou krizí žilo 5,6 milionu lidí (téměř každý desátý obyvatel) v absolutní chudobě.

Deklarovanou evropskost – dávanou do rovnice s demokracií – pak PD v následujících letech hájila proti euroskepticismu Silvia Berlusconiho, později i proti ostřejším populismům Mattea Salviniho či Hnutí pěti hvězd (M5S) a dnes (post)fašistce Meloni. Bezradnost Demokratické strany tak dobře vystihuje fakt, že zatímco před deseti lety byl politický podnikatel Berlusconi vyobrazován jako hlavní nepřítel demokracie, dnes k němu naopak upínají naděje jakožto umírněnému členovi pravicové koalice.

Chudým brát, bohatým dávat

Tak trochu na vedlejší koleji pak v celé kampani zůstávají sociální, respektive ekonomické otázky. Zatímco PD obhajuje současný ekonomický model s příležitostnými krizovými intervencemi, pravice vyhlašuje útok na takzvaný občanský příjem. Tento příspěvek pro lidi bez práce nedosahující na dávku v nezaměstnanosti nebo občany s nejnižšími příjmy patří mezi hlavní úspěchy společné vlády Conteho M5S a Salviniho Ligy.

Šlo o jedno z mála výrazných opatření proti chudobě, která ve třetí největší evropské ekonomice představuje obří problém. V Itálii už před současnou krizí žilo 5,6 milionu lidí (téměř každý desátý obyvatel) v absolutní chudobě, přitom dnešní ukazatele nezaměstnanosti i inflace se pohybují okolo deseti procent.

Pravice důkladný recept na dlouhodobé ekonomické problémy také nepřináší – Meloni nabízí daňové úlevy pro italské firmy, Salvini zase slibuje rovnou 15procentní daň. Ta by italský rozpočet vyšla na 80 miliard eur. Jen pro srovnání – zmíněný občanský příjem, který chce pravice v rámci šetření rušit, vyšel rozpočet za loňský rok na devět miliard.

La ricetta #Salvini: “#Flattax estesa a 100mila euro, pace fiscale e niente imposte sulla casa” #tasse #fisco #lega #governo #18settembre #iltempoquotidiano https://t.co/eHP9Aehdhz pic.twitter.com/Zs2H3BN2SF

— IL TEMPO (@tempoweb) September 18, 2022

Mezi chudším obyvatelstvem a bývalým voličstvem komunistů se statisticky nejvíce daří již zmíněnému Hnutí pěti hvězd. Jeho podpora se však po celé řadě vnitřní rozkolů, skandálů a postupné ztráty puncu antiestablismentové strany propadla z vítězných 28 % z roku 2018 na současných 12 %. Ve volebním systému, v němž navíc dvě třetiny křesel připadnou pouze největší straně či koalici z obvodu, bude jejich vliv ještě menší.

Současná situace tak v lecčems připomíná přechozí volební rok 2018. V něm se úspěch Mattea Salviniho někdy zkratkovitě interpretoval tak, že tradiční voliči levice přešli k pravicovému populistovi. Podrobnější pohled ale ukazuje jiný obrázek. Tradičně levicoví voliči buď hlasovali pro M5S, nebo vůbec nepřišli k volbám.

Přes veškeré srovnávání s Orbánem se Giorgia Meloni možná vydá spíše polskou cestou.

Popsaná situace je důsledkem hlubšího vývoje posledních téměř 30 let druhé italské republiky. Sešly se zde korupcí pošramocená důvěra v politiku jako takovou, nízká volební účast a fragmentovaná společnost. Ta věří stále rychleji se střídajícím individuálním spasitelům, kteří to umí s médii – ať už je to Berlusconiho televize, blog Pepe Grilla (zakladatele M5S) nebo Twitter Mattea Salviniho.

Role posledního jmenovaného je přesto nezanedbatelná. Zejména skrze otázku uprchlíků se mu podařilo zradikalizovat pravicový mainstream a dohnat ho k volbám. Potom, co sám Salvini udělal několik politických chyb, ho na místě vůdce zradikalizované pravice jednoduše vystřídala Meloni.

