Po víkendových záběrech z drastického útoku Hamásu plní sociální sítě obrazy z bombardované Gazy. Místní obyvatelstvo čelí bezprostřední humanitární krizi, ale naděje na změnu zde chybí dlouhodobě. Jaké jsou politické poměry uvnitř národa, který čelí nejdelší okupaci v moderní historii?
„Bojujeme proti lidské zvěři a podle toho jednáme,“ prohlásil izraelský ministr obrany Joav Galant, když v pondělí ohlašoval úplnou blokádu pásma Gazy. „Nebude tam žádná elektřina, žádné potraviny, žádné palivo, vše je uzavřeno,“ řekl ministr za Likud na tiskové konferenci.
Izraelská armáda k tomu už čtvrtý den Pásmo Gazy vytrvale bombarduje. Bomby padají na rezidenční budovy, tržiště i školy, které v místních uprchlických táborech vybudovala OSN. Obětí je zde zatím přes 1200.
Rozsah útoku ilustruje srovnání s poslední výraznější eskalací v květnu roku 2021. Tehdy během 2 týdnů ostřelování Gazy zemřelo asi 400 lidí. „Od roku 2008 jsme zažili 5 válek a každá byla horší než ta předchozí,“ řekl pro Reuters učitel Eid Al-Attar.
Obyvatelstvo Gazy je nyní rukojmím Hamásu i izraelské vlády.
V oblasti žijí 2 miliony lidí, z nichž ke středečnímu ránu přišlo 260 tisíc o střechu nad hlavou. Ti Gazu nemůžou opustit, čtyřicet kilometrů dlouhý pás totiž obklopuje Středozemní moře, území Egypta a Izraele, přičemž tyto státy od převzetí moci Hamásem v roce 2006 svoje hranice blokují. Některé lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch tak označují Gazu za „největší vězení pod širým nebem“.
Důsledky kompletní verze blokády se projevují okamžitě. Agentura OSN pro Gazu, která zde provozuje uprchlické tábory, tvrdí, že zásoby vody vydrží dvanáct dní. Horší situace je s elektřinou – palivo do generátorů vystačí podle prohlášení místní vlády ze středečního rána na posledních „deset až dvanáct hodin“.
„Řada expertek a expertů tuto blokádu označuje za válečný zločin, protože se jedná o kolektivní trest celého obyvatelstva za útok Hamásu. Už teď to vede k humanitární katastrofě a se zintenzivňujícími se útoky to bude jenom horší. Obyvatelstvo Gazy je nyní rukojmím Hamásu i izraelské vlády,“ říká pro Voxpot politolog a antropolog Jakub Záhora z Univerzity Karlovy.
Čtěte také: Bomby i vojáci v Gaze způsobí obrovské civilní ztráty. Hamás to ví a kalkuluje s tím, říká expert
Válečným zločinem je podle Záhory bezpochyby také sobotní útok Hamásu na civilisty poblíž hranic s Gazou. Na území kontrolovaném Izraelem zemřelo podle středečních čísel přes 1200 lidí, dalších „sto až sto padesát“ pak bylo uneseno a jsou drženi jako rukojmí. „Jde také o největší vraždění osob židovského původu od konce druhé světové války,“ dodává.
Izraelské útoky na Gazu v nejbližší době jen tak neskončí. Podle Galanta i dalších představitelů Židovského státu se armáda chystá na pozemní invazi do Gazy. Co tato eskalace – kromě bezprostředního nebezpečí – přinese palestinskému obyvatelstvu v Gaze i na Západním břehu?
Evropské spory o pomoc Palestině
Evropští politici se po útoku Hamásu jednomyslně postavili za Izrael, spor ale vybublal ohledně rozvojové pomoci pro Palestinu. Evropský komisař pro sousedství a rozšíření Oliver Varhelyi oznámil, že Unie veškerou rozvojovou pomoc „okamžitě pozastavuje“. Ministři zahraničí sedmadvacítky přitom měli o záležitosti jednat až v úterý. Po něm oznámili, že finanční pomoc bude podrobena přezkoumání.
Brusel ani jednotlivé členské státy neposílají podporu Hamásu, který považují za teroristickou organizaci. Část peněz jde Agentuře OSN, která v Gaze provozuje školy a uprchlické tábory, většina pomoci ale směřuje na Západní břeh Jordánu, kde žijí tři miliony Palestinců.
Mapa Gazy a Západního Břehu (West Bank) z roku 2007. Zdroj: Wikimedia Commons
Západní břeh je celý pod okupační kontrolou Izraele, některé oblasti ale spravuje tzv. Palestinská samospráva. Tu ovládá sekulární hnutí Fatah, jehož vztah s islamistickým Hamásem nelze popsat jinak než slovem nepřátelský. „Samospráva zatýká aktivisty Hamásu, ten naopak zabil kádry Fatahu,“ popisuje Záhora.
Samospráva je finančně zcela závislá na darech a zahraniční pomoci, přičemž Brusel patří mezi největší dárce. Na druhé straně čtvrtina Palestinců na Západním břehu žije z mezd vyplácených samosprávou.
„Návrh na zastavení fondů považuji za amorální a zcela chybný,“ tvrdí Záhora. „Jde o další případ uplatňování kolektivní viny. Zahraniční pomoc je navíc vzhledem k podmínkám izraelské okupace a strukturálnímu násilí vůči Palestincům naprosto nezbytná ani ne pro udržení životní úrovně, ale pouhého přežití.“
Samospráva bez důvěry i pravomocí
Případné osekání pomoci by mělo kromě humanitárních rovněž závažné politické důsledky. Administrativu na Západním břehu by nejspíš připravilo o poslední zbytky legitimity plynoucí z přerozdělování mezinárodních zdrojů. Zatímco díky nim zajišťuje samosprávné funkce jako zdravotnictví či svoz odpadu, o dost horší je to s bezpečností.
