Doprava kosmonautů do vesmíru, pokrytí celé planety dostupným internetem, komerční lety k Marsu nebo světelná reklama na noční obloze. Ocitli jsme se v době, kdy mají soukromé korporace při dobývání vesmíru často větší ambice, než nejmocnější státy. Neregulované zápolení o oblohu, při kterém dochází k její zásadní proměně i nebezpečnému znečištění, znovu nutně otevírá otázku: Kdo má právo přisvojit si nebe?
Společnost SpaceX multimiliardáře Elona Muska vyslala tuto sobotu jako historicky první komerční subjekt lidskou posádku k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Oči veřejnosti jsou dnes zaměřeny zejména na Muskův revoluční vývoj v oblasti raketových nosičů. Mezi nimi je vícenásobně použitelná raketa Falcon s vertikálním přistáváním na moři nebo raketa Starship, která by měla nejen dopravit stovky lidí na Mars, ale také nabídnou přesun na jakékoliv místo na Zemi do 60 minut.
Méně známé jsou Muskovy plány na StarLink, konstelaci desítek tisíc malých komunikačních satelitů na oběžné dráze. Výraznější pozornosti se projektu dostalo teprve v posledních měsících. Na prvních šedesát satelitů vynesených na oběžnou dráhu loni v květnu si začali stěžovat nejprve astronomové a posléze i lidé po celém světě, které okem viditelný přelet světelných vláčků na noční obloze vyděsil.
#spaceX #starlink live from #Kosovo. pic.twitter.com/MXkVWT4iZt
— Astrit Spanca (@astritspanca776) April 19, 2020
Kazit noční oblohu by ale mohly i horší věci. Ruský startup StartRocket chce dokonce pomocí nanosatelitů nabízet světelné reklamy. Při romantickém sledování hvězd ve dvou tak možná brzy vedle Venuše narazíte na reklamu doporučené značky kondomů. Znamená to, že si korporace mohou na oběžné dráze dělat, co chtějí?
Odpad, který nás odřízne od vesmíru
Na oběžné dráze Země putují v současné době zhruba dva tisíce družic. Celé lidstvo jich tam za dobu své existence vyslalo kolem osmi a půl tisíc, Elon Musk jich ale během několika let touží vypustit pětinásobek. Rozmazané bílé čáry StarLinku kazí astronomům obraz při pozorování nebezpečných asteroidů i při zkoumání vesmíru. Přijdou tak o spoustu drahocenného času na miliardových teleskopech, který jim už tak bere světelné znečistění či špatné počasí.
Největším problémem je ale udržitelnost celé oběžné dráhy. Mimo dvou tisíc aktivních satelitů se na ní momentálně pohybuje asi 128 milionů kusů kosmického smetí o velikosti menší než jeden centimetr, 900 tisíc kusů ve velikosti mezi jedním a deseti centimetry a 34 tisíc objektů větších než deset centimetrů. I milimetrové kusy smetí, které obíhají Zemi rychlostí 28 tisíc kilometrů v hodině, přitom představují pro družice existenční hrozbu. Jediný střet dvou družic pak má potenciál vyprodukovat obrovské množství úlomků a spustit řetězovou reakci dalších kolizí (takzvaný Kesslerův syndrom), které vyřadí většinu satelitních technologií a v nejhorším případě lidstvu kompletně zamezí přístup na oběžnou dráhu.
Rozložení suti na oběžné dráze. Zdroj: European Space Agency.
Problém kosmického smetí v mnoha oblastech připomíná produkci emisí, kdy může absence globální zodpovědnosti dovést celou naši civilizaci ke katastrofě. Podobně jako u klimatické změny zde zásadní roli hrají ničím neomezené zájmy nadnárodních komerčních aktérů a chybějící vymahatelnost mezinárodních pravidel. Nástup desítek tisíc Muskových satelitů má nabídnout bezprecedentně stabilní globální komunikační služby jak pro veřejné, tak vojenské účely. Zároveň ale představuje také exponenciální zhoršení už nyní neudržitelné situace na oběžné dráze.
Byznys, v kterém každý zkrachuje
Rozhodně se nejedná o jednoduchý byznys. Díky koronavirové krizi ostatně přišel Musk o svou hlavní konkurenci. Firma OneWeb plánovala mega-konstelaci o velikosti 650 družic, kvůli viru však nezvládla finalizovat dohodu o jejím financování a koncem března vyhlásila bankrot. Tím pravděpodobně padla i dodávka osmnácti set gyroskopů od olomoucké firmy Sterch-International pro 900 satelitů OneWeb. O výdělečnosti megakonstelací to nic dobrého nevypovídá a sám Musk trefně poznamenal, že počet firem, které v tomto odvětví nezbankrotovaly, se rovná nule.
Nicméně se zdá, že pro Muska je tento fakt spíše motivací než hrozbou. Jeho podnikatelský model a úspěch je z podstatné části založen na balancování na hraně bankrotu a selhání. Tam se dostal jak s firmou Tesla, tak i SpaceX, ale jen díky podstoupeným rizikům byly tyto společnosti schopny posunout technologické schopnosti lidstva až za hranici zdánlivě nemožného. Dosažené úspěchy a vizionářství přesto nejsou zdrojem legitimity. To platí pro Muskovy plány na kolonizaci Marsu i pro okupaci oběžné dráhy satelity StarLink.
Základní mezinárodněprávní rámec pro kosmické aktivity určuje Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles z roku 1967. Hlavní motivací Sovětského svazu i USA v době studené války bylo zamezit dominanci druhé strany ve vesmíru. Zejména proto obsahuje smlouva řadu kosmopolitních principů podmiňujících využívání vesmíru pro dobro všech zemí a zamezujících přivlastnění nebeských těles.
