Klimatická krize se stala natolik závažným tématem, že ji nemohou popírat ani pravicoví a konzervativní populisté. Příklady španělského Voxu a francouzského Národního sdružení ukazují, jak může vypadat klimatický nacionalismus budoucnosti. Proč do sebe tahle kombinace alespoň na papíře poměrně dobře zapadá?
Španělská ultrapravicová strana Vox patřila v oblasti klimatické změny dlouho do tábora popíračů. I proto mnozí analytici vysvětlovali její úspěch – osm let po svém vzniku jde o třetí největší stranu ve španělském parlamentu – jako další důkaz toho, že žijeme v postfaktickém světě, kde mají emoce větší váhu než fakta. Pokud se ale na vývoj klimatické agendy Voxu podíváme zblízka, dostaneme mnohem komplikovanější a nepříjemnější obrázek.
Není pochyb o tom, že strana rizika spojená s globálním oteplováním dlouhodobě zlehčovala. Po vzoru Donalda Trumpa označovala klimatickou změnu jako hoax a enviromentální hnutí jako globalistické spiknutí namířené proti národní suverenitě a prosperitě. Ukázkovým příkladem je výrok poslance Francisca Josého Contrerase z loňského dubna, který během projednávání španělského zákona o klimatické změně tvrdil, že globální oteplování možná nebude tak špatné, protože „sníží úmrtnost způsobenou chladným počasím“.
Momentálně Vox jen zřídkakdy odmítá vědu o klimatu samu o sobě, jak by mohla postfaktická nálepka naznačovat
Kritici Voxu samozřejmě využili této příležitosti k zesměšnění svého protivníka. „Sucho zase sníží úmrtnost způsobenou utopením,“ glosoval jeden uživatel na Twitteru. K lidem ze sociálních sítí se přidala i média, když levicový deník Público vydal článek s titulkem „Jednotné, veliké a horké“, což je variace na nacionalistické motto diktátora Franca „Jednotné, veliké a svobodné“ (Una, Grande y Libre).
Ironický humor je vzhledem k absurditě výroku samozřejmě na místě, ale neměli bychom kvůli němu odvracet pozornost od zásadního vývoje, kterým ekologický program španělské ultrapravice prošel.
Španělský enviromentální zázrak
Na začátek je třeba zdůraznit, že momentálně Vox jen zřídkakdy odmítá vědu o klimatu samu o sobě, jak by mohla postfaktická nálepka naznačovat. Jeho rétorika je namířená proti „enviromentálním elitám“, které obviňuje ze zneužívání vědecké expertizy k tomu, aby se vyhnuli politické soutěži a schvalovali zákony proti zájmům „lidu“. Podle lídra strany Santiaga Abascala nejde o důkazy klimatické změny, které partaj přijímá, ale o „totalitární“ tendence podřídit klimatickou politiku diktátu vědecké komunity. „Znepokojuje nás vzestup klimatického náboženství, se kterým nebude povoleno nesouhlasit,“ tvrdí Abascal.
Změnu tónu ilustruje také jeho projev během (neúspěšného) pokusu o vyslovení nedůvěry vládě z loňského října. V něm nejprve zkritizoval pokrytectví enviromentálních elit, které moralizují o klimatické změně, ale na mezinárodní summity létají v soukromých letadlech, aby poté nastínil vlastní alternativu k vládní klimatické politice, která údajně „ničí pracovní místa“.
V jádru zelené agendy Voxu, kterou jeho lídr výmluvně nazývá „pravdivá ekologie“, najdeme dva návrhy – energetickou soběstačnost a reindustrializaci směrem k zelené ekonomice. Díky nim Abascal prorokuje „ekonomický a enviromentální zázrak“, který přinese „zelené, čisté a prosperující Španělsko v harmonii s životním prostředím“.
Santiago Abascal, lídr španělské strany Vox / Zdroj: Contando Estrelas z Vigo, Espaňa / Wikimedia Commons
Během posledních měsíců Vox také zintenzivnil snahu koordinovat svoji enviromentální strategii s partery z frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR) v Evropském parlamentu (českým zástupcem ve frakci je ODS – pozn. překladatele). Tvorba alternativy ke klimatické politice EU byla jedním z hlavních témat červnové konference ECR v Madridu.
Lídr Voxu se po ní nechal slyšet, že jde o „jednu z největších výzev evropského konzervativního hnutí pro nadcházející dekády“. Vžitá představa, že pravicoví populisté popírají globální oteplování, je v ostrém kontrastu s realitou, ve které Abascal označuje ochranu „přírodního dědictví“ jako klíčovou pro „vlastenecké“ řešení klimatické změny.
Čtěte také: Národní plán obnovy Brusel posvětil. Šanci na oživení krajiny ale Česko promrhalo
Posun Voxu od popírání ke konzervaci je součástí posledního vývoje na evropské pravici. Nedávná studie think-tanku Adelphi ukazuje, že stále více reakčních populistických stran zastává „zelený patriotismus“, který sice kritizuje konkrétní klimatické politiky, návrhy na energetickou transformaci a mezinárodní spolupráci, ale je „relativně pozitivní ohledně témat životního prostředí“.