Administrativa nedokáže – nebo není v jejích silách – zastavit násilí ze strany izraelských bezpečnostních složek a radikálních osadníků. Její vlastní policie naopak spolupracuje s izraelskou armádou. „Dlouhodobá, a dnes už velmi rozšířená kritika tvrdí, že Izrael v podstatě outsourcuje svoji bezpečnostní politiku na palestinskou samosprávu,“ vysvětluje Záhora.
Hamás byl stvořen Izraelem a jeho existence mu přinejmenším nevadila, pokud ji rovnou nepodporoval.
K tomu přidejme široce rozšířenou korupci v řadách vládnoucích elit a fakt, že poslední volby se na palestinských územích uskutečnily v roce 2006. Nelze se pak divit tomu, že čím dál tím méně lidí uznává administrativu jakožto zástupce svých zájmů. „Slyšela jsem to od Palestinců napříč třídami, generacemi a politickou příslušností,“ popisuje svoji zkušenost z reportážního výjezdu Alice Speri, novinářka amerického The Intercept.
Analytici už dlouho před sobotním útokem Hamásu upozorňovali na fakt, že palestinská samospráva vznikla po podepsání mírových dohod v Oslu v roce 1994 – tedy v historickém okamžiku, který snad nemůže být odlišnější ode dneška.
Čtěte také: Jaký bude osud rukojmích v Gaze? Od výměny za palestinské vězně až po ty nejčernější scénáře
Její prezident Mahmúd Abbás útok Hamásu nepodpořil, ale zdůraznil „právo Palestinců bránit se“. Tím frustrované obyvatelstvo získá na svoji stranu jen stěží. „Z krátkodobého hlediska Hamás politicky posílí. Potvrdí to jeho roli jediné relevantní politické síly, která ještě usiluje o národní osvobození. Otázkou je, jestli to nezmění invaze Izraele do Gazy,“ říká Záhora. „Na druhou stranu Izrael okupuje Západní břeh a do roku 2005 okupoval Gazu. Ani v jednom z těchto případů se jim Hamás nepodařilo úplně zničit“.
Hamás a Izrael v symbióze?
Jak v propalestinském kyberprostoru, tak v izraelských médiích kritických k premiéru Benjaminu Netanjahuovi se během pár dní po útoku začala objevovat podobná hypotéza – Hamás byl stvořen Izraelem a jeho existence mu přinejmenším nevadila, pokud ji rovnou nepodporoval.
Dnešní situace je přímým důsledkem pokračování nejdelší okupace v moderní historii – od roku 1967.
Teorie stojí na reálném základě – Izrael skutečně na začátku 80. let Hamás podporoval s cílem, aby tato „islamistická alternativa“ rozbila jednotu sekulární Organizace pro osvobození Palestiny. „Tyto dny jsou ale dávno pryč. Se zkorumpovaností Palestinské samosprávy se Hamásu a dalším islamistickým hnutím podařilo získat popularitu, vyhrát volby v roce 2006 a minimálně od té doby jsou pro Izrael nepřítelem číslo jedna,“ tvrdí Záhora.
Jedním dechem však dodává, že situace dvou režimů se dvěma politickými reprezentacemi Židovskému státu vyhovovala – až do sobotního rána. Podobně to chápe i palestinské obyvatelstvo. „Z průzkumů vyplývá, že právě rozdělení na Gazu a Západní břeh vnímají Palestinci jako největší překážku pro snahu o narovnání práv,“ říká antropolog.
Okupovaní autoritáři
Pokud mají ale Hamás s Fatahem něco společného, je to autoritářská povaha jejich vlády. Ani jeden z režimů nikdo nezvolil. V loňském průzkumu veřejného mínění 54 procent Palestinců vypovědělo, že nemůžou kritizovat Hamás beze strachu. Nálady proti Hamásu se v Gaze projevily během letošního léta, kdy se uskutečnil poměrně vzácný protest požadující zlepšení životních podmínek a konec korupce. „Hamás tyto protesty běžně rozhání, někteří opoziční aktivisté popisují i mučení,“ vysvětluje Záhora.
Čtěte také: Útok na Džanín z pohľadu palestínskych ľudí na úteku: „Žijeme od beznádeje k beznádeji“
Byť například historik Arash Azizi pro The Atlantic upozorňuje, že Hamás je populárnější na Západním břehu než v samotné Gaze, zůstává v palestinské politice dominantním hráčem. Na vině jsou již zmíněné autoritářské praktiky, absence, respektive zkorumpovanost alternativy, ale také dlouhodobé postavení Palestinců.
„Dnešní situace je přímým důsledkem pokračování nejdelší okupace v moderní historii – od roku 1967,“ vysvětloval v interview pro CNN Mustafa Barghouti z Palestinské národní iniciativy, politické strany v opozici proti Hamásu i Fatahu.
K tomu vyjmenoval další útrapy, kterým Palestinci dlouhodobě čelí – vysidlování komunit a násilí ze strany osadníků a armády na Západním břehu, útoky na muslimská i křesťanská posvátná místa, stupňování protipalestinské rétoriky ze strany Benjamina Netanjahua a jeho vlády s extremistickou pravicí a v neposlední řadě zadržovaní v izraelských věznicích bez vznešených obvinění či soudu.
Masakr Hamásu je bezpochyby zlomovým momentem v historii izraelsko-palestinských vztahů. Kolik lidských životů na obou stranách si ještě vyžádá, zůstává bohužel otevřenou otázkou.