10 minut antifašismu, 10 minut antikomunismu

Nejzásadnější otázku tak momentálně představuje to, jak bude vypadat vládnutí po odevzdání hlasů. Koalice jsou výhodné pro volební systém, ale nikde není psáno, že musí vydržet i po volbách. Potenciální střet představují zejména otázky rozpočtové odpovědnosti mezi Meloni a Salvinim. Lídr Ligy se po razantním odsouzení ruské invaze také pomalu názorově posouvá – naposledy navrhoval přehodnocení sankcí kvůli údajné neefektivitě. Může jít o chytrý krok, kterým si otevírá dveře pro budoucí změnu svého postoje během potenciálně tuhé zimy. Na druhou stranu může v případě volebního fiaska čelit tlaku zevnitř vlastní strany, v rámci které opět sílí separatistické tendence.

Pokud však vláda na půdorysu současné koalice vznikne a bude vládnout „společně a dobře“, jak ujišťuje Salvini svoje příznivce, předvídat její kroky je i vzhledem k nejisté mezinárodní situaci obtížné. Během kampaně se toho hodně namluvilo o námořní blokádě italských přístavů před loďmi s uprchlíky, ale Meloni později svůj slib vzala zpátky. Jakkoliv se jedná z hlediska mezinárodního právo o ilegální krok, jeho byť jen dočasná implementace by si mohla vyžádat tisícovky lidských životů.

Další výrazné snahy FdI lze pozorovat v rovině ústavy, obzvlášť když cítí potenciální ústavní většinu. Dokument sepsaný po druhé světové válce má silně antifašistický charakter, což by Meloni ráda změnila přinejmenším tak, aby obsahovala tresty za „omlouvání komunismu“ a „islámského totalitarismu“. Ani tady se nejedná o žádnou revoluci jako spíš o kodifikaci silné antikomunistické tradice. Ta se na Apeninském poloostrově táhne od studenoválečné první republiky přes Berlusconiho až do dneška.

V procedurální úrovni by pak „Bratři“ rádi posunuli Itálii od parlamentní k prezidentské republice. Nakolik se jim všechna tato přání podaří naplnit, však záleží na mocenské rovnováze mezi třemi zmíněnými stranami – FdI, Salviniho Ligou a Berlusconiho Forza Italia.

Čtěte také: Lázně, fotbal a propaganda. Byli jsme u toho, když Maďaři volili svou budoucnost

O směru, kterým by Meloni Itáli ráda posunula, nám může napovědět také pohled na mezinárodní scénu. V Evropském parlamentu se Meloni přidala k frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR), které po brexitu dominují polské Právo a Spravedlnost Jaroszlawa Kaczynského. Svoje důvody popsala Meloni v otevřeném dopise – podepsaném mimochodem také lídrem této frakce Janem Zahradilem z české ODS – kde zdůrazňovala společnou vizi Evropy. Ta by měla fungovat jinak než současná „Evropa Bruselu“, tedy více jako „konfederace suverénních národních států“, které brání svoji „identitu, hranice a opravdovou ekonomiku“.

Řím a Varšava, nikoliv Brusel

Přes veškeré srovnávání s Orbánem se tak Meloni možná vydá spíše polskou cestou. Kromě společného důrazu na spolupráci s USA, studenoválečného chápání konfliktu s Ruskem, křesťanské identity a odporu ke „genderové ideologii“ se do jejího slovníku začínají vkrádat i obraty známé z antipotratové agendy.

Itálii bývá někdy označována za laboratoř konzervativní politiky. Jako první v Evropě se zde dostal k moci fašismus, ve druhé polovině 20. století zde téměř 40 let v kuse vládli křesťanští demokraté, aby je už v 90. letech vystřídal populista trumpovského sřihu Silvio Berlusconi.

Napíše Giorgia Meloni další kapitolu tohoto přes sto let trvajícího příběhu? Nebo bude její vítězství jen další variací na italské rčení „všechno se musí změnit, aby všechno zůstalo stejné“? Na alespoň přibližné odpovědi si musíme počkat minimálně do nedělních voleb.