Francouzská ultrapravicová avantgarda
Čelním představitelem této přeměny je francouzské Národní sdružení (Rassemblement national; RN), dříve známé jako Národní fronta. Strana Marine Le Pen začala používat diskurz ochrany lokálního a národního životního prostředí už v době okolo roku 2015, kdy obdobné evropské strany stále ještě popíraly vliv člověka na změnu klimatu.
Nejde přitom o první případ, kdy se RN stalo vzorem pro ostatní pravicové populisty z celé Evropy. V 80. letech začala strana úspěšně pracovat s etnonacionalistckým a antipolitickým populistickým rámováním, na kterém stojí vzestup celé rodiny stran tohoto typu. RN bylo také průkopníkem v získávání voličů z pracující třídy. Ta se zejména po ekonomické krizi z roku 2008 cítila opuštěná tradičními levicovými stranami, které začaly prosazovat politiku úspor, a francouzská ultrapravice dokázala využít následný odpor ke kosmopolitním a liberálním hodnotám.
Hlavním úspěchem Juvinovy ideologie je právě její schopnost propojit nacionalistická, biologická a enviromentální témata do zdánlivě koherentního rámce.
V posledních letech se RN stalo katalyzátorem ideologického posunu v otázkách změny klimatu, ačkoliv po většinu své existence strana nejevila o životní prostředí větší zájem. Jean-Marie Le Pen, zakladatel strany a otec současné předsedkyně, popíral lidský vliv na klimatickou změnu a zájem o environmentální otázky označoval jako kratochvíli pro takzvané bobos (slangový výraz kombinující francouzská slova „buržoazní“ a „bohém“). V programech k prezidentským volbám z let 1995, 2002 a 2007 nenajdeme ani jeden návrh, který by alespoň vzdáleně souvisel s životním prostředím. Ale jak se klimatická změna postupně přesouvala do centra pozornosti, RN se rozhodlo, že ji nemůže dál ignorovat.
V roce 2014 ale předsedkyně Marine Le Pen založila organizaci Nová ekologie (Nouvelle écologie). Hnutí mělo oponovat mezinárodním klimatickým jednáním a nabídnout „patriotistickou a realistickou“ odpověď na klimatickou změnu. Od té doby v několika proslovech zmínila, že chce z Evropy udělat „hlavní ekologickou civilizaci světa“ a začala prosazovat vlastní nacionalistickou a identitární verzi enviromentalismu, která vychází z tradiční pravicové fascinace zemí a půdou.
Ačkoliv může Nová ekologie působit jako radikální změna oproti klimaskeptické minulosti, stejně tak ji můžeme chápat jako přirozené rozšíření tradičních národoveckých cílů. Klíčová proenvironmentální témata jako konzumace lokálních produktů a organický vztah s místní přírodou totiž perfektně zapadají do historického důrazu RN na posilování hranic a ochrany francouzské identity proti homogenizačním efektům globalizace.
Architektem této ideologie je veřejně známý intelektuál Hervé Juvin, který za RN sedí v evropském parlamentu a regionálním zastupitelstvu. Ten – stejně jako třeba bývalý Trumpův stratég Steve Bannon – považuje za klíčovou otázku dneška civilizační konflikt mezi nacionalisty a globalisty, respektive mezi tradicí a modernitou. Jako lék na neoliberální globalizaci zastává identitářský a ekologický „lokalismus“, který znamená omezování obchodních dohod, podporu místnímu průmyslu a redukci imigrace.
Kromě toho, že dokáže udržet pohromadě současné obavy z klimatické krize s historickými nacionalistickými tématy, má Juvinova ideologie ještě jeden zásadní rys. Dává vzpomenout na rádoby biologické formule evropské krajní pravice. Například vyobrazuje politické oponenty jako parazity a čerpá z mýtu o národu jakožto čistém prostoru, který musí být ochráněn před cizí invazí.
J'ai eu l'honneur d'intervenir au #congresRN a #Perpignan sur l'importance du localisme face aux idéologues de l'écologisme !
" nous sommes les vrais écologistes" pic.twitter.com/SJf6cGolZi— Hervé Juvin (@HerveJuvin) July 3, 2021
Hlavním úspěchem Juvinovy ideologie je právě její schopnost propojit nacionalistická, biologická a enviromentální témata do zdánlivě koherentního rámce. Díky němu mohou zdánlivě nesouvisející požadavky jako ochrana ekosystémů, oživení lokálního průmyslu a ochrana národní identity nejen koexistovat, ale také vzájemně interagovat.
I v tomto případě by bylo nebezpečně nepřesné označit novou ekologii RN jako postfaktickou. Juvin neodmítá vědu o klimatu, ale její použití na podporu neoliberálního pohledu na svět, který podřizuje lidskou hodnotu technologickému vývoji a ohrožuje nejen kulturní, ale také biologické partikularity.
Místo toho preferuje „vědu založenou na ekologii“, která považuje za vyšší hodnotu „kolektivní diverzitu“, jíž musí být podřízeny všechny ostatní hodnoty – ať už jde o individuální svobody nebo rozvoj lidských práv.
Novým populismem proti muslimům i změně klimatu
Pro kooptaci ekologických témat do národoveckých programů se vžil dnes již běžně používaný termín „klimatický nacionalismus“. Mnohem méně pozornosti se však dostává možná ještě nebezpečnějšímu jevu – narůstající mezinárodní spolupráci v enviromentálních otázkách.
Kromě již zmíněného setkání v Madridu má za sebou frakce ECR v posledních letech celou řadu seminářů, na nichž hledala způsoby, jak sladit svůj tradiční důraz na ekonomický rozvoj s novým požadavkem na ochranu klimatu. Výsledkem je snaha o volnotržní alternativu k současné klimatické politice EU, kterou frakce odsuzuje kvůli „zbytečné a nákladné zátěži na podnikatele“.
Čtěte také: Proč musí čeští hasiči zasahovat v řeckých lesích? Na vině je politika úspor
Pravicově populistické strany v Evropě se historicky spíše zdráhaly vzájemně spolupracovat. Částečně za to mohl rozpor mezi jednotlivými nacionalistickými agendami a strach, že by je mezinárodní spojování poškodilo před vlastními voliči. To se ale prudce změnilo během posledních deseti let. Spolupráci napomáhá fakt, že dlouhodobá klíčová témata populistické pravice jako imigrace a terorismus jsou čím dál tím více vnímány jako celoevropské problémy vyžadující mezinárodní akci. Jakmile si voliči uvědomili, že to stejné platí také o klimatické změně, přidali konzervativci do společné agendy i tento bod.
S tím úzce souvisí také další fenomén – transnacionální populismus. Ten se jen jemně odlišuje od mezinárodního populismu, přesto jde o důležitý rozdíl. Zatímco druhý jmenovaný odkazuje na spolupráci národně organizovaných stran či hnutí, první se pokouší o konstrukci „lidu“, který překračuje hranice národních států. Příkladem jsou třeba prohlášení Huga Cháveze, podle kterých jednal nejen ve jménu venezuelského lidu, ale také celé Latinské Ameriky. Do stejné kategorie spadají i hnutí typu Occupy nebo Indignados, která konstruují kolektivní identitu – „my jsme 99 %“ – s globálním potenciálem.
Nedávná studie zaměřená na EU ukazuje, že mnoho stran mixuje národní a transnacionální populismus tím, že se prezentují nejen jako spasitelé vlastního národa, ale rovnou celé Evropy. Ke staré známé ochraně národního lidu proti outsiderům a zkorumpovaným elitám nově přibyla i obrana evropského lidu proti „nebezpečným druhým na kontinentální úrovni“.
Do role těchto „druhých“ pasuje evropská pravice nejraději muslimy, které vyobrazuje jako hlavní hrozbu pro suverenitu, identitu a bezpečnost (křesťanské) Evropy. V nadcházejících letech bychom se měli připravit na to, že se globální oteplování zařadí vedle islámu na seznam hrozeb, před kterými je potřeba ochránit evropský lid. Juvinova rétorika civilizačního konfliktu a propojení klimatických hrozeb s obranou západních hodnot tímto směrem ukazuje už nyní.
Další pole kulturní války
Pokud nás popsané příklady něčemu učí, je to fakt, že si pravicoví populisté rozhodně nenechají utéct voliče kvůli tomu, že se klimatická změna stala všeobecně přijímanou realitou. Naopak je pravděpodobné, že se budou snažit zakrýt svoji popíračskou minulost a přetvořit svůj obraz do podoby „opravdových environmentalistů“.
Pokud půjdou ve stopách stoupenců RN a Voxu, kteří vycházejí z romantizace venkovského života typické pro krajní pravici, tak budou zdůrazňovat propojení mezi nacionalistickou agendou a ochranou lokálního a národního životního prostředí. Dále budou prezentovat svůj hluboce zakořeněný vztah k půdě a tradici jako nejlepší ochranu proti enviromentální destrukci, za jejíž viníky označí globalistické elity s jejich volným obchodem, geografickou mobilitou a neomezeným růstem.
Proto je zásadní, aby progresivní síly vzaly na vědomí vývoj popsaný v tomto článku a opustily mýtus o pravicových populistech, kteří bez rozdílu popírají klimatickou změnu. V nadcházejících letech tak levici čekají dva zásadní úkoly. Formulovat efektivní politickou alternativu k zelenému patriotismu a posílit mezinárodní spolupráci, která bude bojovat s nárůstem transnacionálního pravicového populismu. Levice musí i v oblasti klimatu zůstat pozorná – právě tady se totiž otevřela nová fronta kulturní války.
***
Z anglického originálu Spain’s VOX party and the threat of ‘international environmental populism’ publikovaného na webu OpenDemocracy pod licencí CC BY-NC 4.0 přeložil a redakčně upravil David Scharf.