Za více než padesát let od ratifikace dohody se toho ale hodně změnilo. Dohoda například nijak nepočítala s rolí soukromých aktérů, kteří dnes tak agresivně vstupují na scénu. Za veškeré kosmické aktivity je zodpovědný stát, ze kterého se raketa vypouští, operuje či licencuje. SpaceX proto o povolení vynést na oběžnou dráhu tisíce satelitů musela požádat americkou Federální komunikační komisi, která žádost dále postoupila Mezinárodní telekomunikační unii (ITU).
Věčné právo na orbit
ITU měla původně na starosti zejména udělování radiových frekvencí – i samotné národní státy si totiž rychle uvědomily, že pokud se nedomluví, kdo bude komunikovat na jaké frekvenci, nebude moci radiově komunikovat nikdo. Podobně je to s oběžnými dráhami. Pokud se všichni aktéři nedohodou, kdo má kde jaký satelit, pak žádný z nich nebude v bezpečí.
Mezinárodní telekomunikační unie rozděluje licence k užívání oběžné dráhy a příslušného spektra radiových frekvencí pro jejich komunikaci na patnáct let, které však může uživatel libovolně prodlužovat a de facto tak nikdy nemusí rezervovanou dráhu vrátit. Ještě větším problémem je to, že udělování licencí k užívání oběžných drah funguje na bázi first come first served, neboli kdo dřív přijde, ten dřív mele. V minulosti se tak země předháněly v žádostech pro smyšlené satelity, aby kýžený rezervovaný slot prodali komerčním subjektům.
Podobnou taktiku nyní využívá i Muskova firma. Ta nejdříve požádala o licenci pro dvanáct tisíc satelitů ve dvaceti samostatných žádostech, ke kterým následně přidala žádost o vypuštění dalších třiceti tisíc satelitů, zřejmě s cílem administrativně zahltit ITU a satelity tak vypustit pouze s povolením americké administrativy. SpaceX ostatně se Spojenými státy pojí celá řada společných zájmů a nelze ji vnímat jako zcela nezávislého soukromého aktéra, za kterého se na veřejnosti vydává.
Muskovi pomohlo získání technických konceptů několika motorů vyvíjených za veřejné peníze v NASA a jeho hlavním finančním zdrojem jsou americké veřejné zakázky na dopravu materiálu a nyní i astronautů do kosmu. StarLink bude poskytovat celou řadu vojenských kapacit, americká armáda plánuje Muskovu raketu Starship využívat k rychlému přesunu jednotek po celé planetě a prezidentka SpaceX dokonce otevřeně prohlásila, že by společnost byla ochotna do vesmíru vysílat americké zbraně.
Elon Musk a členové NASA v přístupovém tunelu do vesmírné lodi SpaceX Crew Dragon. Zdroj: NASA / Joel Kowsky.
Konečná oběžná dráha
Aktivity firmy SpaceX zkrátka nelze vnímat pouze skrze pozitivní optiku neuvěřitelného technologického pokroku. Oběžná dráha není nekonečná a představuje vyčerpatelný přírodní zdroj. Stejně jako má naše atmosféra daný uhlíkový rozpočet neboli kapacitu zpracovat vyprodukovaný oxid uhličitý předtím, než se začne exponenciálně ohřívat, tak má naše planeta i daný rozpočet v podobě množství objektů a satelitů, které se mohou na oběžné dráze bezpečně pohybovat.
Bez satelitních technologií navíc nelze se změnami klimatu bojovat: díky družicím ji totiž můžeme nejen pozorovat, ale také řešit. Globální navigační systémy jako například v Praze sídlící Galileo výrazně zvyšují efektivitu dopravy a snižují její energetickou náročnost. Satelitní systém EU Copernicus, původně pojmenovaný Globální sledování pro životní prostředí a bezpečnost, pro změnu nabízí volně přístupná data o stavech atmosféry, vzduchu, teploty, či jednotlivých částic.
A NASA je koneckonců hlavní vědeckou entitou, která přináší o změnách klimatu ty nejdůležitější vědecké poznatky. I z tohoto důvodu se o vedení americké kosmické agentury vede politický boj mezi demokraty, pro které má být její hlavní misí se změnami klimatu bojovat, a republikány, které mnohem víc zajímá dobývání vesmíru v rámci kosmické geopolitické rivality s Čínou.
Odklon od fosilních paliv bude z podstaty kapitalismu vyžadovat nalezení nových přírodních zdrojů k zajištění ekonomického růstu. Vedle obnovitelných energetických zdrojů je dalším vysoce ekonomicky cenným zdrojem právě oběžná dráha, která stejně jako voda, vzduch či světlo spadá do kategorie res communis – věci společné, kterou si nikdo pro svůj vlastní užitek nemůže přivlastnit.
Pokud se ale nepodaří nastavit funkční mechanismy globální regulace a kontroly, mohou se věci společné jako oběžná dráha, či vzduch a voda stát obětí přivlastňování soukromými aktéry. I proto je ochrana a udržitelnost kosmického prostoru otázkou ochrany a udržitelnosti životního prostředí, kterou by neměly definovat komerční zájmy. Agresivní a v podstatě nikým neřízené chování společnosti SpaceX bohužel naznačuje, že právě tímto směrem se v tuto chvíli ubíráme.
Stejné otázky, které si pokládáme v oblasti klimatických změn platí nejen pro oběžnou dráhu planety Země, ale i pro těžbu kosmických surovin, kolonizaci planet či objevování života ve vesmíru. Ty budou tématem dalších dílů této série.
Podívejte se také na naši reportáž o autonomních zbraních:
